Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Euro Queen a.s., sídlem V Holešovičkách 1443/4, Praha 8, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 2007/7, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2025, č. j. 3 As 19/2024-69, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a statutárního města Jablonec nad Nisou a Ministerstva financí jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatelka je provozovatelkou hazardních her. Před obecnými soudy vystupovala v pozici osoby zúčastněné na řízení. Žalobcem bylo statutární město Jablonec nad Nisou a v pozici žalovaného správního orgánu bylo Ministerstvo financí (vedlejší účastníci).
3. Zastupitelstvo statutární města Jablonec nad Nisou schválilo dne 18. 6. 2015 obecně závaznou vyhlášku č. 3/2015, o regulaci a provozu hazardních her na území města. Tato vyhláška vymezovala místa, na nichž je povoleno provozování hazardních her. Zastupitelstvo současně schválilo zásady, po jejichž splnění bylo možné určitou lokalitu zařadit mezi tato vybraná místa. K zařazení nového místa na seznam bylo nezbytné, aby provozovatel hazardních her uzavřel s městem smlouvu o spolupráci v oblasti zajištění veřejného pořádku a prevence kriminality při provozování hazardních her. Smlouva tedy představovala podmínku, kterou bylo třeba splnit, aby žadatel získal povolení k umístění herního prostoru. Ve dnech 12. až 13. ledna 2018 konalo město místní referendum, v němž se občané vyslovili pro zákaz hazardních her ve městě. V návaznosti na výsledky místního referenda žalobce přistoupil k vypovězení smluv o spolupráci, a to se sjednanou tříletou výpovědní dobou. Tato doba měla u posledního provozovatele uplynout dne 31. 7. 2021, přičemž od 1. 8. 2021 nabývala účinnosti nová vyhláška č. 1/2019, o regulaci a provozování hazardních her na území města, která zcela zakazuje provozování technických her na celém území města. Nová vyhláška v čl. 3 současně stanovila, že technickou hru povolenou přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky lze provozovat nejdéle do doby platnosti vydaného povolení.
4. Stěžovatelka podala dne 18. 6. 2021 žádost o vydání povolení k umístění herního prostoru k Magistrátu statutárního města Jablonec nad Nisou. Ve věci však nakonec rozhodoval (po kasačním zásahu krajského soudu rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 59 A 87/2021-540) v prvním stupni Krajský úřad Libereckého kraje. Magistrát totiž požádal krajský úřad o převzetí věci podle § 131 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a krajský úřad dne 14. 3. 2022 převzal řízení a dále rozhodoval jako prvostupňový správní orgán.
5. Rozhodnutím ministerstva ze dne 1. 2. 2023, č. j. MF-19280/2022/73-32 žalovaný změnil rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 25. 10. 2022, č. j. KULK/EKO/OEA/0039/2021, tak, že výrokem I. udělil povolení k umístění kasina s názvem Casino Zlatý kříž v 1. a 2. nadzemním podlaží na adrese Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, výrokem II. pak povolil v kasinu provozování živé hry s uvedením identifikátorů hracích stolů a současně technické hry s uvedením konkrétních koncových zařízení.
6. Statutární město se ale obrátilo žalobou na správní soudy. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci statutárnímu městu vyhověl, když rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 59 Af 8/2023 - 125, zrušil rozhodnutí žalovaného ministerstva. Dospěl k závěru, že žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, dílem pro nesrozumitelnost a dílem pro nedostatek důvodů. Nedostatkem důvodů trpí napadené rozhodnutí proto, že žalovaný nevysvětlil, proč rozhodl nad rámec předmětu odvolacího řízení, když změnil prvoinstanční rozhodnutí v části (výrok I.), týkající se povolení k umístění prostoru živé hry, vůči níž nesměřovalo odvolání. Odvolatel brojil toliko vůči výroku II. prvoinstančního rozhodnutí (povolení umístění herního prostoru technické hry). Krajský soud dále dospěl k závěru o dílčí nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že žalovaný sice konstatuje, že o povolení k umístění herního prostoru živé hry již pravomocně rozhodl prvoinstanční orgán, současně však žalovaný o dané otázce znovu rozhodl. Podle krajského soudu žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, když při přezkumu povolení umístění herního prostoru technické hry odmítl aplikovat vyhlášku č. 1/2019, ač prvoinstanční i napadené rozhodnutí bylo vydáno v době její platnosti i účinnosti, tj. po 1. 8. 2021. Krajský soud v tomto směru s odkazem na judikaturu kasačního soudu dovodil, že pro rozhodování správního orgánu je klíčový skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí.
7. Proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení. Nejvyšší správní soud však kasační stížnosti nevyhověl. Rozhodnutí krajského soudu podle něj nebylo nepřezkoumatelné, ani nebylo porušeno právo na zákonného soudce. Krajský soud nepochybil, když z úřední povinnosti, tj. bez námitky žalobce, přihlédl k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, tj. k vadě podle § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."). Co se týče výhrad stěžovatelky k posouzení rozhodné právní úpravy, podle které měl žalovaný vedlejší účastník postupovat, platí, že stěžovatelka ustrnula v rovině naprosté obecnosti svých tvrzení, když toliko uvedla, že výklad krajského soudu je "proti smyslu práva" a v rozporu s § 96 správního řádu. Krajský soud však své rozhodovací důvody vůbec nezaložil na užití § 96 správního řádu upravujícího přezkumné řízení.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Její argumentaci lze stručně shrnout tak, že se správní soudy nevypořádaly s jejími argumenty. Jako hlavní právní otázku kasační stížnosti označila tu, podle jakého právního stavu se má rozhodovat v odvolacím řízení, když tomuto problému se krajský soud náležitě nevěnoval. Nyní se stěžovatelka neztotožňuje s povšechným vypořádáním Nejvyššího správního soudu. Pravidlo zakotvené § 96 správního řádu mělo být aplikováno analogicky.
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Klíčovou argumentací stěžovatelky je nutnost aplikace § 96 správního řádu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje především pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Nejvyšší správní soud stěžovatelce již v napadeném rozhodnutí spolehlivě osvětlil, že se (marně) dovolává institutu, který nebyl před správními orgány vůbec aplikován.
12. Nelze se ani ztotožnit s tím, že by Nejvyšší správní soud věcně pokryl nepřezkoumatelné rozhodnutí krajského soudu jako zákonné. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) se lze spokojit i s akceptací odpovědi implicitní. Vždy lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012,
IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010,
III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003,
III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009,
I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002,
III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006,
I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008,
IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005,
I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005,
I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 a
IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007). V tomto případě byl rozsah reakce soudu adekvátní argumentaci stěžovatelky.
13. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Rozhodl přitom mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu