Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Eliášova 28, Praha 6, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územního odboru Sokolov, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 2. 5. 2022 č. j. KRPK-5605/72/TČ-2022-190972-KS, usnesení Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 17. 6. 2022 č. j. 0 ZN 668/2022-52 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni o výsledku vykonaného dohledu nad postupem Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 27. 9. 2022 č. j. 1 KZN 1094/2022-28, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství v Sokolově a Policie České republiky, Krajského ředitelství Karlovarského kraje, Územního odboru Sokolov, 2. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ve věci zranění stěžovatelky a jedné další poškozené E. G., zahájil policejní orgán úkony trestního řízení pro podezření z přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákona. Věc byla vedena pod č. j. KRPK-58976/TČ-2021. Dne 12. 10. 2021 policejní orgán trestní věc poprvé odložil s tím, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání vůči konkrétní osobě. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, kterou shledal dozorový státní zástupce důvodnou a svým usnesením rozhodnutí o odložení věci zrušil. Policejnímu orgánu uložil, aby doplnil stěžovatelkou podané vysvětlení, kde by se mj. dotázal, zda by byla schopna pachatele poznat. Pokud ano, mělo by dojít k natipování konkrétního pachatele, případně k rekognici in natura. Krom shora uvedené stížnosti podala stěžovatelka též stížnost Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje. V ní si stěžovala na uvedení nepravdivých informací ze strany vrchní komisařky, která měla prověřování a vyšetřování věci na starosti, a dále na porušování participačních práv poškozené. Zmocněnec poškozené nebyl opakovaně vyrozumíván o úkonech trestního řízení, a to včetně výslechu obviněného Š. Policejní orgán následně vyloučil její věc a věc E. G. pod č. j. KRPK-5605/TČ-2022-190972, čímž zmocněnci stěžovatelky zabránil účastnit se úkonů ve věci. O stížnosti stěžovatelky bylo rozhodnuto vyrozuměním policejního orgánu ze dne 27. 9. 2022 o tom, že pochybení ve věci nebylo shledáno. Dne 2. 5. 2022 policejní orgán věc stěžovatelky opětovně odložil. Toto zdůvodnil tím, že se nepodařilo ustanovit z osob, které se incidentu zúčastnily konkrétní osobu či osoby, které by na stěžovatelku hodily cihlu, a podle náhledu policejního orgánu se v případě stěžovatelky nejednalo o trestný čin. V následně podané stížnosti stěžovatelka uvedla, že v případě rekognice je schopna útočníka poznat. Současně se stěžovatelka vymezila proti tomu, že se nejednalo o trestný čin, neboť se policejní orgán nevěnoval tomu, zda ve věci nebyly naplněny znaky přečinu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukázala na skutečnost, že vodáci byli členové ultras fotbalového klubu SK Slavia Praha s rasistickými názory. Okresní státní zastupitelství stížnost stěžovatelky svým usnesením ze dne 17. 6. 2022 č. j. 0 ZN 668/2022-52 zamítlo jako nedůvodnou. K otázce předsudečné pohnutky se však nijak nevyjádřil. Stěžovatelka tak podala podnět k vykonání dohledu a výslovně požádala, aby se orgány činné v trestním řízení zabývaly předsudečnou pohnutkou činu, která je v tomto případě dle jejího mínění zjevná. Krajské státní zastupitelství v Plzni dohled ve věci vykonalo, přičemž pochybení policejního orgánu zde neshledalo. Dohledová státní zástupkyně shrnula, že ohledně trestného činu ublížení na zdraví podpořila právní názor policejního orgánu a okresního státního zastupitelství, navzdory tomu, že sama dohledová státní zástupkyně uvedla, že popisu útočníka odpovídá podezřelý Š. V souvislosti s ním však toliko konstatovala, že ten byl pro přečin výtržnictví ze dne 23. 7. 2021 již Okresním soudem v Sokolově uznán vinným a potrestán.
K otázce předsudečného jednání dohledová státní zástupkyně uvedla, že spáchání rasově motivovaného trestného činu nebylo prokázáno, neboť vodáci přijeli do S. za účelem vodní turistiky a nejednalo se o výpravu, jejímž cílem by bylo napadání, lynčování či jiné protirasistické projevy vůči Romům. K hromadnému konfliktu došlo až v důsledku toho, že se J. P. podařilo vodáky vyprovokovat, aby ho následovali do Nádražní ulice, kde došlo ke střetu mezi vodáky a místními Romy. Stěžovatelka v souvislosti s odsouzením podezřelého Š. poukázala na skutečnost, že popis skutku a ani právní kvalifikace v jeho věci, nijak nereflektovala předsudečnou pohnutku činu. Orgány činné v trestním řízení nereflektovaly práva poškozených a přes opakované žádosti nebyla stěžovatelka vyrozuměna o výsleších obviněného ani svědků ve věci č. j. KRPK-58976/TČ-2021 - předtím, než byla věc stěžovatelky vyňata k samostatnému projednání pod č. j. KRPK-5605/TČ-2022-190972. Policejní orgán v souvislosti s konfliktem ze dne 23. 7. 2021 prověřoval celkem 25 osob, z toho 15 vodáků, ovšem usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloba byly vydány jen proti jednomu pachateli - O. Š. Jednání celkem 8 osob bylo odevzdáno k projednání přestupku dle § 159a odst. 1 písm. a) tr. řádu, kdy se jednalo o 5 osob náležejících k místním Romům, jednoho vodáka a dva neustanovené muže. Samotné přestupkové řízení vedené proti stěžovatelce bylo posléze Krajským úřadem Karlovarského kraje zastaveno. Stěžovatelka je toho názoru, že v rámci vyšetřování došlo k zásahu do jejího práva na vyšetřování předsudečné trestné činnosti. Má za to, že v rámci útoku byly naplněny předsudečné indikátory, jimiž se měly orgány činné v trestním řízení zabývat. Útok na stěžovatelku byl mírnější intenzity v tom smyslu, že nedošlo k závažným zdravotním následkům, přesto se však jednalo o brutální útok nepřiměřený nastalé situaci. K napadení stěžovatelky došlo v rámci většího konfliktu a není možné je zvlášť vydělovat a ohraničovat, aniž by bylo přihlédnuto k motivu celého útoku. Policejní orgán podle stěžovatelky nevedl potřebné kroky k tomu, aby ustanovil osobu konkrétního pachatele, který zaútočil na stěžovatelku. Podezřelí Š., V. a B. se na sociálních sítích prezentují jako osoby s nesnášenlivými názory, když v minulosti zveřejňovali příspěvky s otevřeně rasistickým podtextem. Odbor extremismu a terorismu Policie České republiky nabídl v této věci vyšetřujícímu policejnímu orgánu součinnost, ten ji však nevyužil. Útok byl ze strany podezřelých proveden v místě spjatém se samotným životem místní romské komunity a byl doprovázen rasistickými projevy pachatelů. Během útoku byly napadány náhodné osoby patřící k romskému etniku, které neměly s chováním J. P. nic společného a od pachatelů se lišily toliko barvou pleti. Stěžovatelka připouští, že pachatelé nejeli na místo s tím, že by dopředu plánovali napadat místní Romy, využili však situace, kdy jeden Rom žádal po nich cigarety k zahájení neospravedlnitelného agresivního útoku na místní romskou komunitu. V souvislosti s uvedeným poukázala stěžovatelka na rozhodnutí ESLP ve věci Balázs proti Maďarsku.
Současně připouští, že se orgány činné v trestním řízení možnou předsudečnou pohnutkou zabývaly, nicméně striktně trvaly na tom, že vodáci pouze reagovali na provokaci ze strany J. P. a v jejich jednání tak není možné shledávat předsudečnou pohnutku. Orgány činné v trestním řízení nepřipustily, že by pohnutka pachatelů mohla být smíšená. Stěžovatelka je toho názoru, že nebyly naplněny Ústavním soudem identifikované čtyři požadavky na efektivní vyšetřování. Policejní orgán věc dvakrát odložil a od počátku nejevil dostatečnou snahu o to, aby osobu pachatele skutečně určil. Neinformoval zmocněnce stěžovatelky o úkonech ve věci, neumožnil její důvěrnici účastnit se podání vysvětlení. Nebyla provedena rekognice. I když státní zástupkyně posléze uznala, že pachatelem trestné činnosti mohl být pouze O. Š., nedala policejnímu orgánu žádné pokyny k tomu, aby byl tento závěr prověřen. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí obecných soudů a jeho úkolem není napravovat rozhodovací činnost soudů a ani ostatních orgánů činných v trestním řízení vždy, když dojde k porušení poústavního práva. Do jejich rozhodovací činnosti v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva. Při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního je nutné mít zvlášť v patrnosti zásadu zdrženlivosti Ústavního soudu. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele či poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Úkolem Ústavního soudu je v těchto věcech toliko korigovat závažné excesy, jež jsou výrazem svévole či zneužití pravomoci ze strany orgánů činných v trestním řízení. Povinnost vést účinné vyšetřování je toliko procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinnost ve vztahu k jeho výsledku. Právo na účinné vyšetřování tak nezahrnuje právo na konkrétní výsledek, nýbrž pouze právo na řádný postup daného orgánu (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 3196/12
). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelky (poškozené) přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o opodstatněnost a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání. Jeho úkolem je přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, není při dotčení základního práva stěžovatelky závažným excesem, který by vykazoval znaky svévole či zneužití pravomoci. Podle náhledu Ústavního soudu je ústřední námitkou stěžovatelky skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly při vyšetřování napadení stěžovatelky dostatečně efektivně a nepřihlédly k předsudečné povaze jednání O. Š., resp. i dalších vodáků. Ústavní soud již ve svém zamítavém nálezu
sp. zn. III. ÚS 1412/20
konstatoval, že přejal doktrínu ESLP týkající se práva na účinné vyšetřování ve smyslu zejména čl.
2 a 3 Úmluvy, jež jsou relevantní i v projednávané věci. Podle této judikatury ESLP je právo na účinné vyšetřování v souvislosti se zásahem do fyzické integrity jednotlivce odvozováno od práva na život zaručeného čl. 2 Úmluvy či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu zaručeného čl. 3 Úmluvy. Byť právo na účinné vyšetřování může být odvozeno i z jiných základních lidských práv zaručených Úmluvou u zásahů do fyzické integrity, které nemají smrtící povahu, se pak právo na účinné vyšetřování omezuje na čl. 3 Úmluvy. Obecně se vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [nález sp. zn. II. ÚS 3436/14
ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91)], jako je např. obchodování s lidmi [nález
sp. zn. II. ÚS 3626/13
ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475)]. Naopak u přečinů (tj. trestných činů dle § 14 odst. 2 trestního zákoníku) je zákrok Ústavního soudu možný jen výjimečně ve zcela extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného [nález
sp. zn. I. ÚS 3196/12
ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 19]. Každý zásah do fyzické integrity proto, aby vůbec mohl představovat porušení čl. 3 Úmluvy, musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu [nález sp. zn. I. ÚS 1042/15
ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485) či nález sp. zn. I. ÚS 860/15
ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161)]. I v případech, v nichž je třeba zvažovat existenci práva na účinné vyšetřování ve vztahu k zásahu jednotlivcem do fyzické integrity jiného jednotlivce mírnější intenzity (např. úderu do obličeje a škrcení atd.), ESLP požaduje zpravidla kombinaci s dalšími faktory, přičemž takové faktory mohou v zásadě převážit ve prospěch tohoto práva i tam, kde k žádné újmě nedošlo. Pro nyní projednávaný případ je přitom relevantní, že takovým faktorem může být i rasová či jiná nenávistná motivace útoku (srov. např. rozsudek ze dne 28. 3. 2017 ve věci Škorjanec proti Chorvatsku, č. stížnosti 25536/14, bod 53). Z napadeného vyrozumění vyplývá, že toto byl mimo jiné faktor, jímž se příslušná státní zástupkyně zabývala, přičemž dospěla k závěru, že spíše než o rasově motivovaný trestný čin se jednalo o oboustranně emočně nezvládnutý konflikt vzniklý a vystupňovaný z malicherné příčiny (žebrání a provokace ze strany J. P.). Jinými slovy řečeno, ve věci nebylo prokázáno, že by ke vzniku konfliktu mezi místními Romy a vodáky došlo i bez provokace J. P. (že by se tito na vznik konfliktu např. připravovali, že by jej organizovali, Romy provokovali apod). Byť si vnitřní vztah některých konfliktů účastnících se vodáků k národnostním a etnickým menšinám nelze patrně idealizovat, ze samotné příslušnosti k tzv. fotbalovým ultras předsudečné jednání dovodit nelze. Ve své podstatě se jedná toliko o jeden z faktorů dokreslující celkový kontext situace, který však musí být poměřován s jinými faktory, zde jednání J.
P., bez něhož by ke konfliktu patrně nedošlo. Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že s ohledem na svědecké výpovědi některých Romů není pochyb o tom, že ze strany některých vodáků padaly během konfliktu rasistické výroky (špinaví cikáni, černé držky, černá svině apod.) nicméně totožný závěr lze učinit i o výrocích vynášených ze strany Romů (bílý mrdky, zkurvený gadžové apod). Vzhledem k okolnostem případu lze však tyto výroky vnímat spíše jako průvodní jev nezvládnutého vzájemného konfliktu, než jev naplňující znaky předsudečného trestného činu. Namítá-li stěžovatelka, že ve věci měla být provedena rekognice, neboť mohla identifikovat útočníka, který po ní hodil cihlou, ve věci rozhodující státní zástupkyně v napadeném vyrozumění vysvětlila důvody, pro které by bylo možné na tyto nahlížet jako na nadbytečné. A to i v případě, že by stěžovatelka v rámci rekognice útočníka skutečně identifikovala. Za podstatnou zde byla považována skutečnost, že ve věci nebyly naplněny podmínky pro zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Z lékařských zpráv nevyplývalo, že by stěžovatelka utrpěla zranění naplňující ustanovení § 122 tr. zákoníku. Pokud přitom absentuje následek či možnost vzniku následku v podobě poruchy zdraví ve smyslu shora uvedeného ustanovení trestního zákoníku, tzn., pokud dojde pouze k drobnému ublížení na zdraví, trestní zákoník trestní odpovědnost nezakládá. Závěrem není od věci poukázat na skutečnost, vyzvednutou již příslušnou státní zástupkyní, že O. Š., kterého stěžovatelka označila za osobu, jež na ni hodila cihlu, byl za výtržnost ze dne 23. 7. 2021 pravomocně odsouzen a tudíž by v případě jeho dalšího trestního stíhání musela být vypořádána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Z výše vyložených důvodů nemá Ústavní soud za to, že by se orgány činné v trestním řízení, jejichž rozhodnutí stěžovatelka napadá, dopustily takových zásadních pochybení, pro které by trestní řízení nebylo možné vnímat jako ústavně konformní. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu