Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Severočeská stavební, a.s., sídlem Žižkova 196/278, Trmice, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 164/2023-76 ze dne 13. 10. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 5/2018-185 ze dne 20. 3. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud na úvod předesílá, že nyní řešená věc má poměrně složitou procesní historii, a proto se zaměří na stručné shrnutí podstatných okolností. Správce daně stěžovatelce doměřil po provedené daňové kontrole daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007. Stěžovatelkou uplatněné daňové náklady posoudil jako rozporné s § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Dodatečný platební výměr přezkoumalo k odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník"), které jej potvrdilo.
2. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka žalobou, o níž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem č. j. 15 Af 8/2014-62 ze dne 1. 8. 2016. Žalobu krajský soud shledal jako důvodnou a rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. I ve druhém rozhodnutí však zůstal výrok rozhodnutí vedlejšího účastníka beze změny. Dodatečný platební výměr opět potvrdil jako správný. Věcí se proto k žalobě stěžovatelky znovu zabýval krajský soud, který rozhodnutí vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 15 Af 8/2018-97 ze dne 8. 6. 2021 (dále jen "druhý rozsudek") znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti zrušujícímu rozsudku podal vedlejší účastník kasační stížnost. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") věc přezkoumal a druhý rozsudek krajského soudu rozsudkem č. j. 2 Afs 190/2021-74 ze dne 19. 9. 2022 zrušil; věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
4. Krajský soud se tak věcí zabýval již potřetí a tentokrát stěžovatelčinu žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Vázán právním názorem NSS mimo jiné odůvodnil, že prekluzivní lhůta pro stanovení daně neuplynula. Po dobu mezinárodního dožádání prekluzivní lhůta stavěla. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností. NSS napadeným rozsudkem stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody, a sice právo na rovnost (čl. 1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s právem na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
6. Tvrdí, že správní soudy nedostatečně nebo vůbec neodůvodnily své úvahy týkající se některých pro věc podstatných skutečností. Podle jejího názoru neposoudily správně otázku důvodnosti mezinárodního dožádání, což byla přitom otázka klíčová pro posouzení, zda uplynula lhůta ke stanovení daně, či nikoli.
7. Porušení svých práv shledává i v tom, že správní soudy se odmítly zabývat otázkou zohlednění tzv. esenciálních výdajů podle § 98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a to s odkazem na to, že tato námitka nebyla řádně a včas uplatněna v řízení před krajským soudem. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a odkazuje na část argumentace předložené ve své žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 9. 1. 2018 (srov. argumentaci přednesenou na str. 27 a 28 posledně uvedené žaloby). Svou argumentaci přitom opírá o námitku předloženou v žalobě ze dne 9. 1. 2018 v následujícím znění: "Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, čj. 2 Afs 160/2016-38 je správce daně povinen respektovat existenci výdajů, které musely být pro dosažení příjmů zcela logicky vynaloženy (tzv. esenciální výdaje). V dané věci ovšem daňové orgány pochybily tím, že při stanovení daně tyto tzv. esenciální výdaje zcela opomněly zohlednit."
8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k přezkumu toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Stěžovatelka namítá, že k porušení jejích práv došlo tím, že soudy vůbec nebo nedostatečným způsobem vyhodnotily důvodnost mezinárodního dožádání. S tímto závěrem se ovšem Ústavní soud nemůže ztotožnit. Jak uvádí NSS v napadeném rozsudku, touto otázkou se zabýval NSS již ve svém předchozím (zrušujícím) rozsudku č. j. 2 Afs 190/2021-74, a to v bodech 30 až 47, v nichž se soud zabývá jednak mezinárodním dožádáním, ale důkladně i otázkou možné prekluze (viz zejména body 35, 44 a 45). Mezinárodním dožádáním a jeho důvodností se zabýval v napadeném rozsudku i krajský soud (srov. body 60 až 61 a 64 až 65 napadeného rozsudku tohoto soudu), který byl při svém přezkumu vázán právními závěry NSS z předchozího rozhodnutí a nijak z nich nevykročil.
Odkazem na rozsudek NSS č. j. 10 Afs 228/2019-53 ze dne 26. 11. 2020 se potom NSS vypořádal v již citovaném bodě 44. Napadená rozhodnutí proto v rozsahu této námitky shledává Ústavní soud za dostatečně a srozumitelně odůvodněná. V právních úvahách obecných soudů tak Ústavní soud nenachází žádný exces, který by představoval důvod pro jeho kasační zásah.
11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.
12. Stěžovatelka dále namítá, že správní soudy pochybily i tím, že se v odůvodnění svých rozhodnutí nevěnují námitkám, které se týkají zohlednění tzv. esenciálních výdajů podle § 98 odst. 1 daňového řádu. Namítá, že NSS se de facto odmítl touto otázkou zabývat s argumentem, že tato námitka nebyla řádně uplatněna v žalobě (respektive ve lhůtě pro podání žaloby, jak stanoví § 71 odst. 2, věta druhá, soudního řádu správního), a tudíž nemohla být řádně uplatněna ani v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka nicméně poukazuje na svou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 9. 1. 2018, ve kterém podle svého názoru tuto námitku uplatnila. NSS ji tak podle jejího názoru neměl posoudit jako nepřípustnou.
13. Ústavní soud na úvod uvádí, že stěžovatelka v rozsahu této argumentace odkazuje konkrétně a výslovně na pasáž žaloby ze dne 9. 1. 2018 (k jejímu znění srov. výše bod 7). Při přezkumu proto vycházel právě (a jenom) z obsahu takto stěžovatelkou označené argumentace, kterou měla svou námitku vyjádřit.
14. Jak vymezuje NSS v bodě 96 napadeného rozsudku, aplikace esenciálních výdajů je podle judikatury NSS (viz např. rozsudek č. j. 4 Afs 381/2019-41 ze dne 26. 2. 2020 či další rozsudky uvedené v citovaném bodě 96) namístě v případě náhradního způsobu stanovení daně, tj. určení daně podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 daňového řádu. Určení daně podle pomůcek a aplikace esenciálních výdajů (doktrína minimálně nutných výdajů) je proto ve velmi úzkém vztahu. Vzhledem k této spojitosti mezi oběma instituty a zásadě iura novit curia, nelze podle Ústavního soudu kategoricky konstatovat, že stěžovatelka v žalobě ze dne 9.
1. 2018 neuplatnila námitku, že měl správce daně postupovat podle § 98 odst. 1 daňového řádu, tedy určit daň podle daňových pomůcek, a tedy následně i zohlednit esenciální výdaje. Podle názoru Ústavního soudu měly správní soudy (při znalosti judikatury NSS) předpokládat, že námitkou aplikace esenciálních výdajů se daňový subjekt domáhá určení daně podle pomůcek podle § 98 odst. 1 daňového řádu.
15. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda stěžovatelkou uplatněná argumentace esenciálními výdaji v nyní řešené věci měla směřovat k požadavku, aby byla daň určena podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 daňového řádu. Dospěl však k závěru, že tomu tak v této věci není. Ze způsobu formulace námitky a jejího zasazení v celém kontextu žaloby ze dne 9. 1. 2018 totiž neplyne, že v ní stěžovatelka formulovala požadavek na stanovení daně podle pomůcek. Naopak stěžovatelka v žalobě rozporuje, že na podkladě zjištěných skutečností měla být daň určena při zohlednění skutečných výdajů.
S námitkou, že měl správce daně určit daň podle pomůcek, se zbylá část žaloby ze dne 9. 1. 2018 zcela míjí a soudy k ní správně nepřihlédly. Ve výsledku proto správní soudy podle Ústavního soudu věc posoudily adekvátně, pokud se věnovaly toliko otázce vynaložení esenciální výdajů. Jejich podstatou se NSS zabývá v bodech 95 až 98 napadeného rozsudku, na které Ústavní soud tímto odkazuje. Ani v této části proto správní soudy práva stěžovatelky neporušily, a proto je i v rozsahu této námitky stěžovatelčina ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
16. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu