Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 26, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 600/2022-87 ze dne 30. 8. 2022; za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Podaná ústavní stížnost sice postrádá petit, nicméně z její titulní stránky i odůvodnění je zřejmé, že se jí stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí. Má za to, že rozhodující subjekt svým postupem porušil "jeho právo na spravedlivý proces, chráněné ústavou" (pozn. Ústavního soudu: dané právo se nenachází v Ústavě, ale je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného rozhodnutí, proti stěžovateli byla zahájena exekuce pro dlužné výživné za dobu minulou i na běžné výživné do budoucna. Stěžovatel po informaci o zahájení exekuce dluh uhradil a navrhl odklad a zastavení exekuce. Exekuční soud skutečně exekuci zastavil, zároveň zavázal stěžovatele k úhradě nákladů exekuce oprávněným (svým nezletilým dětem) ve výši 21 054 Kč a exekutorovi ve výši 20 207 Kč. Stěžovatel se proti výroku o náhradě nákladů odvolal, odvolací soud však napadeným usnesením rozhodnutí exekučního soudu potvrdil.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s v záhlaví uvedeným rozhodnutím nesouhlasí. Tvrdí, že zatímco exekuce na minulé výživné byla po právu, exekutorem zahájené vymáhání běžného výživného do budoucna oprávněné nebylo, neboť na něm nic nedlužil a takový dluh ani oprávnění netvrdili. Navíc exekutor stanovil stěžovateli závazek uhradit běžné výživné na oba nezletilé na pět let dopředu, což byl postup rozporný s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1917/2006 (sám stěžovatel ovšem zároveň uznává, že toto rozhodnutí se váže k právní úpravě, která byla mezitím změněna). Tato pochybení exekutora se přímo promítla do výše jeho odměny, pokud by postupoval správně, náklady by byly nižší (neuvádí přesně o kolik). Obdobně podle stěžovatele měla být nižší i náhrada nákladů oprávněných (zde chybí též odůvodnění potřeby snížení).
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád obecně podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance v těchto (a obdobných) věcech nahrazoval Ústavní soud. Ústavní stížnost neprozrazuje, o jakou částku vlastně stěžovatel žádal náklady řízení snížit, ale i celková náhrada ve výši cca 41 000 Kč, k jejímuž zaplacení byl stěžovatel zavázán, podmínku bagatelnosti naplňuje (také např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ).
8. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (např. nález ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 262/16 ). Stěžovatel však podobnou intenzitu dopadu v daném řízení ani netvrdí. Druhou z možností, ve které Ústavní soud překážku bagatelnosti překonává, je potřeba vyjádření právního názoru na velké množství typově podobných případů, zejména se jedná o situace, kdy ke sjednocení judikatury (právě z důvodu bagatelnosti sporů) nemohly přistoupit odvolací soudy či Nejvyšší soud (např. nález ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ). Ani tuto linii argumentace však stěžovatel nevznáší.
9. S ohledem na nepřekročení hranice bagatelnosti se nejeví účelné reagovat na věcné námitky stěžovatele, neboť by to nemohlo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Ostatně je třeba rovněž připomenout, že Ústavní soud přistupuje i při naplnění podmínky (ne)bagatelnosti k přezkumu rozhodování o nákladech řízení velmi restriktivně (srov. shrnutí v nálezu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2890/20 ), V neposlední řadě nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatele vyjadřuje toliko nesouhlas s rozhodováním obecných soudů a zcela postrádá ústavněprávní rozměr.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu