Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Tomášem Hromkem, LL.M., advokátem se sídlem Grussova 829/8, Praha 5, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích č. j. KZN 397/2024-11 ze dne 10. 10. 2024, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci č. j. ZN 2034/2023-28 ze dne 13. 6. 2024, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územní odbor Jindřichův Hradec č. j. KRPC-133691-53/TČ-2023-020371 ze dne 13. 5. 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územní odbor Jindřichův Hradec, jako účastníků řízení, a R. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a ve výsledku i její právo žít v právním státě plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z napadených rozhodnutí a zapůjčeného spisového materiálu plyne, že zmocněnec stěžovatelky podal dne 22. 9. 2023 u Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci oznámení (č. l. 1 spisu sp. zn. 91/2023), na základě kterého bylo prověřováno podezření ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku vedlejším účastníkem vůči stěžovatelce. Součástí tohoto oznámení byla i tvrzení o fyzickém napadání stěžovatelky vedlejším účastníkem a nucení, aby postoupila potrat. Dále stěžovatelka samostatným podáním (srov. záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 13. 10. 2023, č. j. KRPC-133691-4/TČ-2023-020371, označené č. l. 1) policejnímu orgánu oznámila, že jí vedlejší účastník od 1. 6. 2023 do 15. 9. 2023 sdělil, že pokud se nevystěhuje ze společně obývaného bytu, tak jí vypne internetové připojení, které stěžovatelka potřebuje pro svoji práci. Dále uvedla, že na ni vedlejší účastník vyvíjel fyzický a rovněž psychický nátlak a opakovaně ji fyzicky napadal, např. nakopnutím do nohy, kyčle nebo do žeber. Pod pohrůžkou vypnutí internetu ji také nutil k tomu, aby po něm nechtěla peníze na náklady spojené s těhotenstvím a na její životní potřeby.
3. Policejní orgán napadeným rozhodnutím věc podle § 159 odst. 1 písm. a) trestního řádu odevzdal k projednání v přestupkovém řízení. Uvedl, že z výpovědí obou partnerů vyplynulo, že měli dlouhodobé neshody a mívali mezi sebou vzájemné slovní rozepře, při kterých vedlejší účastník stěžovatelce nadával a oslovoval ji vulgárními výrazy. Dodal, že v jednom případě po stěžovatelčiných dotazech ohledně financí se hádka vystupňovala tak, že vedlejší účastník stěžovatelce sdělil, ať přestane a odejde, nebo že ji zkope (k tomuto poskytla stěžovatelka audiozáznam).
Policejní orgán sdělil, že v tomto případě jsou po formální stránce sice naplněny všechny obligatorní znaky trestného činu vydírání, ale bylo však nutné zvážit stupeň škodlivosti činu pro společnost, neboť při posuzování, zda jde o jednání naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu, bylo potřeba vzít v úvahu, jak intenzitu jednání pachatele, tak vlastní průběh a okolnosti jednání pachatele. Podle policejního orgánu stěžovatelka svými opakovanými dotazy na finance vedlejšího účastníka vyprovokovala, a že je namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe.
Ve výpovědi ohledně fyzického napadání stěžovatelky vedlejším účastníkem jsou podle policejního orgánu rozpory, kdy stěžovatelka skutečnosti ohledně dvou napadení (rána pěstí do břicha, držení hlavy pod tekoucí vodou a natlačení na umyvadlo) uváděla jinak jak ošetřující lékařce, tak v nemocnici, tak na policii, ale i svému zmocněnci. Dodal, že sdělení vedlejšího účastníka, že pokud stěžovatelka nepodstoupí umělé přerušení těhotenství, ukončí vztah a rozejde se s ní, nelze považovat za vydírání, a že nelze trestat otce nenarozeného dítěte za to, že se na výchově již čtvrtého potomka odmítal přímo podílet.
Uzavřel, že pečlivým a kvalifikovaným posouzením obsahu oznámení a provedeným šetřením Odboru obecné kriminality Jindřichův Hradec, bylo zjištěno, že jednání vedlejšího účastníka nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle trestního zákoníku, ani jiného trestného činu. Policejní orgán ve věci uzavřel, že v této trestní věci bylo namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe uvedenou v § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
4. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci následně vyrozuměla stěžovatelku o tom, že provedla přezkum postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 trestního řádu a dospěla k závěru, že policejní orgán provedl veškeré potřebné úkony pro objasnění věci, přičemž na základě získaných důkazů dospěl ke správnému závěru. Dodala, že ze zajištěných zpráv, které přestavují objektivní obraz komunikace mezi oběma partnery, nebyl zjištěn nepřiměřený nátlak na poškozenou v souvislosti s ukončením jejího těhotenství, který by svou intenzitou mohl naplnit znaky trestného činu. Pokud vedlejší účastník upozorňoval na možný konec vztahu v případě existence dalšího dítěte, či na možnost svěření ostatních dětí do jeho péče, pak se podle státní zástupkyně nejednalo o výhružky, ale spíše o reflexi reálných následků rozhodnutí poškozené, které mohly nastat. K rozpadu vztahu pak skutečně došlo a nebylo nereálné, že by děti dostal do péče vedlejší účastník. Uvedla, že ani nebylo protizákonné, aby se druhý partner vyjádřil k finanční situaci, která by se vlivem dalšího potomka zhoršila, či se na dalším těhotenství odmítl finančně podílet. Dodala, že v takovém případě má navíc poškozená nástroje civilního práva, které může využít. Dále konstatovala, že těžkou újmu nelze spatřovat ani ve "vypnutí internetu", i když jej stěžovatelka potřebovala pro výkon svého zaměstnání.
5. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích stěžovatelčin podnět k výkonu dohledu odložila jako nedůvodný. Shledala, že ve věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k postupu podle § 160 odst. 1 trestního řádu. Zdůraznila, že společná domácnost podatelky a jejího partnera nebyla harmonická, problémy spolu řešili řadu let, a že stěžovatelka od vedlejšího účastníka několikrát odcházela. Dodala, že jednání vedlejšího účastníka nelze bagatelizovat, ale že je nutné ho vyhodnotit optikou širších událostí.
6. Stěžovatelka namítá, že odevzdáním věci do přestupkového řízení, vyrozuměním o přezkumu a vyřízením podnětu k výkonu dohledu byla porušena její výše označená základní práva. Podle stěžovatelky je vyrozumění o přezkumu nesprávné, neboť je založeno na zpochybnění dosud jednoznačně přijímaném právním pravidlu, že nikdo nemůže na těhotnou ženu činit jakýkoliv nátlak, aby podstoupila umělé přerušení těhotenství. Nikdo, a to ani otec dítěte, není oprávněn těhotnou ženu nutit, podněcovat, navádět, či jakýmkoliv jiným způsobem ovlivňovat, a to s tím záměrem, aby podstoupila umělé přerušení těhotenství. Dodala, že nebylo protizákonné, aby se druhý partner na dalším těhotenství odmítl finančně podílet.
7. Právní hodnocení okresního státního zastupitelství je rovněž nesprávné, neboť otec dítěte je podle § 920 odst. 1 občanského zákoníku povinen neprovdané matce přispět na úhradu nákladů spojených s těhotenství. Popisuje, že ji bývalý partner soustavně vydíral tím, že na ni činil fyzický a psychický nátlak, aby podstoupila potrat (pod pohrůžkou, že si vymůže, aby jejich společné děti byly svěřeny do jeho péče, že jí vypne internet, atd.), dále jí odmítal poskytovat peníze na náklady související s jejím těhotenstvím. Pořídila si nahrávku, na které jí vedlejší účastník sdělil, že jestli po něm nepřestane finanční prostředky požadovat, tak že ji zkope. Komunikace vedlejšího účastníka tak úroveň běžné partnerské komunikace překračuje, a to extrémním způsobem. Tento způsob tak zasahuje do výše uvedených ústavních práv stěžovatelky a zároveň pravděpodobně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Do výše uvedených ústavních práv stěžovatelky zasáhl již policejní orgán, a to tím, že nezahájil trestní stíhání vedlejšího účastníka, ale věc odevzdal k projednání přestupku. Charakter, závažnost skutku podle stěžovatelky přitom odpovídají tomu, že trestní řízení mělo být zahájeno. Hájitelné tvrzení stěžovatelky směřovalo k tomu, že byla nucena k umělému přerušení těhotenství a s ohledem na výše uvedené ústavou chráněné statky (právo na život, těhotenství, autonomie v sexuální oblasti) bylo třeba poskytnout stěžovatelce účinné vyšetřování a orgány činné v trestním řízení tedy měly zahájit trestní stíhání. Pokud jde o povinnost státu stíhat trestněprávními nástroji sexualizované násilí spočívající v donucování ženy k potratu proti její vůli, má stěžovatelka za to, že vyplývá z ústavního pořádku, neboť se jedná o jednání úmyslně porušující sexuální svobodu jednotlivce, při němž dochází k vážnému zásahu do fyzické a psychické integrity (odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 527/23 ze dne 30. 5. 2024, bod 60) a jedná se o jednání zasahující do tzv. tvrdého jádra lidských práv.
8. Policejní orgán ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval závěry, které uvedl v rozhodnutí o odevzdání věci k projednání přestupku ze dne 13. 5. 2024.
9. Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství uvedla, že nesouhlasí se závěrem stěžovatelky, že nikdo nijak nesmí zasahovat do rozhodnutí těhotné ženy ohledně potratu. Tento názor se jí z praktického hlediska jeví jako neudržitelný, jelikož i těhotné ženy se pohybují v sociálním prostředí, když i případnému otci pak z následného rodičovství vznikají povinnosti (např. placení výživného). Je proto podle jejího názoru nepřípustné přistoupit na názor, že otec nemá právo se k těhotenství partnerky vyjádřit. Tato s jeho vyjádřením může dále pracovat a učinit si vlastní názor na případnou interrupci, respektive její možnosti vychovávat další dítě. Pokud partner těhotné ženě sdělí, že v případě pokračování těhotenství dojde k rozpadu vztahu, nemůže být toto trestné, jelikož nelze nikoho nutit ve vztahu pokračovat. Hranici, kdy rozprava partnerů o těhotenství, dosáhne intenzity trestněprávní odpovědnosti je pak podle jejího názoru posuzovat i s přihlédnutím ke specifikům jednání mezi danými partnery. Pokud spolu totiž partneři na běžné bázi komunikují i formou vulgarit, lze očekávat tyto výrazy i v rámci komunikace o možnosti podstoupení potratu. Policejní orgán přistoupil k zajištění komunikace partnerů v elektronické podobě, přičemž po jejím přezkumu se státní zástupkyně ztotožnila s názorem policejního orgánu, že vyjádření vedlejšího účastníka nedosahuje intenzity trestného činu. Uvedla, že poškozená dále ve svém vyjádření popisovala i údajná fyzická napadení, kdy ale její tvrzení nebyla shledána věrohodnými.
10. Státní zástupkyně krajského státního zastupitelství konstatovala, že obsah ústavní stížnosti je shodný s argumentací podnětu k přezkoumání postupu policejního orgánu. Dodala, že ve vyrozumění o vyřízení podnětu k výkonu dohledu byly dostatečně vysvětleny důvody, na základě kterých byl tento podnět odložen, přičemž na obsah vyrozumění krajského státního zastupitelství ze dne 10. 10. 2024 odkázala.
11. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
12. V replice stěžovatelka zčásti zopakovala svoji argumentaci a dodala, že situace, kdy se vztah partnerské dvojice v souvislosti s těhotenstvím ocitne v krizi, není výjimečná a je z podstaty vysoce riziková pro ženy z hlediska možnosti výskytu protiprávního nátlaku, domácího násilí či zneužívání postavení silnější strany. Pokud partnerská dvojice má další děti a muž (budoucí otec) je vůči ženě v ekonomicky silnějším postavení (např. nájemní smlouva je vedená na něj, dosahuje vyšších příjmů a dvojice nemá uzavřeno manželství), stává se situace pro těhotnou ženu kritickou. Přesně takováto byla situace stěžovatelky. Vedlejší účastník podle stěžovatelky věděl, že ona prakticky nemá jakékoliv jiné zázemí, kde by mohla hledat pomoc a podporu. Dodává, že by mělo být funkcí práva a právního státu, aby v takto složitých situacích garantoval těhotné ženě svobodu v jejím rozhodování, a to tím spíše, je-li její svobodnou volbou těhotenství neukončovat. Namísto toho, aby se orgány činné v trestním řízení v předmětné věci stěžovatelky zastaly, resp. vnímaly jako svou funkci ochranu stěžovatelky [a to alespoň tím, že zahájí trestní řízení a umožní, aby danou věc (v trestněprávní praxi ne zcela obvyklou) posoudil soud], vyjadřují právně vágním způsobem určité pochopení pro vedlejšího účastníka, tedy pro to, že nechtěl být vázán další vyživovací povinností.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení i obsah zapůjčených spisů a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
15. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 nebo sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997). Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019 a judikaturu tam citovanou).
16. Povinností účinného vyšetřování se v kontextu uvedených závazků státu rozumí šetření namítaného porušení základního práva orgány činnými v trestním řízení. Plná povinnost provést účinné vyšetřování orgány veřejné moci existuje zejména u zásahů do práva na život, zákazu mučení a jiného špatného zacházení a zákazu nucených prací (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015, bod 23).
17. Povinnost účinného vyšetřování není bezbřehá a nastupuje v případech, ve kterých poškozený vznese tzv. hájitelné tvrzení. Za hájitelné tvrzení "je nutno považovat tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Hájitelnost tvrzení nelze zaměňovat s existencí skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (§ 158 odst. 3 trestního řádu)" (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015; podobně již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 527/23 , bod 43).
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do její lidské důstojnosti a nedotknutelnosti její osoby a to, že byla podrobena ze strany svého partnera krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení, tedy v oblastech, v nichž se lze práva na účinné vyšetřování domáhat. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že zásah do fyzické integrity jednotlivce musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu, aby vůbec právo na účinné vyšetřování podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vzniklo.
19. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se policejní orgán argumentací stěžovatelky nezabýval. Ve výpovědi ohledně fyzického napadání stěžovatelky vedlejším účastníkem jsou podle policejního orgánu rozpory. Stěžovatelka podle policejního orgánu skutečnosti ohledně dvou napadení (rána pěstí do břicha, držení hlavy pod tekoucí vodou a natlačení na umyvadlo) uváděla jinak jak ošetřující lékařce, tak v nemocnici, na policii, ale i svému zmocněnci. Zásadní pro posouzení této ústavní stížnosti byla skutečnost, že stěžovatelka v ústavní stížnosti, ale ani v žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu (ve spise Okresního státního zastupitelství sp. zn. 2034/2023 vedeném na č. l. 18) a podnětu k výkonu dohledu (vedeném ve spise krajského státního zastupitelství sp. zn. KZN 397/2024 na č. l. 1) tyto závěry policejního orgánu nerozporuje.
20. Zda došlo k jednání, které je podřaditelné pod čl. 3 či čl. 8 Úmluvy, závisí na okolnostech každého případu. Posuzuje se přitom, zda sporné jednání dosáhlo určitého minimálního stupně závažnosti. Jak již bylo uvedeno výše v bodě 17, zásadní je, zda bylo vzneseno ono hájitelné tvrzení, splňující výše rozvedené požadavky. V nyní řešené věci ale tvrzení stěžovatelky o fyzických útocích vůči její osobě neobstojí jako tzv. hájitelné, neboť není neměnné. Stěžovatelčina argumentace uvedená v podnětu k výkonu dohledu a žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu závěry k fyzickým útokům nerozporuje, z tohoto důvodu se této části věci Ústavní soud blíže nevěnoval, když se stěžovatelčina argumentace (i ta uvedená v ústavní stížnosti) zabývá toliko právní kvalifikací mluveného projevu a textových zpráv vedlejšího účastníka a rozboru toho, zda může otec nenarozeného dítěte nutit ženu k ukončení těhotenství.
21. V této části věci orgány činné v trestním řízení nevybočily nikterak ze zákonného rámce vedení prověřování trestné činnosti. Reagovaly na oznámení stěžovatelky i jejího zmocněnce, ve věci byl prováděn dozor státního zástupce. Dostatečně odůvodněné je i vyrozumění o výsledku přezkumu postupu policejního orgánu dle § 157a odst. 1 trestního řádu, jakož i rozhodnutí o odložení věci.
22. Tvrzení stěžovatelky o hrozbě "vypnutí internetu" pak nepředstavuje jednání, které by mělo intenzitu dosahující čl. 3 Úmluvy. Rovněž námitky týkající se neústavnosti názoru státních zastupitelství na to, zda se otec nenarozeného dítěte může vyjádřit k budoucímu uspořádání rodiny, nejsou důvodné. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že otec dítěte má povinnost nést část nákladů těhotenství a porodu [v případě neprovdané matky je tato povinnost upravena § 920 občanského zákoníku, který upravuje i výživné do dvou let věku dítěte, u sezdaných párů pak existuje vzájemná vyživovací povinnost (§ 697 občanského zákoníku)]. Tyto majetkové civilní nároky však nelze podřadit pod právo na účinné vyšetřování.
23. Ústavní pořádek nebrání pravomoci státních orgánů činit vlastní hmotněprávní a skutkové závěry, a tím "zvažovat hraniční jevy", jakož i posuzovat materiální naplnění znaků trestných činů (srov. nález sp. zn. II. ÚS 527/23 ze dne 12. 6. 2024). V případech zjištěného protiprávního jednání jim rovněž zákon dává možnost postoupit věc k projednání v přestupkovém řízení, jak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Policejní orgán ani státní zastupitelství tak neaprobovaly jednání partnera stěžovatelky, ale naopak uznaly možnost protiprávního jednání, avšak nikoli v intenzitě, kterou je možné řešit trestněprávními nástroji. Je pak rolí státních orgánů v konkrétní věci vyvažovat zájmy obětí a poškozených proti oprávněným zájmům a právům pachatele, v tomto případě zejm. princip subsidiarity trestní represe (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1958/23 ze dne 10. 4. 2024).
24. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu