Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Květuše Kašparové, zastoupené Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 33 Cdo 339/2025-167, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2024 č. j. 15 Co 86/2024-139 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2023 č. j. 19 C 223/2022-114, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků p. č. X1, ostatní plocha o výměře 8 m2, p. č. X2, ostatní plocha o výměře 309 m2, p. č. X3, ostatní plocha o výměře 1437 m2, p. č. X4, ostatní plocha o výměře 119 m2, p. č. X5, ostatní plocha o výměře 268 m2 v k. ú. B. (dále jen "předmětné pozemky") s tím, že příslušným s nimi hospodařit je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Důvodem žaloby byl duplicitní zápis vlastnictví k předmětným pozemkům v příslušném katastru nemovitostí ve prospěch vedlejší účastnice i stěžovatelky.
3. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že vlastníkem předmětných pozemků je vedlejší účastnice s tím, že příslušný s uvedenými pozemky hospodařit je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud shodně s městským soudem dospěl k závěru, že vedlejší účastnice své vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyla na základě dodatku ze dne 18. 7. 1989 ve spojení se smlouvou ze dne 5. 7. 1979 (uzavřených mezi předchůdkyní vedlejší účastnice, stěžovatelkou a jejím otcem Františkem Večeřou) a geometrickým plánem střediska geodézie pro Brno-město ze dne 30. 3. 1987.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud se od stěžovatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 1241/2004, podle kterého neplatnost smlouvy nelze zhojit jejím dodatkem, neodchýlil. Krajský soud totiž nevyslovil právní závěr, že uzavřením dodatku smlouvy došlo (zpětně) ke zhojení neplatně uzavřené smlouvy, ale konstatoval, že teprve dodatek představuje platně uzavřenou písemnou smlouvu o převodu nemovitostí, v níž strany odkázaly na obsah listin (smlouvy a geometrického plánu). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka nepředložila soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy odmítly provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, ačkoli otázka pravosti podpisu je rozhodující otázkou pro posouzení platnosti právního jednání, u něhož právní předpisy vyžadují jako podmínku platnosti písemnou formu. Městský soud ani krajský soud v předmětné věci neprovedly jí navržené důkazy, aniž by neprovedení těchto důkazů řádně v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu odůvodnily. Městský soud tak zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž krajský soud tuto vadu nenapravil. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, když její dovolání odmítl. S odkazem na nález ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 [(N 187/97 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] stěžovatelka zdůrazňuje, že argumentace týkající se porušení procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování a vyhodnocení důkazní situace pod dovolací přezkum pojmově spadat může. Odkazuje přitom dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4132/2018 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.). Stěžovatelka je toho názoru, že v dovolání vznesené námitky vůči postupu městského soudu a krajského soudu byly otázkami, jejichž řešení by mělo reálný dopad na posouzení předmětné věci a promítlo by se do výsledku řízení. Jde současně o právní otázky, které jsou způsobilé zobecnění v rámci sjednocování judikatury prostřednictvím dovolacího řízení, neboť obdobné otázky již takto zobecňovány v judikatuře Nejvyššího soudu byly. Obecnými soudy provedený selektivní výběr a hodnocení důkazů má za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces [shodně též např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733) nebo usnesení ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 98/97 ]. Stěžovatelka dále dovozuje, že uvedený postup obecných soudů má za následek, že jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V poměrech posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. při uplatnění zákonem předvídaného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) bude přípustnost dovolání založena i v případě, přistoupí-li odvolací soud k rozhodnutí bez odpovídajícího skutkového základu [srov. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]. Stěžovatelka dovozuje, že jí uplatňované dovolací důvody byly způsobilými dovolacími důvody, což však Nejvyšší soud nevzal v úvahu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a následně i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu a namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s jejich skutkovými zjištěními. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.
11. V předmětné věci krajský soud po přezkoumání rozhodnutí městského soudu a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že městský soud na základě provedeného dokazování učinil správná a dostatečná skutková zjištění. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením věci provedeným městským soudem ohledně uzavření kupní smlouvy. Neobsahovala-li kupní smlouva ze dne 5. 7. 1979 podpis osoby jednající za kupujícího a současně převáděné pozemky nebyly dostatečně individualizovány, nemohlo tímto právním jednáním dojít k převodu vlastnického práva na vedlejší účastnici. Teprve uzavřením dodatku ze dne 18. 7. 1989, který obsahuje všechny zákonné náležitosti kupní smlouvy týkající se koupě nemovitostí, došlo k nabytí vlastnictví vedlejší účastnicí. Krajský soud se proto ztotožnil s městským soudem, že dodatek ze dne 18. 7. 1989 nelze hodnotit izolovaně, ale v souvislosti s listinami, na které odkazuje, a to smlouvou ze dne 5. 7. 1979 a geometrickým plánem střediska geodézie pro Brno-město ze dne 30. 3. 1987. Krajský soud se ztotožnil rovněž se závěrem městského soudu, že dodatek ze dne 18. 7. 1989 obsahuje vlastnoruční podpisy všech účastníků smlouvy.
12. Ke zpochybnění pravosti podpisu otce stěžovatelky Františka Večeři krajský soud konstatoval, že ohledně této skutečnosti provedl městský soud dokazování v dostatečném rozsahu a vyvodil z něj správný skutkový závěr, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že František Večera dodatek ze dne 18. 7. 1989 podepsal. Namítá-li stěžovatelka, že městský soud opomenul provést jí navrhované důkazy, a to znalecké posudky z oboru písmoznalectví, krajský soud vysvětlil, že městský soud tento návrh stěžovatelky neopomenul a v odůvodnění svého rozhodnutí neprovedení tohoto důkazu odůvodnil. Městský soud uzavřel, že podpis Františka Večeři na dodatku ze dne 18. 7. 1989 je dostatečně prokázán na základě již v řízení provedených důkazů, a proto nebyl povinen další důkaz provádět, přičemž tento svůj závěr v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vysvětlil. Lze tak učinit spolehlivý závěr o tom, že dodatek ze dne 18. 7. 1989 obsahuje pravý podpis Františka Večeři.
13. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, když její dovolání odmítl. Stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 , ze kterého vyplývá, že argumentace týkající se porušení procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování a vyhodnocení důkazní situace pod dovolací přezkum pojmově spadat může, což vyplývá i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 55), ve kterém je uvedeno, že otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je (přitom) již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.
14. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zabýval námitkou stěžovatelky, že měl být ustanoven znalec z oboru písmoznalectví a proveden důkaz jím vypracovaným posudkem, poněvadž z důkazů závěr, že František Večeřa vlastnoručně podepsal smlouvu i dodatek k ní nevyplývá, přičemž s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu jde o opomenutý důkaz. Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že uvedenou námitkou stěžovatelka nevznesla žádnou právní otázku, na níž rozhodnutí krajského soudu stojí a s níž nesouhlasí, ale vytýká vadu řízení, která sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na to, že i kdyby bylo rozhodnutí krajského soudu takovou vadou stiženo, Nejvyšší soud by k ní přihlédl pouze v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Stejná argumentace platí také u námitky stěžovatelky, že městský soud (a následně i krajský soud) opomenul provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví ohledně podpisu advokátky na doručence, která má prokazovat doručení rozhodnutí Pozemkového úřadu Brno. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud ve svém usnesení vysvětlil, za jaké situace jde podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu o tzv. "opomenutý důkaz", přičemž v daném případě o opomenuté důkazy nejde. Nejvyšší soud připomněl, že dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani námitka, že z provedených důkazů skutkový závěr, že František Večeřa vlastnoručně podepsal smlouvu i dodatek k ní, nevyplývá. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Ústavní soud dodává, že dovolací námitky směřující proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu představují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Pouze ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16], mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V posuzované věci však nejde o tento případ.
16. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud vysvětlil, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o.
s. ř.). Z přiloženého dovolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že této povinnosti však stěžovatelka ve svém dovolání nedostála, neboť v souvislosti s námitkou porušení procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Stěžovatelka poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 55), ve kterém je uvedeno, že otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je (přitom) již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání.
Stěžovatelka však již pomíjí, že se tak může stát pouze za současného splnění náležitostí uvedených v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. Z důvodu absence těchto náležitostí se Nejvyšší soud uvedenou námitkou nemohl zabývat. Současně Nejvyšší soud přiléhavě zdůraznil, že k vadám řízení dovolací soud může přihlédnout pouze v případě, že dovolání je přípustné. Z obsahu dovolání vyplývá, že stěžovatelka se domáhá přehodnocení skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Jak bylo výše uvedeno, skutkové závěry soudů nižších stupňů však nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, které je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovoláním, neboť dovolacím důvodem je podle platné procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci.
17. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy se vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771)]. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Nekonkretizovala-li však stěžovatelka v předmětné věci ve svém dovolání v souvislosti s námitkou porušení základních práv za současného splnění předpokladů přípustnosti dovolání žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by měla být v dovolacím řízení přezkoumána, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, postupoval Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem, posoudil-li dovolání stěžovatelky i v této části jako nepřípustné.
18. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, jakým způsobem postupovaly při hodnocení v řízení provedených důkazů. Obecnými soudy učiněná skutková zjištění nejsou v rozporu s provedenými důkazy a hodnocení důkazů nevybočilo z mezí ústavnosti. Obecné soudy na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V napadených rozhodnutích ústavně konformním způsobem vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru, že vedlejší účastnice se stala vlastnicí předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud následně v napadeném usnesení vysvětlil, proč posoudil dovolání stěžovatelky směřující proti rozhodnutí krajského soudu jako nepřípustné.
19. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu