Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem, sídlem Marie Pujmanové 2447/9, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 739/2025-891 ze dne 26. srpna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově č. j. 24 T 72/2023-732 ze dne 20. května 2024 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval – stručně vyjádřeno – v tom, že stěžovatel při podání vysvětlení na Obvodním oddělení Policie České republiky v S. využil toho, že se k němu vyslýchající policista sklonil, aby mu předložil písemnosti, uchopil jej za služební polokošili, roztrhl ji a pokusil se policistu udeřit do oblasti hlavy, což se mu nepodařilo, neboť policista úder vykryl a následně stěžovatele spoutal.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 9 To 218/2024-808 ze dne 3. října 2024 rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o uložených trestech a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy odmítly zabývat stanoviskem Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), z níž mj. vyplynulo, že nelze vyloučit určité napadení stěžovatele ze strany vyslýchajícího policisty. Stěžovatel toto stanovisko označuje za opomenutý důkaz. Tvrdí, že zmínky o jeho předchozích odsouzeních mu byly kladeny k tíži jako doklad, že i tentokrát se dopustil trestné činnosti. Trvá na tom, že vyslýchající policista incident zinscenoval, aby se jej v úřední činnosti zbavil.
S poukazem na to, že se skutek stal na služebně Policie ČR, se domnívá, že příslušný orgán veřejné moci nese důkazní břemeno a musí prokázat, že zadržovaný nebyl podroben mučení nebo nelidskému zacházení. Z toho dovozuje, že ve věci měly obecné soudy vycházet z jeho výpovědi, nikoli z výpovědi vyslýchajícího policisty. Má za to, že jediný přímý důkaz ve věci (tj. výpověď vyslýchajícího policisty) nebyl – v rozporu s judikaturou Ústavní soudu – pečlivě hodnocen v protikladu s druhým přímým důkazem (tj. se stěžovatelovou výpovědí).
6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
8. Z napadeného rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházejících je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.
9. Jako zjevně neopodstatněnou Ústavní soud vyhodnotil stěžovatelovu námitku, že se obecné soudy odmítly zabývat stanoviskem GIBS a že se proto jedná o opomenutý důkaz. Z bodu 13 rozsudku okresního soudu vyplývá, že si tento soud zprávu GIBS ze dne 26. dubna 2024 vyžádal a konstatoval její obsah, jenž se shoduje s popisem „stanoviska“ zmiňovaného stěžovatelem v ústavní stížnosti. Je tedy zřejmé, že okresní soud tento důkaz provedl, takže nemůže jít o opomenutý důkaz ve smyslu dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97
ze dne 13. března 1999,
sp. zn. I. ÚS 362/96
ze dne 20. května 1997,
sp. zn. I. ÚS 32/95
ze dne 21. května 1996 či
sp. zn. I. ÚS 459/2000
ze dne 16. července 2002).
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu tím, že s nedostatečnou pečlivostí hodnotily protichůdnost výpovědi poškozeného policisty a jeho samotného. Okresní soud se totiž hodnocením obou výpovědí zabýval velice pozorně a s ohledem na nedostatek dalších důkazů přihlížel i k dostupným informacím o osobách poškozeného policisty a stěžovatele. Tyto informace zahrnovaly i údaje o předchozích odsouzeních stěžovatele, včetně odsouzení za trestné činy křivého obvinění a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, kterých se stěžovatel v minulosti dopustil vůči policistům, jakož i za další trestné činy svědčící o jeho sklonech k verbální i fyzické agresivitě.
Tento závěr vzal okresní soud za prokázaný i s ohledem na vlastní zkušenosti s jednáním stěžovatele v průběhu hlavního líčení a další spolehlivě zjištěné chování stěžovatele v minulosti, jakož i s přihlédnutím k výpovědi svědka J. S. Obhajobě stěžovatele (založené na tvrzení, že to byl naopak vyslýchající policista, kdo jej fyzicky napadl) však okresní soud neuvěřil i proto, že na těle stěžovatele nebylo zjištěno ani sebemenší poranění, což neodpovídá stěžovatelově verzi o opakovaných úderech a kopání, jemuž měl být ze strany policisty vystaven (srov. body 14 až 31 rozsudku okresního soudu).
Dokazování i hodnocení důkazů navíc ještě doplnil krajský soud (srov. body 12 a 13 rozsudku krajského soudu).
11. Ústavní soud tak konstatuje, že okresní i krajský soud věnovaly hodnocení provedených důvodů náležitou pozornost odpovídající okolnostem případu. Jejich úvahy, jimiž se při tomto hodnocení řídily, nevykazují znaky svévole či jiný ústavněprávně relevantní deficit. Ústavní soud tak žádné takové pochybení nenachází ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který rovněž okresnímu a krajskému soudu v souvislosti s hodnocením provedených důkazů neměl co vytknout a v podrobnostech odkázal na odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. bod 32 až 34 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu