Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Zuzanou Zádrapovou, advokátkou, sídlem 28. října 205/45, Ostrava, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě č. j. 4 KZN 3220/2025-13 ze dne 3. října 2025, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně č. j. 1 ZN 2213/2024-11 ze dne 4. srpna 2025 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, Územního odboru Nový Jičín, Oddělení obecné kriminality č. j. KRPT-293138-60/TČ-2024-070471 ze dne 19. června 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, Územního odboru Nový Jičín, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 26. listopadu 2024 zahájila Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, Územního odboru Nový Jičín, Oddělení obecné kriminality na základě podnětu stěžovatelky úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jehož se vůči stěžovatelce měl dopustit podezřelý J. S. Prověřovaný skutek spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v blíže nezjištěné době mezi lednem a březnem 2023 vykonal podezřelý na stěžovatelce, která v té době v polospánku ležela v posteli, vaginální soulož, a to i přesto, že stěžovatelka opakovaně s tímto jednáním slovně vyjádřila nesouhlas. V době tohoto jednání byl podezřelý se stěžovatelkou v partnerském vztahu, který však již po delší dobu nefungoval.
3. Napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení uvedené věci, neboť policejní orgán dospěl k závěru, že nejde o podezření z trestného činu a nebylo namístě vyřídit věc jinak. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, která byla napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně zamítnuta jako nedůvodná.
4. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě byla stěžovatelka informována, že její podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
5. Stěžovatelka namítá, že jí ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyla zajištěna efektivní ochrana před trestnou činností a její věc nebyla řádně vyšetřena. Uvádí, že policejní orgán upozorňovala na nutnost provedení řady důkazů, které by mohly významně přispět k objasnění věci, přičemž zejména požadovala znalecké posouzení své osoby. Policejní orgán však tento požadavek odmítl a nezajistil ani zdravotnickou dokumentaci stěžovatelky a podání vysvětlení navrhovaného svědka P. N., jehož výpověď by mohla osvětlit dynamiku vztahu mezi ní a podezřelým. Má za to, že vysvětlení podaná svědky, jež podporovala její tvrzení, policejní orgán upozadil, což považuje za selektivní přístup k provedeným důkazům.
6. Stěžovatelka dále tvrdí, že orgány činné v trestním řízení postavily svá rozhodnutí o odložení věci podstatně na závěru, že opožděné podání trestního oznámení a pokračující kontakty s podezřelým snižují její důvěryhodnost, a tento přístup označuje za rozporný s odbornými poznatky o chování obětí sexuálního násilí i s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Napadená usnesení podle ní obsahují řadu vnitřních rozporů a účelových závěrů. Zejména odmítá závěr státního zástupce okresního státního zastupitelství, že její odpor mohl být podezřelým vnímán jako předstíraný, neboť podle jejího názoru nemá žádnou oporu v provedeném dokazování a odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž postačí, aby byla pachateli zřejmá nevole oběti (stěžovatelka konkrétně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1498/2017). Argumentaci orgánů činných v trestním řízení, že mohla klást větší fyzický odpor a neučinila tak, považuje za právně vadnou a nebezpečně stereotypní.
7. Stěžovatelka dále poukazuje na svůj zhoršený zdravotní stav v době spáchání prověřovaného skutku, který omezoval její možnosti účinné obrany vůči jednání podezřelého a kterého si byl podezřelý vědom. Tvrdí, že v důsledku jednání podezřelého se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha, a v této souvislosti zdůrazňuje, že nejhorší dopad na ni měl psychický a sexuální nátlak ze strany podezřelého (stalking, veřejné ponižování, ponižování a zastrašování), což ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo náležitě zohledněno. S odkazem na svůj popis prověřovaného skutku rozporuje závěr policejního orgánu, že nevykazovala schopnost bránit se a měla možnost přiměřeně fyzicky odolat.
8. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
9. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999 (U 29/14 SbNU 291), sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343) nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. května 2025]. Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 (N 153/96 SbNU 14) a judikaturu tam citovanou].
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud neidentifikoval žádné náznaky nasvědčující tomu, že by orgány činné v trestním řízení nerespektovaly stěžovatelčino právo na účinné vyšetřování. Stěžovatelka svou ústavní stížností fakticky brojí proti stěžejnímu závěru orgánů činných v trestním řízení, že prověřovaný skutek nevykazuje znaky trestného činu. Ústavní soud ovšem připomíná, že podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti, a jeho součástí naopak není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby.
11. Policejní orgán ve věci vyžádal vysvětlení od stěžovatelky, podezřelého a dvou svědkyň, kterým se stěžovatelka o věci svěřila. Jestliže stěžovatelka vytýká orgánům činným v trestním řízení neprovedení některých důkazů (jejího znalecké posuzování, vysvětlení P. N. a zajištění zdravotnické dokumentace), přehlíží stěžejní důvod, ze kterého vycházel závěr orgánů činných v trestním řízení, že prověřovaný skutek není trestným činem, totiž že nebylo prokázáno použití násilí či pohrůžky násilí ze strany podezřelého, resp. jeho vědomost o vážně míněném nesouhlasu stěžovatelky se souloží.
12. Provedení znaleckého zkoumání se stěžovatelka domáhala s cílem potvrdit věrohodnost své výpovědi. Ze strany orgánů činných v trestním řízení však nebyla žádná část její výpovědi označena za nevěrohodnou. Uvedené znalecké zkoumání zejména nemohlo jakkoli přispět k objasnění klíčové otázky, zda podezřelý věděl o nesouhlasu stěžovatelky se souloží. Totéž platí o potenciálním přínosu podání vysvětlení P. N., které podle stěžovatelky mělo osvětlit dynamiku jejího vztahu s podezřelým, a o zdravotnické dokumentaci, jež měla potvrdit její zdravotní omezení. Z toho vyplývá, že neprovedení uvedených důkazů nelze vnímat jako projev nedostatečné snahy orgánů činných v trestním řízení při objasňování rozhodujících okolností případu.
13. Ústavnímu soudu není zřejmé, jak se měl projevit stěžovatelkou tvrzený selektivní přístup policejního orgánu k provedeným důkazům. Opět je třeba připomenout, že orgány činné v trestním řízení žádným způsobem nezpochybnily její verzi o průběhu a okolnostech prověřovaného skutku. Při jejich hodnocení ovšem braly v úvahu i některé předchozí události, k nimž došlo v průběhu stěžovatelčina vztahu s podezřelým a které mohly podezřelého utvrzovat v přesvědčení, že stěžovatelka ani v inkriminovaném případě neprojevuje vážně míněný nesouhlas. Ústavní soud připomíná, že sama stěžovatelka ve věci vypověděla, že když s podezřelým hovořila o dané události tři nebo čtyři dny poté, podezřelý se jí omlouval s tím, že o jejím nesouhlasu nevěděl, neslyšel její projevy nesouhlasu a myslel si, že pohlavní styk také chce (srov. s. 3 napadeného usnesení policejního orgánu). Ve stejném duchu vypovídal i podezřelý (srov. s. 6 napadeného usnesení policejního orgánu). Z těchto důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že závěr státního zástupce okresního státního zastupitelství o tom, že její odpor mohl být podezřelým vnímán jako předstíraný (tedy že podezřelý jednal v negativním skutkovém omylu), nemá žádnou oporu v provedeném dokazování a odporuje judikatuře Nejvyššího soudu.
14. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neidentifikoval ani žádné projevy svévole orgánů činných v trestním řízení z hlediska právního posouzení prověřovaného skutku. Zmínku o možnosti intenzivnějšího projevu odporu učinil státní zástupce v rámci odůvodnění závěru, že se stěžovatelka v době činu nenacházela ve stavu bezbrannosti [srov. bod 10 b) usnesení státního zástupce], což je úvaha zcela logická a legitimní. Existenci možné posttraumatické stresové poruchy na straně stěžovatelky orgány činné v trestním řízení nezpochybňovaly, jenže tato okolnost nic nevypovídá o tom, zda podezřelý skutečně při činu použil násilí a zda vůbec věděl o stěžovatelčině nesouhlasu se souloží. Nelze navíc přehlížet, že sama stěžovatelka důvody svého psychického stavu váže k jiným okolnostem (stalking, veřejné ponižování, ponižování a zastrašování). Ústavní soud proto neshledává důvod k tomu, aby rozporoval závěr orgánů činných v trestním řízení, že pro objasnění rozhodných okolností případů by bylo nadbytečné provádět další dokazování směřující ke zjištění zdravotního (psychického) stavu stěžovatelky.
15. Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzované věci nemá důvod pochybovat o tom, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly potřebné úsilí k objasnění případu, tedy že svým postupem nezasáhly do stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování.
16. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. listopadu 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu