Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Fowler s. r. o., se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti výroku II. a III. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1457/2025-112 ze dne 20. 8. 2025, části výroku I. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 507/2024-79 ze dne 14. 3. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 EXE 1758/2024-51 ze dne 27. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Aleše Štolcbarta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2025 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, resp. jejich v záhlaví označených výroků. Zároveň Ústavní soud žádá o odložení jejich vykonatelnosti podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka byl Obvodním soudem pro Prahu 1 pověřen provedením exekuce prodejem zástavy k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka na peněžité plnění ve výši 6 000 000 Kč. V řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, se pak stěžovatelka domáhala zastavení exekuce. Tvrdila, že došlo k zániku pohledávky zajištěné předmětným zástavním právem.
3. Obecné soudy stěžovatelčinu názoru nepřisvědčily. Obecné soudy vyšly ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož právní předchůdce stěžovatelky uzavřel s vedlejším účastníkem (v exekučním řízení oprávněný) smlouvu. V ní se právní předchůdce stěžovatelky a vedlejší účastník dohodli, že s ohledem na dosavadní vzájemnou spolupráci, která se bezprostředně týkala nabytí vlastnických práv k určitým nemovitostem, bude vedlejšímu účastníku náležet nárok na odměnu. Konstrukce odměny (resp. její výše) podle této smlouvy byla poměrně komplikovaná. Stručně řečeno však obecné soudy dospěly k závěru, že pokud na základě jiných ustanovení smlouvy nevznikne vedlejšímu účastníku nárok na odměnu vyšší (počítanou v závislosti na zisku z prodeje nemovitostí), náleží mu podle čl. 4 odst. 2 této smlouvy minimální odměna ve výši 6 000 000 Kč. Ta měla být splatná do deseti let od podpisu smlouvy.
4. Zároveň stěžovatelka jakožto zástavní dlužnice uzavřela s vedlejším účastníkem smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, kterou byly zajištěny pohledávky oprávněného až do výše 6 000 000 Kč. Zástavní právo mělo být vymazáno poté, co stěžovatelka, resp. její právní předchůdce, odměnu v minimální výši 6 000 000 Kč vyplatí. Obecné soudy tudíž dospěly k závěru, že zajištěná pohledávka vedlejšího účastníka existuje, nezanikla a exekuce prodejem zástavy zastavena být nemá.
5. Soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce zcela, soud odvolací stěžovatelce částečně vyhověl. Odvolací soud dospěl k závěru, že si smluvní strany ujednaly, že zástavním právem bude zajištěna pouze pohledávka do celkové výše 6 000 000 Kč, nikoliv též její příslušenství. Proto rozhodl tak, že se exekuce zastavuje ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 28. 8. 2022 do zaplacení. Ve zbytku (pokud šlo o samotnou částku 6 000 000 Kč) však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
6. Nejvyšší soud pak stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné.
7. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, zákaz libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila - a tyto argumenty s pouze mírnou obměnou opakuje i nyní v rámci ústavní stížnosti - že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Neumožnil totiž stěžovatelce prokázat neexistenci vymáhané pohledávky, ani prokázat vůli smluvních stran při uzavírání smlouvy.
9. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy mechanicky vycházely z textu smlouvy, jejíž výklad není jednoznačný, soudy vůbec nezjišťovaly skutečnou vůli smluvních stran, učinily pouze formální jazykový výklad smlouvy, neposuzovaly individuální okolnosti daného případu a nezabývaly se vnějšími okolnostmi spojenými s podpisem a realizací smluvního vztahu. V tomto směru též stěžovatelka navrhovala důkazy, které obecné soudy bez odpovídající argumentace odmítly provést.
10. Veškerá argumentace stěžovatelky přitom směřuje k tomu, že nebylo její vůlí, resp. vůlí jejího právního předchůdce, sjednat bezpodmínečný nárok na minimální odměnu ve výši 6 000 000 Kč, jak ze smlouvy dovodily obecné soudy.
11. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Tvrdila, že jejich výkon znamená pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout třetí osobě. V důsledku těchto rozhodnutí je pokračováno v exekuci proti stěžovatelce, je nařízena dražba jejího majetku, a to již na den 10. 12. 2025. Není dán ani rozpor s důležitým veřejným zájmem, naopak proběhnuvší dražbou nařízenou v důsledku nezákonných rozhodnutí bude zasaženo i do práv třetích osob.
13. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Stěžovatelka stejné námitky jako v ústavní stížnosti předkládala jak v odvolání, tak i v dovolání, a bylo jí opakovaně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětleno, že ani postupem podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (podle kterého právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem), nelze vyložit obsah smlouvy mezi předchůdcem stěžovatelky a vedlejším účastníkem jinak, než že vedlejšímu účastníkovi vznikl na základě smlouvy nárok na odměnu ve výši 6 000 000 Kč.
16. Ústavní soud přitom proti jejich skutkovým ani právním závěrům nemá ústavněprávních námitek. Při zjišťování skutkového stavu si obecné soudy počínaly pečlivě a své závěry korektně odůvodnily. Jejich argumenty stran výkladu smlouvy mezi stěžovatelkou (resp. jejím právním předchůdcem) a vedlejším účastníkem jsou přesvědčivé. Obecné soudy se výkladem smlouvy zabývaly pečlivě (srov. i širší souvislosti rozebírané v bodech 25. - 32. usnesení odvolacího soudu). Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu jazykový výklad nechápaly jen jako výklad čistě gramatický, ale i výklad systematický a výklad podle pravidel logiky a logických argumentů pro výklad práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1569/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 403/12
).
17. Za tohoto stavu Ústavní soud nemá námitek ani proti zamítnutí důkazních návrhů stěžovatelky. Pokud totiž obecné soudy dospěly k (Ústavním soudem aprobovanému) závěru, že výklad smlouvy byl na základě zjištěného skutkového stavu a za použití zmíněných interpretačních metod jasný, pak je i jejich závěr o nadbytečnosti navrhovaných důkazů logický.
18. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. O stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud separátně nerozhodoval, neboť věc projednal urychleně, a to ještě před datem nařízené dražby.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu