Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Beka, advokáta, sídlem Svatohavelská 95, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2024 č. j. 19 Co 162/2024- 1914, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a nezletilého J. M. a nezletilé A. M., B. M. a A. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 3. 2018 č. j. 20 Co 65/2018-794 ustanoven opatrovníkem prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice, nezletilých dětí (dále též jen "nezletilí") pro zastupování v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. Tomášem Voborníkem pod sp. zn. 195 EX 2142/10. Za své služby stěžovatel vyúčtoval okresnímu soudu odměnu ve výši 433 865,44 Kč.
3. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 26. 4. 2024 č. j. 0 P 135/2013-1883 přiznal stěžovateli jako ustanovenému opatrovníkovi nezletilých dětí odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 415 369,48 Kč.
4. K odvolání čtvrtého vedlejšího účastníka krajský soud usnesení okresního soudu změnil a stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů pouze ve výši 311 295 Kč.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud mu nepřiznal odměnu za některé úkony právní služby ve věci, ve které byl ustanoven opatrovníkem nezletilých dětí. Podle krajského soudu stěžovatel poskytl své služby neúčelně při sepisu vyjádření ze dne 18. 2. 2020 k odvolání čtvrtého vedlejšího účastníka, vyjádření ze dne 29. 4. 2022 k odvolání třetí vedlejší účastnice a čtvrtého vedlejšího účastníka a dále vyjádření ze dne 4. 5. 2022 k odvolání čtvrtého vedlejšího účastníka. Závěr o neúčelnosti těchto úkonů krajský soud odůvodnil tím, že k podaným odvoláním se stěžovatel vyjádřil jeden až dva pracovní dny před jednáními krajského soudu a svá vyjádření tak mohl přednést až na jednání. Samotný přednes vyjádření při ústním jednání však podle stěžovatele nezaručuje, že budou veškeré argumenty řádně zachyceny do protokolu z jednání, případně je nutné navrhovat opakované úpravy protokolu. Písemné vyjádření zaručuje, že uplatněné argumenty budou řádně zaneseny pro případný další přezkum v soudním spise. Zaslání písemného vyjádření dále napomáhá rychlosti procesu a zaručuje, že bude veškerá potřebná argumentace vnesena do řízení a soud se jí bude zabývat. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že advokát jako právní zástupce účastníka řízení, v tomto případě opatrovník, je odpovědný za plnění svých závazků vůči svému klientovi, kterého zastupuje, a nelze po něm tedy spravedlivě požadovat, aby rezignoval na přípravu písemných vyjádření, obzvláště jde-li o vyjádření se k opravnému prostředku protistrany.
6. Závěry krajského soudu ohledně výkladu § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), obsažené v napadeném rozhodnutí považuje stěžovatel za iracionální a vykazující prvky svévole. Stěžovatel se rovněž domnívá, že odůvodnění postupu krajského soudu pouhým odkazem na to, že argumentace mohla být přednesena na jednání soudu, nenaplňuje požadavky kladené na řádné odvodnění soudu. Krajský soud dále posuzoval účelnost následujících úkonů právní služby: 1) vyjádření ze dne 4. 10. 2021 k návrhu čtvrtého vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, 2) vyjádření ze dne 5. 10. 2021 k návrhu čtvrtého vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, 3) vyjádření ze dne 6. 10. 2021 k návrhu čtvrtého vedlejšího účastníka na částečné zastavení exekuce, 4) vyjádření ze dne 25. 1. 2022 (správně 5. 1. 2022) k návrhu čtvrtého vedlejšího účastníka na odklad a zastavení exekuce a 5) vyjádření k návrhu manželky čtvrtého vedlejšího účastníka na odklad a zastavení exekuce.
7. Za podání uvedená pod body 1), 2) a 3) byla stěžovateli přiznána odměna za jeden úkon právní služby. Rovněž tak za vyjádření 4) a 5) byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby. Krajský soud v napadeném rozhodnutí výslovně uvádí, že stěžovatel byl k uvedeným vyjádřením, a to ke každému jednotlivě, vyzván přímo soudním exekutorem. I přes výzvu soudního exekutora však krajský soud považuje vyjádření stěžovatele za neúčelná, neboť podle krajského soudu obsahují v podstatě totožné argumenty. Stěžovatel je povinen takovou výzvu splnit a ve věci se vyjádřit, a to bez ohledu na to, zda bude považovat takové vyjádření za účelné či nikoliv. Uvedený výklad možnosti posouzení účelnosti úkonů právní služby podle stěžovatele vykazuje znaky svévole, kdy soud současně vyzývá stěžovatele k vyjádření se ve věci a následně mu odmítá přiznat odměnu za takové vyjádření. Za extrémní výklad stěžovatel dále považuje skutečnost, že soud má za to, že může přezkoumávat i samotný obsah argumentace uplatněné v řízení a podle obsahu posuzovat účelnost vyjádření. Krajský soud tak svým rozhodnutím zasáhl do práva stěžovatele na ochranu vlastnictví a do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel jako advokát nemusí být zastoupen jiným advokátem (viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu", a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud k podané ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na to, že výše naznačený princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení (při posuzování ústavních stížností proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení). Náhradou nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně, a respektoval, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu, a je tak oprávněn podrobit přezkumu i rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud se však opakovaně vyjádřil, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje spor o náklady řízení intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 16. 4. 2019
sp. zn. IV. ÚS 3931/18
a další). Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti výrokům o nákladech řízení není z rozhodnutí zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě prováděl Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 14. 11. 2023
sp. zn. III. ÚS 2882/23
).
12. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, v nichž by byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001
sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001
sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001
sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006
sp. zn. I. ÚS 633/05
, ze dne 13. 10. 2015
sp. zn. III. ÚS 411/15
(N 186/79 SbNU 111), bod 18, a ze dne 30. 10. 2014
sp. zn. II. ÚS 2417/13
(N 199/75 SbNU 239), bod 20, a další].
13. Zpochybňuje-li stěžovatel závěry obecného soudu o účelnosti jednotlivých úkonů právní služby, je namístě uvést, že posuzování účelnosti úkonů spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se k ní zásadně nevyjadřuje. Posouzení účelnosti úkonů právní služby je otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení náleží soudům obecným.
14. Judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. 3. 2022
sp. zn. I. ÚS 1882/21
, ze dne 16. 11. 2021
sp. zn. III. ÚS 1033/21
(N 199/109 SbNU 153), ze dne 8. 3. 2021
sp. zn. I. ÚS 4012/18
(N 46/105 SbNU 40) a ze dne 3. 11. 2020
sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39)] zřetelně potvrzuje, že obecné soudy jsou oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Ústavní soud není oprávněn zkoumat, zda ten který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. V této souvislosti připomíná, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
15. V nyní posuzované věci dospěl krajský soud k závěru, že část stěžovatelem jako opatrovníkem nezletilých dětí vyúčtovaných úkonů byla vykonána neúčelně, a proto mu za ně odměna nepřísluší (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Za neúčelné krajský soud považoval především vyjádření opatrovníka oprávněných k odvoláním, která byla za jeho přítomnosti projednána za jeden až dva pracovní dny po podání těchto písemných vyjádření, neboť k účelnému uplatňování práva oprávněných by podle krajského soudu postačilo, aby opatrovník tato vyjádření přednesl ústně při těchto jednáních. Krajský soud proto opatrovníkovi oprávněných nepřiznal odměnu za tyto úkony právní služby: 1) vyjádření ze dne 18. 2. 2020 k odvolání povinného, které bylo za účasti opatrovníka projednáno Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") dne 19. 2. 2020, 2) vyjádření ze dne 29. 4. 2022 k doplnění odvolání povinného a jeho manželky, která byla za účasti opatrovníka projednána městským soudem dne 2. 5. 2022, 3) vyjádření ze dne 4. 5. 2022 k odvolání povinného, které bylo projednáno za účasti opatrovníka městským soudem dne 6. 5. 2022. Krajský soud dále poukázal na to, že ze spisu soudního exekutora se dále podávají situace, kdy soudní exekutor při zasílání postupně podaných odvolání opatrovníkovi oprávněných vždy požádal o vyjádření k nim, přičemž po uplynutí určité doby se opatrovník vyjádřil k těmto odvoláním postupně v po sobě jdoucích dnech, přičemž jeho vyjádření ke všem odvoláním obsahují v podstatě totožné argumenty. Konkrétně se opatrovník oprávněných takto vyjádřil dne 4. 10. 2021 k návrhu povinného na zastavení exekuce vedené jedním způsobem, dne 5. 10. 2021 k návrhu povinného na zastavení exekuce vedené jiným způsobem a dne 6. 10. 2021 k návrhu povinného na částečné zastavení exekuce. Obdobná situace nastala, když se opatrovník oprávněných vyjádřil dne 25. 1. 2022 (správně 5. 1. 2022) zvlášť k návrhu povinného na odklad a zastavení exekuce a zvlášť k totožnému návrhu manželky povinného. Krajský soud měl proto zato, že jako účelné by postačovalo jediné vyjádření opatrovníka oprávněných ke všem třem odvoláním v prvním a k oběma podáním ve druhém případě, a proto za takto vyúčtované úkony přiznal v obou případech odměnu za pouze jeden úkon první služby. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
16. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud některé úkony provedené stěžovatelem jako opatrovníkem nezletilých považoval za neúčelné, a proto odměnu a náhradu hotových výdajů přiznaných stěžovateli usnesením okresního soudu zkrátil. Své rozhodnutí krajský soud řádně odůvodnil, když v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyložil, že tyto úkony považoval za neúčelné, neboť šlo o vyjádření k jednotlivým podáním účastníků, přičemž tato vyjádření obsahovala v podstatě totožné argumenty, resp. šlo o samostatná vyjádření k jednotlivým v podstatě totožným návrhům účastníků řízení.
17. V posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud tedy neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů nezjistil znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, ale ani nic, co by zakládalo intenzitu porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003
sp. zn. I. ÚS 30/02
, ze dne 6. 12. 2006
sp. zn. III. ÚS 255/05
či ze dne 20. 12. 2022
sp. zn. IV. ÚS 2156/22
).
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu