Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem, sídlem U Bachmače 1701/44, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. srpna 2025 č. j. 18 Co 155/2025-468 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. května 2025 č. j. 99 P 372/2024-430, 22 P a Nc 34/2025, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a E. L. a nezletilého F. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu, ochranu rodičovství a rodiny, jakož i zvláštní ochranu nezletilých.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel a vedlejší účastnice spolu mají nyní pětiletého syna, nezletilého vedlejšího účastníka. Dřívějšími rozhodnutími soudů, která nabyla právní moci dne 23. 7. 2024, byl nezletilý svěřen do péče matky s tím, že se umožňuje styk se stěžovatelem čtyři dny ob týden a dále v období určených svátků či prázdnin. V únoru 2025 se stěžovatel domáhal změny výchovného prostředí v rovnoměrnou střídavou péči ob týden.
3. Okresní soud Plzeň-město napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl. Shledal, že nedošlo ke změně poměrů, které by odůvodnily změnu již nařízeného styku. Zohlednil, že dříve soud rozhodl na základě příslibu stěžovatele, že styk bude realizovat na své chatě u X, aby nezletilý mohl chodit do jedné školky, přesto se stěžovatel pár měsíců poté odstěhoval do Y a bez vědomí a souhlasu matky zapsal nezletilého do tamější školky. Nezletilý v rozhovorech učiněných jak u stěžovatele, tak u matky, vyslovil přání, že se stěžovatelem nechce trávit více času, protože se mu potom stýská. Vyšlo najevo, že nyní otec není ochoten respektovat názor matky a ani se nehodlá snažit o dohodu i k jiným věcem. Důvody k zamítnutí návrhu tedy představují krátká doba uplynulá od posledního rozhodování, absence spolupráce ze strany otce, jakož i přání dítěte.
4. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. Zdůraznil, že rovnoměrná střídavá péče odporuje přání dítěte. Tvrdí-li stěžovatel, že není schopen řádně plnit široký styk (nestíhá ve všední dny nezletilého převzít v X podle určeného času ve 12 hodin, ale až kolem 16 hodin), tím spíše není důvod nařizovat rovnoměrnou střídavou péči. Stěžovatel také při předchozím rozhodování deklaroval, že styk bude realizovat na své chatě u X. Tím, že styk s nezletilým realizuje v Y, prakticky na svoje sliby rezignoval. Také nerespektuje práva matky, když nezletilého umístil bez jejího vědomí a souhlasu do školky v Y. To snižuje jeho důvěryhodnost.
5. Stěžovatel namítá, že symetrické střídavé péči nebrání žádné relevantní důvody. Komunikace s matkou se sice zhoršila, ale nikoli pouze jeho vlastní vinou. Matka stěžovateli "nedává" souhlasy jen proto, že jej trestá. Své závěry stěžovatel opírá o judikaturu Ústavního soudu. Podle nálezu ze dne 23. 2. 2010
sp. zn. III. ÚS 1206/09
(N 32/56 SbNU 363) svěření dítěte do výlučné výchovy jednoho z rodičů nemůže být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů. Odmítnutí střídavé péče proto nelze vystavět jen na neodůvodněném odmítnutí pečujícího rodiče. Překážkou pro střídavou péči také nemůže být jen absence či horší úroveň komunikace rodičů [nález ze dne 30. 12. 2014
sp. zn. I. ÚS 1554/14
(N 236/75 SbNU 629)], nízký věk nezletilého [nález ze dne 3. 5. 2022
sp. zn. I. ÚS 3065/21
(N 56/112 SbNU 9)], ani vzdálenost bydliště obou rodičů [nález ze dne 31. 3. 2020
sp. zn. III. ÚS 149/20
(N 62/99 SbNU 204)]. Rovnocenný podíl obou rodičů na péči je východiskem [nález ze dne 21. 11. 2017
sp. zn. IV. ÚS 1921/17
(N 215/87 SbNU 477)], nesvěření do střídavé péče je třeba náležitě odůvodnit (nález ze dne 8. 11. 2023
sp. zn. III. ÚS 1786/22
). Napadená rozhodnutí jsou argumentačně chudá a uvedeným východiskům odporují. Argumentace krajského soudu, že střídavé péči brání neschopnost stěžovatele realizovat stanovený styk, opomíjí, že právě střídavá péče by to vyřešila; k předávání by mohlo docházet třeba o víkendech.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně-právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní.
9. Napadená rozhodnutí představují ústavně obhajitelné řešení rodinné situace stěžovatele. Obecné soudy respektovaly východiska judikatury Ústavního soudu a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
10. Je pravdou, že Ústavní soud se ve své judikatuře vymezuje proti striktnímu svěřování dítěte do péče jen jednoho z rodičů. Dítě má právo zásadně na rovnocennou (rovnoměrnou) péči obou rodičů a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Střídavá péče je zpravidla preferovaným modelem, neboť i při odlišném rozsahu péče obecně lépe zajišťuje rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší (symbolické) "oprávnění" na dítě [bod 60 nálezu
sp. zn. I. ÚS 3065/21
či bod 33 nálezu ze dne 30. 3. 2023
sp. zn. I. ÚS 3522/22
].
11. Na druhé straně ovšem představa, že dokonale symetrická střídavá péče (model 50:50 s intervalem střídání po jednom týdnu), je modelem preferovaným, nemá žádnou oporu v zákoně ani v ústavním pořádku; vychází z mylného přesvědčení některých rodičů, že každý z nich má "právo na ideální polovinu dítěte", což především nebere na zřetel, že hlavním účastníkem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je právě dítě, jehož nejlepší zájem stojí nade všemi ostatními zájmy. Z pohledu společenských věd je střídavou péčí situace, kdy dítě tráví alespoň 30 % času v domácnosti druhého rodiče (bod 34 nálezu ze dne 5. 2. 2025
sp. zn. I. ÚS 2364/24
).
12. Poněkud specifičtější situace pak nastává také při hodnocení věci s ohledem na změny poměrů podle § 909 občanského zákoníku, kdy rozhodnutí soudu o formě výchovného prostředí již není "v bodu nula". Délka doby uplynulá od posledního rozhodnutí proto představuje relevantní kritérium pro zvažování vhodné formy péče o dítě (bod 29 nálezu ze dne 30. 9. 2025
sp. zn. II. ÚS 2469/25
). Ovšem i tak je třeba zvažovat, zda nový režim péče o dítě je změnou k lepšímu či horšímu a zda sleduje zájem dítěte [bod 25 nálezu ze dne 15. 5. 2018
sp. zn. II. ÚS 1191/17
(N 90/89 SbNU 353)]. Stěžovatel tedy v obecné rovině na judikaturu Ústavního soudu odkazuje přiléhavě. Nesvěření dítěte do střídavé péče je třeba náležitě odůvodnit a poměřovat se zájmem dítěte, ostatně jako rozhodnutí o jakékoli jiné záležitosti týkající se nezletilých dětí.
13. Podle Ústavního soudu je ovšem z napadených rozhodnutí patrné, že zájem dítěte byl pro obecné soudy v nynější věci předním hlediskem pro rozhodování. Okresní soud zjišťoval názor nezletilého, a to jak v prostředí matky, tak otce, neboť se chtěl vyvarovat situace, kdy je postoj nezletilého ovlivněn jedním z rodičů. Názor nezletilého přitom směřoval k zachování dosavadního modelu, který svým rozsahem téměř odpovídá asymetrické střídavé péči. Obecné soudy nadto přednesly řadu dalších argumentů, proč nepovažují z hlediska zájmu dítěte vhodné dosavadní nastavení měnit. Ani ze stěžovatelem odkazované judikatury nevyplývá, že by obecnými soudy zmiňovaná kritéria nebyla, resp. nemohla být relevantní. Z napadených rozhodnutí přitom nelze dovodit, že střídavé péči brání pouze vzdálenost mezi bydlištěm rodičů, jejich vzájemné konflikty nebo nízký věk dítěte. Úvahy obecných soudů mají komplexní charakter.
14. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů rozumí; stěžovatelem tvrzená změna okolností spočívala na jím jednostranně učiněných rozhodnutích v krátké době od posledního rozhodnutí, zejména přestěhovat se v rozporu s dříve učiněným příslibem z blízkosti místa bydliště nezletilého. Ze zjištění obecných soudů také vyplývá, že tato rozhodnutí stěžovatele neměla moc pádné důvody; stěžovatel chatu u X nadále vlastní a do Y se přestěhoval zřejmě kvůli své dceři, ovšem ta je již zletilá a vídá se s ním pouze sporadicky. Myslí-li to stěžovatel s podílením se na výchově stěžovatele vážně, nepočíná si příliš přesvědčivě. Nepůsobí zde jako spolehlivý partner.
15. Také v tomto kontextu je třeba hodnotit závěry obecných soudů, že problematická komunikace je především důsledkem postojů stěžovatele, který se nadto ani nesnaží se s matkou na záležitostech nezletilého dohodnout. Že k tomu soudy přihlédly, je i podle judikatury Ústavního soudu legitimní (body 20 a 21 usnesení ze dne 9. 7. 2025
sp. zn. III. ÚS 1337/25
). Obecné soudy proto i s ohledem na přání nezletilého a poměrně krátkou dobu od předchozího rozhodování neměly dostatečně pádné důvody ke změně výchovného prostředí.
16. Je zřejmé, že pro obecné soudy za dané situace z dobrých důvodů nepředstavovalo stěžovatelem navrhované řešení z hlediska zájmu nezletilého změnu k lepšímu. Pro Ústavní soud je také rozhodné, že stěžovatel má podle všeho ve své moci zlepšování vztahů s nezletilým i matkou, plynutím času a řešením problémů v komunikaci může zájem na rovnoměrnějším rozvržení práv matky a stěžovatele posilovat. Že je ovšem zatím lepší po krátké době výchovné prostředí zachovat a ponechat rodičům prostor na případné urovnání svých konfliktů, je závěr ústavně obhajitelný.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu