Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Petržílkové, zastoupené Mgr. Bc. Lenkou Ježkovou, advokátkou, sídlem Mírová 55/77, Praha 10 -Kolovraty, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2025, č. j. 20 Co 171/2025-353, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 1. 2025, č. j. 64 EXE 1705/2022-275, jakož i proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v provedení exekučních úkonů - zajištění osobního vozidla ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4 a soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti IFIS investiční fond, a.s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno a 2) Pavla Petržílka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 ("obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelky, manželky druhého vedlejšího účastníka řízení coby povinného, na částečné zastavení exekuce.
2. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil jako věcně správné. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že je-li v exekuci zpeněžován majetek, který není ve vlastnictví insolvenčního dlužníka (tj. osoby, vůči níž bylo insolvenční řízení zahájeno) či který nenáleží do majetkově podstaty, nejsou se zahájením insolvenčního řízení spojeny žádné účinky či překážky, které by provedení exekuce bránily. Městský soud potvrdil, že vozidlo, o které se v nyní posuzovaném případě jedná, je ve výlučném vlastnictví stěžovatelky a není obsaženo v soupisu majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, druhého vedlejšího účastníka řízení. V takovém případě jeho postižení v exekuci z hlediska insolvenčního zákona nic nebrání.
3. Stěžovatelka tato rozhodnutí napadá ústavní stížností, přičemž je - stručně řečeno - nadále přesvědčena, že okolnost probíhajícího insolvenčního řízení proti jejímu manželovi zakládá nepřípustnost exekučního výkonu rozhodnutí. V petitu ústavní stížnosti Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí změnil tak, že se exekuce v rozsahu postihu jejího osobního vozidla zastavuje. Nepovažoval-li by Ústavní soud tuto změnu za dostatečnou, stěžovatelka navrhuje zrušení těchto rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž žádá odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jakož i vydání předběžného opatření podle § 80 téhož zákona, jímž by Ústavní soud uložil soudnímu exekutorovi JUDr. P. Kociánovi povinnost navrátit jí osobní vozidlo a zdržet se jakéhokoliv dalšího nakládání s tímto vozidlem. Z ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka brojí rovněž proti postupu soudního exekutora a v zajištění vozidla spatřuje tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci.
4. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je přitom její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 téhož zákona.
5. Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, a následně dotazem k obvodnímu soudu ověřil, že stěžovatelka podala v nynější věci nejen ústavní stížnost, ale v souladu s poučením, kterého se jí dostalo od městského soudu, rovněž i dovolání. Dovolací řízení nadále probíhá. Podala-li stěžovatelka dovolání, o kterém Nejvyšší soud nerozhodl, nemůže Ústavní soud zasahovat do řízení, které doposud není skončeno. Ústavní soud proto nemůže přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, byť by se výsledek řízení před Nejvyšším soudem mohl zdát sebezjevnějším. Ústavní soud výsledek dovolacího řízení nemůže presumovat.
6. Napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu mohou být dotčena rozhodovací činností Nejvyššího soudu, a proto stěžovatelka za dané procesní situace podala ústavní stížnost předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro nepřípustnost však nepoškozuje stěžovatelku na jejích právech. Ústavní soud totiž opakovaně judikoval, že případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný, i pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným ze zákona (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18
ze dne 17. 1. 2018).
7. Jednoduše řečeno, deklaruje-li nyní Ústavní soud předčasnost ústavní stížnosti, není oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je pro změnu opožděná, pakliže bude podána ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné. Ze stejného důvodu, tj. z důvodu probíhajícího řízení před dovolacím soudem, je Ústavní soud nucen odmítnout i návrhy stěžovatelky podle § 79 a § 80 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nemůže rozhodnout jinak, neboť by tím mj. předjímal výsledek probíhajícího řízení u Nejvyššího soudu. Lze nicméně doplnit, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 9. 2025, č. j. 20 Nd 462/2025-453, zamítl stěžovatelčin návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení městského soudu s odůvodněním, že nelze usuzovat na vážné ohrožení na stěžovatelčiných právech ve smyslu § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, resp. řízení o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení obvodního soudu zastavil pro nedostatek podmínky funkční příslušnosti Nejvyššího soudu.
8. Ústavní soud doplňuje, že navrhuje-li stěžovatelka, aby namísto obecných soudů rozhodl o částečném zastavení exekuce, není k tomu příslušný. V řízení o ústavních stížnostech je totiž Ústavní soud povolán pouze k tomu, aby - vyhoví-li ústavní stížnosti - napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Konečně, brojí-li stěžovatelka rovněž proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, tj. proti zajištění jejího vozidla soudním exekutorem JUDr. P. Kociánem, přehlíží, že soudní exekutor postupuje na základě exekučního titulu, soudního rozhodnutí, přičemž zohledňuje i výsledek řízení (zamítnutí stěžovatelčina návrhu na částečné zastavení exekuce), který stěžovatelka rozporuje v ústavní stížnosti i v jí podaném dovolání. Stěžovatelka tímto v konečném důsledku obchází rozhodnutí obvodního a městského soudu. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury (srov. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 204/97
ze dne 7. 10. 1997), z níž se podává, že tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci "nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému řízení; z této skutečnosti pak musí vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucím z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak, než ústavní stížností".
Konstruuje-li stěžovatelka petit ústavní stížnosti tak, že vedle rozhodnutí napadá i jiný zásah, platí, že ústavní stížnost proti rozhodnutí má obecně přednost před stížností zásahovou. Jelikož stejný akt veřejné moci nemůže mít dvojí povahu, Ústavní soud setrvale vychází z toho, že je-li tvrzený neústavní postup orgánu veřejné moci (zde obvodního a městského soudu) zakončen rozhodnutím, může být předmětem přezkumu Ústavním soudem právě jen toto rozhodnutí. Případný jiný zásah, jenž bezprostředně souvisí s napadenými rozhodnutími, je zkonzumován ve výsledném rozhodnutí, sám o sobě není způsobilý zasáhnout základní práva stěžovatelky.
Ústavní soud proto není k projednání této části návrhu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2025
Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj