Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Markem Bilejem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 0 Nt 783/2022 ze dne 17. 10. 2022, usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování č. j. KRPH-47374-190/TČ-2021-050080 ze dne 5. 10. 2022 a č. j. KRPH-47374-201/TČ-2021-050080 ze dne 11. 10. 2022 a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově č. j. 1 ZN 789/2021-114 ze dne 26. 10. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 9 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením v záhlaví uvedeného policejního orgánu č. j. KRPH-47374-190/TČ-2021-050080 ze dne 5. 10. 2022 byla stěžovateli podle § 66 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") uložena pořádková pokuta ve výši 4 000 Kč s odůvodněním, že se dne 29. 8. 2022 bez dostatečné a prokázané omluvy k výzvě policejního orgánu nedostavil k podání vysvětlení a že dne 30. 9. 2022 po náležitém poučení neoprávněně odepřel podat před policejním orgánem vysvětlení. Proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud v Trutnově v záhlaví označeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
Dalším usnesením č. j. KRPH-47374-201/TČ-2021-050080 ze dne 11. 10. 2022 tentýž policejní orgán určil stěžovateli svědečné ve výši 0 Kč. I proti tomuto usnesení brojil stěžovatel stížností, již státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově v záhlaví citovaným usnesením rovněž jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Okresní soud v Trutnově se v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal s výhradami uvedenými ve stížnosti, zejména nezohlednil, resp. nijak nevypořádal argument subjektivního vnímání stěžovatele jakožto svědka. Postup policejního orgánu pokládá stěžovatel za šikanózní, čemuž dle něj nasvědčuje i neodůvodněné nevyužití možnosti postupu dle § 158 odst. 4 tr. ř. Stěžovatel v té spojitosti vyjádřil nesouhlas s odůvodněním uložení pořádkové pokuty, k níž policejní orgán přikročil až poté, co odpadnul důvod pro její uložení, tedy v době, kdy se k výpovědi již dostavil.
Za větší zásah do svých základních práv stěžovatel shledává postih za realizaci svého ústavně zaručeného práva odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Stěžovatel má za to, že si je coby svědek zásadně oprávněn zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat. V neposlední řadě stěžovatel napadl rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, které mu nepřiznaly požadované svědečné. Připustil, že k použití vlastního osobního motorového vozidla k uskutečnění cesty k výslechu neměl od policejního orgánu souhlas, za této situace mu však měla být přiznána náhrada cestovních výdajů v podobě proplacení nákladů ve výši užití hromadné dopravy.
Stejně tak mu měla být jako osobě samostatně výdělečně činné přiznána náhrada výdělku ve výši minimální mzdy za hodinu výslechu, a nikoliv ve výši 0 Kč. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že výše stěžovatelem uplatněného práva na svědečné, jakož i výše uložené pořádkové pokuty, představuje částku bagatelní, čehož si je ostatně stěžovatel sám dobře vědom. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21 ,
III. ÚS 3599/20 ,
II. ÚS 886/20
.
I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve věcech týkajících se bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem tu nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takových částek do výkladu základních práv. Ústavní soud v napadených rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný přesah v jimi řešených otázkách.
Pokud jde o nepřiznané svědečné, dlužno poznamenat, že stěžovatel sice vyčíslil výdaje vynaložené v souvislosti se svým výslechem před policejním orgánem, avšak ty blíže nedoložil. Z těchto důvodů byl přípisem policejního orgánu (č. j. KRPH-47374-189/TČ-2021-050080 ze dne 3. 10. 2022) vyzván k předložení podkladů, které by nárokované částky dokládaly. Tento přípis však stěžovatel ponechal bez odezvy, což stvrdil i v ústavní stížnosti. Neporozuměl-li tomu, co po něm policejní orgán žádal, resp. měl-li pochybnosti o správnosti či přiléhavosti požadované dokumentace, jak v ústavní stížnosti nyní tvrdí, mohl se na policejní orgán obrátit s žádostí o vysvětlení či na zmíněný přípis jiným způsobem adekvátně reagovat.
Tak se ovšem nestalo. Stěžovatel nevyužil procesní prostor, jenž se mu k prosazení svých práv v tomto ohledu nabízel, čímž se o svědečné bez dalšího sám připravil. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti již nelze tento nedostatek odstranit v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud nezjistil závadný postup ani v postupu soudu, potažmo policejního orgánu v otázce uložení pořádkové pokuty. I když dle ustálené judikatury platí, že ačkoli je svědek povinen odepření výpovědi odůvodnit, nelze po něm požadovat odůvodnění tak podrobné, že by tím ve výsledku byl tento svědek fakticky nucen vypovědět to, co mu Listina a zákon (trestní řád) opravňuje zamlčet v rámci práva odepřít výpověď, je třeba podotknout, že uvedené právo není absolutní, resp. jeho výkon se váže na určité podmínky.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že vyslýchaná osoba sice má právo sama se rozhodnout, zda využije svého práva výpověď odmítnout, avšak současně platí, že orgánem rozhodujícím o důvodnosti odepření výpovědi v konkrétním případě je výhradně policejní orgán vedoucí výslech. Tento orgán tak musí mít k dispozici alespoň v nezbytné míře dostatečné informace, na nichž hodlá své případné rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty založit (srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 642/04 ze dne 8. 3. 2006, N 51/40 SbNU 497).
Svědek má nejprve spontánně vylíčit okolnosti případu, čímž je mu zároveň poskytnuta možnost vynechat ty skutečnosti, které považuje pro sebe za nebezpečné.
V souzeném případě nelze přehlédnout, že stěžovatel nejprve odmítl vypovídat bez dalšího, resp. policejnímu orgánu ohlásil své rozhodnutí odepřít výpověď již dopředu, aniž by se byl vůbec dostavil k výslechu a byl mu dán prostor, aby se k věci, byť i toliko v obecné rovině, vyjádřil. I tehdy, když se stěžovatel nakonec k výslechu před policejním orgánem dostavil, pouze stručně uvedl, že vypovídat nebude, s tím, že jsou pro něj potenciálně nebezpečné všechny otázky. Za této situace tedy nebylo možno odmítnout celkovou výpověď a toto odmítnutí stroze odůvodnit jen potencialitou nebezpečnosti.
Postup policejního orgánu se zde jeví bezvadným a v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Obstojí-li uložení pořádkové pokuty v bagatelní výši optikou práva zakotveného v čl. 37 odst. 1 Listiny, je nadbytečné se zabývat dalšími, méně intenzivními důvody, pro které byla stěžovateli pořádková pokuta uložena (prvotní neuposlechnutí výzvy k dostavení se k výslechu), neboť by to na výsledku rozhodnutí nic nezměnilo. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu