Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Z. L., zastoupeného Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, 106 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 503/2022-291 ze dne 30. 8. 2022 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 31 To 355/2021-224 ze dne 10. 11. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 3 T 132/2020-154 ze dne 23. 7. 2021 byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit řízením motorového vozidla vzdor pravomocně uloženému a trvajícímu souhrnnému trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel, jenž mu byl uložen rozsudkem téhož soudu č. j. 4 T 47/2019-117 ze dne 16. 12. 2019. Způsob a bližší okolnosti spáchaného přečinu jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Za uvedený přečin, jakož i za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 4/2021 ze dne 10. 5. 2021 (ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn. 55 To 224/2021 ze dne 1. 7. 2021), byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Spolu s tím soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z výše citovaných předchozích rozhodnutí trestních soudů, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odsuzující rozsudek okresního soudu stěžovatel napadl odvoláním, jež Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví označeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že rozhodnutí soudů porušují ústavní zásadu zákazu dvojího potrestání za týž skutek. Stěžovatel má za to, že porušením uvedené zásady není samotný souběh řízení vedených o témže skutku, ale rozhodujícím je až okamžik, kdy v jednom z těchto řízení je pravomocně rozhodnuto. Tento okamžik právní moci pak dle jeho názoru brání nejen opětovnému potrestání pro týž skutek, ale též dalšímu stíhání. Byl-li tedy shledán vinným ze spáchání identického skutku a potrestán v řízení o přestupku (na základě pravomocného příkazu Magistrátu města Liberec č. j.
148468/20/4671/OD/Vrb. ze dne 12. 8. 2020), znamená to, že pro tento skutek již nemohl být posléze stíhán a odsouzen v trestním řízení, a to s odkazem na § 11 odst. 1 písm. k) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitkou porušení ústavní zásady zákazu dvojího potrestání za tentýž skutek (ne bis in idem) se pečlivě zabýval především Nejvyšší soud. Ve svém usnesení nejprve zdůraznil, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. se na daný případ nemůže vztahovat již proto, že dosud neuplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle § 100 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v platném znění. Tato objektivní tříletá lhůta, na jejíž marné uplynutí trestní řád váže zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost, uplyne až v roce 2023.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval již jen tím, zda nebyl dán důvod pro zastavení dle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., kdy nepřípustnost trestního stíhání vyplývá z mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána. V té spojitosti vyložil, že ačkoli čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 40 odst. 5 Listiny hovoří pouze o "trestním stíhání" či "trestním řízení", danou zásadu je třeba vztáhnout i na řízení o přestupcích a o správních deliktech. Nejvyšší soud s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") připustil, že zásadu ne bis in idem je v tomto ohledu namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu.
Dovolací soud, mimo jiné i s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 8. 10. 2020 ve věci Bajčič proti Chorvatsku, stížnost č. 67334/13, upozornil, že smyslem zásady ne bis in idem je zabránit nespravedlivému dvojímu stíhání nebo potrestání jednotlivce za stejné protiprávní jednání, což ale neznamená, že je vyloučeno vedení paralelních řízení ve vztahu k jednomu protiprávnímu jednání různými orgány pro různé účely. Aktuální judikatura ESLP nezakazuje, aby řízení, v jejichž rámci jsou ukládány tresty, byla rozdělena do různých fází a v jejich rámci pak byly postupně nebo paralelně ukládány různé sankce za protiprávní jednání mající trestněprávní povahu. Klíčovým zde je test "dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase". Nejvyšší soud v rámci posouzení tohoto testu dospěl k následujícím závěrům.
Dovolací soud předně vyzdvihl, že spáchaným skutkem byl porušen jednak zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudu a jiných státních orgánů, jednak zájem společnosti na ochraně bezpečnosti osob a majetku v silničním provozu před řidiči, jejichž schopnost bezpečně motorové vozidlo ovládat je dotčena, byť ovšem ne zcela vyloučena, požitím návykových látek. V případě přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku pak bylo postihováno toliko jednání spočívající v tom, že stěžovatel řídil motorové vozidlo přes opakované pravomocně uložené zákazy řízení motorových vozidel.
Naproti tomu v případě přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu bylo postihováno pouze jednání stěžovatele spočívající v řízení pod vlivem alkoholu, byť nikoliv ve stavu vylučujícím způsobilost k jeho řízení. Výklad zásady ne bis in idem, dle něhož by postižení pachatele přestupku bez dalšího vylučovalo postih v trestním řízení, by v poměrech souzené věci fakticky znamenal, že postižení pro jedno protiprávní jednání by nedůvodně vylučovalo postižení pro druhé protiprávní jednání, takže by takové jednání pachatele bylo nepostižitelné, uváží-li se, že každý zákaz takového jednání slouží k ochraně jiného objektu.
Nejvyšší soud se rovněž neopomněl zaobírat tím, zda vedení dvojího řízení, tj. přestupkového a trestního řízení, stěžovatele nadměrně nezatěžovalo. V té souvislosti uvedl, že v rámci přestupkového řízení bylo vycházeno toliko z listinných důkazů, z nichž prakticky všechny byly použity i v rámci trestního řízení. Na základě toho dovolací soud uzavřel, že spolupráce mezi oběma institucemi (správní úřad a soud) byla přiměřená a řízení tvořilo souvislý celek, takže stěžovatel v nepřiměřené míře netrpěl nevýhodami spojenými se zdvojením řízení (srov. bod 44 usnesení Nejvyššího soudu). Obdobně se zaměřil i na to, zda tresty uložené v přestupkovém a trestním řízení nepřesáhly svou citelností nezbytně nutnou míru, přičemž ani zde žádný deficit nezjistil (bod 45 téhož usnesení).
Ústavní stížnost shora rekapitulované vypořádání námitky porušení zásady ne bis in idem ze strany Nejvyššího soudu nijak nereflektuje, přičemž výklad provedený Nejvyšším soudem považuje Ústavní soud za racionální, srozumitelný, odrážející aktuální judikaturu ESLP, a tím i za prostý ústavně zapovězené libovůle.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o němž s ohledem na přednostní projednání věci nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu