USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. P., roz. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2024, č. j. 9 To 218/2024-808, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 24 T 72/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově (dále také jen „okresní soud“) ze dne 20. 5. 2024, č. j. 24 T 72/2023-732, byl obviněný J. P. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku o vině rozsudku okresního soudu)
dne 15. 11. 2023 v době od 11:10 hodin do 11:15 hodin v XY, v budově Obvodního oddělení Policie ČR v XY v kanceláři číslo XY při podání vysvětlení, v rámci kterého se měl vyjádřit k obsahu svého předchozího nejasného podání učiněného na Obvodním oddělení Policie ČR v XY, využil situace, kdy k němu vyslýchající policista P. Š. přistoupil, aby mu jeho předchozí písemné podání předložil, a v tomto okamžiku, kdy obviněný seděl na výslechové židli a P. Š. se k němu s uvedeným podáním sklonil, P. Š. levou rukou uchopil za jeho služební polokošili v místech, kde je zapínání na knoflíky, tuto mu roztrhl až k půli hrudníku, následně se snažil zvednout ze židle, přičemž napřáhl pravou ruku a pokusil se P. Š. udeřit do oblasti hlavy, což se mu nepodařilo, neboť P. Š. jeho úder svou levou rukou vykryl, J. P. za využití donucovacích prostředků svedl na zem do poutací polohy na břicho a nasadil mu služební pouta.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území okresu XY na dobu 5 let. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. okresní soud poškozeného P. Š. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 9 To 218/2024-808, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o uložených trestech a v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 18 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný J. P. prostřednictvím svého tehdejšího obhájce Mgr. MUDr. Pavla Strejce včasným dovoláním, a to s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odcitoval přitom jeho plné zákonné znění – všechny tři zde uvedené alternativy – se zdůrazněním (podtržením) alternativy třetí, tj. že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. V odůvodnění především uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a neměl k nim žádných výhrad. Oba soudy vadně vyhodnotily výpověď poškozeného P. Š., když mimo jiné zcela pominuly rozpory v jeho výpovědích. Následně obviněný odcitoval některé pasáže z výpovědi jmenovaného svědka z hlavního líčení konaného dne 5. 2. 2024, poukázal na obsah listin založených na č. l. 39 a 62-72 a současně i návrhu na potrestání a dospěl k závěru, že spontánní část výpovědi poškozeného je s obsahem uvedených listin v rozporu.
Pokud by si od poškozeného vzal listinu skutečně levou rukou, tak by k zachycení a trhání polokošile poškozeného musel použít ruku pravou. Pak si lze ovšem jen těžko představit, že by stejnou (pravou) rukou sevřenou v pěst mohl zaútočit na hlavu poškozeného. Kdyby se situace odehrála tak, jak je uvedeno v návrhu na potrestání a citovaných listinách, tak by bylo třeba vyhodnotit možnosti současně zaútočit levou rukou na polokošili a pravou rukou na hlavu poškozeného. Je nepochybné, že ruka poškozeného, kterou by mu podával listinu, by musela jedné či druhé ruce obviněného v útoku překážet.
Aby mohlo dojít alespoň částečně úspěšně k útoku pravou rukou na hlavu poškozeného, musel by poškozený obviněnému předávat listinu pravou rukou. Pak si lze ale jen velmi těžko představit, že by se obviněný mohl přes nataženou pravou ruku poškozeného dostat na límec jeho polokošile svojí levou rukou, aby mohl polokošili pevně uchopit a roztrhnout. Dále nelze pominout ani výsledek ohledání místa činu. Na pořízené fotodokumentaci je zachycena židle, jak stojí před stolem poškozeného. Pokud soudy vyšly pouze z výpovědi poškozeného, tak je jasné, že židle musela během zákroku poškozeného vůči obviněnému spadnout na zem, čili s ní muselo být následně někým manipulováno.
Na místě se přitom nacházeli pouze policisté, kteří si museli být vědomi, že přemístěním židle zmaří úkon ohledání místa činu. Porovnáním listin založených na č. l. 397 a 400 je nutné dojít k závěru, že poškozený v podstatě vyhověl jak žádosti policistů obvodního oddělení XY, tak současně i obviněnému, neboť doplnil jeho podání způsobem, který umožnil policistům věc smysluplně řešit. Proč by po takovém rozumném postupu poškozeného, kterým vyhověl i obviněnému, chtěl najednou obviněný na poškozeného zaútočit, trhat mu polokošili úchopem za límec a dokonce se jej snažit udeřit pěstí?
6. O tom, že odvolací soud měl pochybnosti o skutkových závěrech okresního soudu, svědčí skutečnost, že k návrhu obhajoby připustil provedení důkazu vyšetřovacím pokusem přímo v soudní síni. Tím mělo být alespoň částečně napraveno pochybení soudu prvního stupně, který bez řádného odůvodnění nepřipustil provedení rekonstrukce průběhu události. Důvodem návrhu obhajoby na vyšetřovací pokus přitom bylo alespoň zjištění, zda obviněný reálně mohl napadnout poškozeného tak, jak to poškozený jako svědek popsal.
Klíčovou otázkou bylo zjištění reálné vzdálenosti mezi límcem polokošile a hlavou poškozeného a rukama obviněného. Vyšetřovací pokus byl proveden dne 3. 10. 2024 v improvizovaných podmínkách soudní síně Krajského soudu v Plzni. Na videozáznamu je jasně patrné, že ze sedu nebyl obviněný jakkoli schopen svojí rukou na límec polokošile obhájce jakožto figuranta dosáhnout. Aby to bylo možné, figurant demonstroval výrazně hluboký předklon směrem k obviněnému, který však z logiky věci nemohl při podání listiny nastat, neboť stačilo, aby figurant natáhl paži vpřed a obviněný svoji paži pozdvihl nahoru.
Průběh tohoto vyšetřovacího pokusu odvolací soud poměrně obšírně komentoval ve smyslu, že nepřinesl v podstatě nic nového, a jeho výsledek bagatelizoval. Zcela přešel tu část pokusu, kde obhájce demonstroval, jak výrazně by se musel poškozený předklonit, aby obviněný mohl bez větší námahy či přímo zvednutí se ze židle dosáhnout rukou na jeho límec. Poškozený přitom sám o nějakém hlubším předklonu svého těla nehovořil a takový předklon logicky ani nebyl třeba. Tvrzení poškozeného bylo tedy možné ověřit rekonstrukcí a taktéž tím prověřit výpověď obviněného, že si poškozený polokošili roztrhl sám, že obviněného srazil ze židle atd.
Obviněný má rovněž obecně za to, že běžným chycením a tahem za okraj polokošile k jejímu roztržení dojít nemohlo. Okresní soud neprovedl žádný další důkaz, kterým by bylo možné vyvrátit či potvrdit jednu z uvedených výpovědí poškozeného a obviněného. K prověření výpovědí mohla sloužit rekonstrukce na místě samém, v čemž soudu absolutně nic nebránilo, přesto se o to ani nepokusil.
7. K otázce opomenutých důkazů obviněný následně poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž odcitoval část závěrů. Zároveň uvedl, že soudy podle jeho názoru porušily důležitou zásadu trestního řízení, když o vině rozhodly za situace, a že byly provedeny pouze dva přímé důkazy o průběhu popisované události, a to výpověď poškozeného a obviněného, které jsou v úplném rozporu, tj. tzv. slovo proti slovu. Za této situace bylo nutné učinit vše pro důkladné prověření výpovědí. Dále byla porušena i zásada, že soudy musejí zjistit skutkový stav bez jakýchkoli pochybností, tj. nestačí pouhá domněnka či úvaha.
Ani jeden ze soudů neprovedl důkazy, které by potvrdily výpověď poškozeného, a neprovedly ani žádné důkazy, které by vyvrátily výpověď a obhajobu obviněného. Vše se tedy mohlo odehrát i tak, jak obviněný popsal. V té souvislosti dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22. Na výše uvedené podle něj organicky navazuje i otázka zkoumání věrohodnosti svědka, jehož výpověď je jediným usvědčujícím důkazem, a logicky se s tím váže i otázka zkoumání věrohodnosti obviněného a pochopitelně i motivace jednání obou účastníků.
Soudy bez jakýchkoli pochybností favorizovaly poškozeného jako zcela důvěryhodného svědka s tím, že jde o osobu bezúhonnou s vynikajícím hodnocením policisty ve služebním poměru. Objektivně zjištěné rozpory v jeho výpovědích bagatelizovaly jako nevýznamné. Opomněly přitom možnou motivaci poškozeného pro případ, že by byl pravdivý popis událostí uvedený obviněným, tj. že při výslechu poškozenému tzv. ruply nervy a v afektu obviněného napadl. Následně pak musel mít pochopitelně zájem, aby věc byla posouzena tak, že obviněný napadl jeho.
Obviněný byl naopak oběma soudy od počátku hodnocen jako osoba nedůvěryhodná a jeho výpovědi byly označeny za nevěrohodné a účelové. Toto nepříznivé hodnocení vyšlo především z jeho trestní minulosti. Rozpory zjištěné v jeho výpovědích soudy přičítaly vždy k jeho tíži, ačkoli na rozdíl od rozporů ve výpovědích poškozeného byly jen nevýznamné. Obviněnému byla analogicky přičítána motivace napadení poškozeného s tím, že poškozený mu neměl vyhovět. S tím je ale v rozporu listina založená na č. l.
400. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, obviněný zdůraznil, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřeba klást na soud zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Mimo to zmínil i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, podle něhož lze policistu považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví. V dané věci však poškozený podle názoru obviněného na výsledku řízení motivován byl.
8. Obviněný připustil, že si je samozřejmě dobře vědom toho, a že v dovolacím řízení není možné jako v třetí instanci revidovat provedení důkazů soudy prvního a druhého stupně. V daném případě je však nepochybné, že soudy řádně nereagovaly na zásadní rozpory ve výpovědi poškozeného a současně na rozpor s výpovědí obviněného. Nevyvinuly veškeré úsilí, aby jediný usvědčující důkaz v podobě výpovědi poškozeného byl jinak ověřen a doplněn jinými důkazy. Taková povinnost pro ně přitom vyplývá ze zásady oficiality a zásady vyhledávací. Neprovedení opakovaně navrhovaného důkazu vedlo k neúplným a nesprávným skutkovým zjištěním a došlo tím k porušení principu spravedlivého procesu v neprospěch obviněného. K tomu obviněný připojil odkaz na další dva nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05.
9. V závěrečné pasáži dovolání pak zdůraznil, že byl v minulosti několikrát zkoumán znalci z oboru psychiatrie a psychologie, a to v letech 2010 a 2013 na pokyn Nejvyššího soudu, dále pak i v letech 2017, 2019 a letech 2013, 2018, 2021 a 2024 v rámci „tvorby Sarpo pro Vězeňskou službu České republiky při realizaci výkonu trestu odnětí svobody“. Znalci u obviněného konstatovali absenci duševní poruchy i závislosti na omamných látkách či alkoholu. Výslovně uvedli, že je naprosto normálním člověkem, který není primárně agresivní. Soudy rozhodující v této věci se nevypořádaly s ustanovením § 184 tr. řádu. Obviněný jim vytýká, že za dané situace neprovedly znalecký posudek k jeho osobě z odvětví psychologie a psychiatrie, aby se vysvětlilo, proč by v dané konkrétní situaci, jak ji poškozený popsal, mělo dojít ke stíhané trestné činnosti. K tomu obviněný odkázal i na výsledky šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů pod č. j. GI-1373/18/ČJ-2024-842041-K ze dne 16. 5. 2024, kde bylo mimo jiné konstatováno, že vzhledem k důkazní situaci nelze uzavřít, že se obviněný dopustil např. křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, když nelze vyloučit, že k určitému napadení ze strany policisty Š. ve smyslu použití kopů a úderů na různé části těla dojít mohlo. Pokud byl dovolatel policisty vnímán jako notorický stěžovatel a oznamovatel různých věcí, který způsobuje problémy na úřadech práce, „sociálce“, ubytovnách a podobně, pokud je znám z televize kvůli pobodání jiného bezdomovce a že házel výkaly na pracovnice různých úřadů, pak „už tato manipulace s poškozeným a jeho hodně práce s obviněným v něm mohla vzbudit zájmy se ho pracovně tzv. zbavit a k tomu měl možnost právě 15. 11. 2023 v jeho kanceláři, kde se s ním zavřel sám, ačkoli věděl, že se jedná o problémovou osobu“. Pokud jde o pobodaného bezdomovce, obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 643/2013-30, a k tvrzení o výkalech na pracovnice úřadů uvádí, že jde o křivou výpověď, neboť k ničemu takovému nikdy nedošlo. On neměl důvod napadat poškozeného, naopak poškozený měl důvod ze svého pracovního rajónu odstranit obviněného a k tomuto měl i podporu ze strany svých kolegů. Obviněný upozorňuje též na procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že ačkoli požádal o doslovný přepis záznamu o veřejném zasedání ze dne 3. 10. 2024, tak mu odvolací soud nevyhověl a řádně toto odmítnutí nezdůvodnil. Obviněný dne 15. 11. 2023 v 5,30 hodin ráno vstal doma za své postele, šel do práce, z níž si odskočil na telefonický pokyn poškozeného k němu na úřad a tam zničehonic spáchal takovýto trestný čin, aby ve chvíli přišel o vše, co si budoval? Proč? Nejen k tomu se měli vyjádřit znalci, které oba soudy nepřipustily, čímž obviněnému upřely právo na spravedlivý proces.
10. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a poté buďto sám nově rozhodl podle § 265m tr. ř. nebo věc soudům nižších stupňů vrátil se závazným pokynem, jak mají rozhodnout.
11. Takto podané dovolání obviněný později ještě doplnil, a to dne 29. 7. 2025 prostřednictvím nově ustanoveného obhájce JUDr. Jiřího Lebdušky. Uvedl zde, že kromě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje též důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obě rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na základě důkazní situace, z níž oba nižší soudy vycházely, nebylo možné bez pochybností dovodit, že by se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán a že by tak došlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku. Pokud takto soudy přesto rozhodly, dopustily se nesprávného hmotněprávního posouzení. Nesprávně zhodnotily skutkový stav, který neměl oporu v provedeném dokazování, nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro svá rozhodnutí a neprovedly řádně všechny důkazy potřebné k objasnění věci. Znovu je třeba zmínit zejména i nesprávné posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného. Krajský soud v Plzni, který projednával odvolání obviněného, vytýkané vady rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoli tak učinit měl a mohl, namísto toho na základě důvodně podaného odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o uložených trestech a sám rozhodl o uložení trestu nižšího.
Ve výroku o vině však zůstal napadený rozsudek nezměněn. Tím, že soudy náležitě neodůvodnily své úvahy k rozporům mezi výpověďmi obviněného a poškozeného, porušily princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z něj vyplývající princip rozhodování in dubio pro reo. V dalším pak obviněný odkázal na dovolací petit obsažený v jeho dovolání ze dne 4. 5. 2025.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání především zdůraznil, že obviněný v podstatě jen opakuje svoji dřívější obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání. Opět namítá, že podle popisu poškozeného se skutek stát nemohl, neboť obviněný jakožto sedící nemohl zaútočit pěstí na v předklonu stojícího poškozeného, a že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu na provedení rekonstrukce a opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k osobě dovolatele.
Ten má za to, že při dvou protichůdných tvrzeních mělo být postupováno podle zásady presumpce neviny a pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch. S uvedenými námitkami se však již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Okresní soud tak učinil v bodech 4.-32. odůvodnění rozsudku, kde pečlivě a obsáhle uvedl, proč uvěřil výpovědi poškozeného policisty a nikoli výpovědi mnohokrát trestaného dovolatele. V bodě 33. pak odůvodnil nadbytečnost důkazních návrhů na provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu a opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k osobě dovolatele.
Odvolací soud v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku vyložil, že o duševním stavu dovolatele nevznikly pochybnosti a nebylo proto třeba jej znovu zkoumat znalecky. V bodě 12. popsal výsledek „předvedení zmíněné situace“ dovolatelem a jeho obhájcem v průběhu veřejného zasedání se závěrem, že dovolatel seděl toporně opřen o opěradlo židle, což je pozice nepřirozená a nepřiměřená situaci při přebírání listiny od poškozeného. Ve skutečnosti se mohli oba mírně předklonit. V bodě 13. pak odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že útok a jeho motivace (nespokojenost obviněného s postupem nějaké autority) odpovídá jeho předchozí trestné činnosti a že o věrohodnosti poškozeného policisty nejsou žádné pochybnosti.
S těmito argumenty se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Z hlediska dovolání považuje za podstatné uvést jen následující.
13. Pokud dovolatel namítá nesprávná skutková zjištění s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká, v čem konkrétně je spatřován zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, nebo v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.
Z tohoto pohledu považuje státní zástupce za obtížně zařaditelné námitky obsažené v bodě II. dovolání. Obviněný zde popisuje kinematiku postav zúčastněných na konfliktu, přičemž však lidské tělo pojímá zcela mechanicky, spíše jako ovládanou hračku než jako skutečný organismus, jako by nebylo možné jednou rukou někomu roztrhnout tričko a vzápětí jej totožnou rukou uhodit pěstí, nebo jako by se ruce člověka pohybovaly jen v jedné rovině a nemohly se protnout. Z výroku rozsudku je navíc zřejmé, že dovolatel byl odsouzen za roztržení košile poškozeného levou rukou a za následující nápřah rukou pravou.
V případě židle pak není zřejmé, proč by policisté po tvrzeném útoku dovolatele na svého kolegu zastírali stopy takového jednání tím, že by stavěli povalený nábytek. Pokud se dovolatel nakonec táže, proč by se předmětného trestného činu dopustil, když k tomu neměl žádný rozumný důvod, pak lze konstatovat, že stejně nesmyslná byla i jeho předchozí trestná jednání popsaná v bodech 19. a násl. odůvodnění rozsudku okresního soudu. Uvedené námitky dovolatel vesměs převzal z předchozího odvolání a ani se je nepokusil podřadit pod některou z konkrétních variant tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. V této části tedy jeho dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
14. Pokud jde o údajně opomenuté důkazy, ohledně navržené rekonstrukce již odvolací soud u veřejného zasedání ověřil, že dovolatel by nemohl poškozeného napadnout pěstí pouze tehdy, pokud by se nikdo z přítomných mírně nepředklonil. Takové předklonění je ovšem při předávání listin obvyklé a vyšetřovací pokus by nemohl existenci skutku ani potvrdit ani vyloučit. Je tedy zřejmé, že takový důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
To odpovídá druhému z důvodů, na jejich základě lze odmítnout důkazní návrh účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu – viz např. nález ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, publikovaný pod č. 254/2009 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Jestliže dovolatel zpochybnil použitelnost psychiatrického znaleckého posudku z jiné své trestní věci, pak je třeba uvést, že se o nepřípustný důkaz ve smyslu druhé varianty citovaného dovolacího důvodu nejedná, neboť soudy znaleckým posudkem z jiné věci nedokazovaly duševní stav dovolatele v době činu.
Tímto pouze dokládaly, že takové zkoumání nebylo potřebné. Pro absenci pochybností o duševním stavu obviněného považovaly nový znalecký posudek za nadbytečný, což odpovídá třetímu z důvodů, na němž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle výše citovaného nálezu Ústavního soudu. Též v případě opomenutých či procesně nepoužitelných důkazů se ze strany dovolatele jedná jen o opakování námitek uplatněných již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s nimiž se však tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly.
15. V ostatních částech dovolání směřují námitky obviněného k tomu, že soudy údajně porušily zásadu in dubio pro reo. K tomu však státní zástupce připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, podle něhož uplatnění uvedené zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud nemá. Nelze se ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a poškozeného, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Tohoto náhledu se Ústavní soud držel i v době následující. Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení uvedené procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Judikatura je v daném směru velmi bohatá, z novějších rozhodnutí lze zmínit např. usnesení ze dne 17.
4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 585/2018. Nejvyšší soud zde konstatoval, že dané pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je pouze extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Ze všech citovaných judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu lze učinit společný závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. V konkrétním případě dovolatele však při vážení míry hodnověrnosti obou zúčastněných nehrálo roli pouze to, že jeden z nich byl velmi dobře hodnoceným policistou s mnohaletou praxí a druhý osobou mnohokrát soudně trestanou, včetně násilné trestné činnosti.
Okresní soud vycházel i z osobního dojmu z poškozeného, jak je patrné z bodu 17. odůvodnění jeho rozsudku. Takové přímé osobní dojmy získané soudem z bezprostředního ústního jednání jsou jen omezeně přenositelné do řízení dovolacího. Jestliže tedy obviněný obsahově obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, pak jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad tato zásada byla porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
Lze proto shrnout, že námitky dovolatele založené na procesně nepřípustných či opomenutých důkazech jsou zjevně neopodstatněné. Jeho ostatní námitky opřené o zásadu in dubio pro reo žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.
16. Z výše parafrázovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S odkazem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
17. Na vyjádření státního zástupce odpověděl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Lebdušky písemnou replikou, v níž vyslovil nesouhlas s tvrzením, že soud prvního stupně v bodě 33. odůvodnění rozsudku odůvodnil nadbytečnost důkazních návrhů na provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu a opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k osobě dovolatele. K návrhu na provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu soud uvedl pouze to, že návrh považuje za nedůvodný, když ohledně místa, kde mělo dojít k jednání, měl dostatek důkazů, na základě kterých mohl rozhodnout. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že rozhodoval pouze a jedině na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi poškozeného a s ohledem na „osobní dojem“, který z něj měl, aniž by však zároveň konkretizoval, jaký dojem na něj poškozený učinil a z čeho soud tento dojem získal. Pokud poškozený původně ani přesně nevěděl, kterou rukou ho měl obviněný napadnout, pak neprovedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu je třeba považovat i za porušení práva na spravedlivý proces. Co se týče navrženého vypracování znaleckého posudku, znalec z odvětví psychiatrie, event. psychologie, se měl vyjádřit především k otázce možného agresivního chování obviněného a v návaznosti na to zodpovědět otázku, zda mohl mít obviněný v konkrétní situaci k předmětnému jednání motivaci, případně jakou. Těmito otázkami se znalecký posudek, na který odkazuje ve svém rozsudku okresní soud, nezabýval a zabývat ani nemohl, neboť byl vypracován v jiné trestní věci. V neprovedení navržených důkazů obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za situace, kdy rozhodnutí soudů bylo založeno na jediném důkazu, bylo nezbytné posoudit všechny důkazy v jejich celku a doplnit dokazování tak, aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 5 tr. ř., což se však nestalo. Vzhledem k uvedenému považuje obviněný námitky státního zástupce týkající se uplatněných důkazních návrhů za nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
18. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest. 19. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím zvolenému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale vždy je třeba, aby mu svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
20. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV. Důvodnost dovolání
21. Na úvod této části odůvodnění považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit, že při svém rozhodování nemohl žádným podstatným způsobem přihlížet k doplnění dovolání, které za obviněného zpracoval obhájce JUDr. Jiří Lebduška dne 28. 7. 2025. Brání tomu ustanovení § 265f odst. 2 tr. řádu, podle něhož rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V posuzované věci tato lhůta obviněnému uplynula dne 5. 5. 2025. Původní obhájce Mgr. MUDr. Pavel Strejc podal jménem obviněného dovolání včas (konkrétně dne 4.
5. 2025), přičemž toto podání splňuje všechny zákonem předepsané náležitosti a z vyjádření jmenovaného advokáta navíc plyne, že obviněný text dovolání při jejich osobní schůzce odsouhlasil (viz č. l. 863). Jestliže se obviněný později u soudu prvního stupně domohl změny v osobě obhájce a namísto Mgr. MUDr. Pavla Strejce mu byl ustanoven JUDr. Jiří Lebduška, stalo se tak již po konci běhu lhůty pro podání dovolání a jakékoli jeho doplnění tedy již nepřicházelo do úvahy. V dané souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu – viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 555/2024, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, či ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 635/20, a mnoho dalších. Uvedené soudy ve svých rozhodnutích opakovaně jasně konstatovaly, že jakákoli změna rozsahu a důvodů dovolání po uplynutí dovolací lhůty je nepřípustná a nelze k ní nijak přihlížet. Za nepřípustnou změnu provedenou po uplynutí dovolací lhůty je přitom třeba považovat nejen změnu uplatněných dovolacích důvodů (tj. jejich záměnu či doplnění), ale též změnu dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných (dalších) námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě.
Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, na jehož obsah jsou již z toho důvodu kladeny velmi přísné požadavky. V dovolacím řízení se přísně uplatňuje princip vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním a jeho důvody. Dovolání jako procesní úkon má ryze dispozitivní povahu. Podle § 265h odst. 2 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně předloží spis Nejvyššímu soudu až po uplynutí dovolací lhůty u všech oprávněných osob. Nejvyšší soud totiž musí vždy rozhodovat za situace, kdy je již nezaměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co je dovolacím důvodem.
Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možné měnit rozsah dovolání, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování dovolacího soudu. S ohledem na výše uvedené lze proto snad jen na okraj poznamenat, že obsah doplnění dovolání obviněného ze dne 28. 7. 2025 je každopádně takového charakteru, že by jiné rozhodnutí dovolacího soudu v žádném případě přinést nemohlo.
Fakticky došlo jen ke zcela formálnímu rozšíření uplatněných dovolacích důvodů, když byl nově označen i důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., což však bylo bezvýhradně
založeno na skutkových námitkách (zpochybnění rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů) obsažených již v předchozím dovolání zpracovaném původním obhájcem.
22. Dovolání obviněného je de facto jen opakováním obhajoby uplatněné již dříve před soudy nižších stupňů. S touto obhajobou se však dotčené soudy dostatečně a věcně správně vypořádaly. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku sice výslovně deklaruje, že si je vědom skutečnosti, že nemůže stavět Nejvyšší soud do role „další odvolací instance“, která bude přezkoumávat rozhodnutí soudů nižších stupňů v plném rozsahu, ve skutečnosti však přesně toto činí, právě to po dovolacím senátu požaduje.
23. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že v něm zakotvený důvod postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených a použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být podle zákonného znění i výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam
pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. Z těchto pozic Nejvyšší soud posoudil jednotlivé skutkové námitky obviněného a dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají relevanci.
24. K té části dovolání, v níž obviněný reklamuje, že dosavadní řízení před nižšími soudy bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, je třeba nejprve obecně zmínit, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.
25. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je navíc třeba v každé individuální věci zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu i v rovině materiální.
26. Žádné z výše zmíněných pochybení obviněný nižším soudům reálně nevytýká. Netvrdí (a oprávněně ani tvrdit nemůže), že jeho návrhy na doplnění dokazování soudy zcela ignorovaly, resp. o nich nerozhodly či se k nim alespoň nevyjádřily. Polemizuje pouze s jejich negativním stanoviskem k nutnosti provést navrženou rekonstrukci, resp. vyšetřovací pokus, na místě činu a opatřit ve vztahu k jeho osobě znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, příp. psychologie. Rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem by přitom podle něj mělo být prokázáno, že se situace nemohla odehrát tak, jak ji popsal poškozený, neboť přes stůl na něj nemohl ze své židle dosáhnout a tudíž jej ani napadnout, a znaleckým posudkem pak to, zda při svém osobnostním nastavení (když podle předchozích posudků není osobou primárně agresivní) mohl mít vůbec nějaký důvod něco takového udělat.
27. Nutno uvést, že postup obviněného při navrhování dalších a dalších důkazů byl značně nestandardní a chaotický. V hlavním líčení dne 5. 2. 2024 před odročením jednání po poradě s obhájcem uvedl (viz č. l. 494), že návrhy na doplnění dokazování soudu zašle písemně. Stalo se tak podáním obhájce založeným na č. l. 506. Obviněný jím navrhl vícero listinných důkazů a z těch, které nyní zmiňuje ve svém dovolání jako opomenuté, pak pouze provedení rekonstrukce na místě činu. V dalším hlavním líčení dne 19. 3. 2024, po provedení další porce důkazů a před odročením jednání, následovalo opět vyjádření obviněného, resp. jeho obhájce (viz č. l. 634), že další případné návrhy na doplnění dokazování budou soudu zaslány písemně. Obhájce poté na výslovný pokyn obviněného založil do spisu pouze další listiny (viz č. l. 671 a násl.). V následujícím hlavním líčení dne 29. 4. 2024 obviněný jako nově navrhované důkazy zmínil pouze důkazy listinné. Soud mu pak uložil další eventuální návrhy na doplnění dokazování předložit ve lhůtě jednoho týdne (viz č. l. 692). Dne 7. 5. 2024 zaslal obhájce soudu opět jen návrh na doplnění listinných důkazů (č. l. 701 a násl.). V posledním hlavním líčení konaném dne 20. 5. 2024 po provedení listinných důkazů samosoudkyně všechny ostatní do té doby uplatněné důkazní návrhy obviněného zamítla jako nedůvodné, přičemž následovalo vyjádření obviněného a státní zástupkyně, že jiné návrhy na doplnění dokazování již nejsou (viz č. l. 727). Návrh na opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, resp. psychologie, obviněný učinil až písemným podáním ze dne 1. 9. 2024 adresovaným Krajskému soudu v Plzni (viz č. l. 779-781). Ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 3. 10. 2024 pak krajský soud obviněnému a jeho obhájci umožnil provést přímo v jednací síni požadovaný „vyšetřovací pokus“, zatímco návrh na doplnění dokazování opatřením citovaného znaleckého posudku zamítl (viz č. l. 802).
28. Z uvedeného je zřejmé, že návrhy obviněného na doplnění dokazování soudy neignorovaly, naopak je registrovaly, výslovně je odmítly a důvody, které je k tomu vedly, v odůvodnění svých rozsudků vysvětlily. Provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu zamítl svým usnesením již okresní soud (viz č. l. 727) a důvody tohoto postupu vyložil stručnou zmínkou v bodě 33. odůvodnění svého rozsudku. Zjevnou neúčelnost a nepotřebnost tohoto důkazu pak podstatě podrobněji vysvětlil krajský soud v bodě 12. odůvodnění svého rozhodnutí, a to mimo jiné s odkazem na konkrétní průběh předtím provedeného (kvazi) vyšetřovacího pokusu ve veřejném zasedání. O nově uplatněném důkazním návrhu na opatření již opakovaně zmíněného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví Krajský soud v Plzni správně rozhodl usnesením (viz č. l. 802) a svůj negativní náhled na potřebu provedení tohoto důkazu dostatečně osvětlil v bodě 11. odůvodnění rozsudku.
29. Nejvyšší soud naprosto souhlasí se soudy nižších stupňů v tom, že ani jeden z obviněným požadovaných důkazů neměl potenciál zpochybnit výsledky do té doby provedeného dokazování, resp. skutkových zjištění na jeho základě učiněných. Není důvodu se domnívat, že by způsob napadení tak, jak jej popsal poškozený, byl objektivně nemožný – že obviněný na něj v žádném případě nemohl dosáhnout. Přesné pozice, pohyby, hloubku předklonu apod. obou aktérů incidentu nelze objektivně zjistit, vždy je třeba vycházet z výpovědi jedné či druhé strany.
Navržený důkaz tedy není způsobilý objektivně potvrdit ani vyvrátit pravdivost výpovědi obviněného či poškozeného. Dovolací senát souhlasí i se závěrem krajského soudu, že nebyl důvod zkoumat obviněného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie či psychologie. Sám obviněný nakonec ani netvrdí, že by byl duševně nemocný či závislý na návykových látkách, že by jednal pod jejich vlivem, že by jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti byly v době činu vymizelé či snížené. Daného důkazu se, soudě podle argumentace uplatněné v dovolání i dříve, domáhá v podstatě jen proto, aby mu znalec potvrdil, že on přece neměl žádný racionální důvod poškozeného napadnout.
Bez ohledu na to, že jistě nelze předpokládat, že by podobný závěr znalec mohl vůbec učinit, je třeba připomenout, že motiv pachatele není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podle podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy nejde o zjištění, které by mohlo být relevantní z hlediska dovolacího přezkumu. V dané souvislosti lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 725/2015, kde bylo mj. konstatováno, že skutková podstata trestného činu podle § 325 tr.
zákoníku nevyžaduje „speciální motiv na straně pachatele“, nýbrž je naplněna tím, že pachatel útočí na úřední osobu ve snaze ovlivnit výkon její pravomoci, příp. v reakci na tento výkon či úřední postup. Navržený znalecký posudek každopádně není důkazem, který by mohl vyloučit, že se obviněný za dané situace zachoval agresivně a napadl poškozeného, resp. důkazem, který by byl s to vyloučit či relevantně zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozeného. To, že dokáže slovně i fyzicky napadnout jinou osobu i bez jakékoli racionální (či alespoň elementárně pochopitelné) příčiny ostatně nejlépe prokázal sám obviněný svým chováním v minulosti – viz jeho trestní a přestupková minulost zmíněná v bodech 19.-22., 35.
a 36. odůvodnění rozsudku okresního soudu.
30. Jestliže obviněný v další části svého dovolání namítá, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak toto své tvrzení nepodporuje žádným kvalifikovaným argumentem. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou prosazuje pouze vlastní pohled na význam a vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, který je poplatný obhajobě uplatněné již v dřívějších fázích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) na poškozeného nijak neútočil, naopak to byl poškozený, kdo zaútočil na něj a ve snaze se jej zbavit (tzv. jej dostat ze svého rajónu) si sám roztrhl služební polokošili a křivě jej obvinil.
31. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeným v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který nižším soudům v zásadě vytýká to, že neupřednostnily jím nabízenou alternativní verzi skutkového děje a neakceptovaly jeho někdy až kuriózní vysvětlení, zatímco důkazy, které jeho obhajobu zpochybňují, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenční interpretace a na základě této taktiky se snaží přesvědčit dovolací soud, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávní zásady presumpce neviny. Jeho defenzivní strategii lze v podstatě charakterizovat jako určitý pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatel patrně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé jeho jednotlivé nepodložené a neověřitelné tvrzení, tak musí být automaticky zproštěn obžaloby. Zde je mu však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem značně zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
32. K podobné principiální nejistotě ovšem okresní soud v nyní řešené věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. V odsuzujícím rozsudku zároveň logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč měl obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou. Pokud za daných okolností neměl krajský soud k jeho skutkovým závěrům později žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno.
33. S dovolatelem lze jistě souhlasit potud, že za situace, kdy proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozeného jako jediných dvou osob, které se na místě činu nacházely a průběh řešeného incidentu vnímaly svými smysly, pak je třeba, aby soudy těmto výpovědím a jejich věrohodnosti věnovaly zvýšenou pozornost a hodnotily je obzvlášť pečlivě. To se ovšem v posuzované věci stalo. Oba soudy nižších stupňů důkladně posoudily věrohodnost vyjádření obou stran, a to nejen s ohledem na obsah jiných ve věci provedených důkazů, ale i při zohlednění jejich chování, gest, mimiky a jiných nonverbálních projevů v průběhu soudních jednání. Hodnotily též jednotlivé rozpory, pokud se v průběhu řízení v jejich výpovědích vyskytly. Současně bylo správně přihlédnuto i ke služební charakteristice a dosavadní naprosté bezúhonnosti poškozeného, na druhé straně pak k významné trestní i přestupkové minulosti obviněného, který má k páchání podobné protiprávní činnosti zjevné sklony. Obviněný byl částečně (nepřímo) usvědčen i výpovědí svědka J. S. Tento policista sice nebyl přítomen samotnému incidentu, avšak popsal situaci bezprostředně po něm, včetně vyjádření obou jeho aktérů. U obviněného navíc nebyla po činu zjištěna poranění, která by odpovídala údajnému vícečetnému útoku poškozeného tak, jak jej ve svých vyjádřeních obviněný popsal (přičemž tento popis navíc s postupem času měnil – viz body 2. a 3. odůvodnění rozsudku okresního soudu).
34. Hodnotícím úvahám okresního a krajského soudu tedy nemá Nejvyšší soud co vytknout. Rozhodně zde není nic, co by mohlo vést k závěru o existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. k závěru, že ve věci byly opomenuty obviněným navržené podstatné důkazy. Není zde proto důvodu, aby dovolací soud do rozhodnutí soudů nižších stupňů jakkoli zasahoval. Naopak lze v zásadě odkázat na logická a přesvědčivá odůvodnění jejich rozhodnutí – viz body 3.-33. rozsudku okresního soudu a body 11.-13. rozsudku soudu krajského.
35. Na předposlední straně svého dovolání (v části VII.) obviněný „upozornil“ též na to, že se krajský soud dopustil procesního pochybení, pokud mu na jeho žádost neposkytl doslovný přepis záznamu o průběhu veřejného zasedání konaného dne 3. 10. 2024, aniž by to řádně zdůvodnil. K tomu je třeba uvést, že dovolatel vůbec nijak nevysvětlil, co daným „upozorněním“ na údajné procesní pochybení soudu sleduje, co mělo být jeho důsledkem, proč se doslovného přepisu průběhu jednání dožadoval, jak a proč tím měla být dotčena jeho obhajovací práva, a nakonec ani to, jaké zákonné ustanovení měl krajský soud svým postupem porušit. Smysl dané (telegraficky stručné) „námitky“ je nejasný, když obviněný současně správnost protokolace krajského soudu ani nezpochybňuje. Jedná se tak v podstatě jen o jakýsi jeho postesk nad tím, že krajský soud nevyhověl jednomu z mnoha jeho průběžně vznášených požadavků, aniž by však tato skutečnost mohla naplnit jakýkoli dovolací důvod.
36. S odkazem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný J. P. opřel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti o námitky, které neodpovídají věcnému zaměření žádného z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a zčásti o námitky, které z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají opodstatnění.
V. Způsob rozhodnutí
37. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
38. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. V té souvislosti se znovu připomíná, že dovolání bylo z podstatné části vystavěno na stejných námitkách, na kterých obviněný založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a s nimiž se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, přitom nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek