USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněného A. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem Rokycanech, Míru č. 231, proti povinné Fowler s. r. o. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Florenci č. 1332/23, IČO 04680391, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č. 643/19, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, se sídlem exekutorského úřadu v Plzni, Palackého nám. č. 740/28, pod sp. zn. 108 EX 02276/24, a u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1758/2024, o dovolání oprávněného a povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2025, č. j. 14 Co 507/2024-79, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá. II. Povinná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Dovolání povinné se odmítá.
1. Usnesením ze dne 14. 3. 2025, č. j. 14 Co 507/2024-79, Městský soud v Praze změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2024, č. j. 49 EXE 1758/2024-51, jímž tento soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, tak, že exekuce se zastavuje ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 28. 8. 2022 do zaplacení, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nedošlo k zániku pohledávky zajištěné zástavním právem.
Dospěl k závěru, že jazykové vyjádření obsažené v textu dohody uzavřené dne 23. 8. 2012 dle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), mezi V. K. (právním předchůdcem povinné) na straně jedné a oprávněným na straně druhé (dále jen „Dohoda“) je zcela jednoznačné. Z obsahu Dohody v celém jejím komplexu, z provázanosti jednotlivých ustanovení, jakož i z jejich logiky vyplývá, že měla-li by odměna dle čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody činit méně než 6 000 000 Kč, pak bude oprávněnému náležet odměna dle čl.
4 odst. 2 Dohody. Protože odměna nedosahovala této minimální výše, nebyly splněny podmínky pro úhradu odměny oprávněného dle čl. 3 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 4 odst. 5 Dohody a oprávněnému vznikl nárok na odměnu dle čl. 4 odst. 2 Dohody. Tato pohledávka je až do výše 6 000 000 Kč zajištěna na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 23. 8. 2012 zástavním právem k nemovitostem, a to pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Protože pohledávka na zaplacení odměny dle čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody nevznikla, neboť odměna nedosáhla ve smyslu čl. 4 odst. 5 Dohody sjednané minimální výše 6 000 000 Kč, nemohl K. jednostranně započíst své pohledávky za oprávněným proti tvrzené pohledávce oprávněného, a nemohlo tak dojít k zániku zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky. Dále dovodil, že smluvní strany se dohodly, že zajištěna bude pohledávka do celkové výše 6 000 000 Kč, nikoliv též její příslušenství. Pohledávka na úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 28.
8. 2022 do zaplacení není pohledávkou zajištěnou a zástava nemůže být k uhrazení takové pohledávky použita.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání oprávněný. Namítl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, „zda se v daném případě zástavní právo vztahuje také na příslušenství pohledávky, jmenovitě úrok z prodlení, či nikoliv“.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání též povinná. Namítla, že odvolací soud postupoval v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, když odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neumožnil povinnému prokázat neexistenci vymáhané pohledávky a neumožnil povinnému prokázat vůli smluvních stran při uzavírání Dohody. Povinná dále namítla, že soudy mechanicky vycházely z textace Dohody, jejíž výklad není jednoznačný, soudy vůbec nezjišťovaly skutečnou vůli smluvních stran, učinily pouze formální jazykový výklad Dohody, neposuzovaly individuální okolnosti daného případu a nezabývaly se vnějšími okolnostmi spojenými s podpisem a realizací smluvního vztahu. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudu odvolacího, jakož i soudu prvního stupně „v potvrzené části zrušil a věc v napadené části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
4. Oprávněný ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl, případně zamítl. Povinná se k dovolání oprávněného nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání povinné i oprávněného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Oprávněný napadl usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti části výroku I usnesení odvolacího soudu, kterým tento soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh povinné na zastavení exekuce zamítnut, není oprávněný subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 855/2020). Potvrzující částí výroku I usnesení odvolacího soudu týkající se zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce nebyla dovolateli způsobena žádná újma na jeho právech, neboť jeho procesnímu návrhu na zamítnutí návrhu na zastavení exekuce bylo danou částí výroku vyhověno. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání oprávněného podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
8. Výrokem II usnesení odvolacího soudu bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Podle § 237 o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutí o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
9. Ohledně dovolání oprávněného proti části výroku I usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, jakož i ohledně dovolání povinné, vyšel dovolací soud při posouzení jejich přípustnosti z ustanovení § 237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že právní předchůdce povinné jakožto zástavní dlužník a oprávněný jakožto zástavní věřitel uzavřeli dne 23. 8. 2012 smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, kterou byly zajištěny pohledávky oprávněného až do výše 6 000 000 Kč dle čl. 4 odst. 2 Dohody. Z čl. 2 odst. 1 Dohody plyne, že smluvní strany se mimo jiné s ohledem na dosavadní vzájemnou spolupráci, která se bezprostředně týkala nabytí vlastnických práv k pozemkům specifikovaných v čl. 1 odst. 1 Dohody, dohodly na tom, že právní předchůdce povinné vyplatí ve prospěch oprávněného odměnu uvedenou v čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody, příp. odměnu uvedenou v čl. 4 odst. 2 Dohody. Dle čl. 3 odst. 1 Dohody odměnu za činnost dle čl. 2 odst. 1 Dohody a za činnost uvedenou v čl. 3 odst. 4 Dohody vyplatí právní předchůdce povinné oprávněnému ve výši 40 % z celkového zisku před zdaněním z prodeje předmětných pozemků, a to za podmínky, že v době vyplacení odměny v uvedené výši budou uhrazeny veškeré finanční náklady ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dohody. Dle čl. 4 odst. 2 Dohody bude oprávněnému náležet za činnost uvedenou v čl. 2 odst. 1 Dohody, bez ohledu na výši faktického zisku dosaženého z prodeje předmětných pozemků, tj. i v případě nulového zisku či v případě finanční ztráty právního předchůdce povinné v důsledku prodeje pozemků, minimální odměna ve výši 6 000 000 Kč. Pokud nebudou splněny podmínky pro úhradu odměny oprávněného podle čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody, bude se odměna řídit dle tohoto odstavce, splatnost odměny dle tohoto odstavce nastane nejpozději do 10 kalendářních let ode dne podpisu Dohody. Z čl. 4 odst. 5 Dohody vyplývá, že v okamžiku, kdy právní předchůdce povinné vyplatí ve prospěch oprávněného odměnu ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody v celkové souhrnné minimální výši 6 000 000 Kč, bude předmětné zástavní právo na všech pozemcích specifikovaných v odst. 3 tohoto článku ze strany oprávněného vymazáno.
11. Dovolání oprávněného není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní strany si ujednaly, že zástavním právem bude zajištěna pouze pohledávka dle čl. 4 odst. 2 Dohody do celkové výše 6 000 000 Kč, nikoliv též její příslušenství. Dovolatel namítá, že strany zajistily pohledávku do výše 6 000 000 Kč, zajištění příslušenství této pohledávky zástavním právem nevyloučily a že slova „až do celkové výše“ se vztahují jen k výši pohledávky bez příslušenství. Dovolatel se touto námitkou fakticky domáhá toho, aby dovolací soud provedl vlastní výklad Dohody s tím závěrem, který má dovolatel za správný. Je třeba zdůraznit, že samotný výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, dovolacímu přezkumu nepodléhá; posuzovat lze jen postup, jímž odvolací soud k závěru o obsahu právního úkonu dospěl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Výtkami směřujícími proti samotnému výsledku provedeného výkladu dovolatel projevuje pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěnými soudů.
13. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
14. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněného směřující proti části výroku I, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka povinné, že odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, postupoval v rozporu s právním názorem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, č. j. 21 Cdo 3283/2023-146, neboť neumožnil povinnému prokázat neexistenci vymáhané pohledávky. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že vzhledem k jednoznačnému výkladu Dohody, dle něhož nevzniká nárok na odměnu dle čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody, nedosahuje-li výše odměny minimálně částky 6 000 000 Kč, nejsou podstatné důkazní návrhy směřující k prokázání výše zisku právního předchůdce povinné, resp. výše odměny oprávněného dle čl. 3 odst. 1 Dohody, a že předmětné pozemky byly prodány za tržní cenu. Důkazními prostředky měly být prokazovány jiné skutečnosti než ty, které nyní uvádí dovolatelka (že sloužily k prokázání vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy). Důkazními prostředky neměla být zpochybněna existence vymáhané pohledávky, soud se proto nemohl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, č. j. 21 Cdo 3283/2023-146. Nadto odvolací soud dospěl k závěru, že jazykové vyjádření Dohody je jednoznačné, proto by i v případě, že důkazní návrhy směřovaly k prokázání tvrzené skutečné vůle stran, která je v rozporu s jednoznačným jazykovým vyjádřením (viz bod 21 tohoto odůvodnění), byl závěr soudu o zamítnutí důkazních návrhů pro nadbytečnost správný.
16. Ani námitka povinné, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce postupu při výkladu obsahu smluvního ujednání, přípustnost dovolání nezakládá.
17. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní strany Dohodu neuzavřely při své podnikatelské činnosti, a posoudil závazkový vztah podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Správnost tohoto posouzení nebyla dovolateli zpochybněna, není tedy otevřena dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho dále vychází.
18. Dle § 35 odst. 2 obč. zák. je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
19. Ustanovením § 35 odst. 2 zákon pro případ vzniku pochybností o obsahu právního úkonu formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016).
20. Výkladem právních úkonů za použití pravidla zakotveného v § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně, přičemž vyslovil právní závěr, podle nějž může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem, přičemž tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, či ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3107/2021).
21. Výklad podle jazykového vyjádření ("jazykový projev") nezahrnuje jen výklad čistě gramatický, ale i výklad systematický a výklad podle pravidel logiky a logických argumentů pro výklad práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1569/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 403/12). Z výše uvedené judikatury vyplývá, že obsah právního úkonu lze posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, takový výklad však nemůže být v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. Dle judikatury v tomto odstavci citované platí, že „jestliže jsou pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem"; rovněž právní teorie v souvislosti s výkladem ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. zastává názor, že "[s]kutečná vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při ... výkladu [projevu vůle] relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem vyjádřeným písemně. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze vykládat jen tímto způsobem; nelze však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce jej nahrazovat, pokud ji účastník neměl, popř. měl, ale neprojevil ji" (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I. Komentář. C. H. Beck, 2. vydání 2009, s. 325).
22. V posuzovaném případě provedl odvolací soud výklad jazykového vyjádření obsaženého v textu Dohody a dospěl k závěru, že jazykové vyjádření je zcela jednoznačné. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že z čl. 4 odst. 5 Dohody jednoznačně vyplývá, že celková minimální výše odměny dle čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody je částka 6 000 000 Kč. Minimální částka vyčíslená v tomto ustanovení koreluje s čl. 4 odst. 2 větou první Dohody, dle něhož bude náležet oprávněnému za činnost uvedenou ve čl. 2 odst. 1 Dohody, bez ohledu na skutečnou výši zisku, minimální odměna ve výši 6 000 000 Kč, a zároveň s čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody, podle něhož se odměna skládá z odměny dle čl. 2 odst. 1 Dohody a z odměny dle čl. 3 odst. 4 Dohody. Odvolací soud posoudil vzájemnou provázanost jednotlivých ustanovení, jakož i jejich logiku, při výkladu projevu vůle vycházel z toho, že strany při uzavření Dohody nejednaly nelogicky. Odvolací soud tak provedl výklad jazykového vyjádření v souladu s výše uvedenou judikaturou, provedl výklad gramatický, systematický i logický. V tomto směru nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout.
23. Námitkami (že „skutečnost, že výklad pojatý Krajským soudem v Praze není tak jednoznačný“, a že závěr odvolacího soudu o jednoznačnosti jazykového vyjádření Dohody je „zjevně nesprávný“) směřujícími proti výsledku provedeného výkladu, že jazykové vyjádření jednoznačné je, zpochybňuje dovolatelka skutkové závěry odvolacího soudu. Jak uvedeno výše (srov. bod 13 tohoto odůvodnění), skutková zjištění učiněná v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
24. Odvolací soud na základě správně provedeného výkladu jazykového vyjádření dospěl k závěru, že je obsah Dohody jednoznačný. Naopak výklad, který prosazuje povinná [že vůlí stran bylo ujednat, že „smluvní strany se nebudou řídit čl. 4 odst. 2 Dohody, tj. minimální odměna, pokud oprávněnému vznikne nárok na odměnu dle čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody“, a že odměna minimální (ve výši 6 000 000 Kč) je pouze alternativou odměny smluvní dle čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody, tedy že dosažení minimální výše 6 000 000 Kč není podmínkou pro vznik nároku na odměnu dle ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody], by byl v přímém rozporu s jazykovým vyjádřením Dohody. Z judikatury výše uvedené vyplývá, že jestliže je jazykové vyjádření obsahu Dohody natolik jednoznačné, že z něj nelze ani s přihlédnutím k vůli tvrzené povinnou usuzovat na jiný obsah, a tato vůle by se nemohla vedle jazykového vyjádření prosadit, neboť by s ním byla v rozporu, pak odvolací soud nepochybil, jestliže se skutečnou vůlí stran při výkladu smluvních ujednání v Dohodě nezabýval (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, nebo ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013).
25. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. O náhradě nákladů povinné v dovolacím řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. (§ 89 exekučního řádu). Povinné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
27. O náhradě nákladů oprávněného v dovolacím řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu