28 Cdo 4423/2018-812
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,
IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 178/2016, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června
2018, č. j. 26 Co 405/2017-598, ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu
v Praze vyhlášeného dne 15. srpna 2018, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2018, č. j. 26 Co
405/2017-598, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu vyhlášeného dne 15.
srpna 2018, se v části výroku I. písm. c), jíž byl nahrazen projev vůle
žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemků parc. č. XY v katastrálním území
XY i parc. č. XY v katastrálním území XY, a části výroku II, jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ohledně pozemků parc. č. XY v katastrálním území
XY, parc. č. XY (spoluvlastnického podílu ve výši 1/2) v katastrálním území XY,
parc. č. XY (spoluvlastnického podílu ve výši 1/2) v katastrálním území XY,
parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY (spoluvlastnického podílu ve
výši 3/4) v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc.
č. XY (spoluvlastnického podílu ve výši 1/2) a XY v katastrálním území XY,
parc. č. XY (spoluvlastnického podílu ve výši 2/3), XY (spoluvlastnického
podílu ve výši 2/3), XY (spoluvlastnického podílu ve výši 2/3), XY
(spoluvlastnického podílu ve výši 2/3), XY (spoluvlastnického podílu ve výši
2/3), XY (spoluvlastnického podílu ve výši 2/3), XY (spoluvlastnického podílu
ve výši 2/3), XY (spoluvlastnického podílu ve výši 2/3) a XY (spoluvlastnického
podílu ve výši XY) v katastrálním území XY i parc. č. XY (spoluvlastnického
podílu ve výši XY) v katastrálním území XY, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
krajskému soudu k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá.
Okresní soud Praha-východ částečným rozsudkem ze dne 24. 7. 2017, č. j. 5 C
178/2016-239, ve výrocích I. – IV. nahradil projev vůle žalované k uzavření ve
výroku obsažené smlouvy o bezúplatném převodu pozemků podle zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Rozhodnutí stran pozemků
vyjmenovaných v bodě V. a o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozsudku. Vyšel ze zjištění, dle nichž je žalobce osobou oprávněnou ve smyslu § 4 zákona
o půdě, jíž přísluší požadovat vydání náhradních pozemků podle § 11a téhož
zákona. Postup žalované, jež setrvale evidovala žalobcův restituční nárok v
nesprávné (výrazně nižší) výši, a ztěžovala tak jeho účast ve veřejných
nabídkách, skrze něž by mohl svůj nárok uspokojit, označil za liknavý. Rozhodl
toliko částečným rozsudkem, neboť ve vztahu k označeným pozemkům nebylo v době
rozhodnutí možné jednoznačně určit jejich cenu, respektive rozhodnutí bránilo
uplatnění restitučního nároku církve. K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 26 Co 405/2017-598, ve znění doplňujícího
rozsudku vyhlášeného dne 15. 8. 2018, změnil tak, že řízení v části týkající se
bezúplatného převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a
spoluvlastnických podílů vždy ve výši 2/3 na pozemcích prac. č. XY, v
katastrálním území XY, zastavil a rozsudek v rozsahu vztahujícím se ke třem
posledně uvedeným pozemkům zrušil [výrok I. písm. a)], žalobu stran pozemku
parc. č. XY v katastrálním území XY zamítl [výrok I. písm. b)] a nahradil
projev vůle žalované k uzavření smlouvy ve výroku specifikovaného znění [výrok
I. písm. c)], jinak rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.), současně
žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o
bezúplatném převodu pozemků vyjmenovaných v tomto výroku zamítl (výrok III.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení spojených s vyhlášením doplňujícího
rozsudku (výrok IV.). Ztotožnil se s úsudkem okresního soudu, podle něhož je
žalobce osobou oprávněnou, ve vztahu k níž žalovaná postupuje liknavě. Připomněl závěry konstantní rozhodovací praxe, dle kterých je pozemky odňaté za
účelem jejich zastavění, jež poté nelze právě pro výstavbu vydat původním
majitelům, zapotřebí ocenit jako pozemky stavební, byť by byly v okamžiku
jejich převodu na stát evidovány jako zemědělské. Po součtu cen převáděných
pozemků a jejich poměření s hodnotou původních nevydaných pozemků shledal, že v
aktuálním řízení nedošlo k přečerpání restitučního nároku žalobce. Ve svém
rozhodnutí pak zohlednil částečné zpětvzetí žaloby (zastavení řízení v poměrné
části) i skutečnost, že vydání některých požadovaných pozemků brání zákonná
překážka (výslovně tak uzavřel ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním
území XY), pročež ve vztahu k takto dotčeným nemovitostem žalobu zamítl. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbytku potvrdil a svým rozsudkem nahradil
projev vůle žalované k převodu dalších pozemků, jež žalobce označil v odvolacím
řízení (odkázav přitom na specifickou povahu předmětného řízení, v němž soud
není vázán žalobním návrhem ve smyslu § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Výslovně pak toliko ve spojení s pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY a
parc. č.
XY v katastrálním území XY uvedl, že neshledal žádnou zákonnou
překážku, jež by jejich poskytnutí bránila. V souvislosti s pozemky parc. č. XY
(spoluvlastnickým podílem ve výši 1/4) a 1661 v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY i parc. č. XY v katastrálním území XY jmenovitě
uzavřel, že nespatřuje překážky jejich vydání ve smyslu § 6 zákona č. 503/2012
Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). K ostatním
náhradním pozemkům se stran jejich vhodnosti zvláště nevyjadřoval. Kvalifikuje
popsanou situaci jako přechod vlastnického práva na základě rozhodnutí státního
orgánu, vyloučil aplikaci § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). S ohledem na charakter částečného
rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů toliko odvolacího
řízení spojených s vydáním doplňujícího rozsudku. Proti tomuto rozsudku v části výroků I. písm. c), II. a III. brojí dovoláním
žalovaná, dovozujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. poukazem na
odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe, respektive na
problematiku v judikatuře doposud neřešenou. Formuluje řadu otázek procesního
práva, spatřujíc v jejich vyřešení odvolacím soudem zásah do svého práva na
spravedlivý proces. Žalovaná nesouhlasí s uspokojením žalobcova nároku
prostřednictvím pozemků, jež označil až v průběhu odvolacího řízení, čímž
nepřípustně uplatnil nový nárok. O připuštění naznačené změny žaloby nadto
nebylo soudem rozhodnuto. Za nesprávnou považuje rovněž rezignaci na
znovuprovedení důkazů, na jejichž základě krajský soud dospěl k odlišnému
závěru (oproti soudu prvního stupně) o absenci překážek poskytnutí náhradních
pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY (spoluvlastnického
podílu ve výši 1/4) i XY v katastrálním území XY. Odvolací soud i přes námitky
žalované rozhodl odlišně od řešení přijatého soudy ve skutkově podobných
kauzách, aniž by svůj postup řádně odůvodnil, čímž porušil legitimní očekávání
žalované na obdobné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka pak konkrétně jmenuje
námitky, jež má za odvolacím soudem nedostatečně reflektované, či zcela
nevypořádané. Nesouhlas vyjadřuje také s úvahou o jejím liknavém jednání při
uspokojování restitučního nároku žalobce, jakož i ohledně aktivního přičinění
žalobce k jeho saturaci. Rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu dále spatřuje
též v řešení povahy původně odňatých pozemků, neřídil-li se odvolací soud
požadavkem ekvivalence mezi nevydanými a za ně příslušejícími náhradními
pozemky, zpochybňujíc přitom závěr o jejich stavebním charakteru. Krajskému
soudu vyčítá absenci posouzení vhodnosti pozemků, ve vztahu k nimž nahradil
projev vůle žalované (konkrétně se dotýká pozemků – respektive příslušných
podílů na nich – parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v
katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v
katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v
katastrálním území XY, parc. č.
XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v
katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v
katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v
katastrálním území XY), akcentujíc hlediska § 11 zákona o půdě včetně obecného
zpochybňování příhodnosti poskytování náhrady ve formě spoluvlastnických
podílů. Jako v judikatuře doposud neřešenou předkládá dovolacímu soudu otázku,
je-li soud při rozhodování o nahrazení projevu vůle k převodu vlastnického
práva k náhradním pozemkům ve smyslu zákona o půdě limitován zákonným
předkupním právem spoluvlastníků v intencích § 1124 o. z. Závěrem krajskému
soudu vytýká překročení výše restitučního nároku, jakož i některé vady řízení. Vzhledem k řečenému navrhuje odložení právní moci rozsudku odvolacího soudu v
napadeném rozsahu, jeho zrušení v téže části, jakož i zrušení částečného
rozsudku okresního soudu v rozsahu, v němž nebyl změněn, či zrušen napadeným
rozhodnutím, a vrácení věci v naznačeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. K dovolání žalované se negativně vyjádřil žalobce, jenž je navrhl odmítnout
jako nepřípustné, respektive jako nedůvodné zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je
dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno rádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované je možné pokládat v části za přípustné a rovněž důvodné, v
části však přípustnost postrádá. Přípustným lze dovolání shledat pro otázku vhodnosti zvolených náhradních
pozemků, při jejímž řešení odvolací soud zcela nerespektoval judikaturu
Nejvyššího soudu. Ta v případě řízení o žalobách na nahrazení projevu vůle k
převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané trvá na tom, aby byly i
požadované pozemky k převodu vhodné – tedy, nebýt liknavého postupu Pozemkového
fondu ČR, eventuálně Státního pozemkového úřadu, do veřejné nabídky zařaditelné
ve smyslu zákona o půdě (k tomu srovnej z poslední doby zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3617/2018, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Z pohledu vhodnosti je pak třeba mimo jiné zkoumat, není-
li pozemek zatížen právy třetích osob, či není-li jeho převod z jiného důvodu
zapovězen zákonem, lze-li jej zemědělsky obhospodařovat, nebo zda po vydání
nevzniknou jiné problémy při hospodaření s ním. Tato hlediska je vždy nutné
prověřovat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a
předpoklady pro vydání (resp. pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat
zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (viz
zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018). Výluky, pro něž nelze původní pozemek vydat a jež se ve smyslu shora řečeného
uplatní i v případě posuzování náhradních pozemků, jsou zachyceny zejména v §
11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb. (viz blíže rovněž
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, a ze
dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Požadavku řádného prošetření vhodnosti náhradních pozemků ovšem odvolací soud
zjevně nedostál. Za náležité zkoumání naznačeného aspektu není možné považovat,
omezil-li se na jeho posouzení toliko v intencích § 6 zákona 503/2012 Sb., a to
pouze ve vztahu k některým pozemkům (zejména těm, jež byly jako náhradní
uvažovány až v odvolacím řízení), opomíjeje přitom námitky pojící se s
náhradními pozemky, u nichž byl projev vůle žalované nahrazován již soudem
prvního stupně. Kvitovat není možné, rezignoval-li v důsledku zcela na
prověření vhodnosti sporných pozemků z pohledu zmiňovaného § 11 odst. 1 zákona
o půdě, byť žalovaná uváděla konkrétní argumenty, proč má za to, že je výluka
dána (viz zejména podání založené na č. l. 511 a násl. spisu). Dovolatelce lze
přisvědčit, že při řešení nastíněné otázky odvolací soud nedostál všem
požadavkům rozhodovací praxe, pročež je jeho závěr o poskytnutí pozemků (parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY v
katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v
katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY i parc. č. XY v
katastrálním území XY) přinejmenším předčasný, a dovolání v uvedené části
důvodné. Totožné lze přijmout i ve vztahu k posouzení pozemků parc. č. XY v
katastrálním území XY, nevypořádal-li se odvolací soud se skutečností, že první
z nich byl již před vyhlášením rozhodnutí poskytnut jako pozemek náhradní k
uspokojení restitučního nároku jinému subjektu (viz dovolatelkou odkazovaný
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 27 Co 114/2018-284,
jímž byl potvrzen v něm identifikovaný rozsudek Okresního soudu Praha-východ),
ani s namítanou funkční souvislostí mezi nimi. V návaznosti na vylíčené je pak možné shledat opodstatněnými též výtky žalované
ohledně nedostatků v odůvodnění napadeného rozhodnutí, případně rezignace na
reakci k naznačeným námitkám formulovaným v odvolání. V souvislosti s popsaným
sice lze vzpomenout ty závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, i jeho
usnesení ze dne 5. 9.
2017, sp. zn. 25 Cdo 3103/2017) i Ústavního soudu (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve
Sbírce nálezů a usnesení pod č. 67/2004) navazující na judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva, podle nichž požadavek náležitého odůvodnění soudního
rozhodnutí nelze vykládat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
jednotlivý argument účastníka, a proto se rozsah této povinnosti může měnit
podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého
případu, nicméně odůvodnění nyní přezkoumávaného rozhodnutí s ohledem na
složitost kauzy a především množství pozemků, jež jsou předmětem sporu, v tomto
směru jako dostatečné neobstojí. Naopak, odvolacímu soudu je možné v dané
souvislosti (zejména s posouzením shora akcentované vhodnosti jednotlivých
náhradních pozemků) vytknout určité zjednodušení a rezignaci na řádné
zhodnocení daného aspektu věci. Z pozemků, jejichž nevhodnost je dovolatelkou namítána, neshledává Nejvyšší
soud popsané pochybení v případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY,
neboť další řízení o něm, ve kterém dovolatelka spatřuje příčinu jeho
nevhodnosti jako pozemku náhradního, nebylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí
pravomocně skončeno, přičemž sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i
jiného, prozatím však neskončeného, řízení, nebrání, aby o něm bylo vedeno a
rozhodnuto řízení nynější (viz analogicky kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5661/2017). Dovolání je možné shledat přípustným i skrze předloženou problematiku účinků
předkupního práva ve smyslu § 1124 o. z. u převodu pozemků ve spoluvlastnictví
státu jakožto náhradních v restitučních řízeních, jíž se Nejvyšší soud ve své
judikatuře doposud nezabýval. V souvislosti s řečeným se nabízí předběžná
otázka, lze-li za vhodný náhradní pozemek považovat toliko podíl na něm,
přičemž ani na tu prozatím judikatura spolehlivě neodpovídá. Ideální podíl na
nemovité věci (pozemku) je obecně chápán jako samostatný předmět právních
vztahů, jenž je sice neoddělitelně spjat s věcí ve spoluvlastnictví (u poměrů
spoluvlastníků a třetích subjektů ohledně věci jako celku), nicméně v rovině
vztahů spoluvlastníka a třetích osob stran jednotlivých podílů může podléhat
vlastnímu právnímu osudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4420/2007), přičemž aktuálně (od 1. 1. 2014) účinná právní
úprava navazuje na zmíněné dřívější chápání podstaty spoluvlastnického podílu
[k tomu srov. Králík, M. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. III. Věcná práva (§ 976–1474). Praha: C. H. Beck, 2013. s. 445]. Dosavadní judikatura naznačený způsob saturace restitučního nároku skrze
spoluvlastnický podíl výslovně nezapovídá, leč i zde je nezbytné setrvat na
požadavku vhodnosti poskytované náhradní hodnoty tak, jak byl vylíčen shora. V
případě vydání spoluvlastnického podílu se pak nabízí zejména prověření
hlediska bezobtížného výkonu práv nového (spolu)vlastníka (k tomu přiměřeně
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn.
28 Cdo
574/2015), pročež je rovněž nežádoucí, aby vydání náhradního pozemku kupříkladu
představovalo základ pro budoucí potenciální spory zainteresovaných subjektů
(podobně viz např. judikatura k nevhodnosti pozemku, jenž je svou povahou
veřejným statkem – zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či jej reflektující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 3124/2018). Uvedené šetření odvolací soud však ve vztahu ke
spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích neprovedl, pročež jeho závěry
nelze pokládat za komplexní, a tedy ani správné. U spoluvlastnického podílu jakožto náhrady za nevydaný původně odňatý pozemek
přistupuje dále dovolatelkou zmiňovaný aspekt zákonného předkupního práva
spoluvlastníků nemovité věci ve smyslu § 1124 o. z. Podle něj, převádí-li se
spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo,
ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu
předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů
(odst. 1). Odstavec 1 se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků
převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za
obvyklou cenu (odst. 2). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018,
připomenul, že předkupní právo omezuje dispozici spoluvlastníka („vlastníka“
spoluvlastnického podílu) ve prospěch jiné osoby; jde o výjimku ze zásady
dispozitivní volnosti subjektů soukromého práva, označovanou též jako zásada
svobodného jednání osob. Po 1. 1. 2018, tedy za stavu založeného novelou
občanského zákoníku provedenou zákonem č. 460/2016 Sb., dosahují účinky
zákonného předkupního práva znovu na veškeré, i bezúplatné (§ 1124 odst. 2 o. z.) převody nemovitých věcí ve spoluvlastnictví, s výjimkou dispozic mezi
osobami blízkými. Smyslem zákonného předkupního práva spoluvlastníků není
bezdůvodné omezení dispozičního práva spoluvlastníka, nýbrž možnost oprávněného
subjektu zabránit změně v okruhu spoluvlastníků společné věci tím, že podíl sám
odkoupí, čímž je chráněn proti nežádoucímu vnikání cizích osob do společenství
[obdobné, byť ve vztahu k zákonnému předkupnímu právu spoluvlastníků podle §
140 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se podává kupř. v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1595/2009, dále viz např. Králík, M. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. III. Věcná práva
(§ 976–1474) Praha: C. H. Beck, 2013. s. 474]. Přestože Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2014, dovodil, že rozhodnutí soudu,
jímž se ukládá povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání
nemovitosti, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu
ustanovení § 161 odst.
3 občanského soudního řádu, a že ve skutečnosti jde o
rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§ 132 občanského zákoníku),
nejevilo by se racionální dovodit, že se v posuzované situaci, jež materiálně
vykazuje značnou podobnost s převodem vlastnického práva k náhradním pozemkům
na základě dohody o vydání věci, nemůže předkupní právo spoluvlastníků
prosadit, tedy že je jejich ochrana před změnou spoluvlastníka zkrácena jen
proto, že se okruh spoluvlastníků mění nikoli v důsledku uzavření smlouvy,
nýbrž na základě soudního rozhodnutí, jež uzavření této smlouvy povinné osobě
ukládá. Je proto možné uzavřít, že není správná úvaha odvolacího soudu,
dovodil-li, že se v nynější věci jedná o změnu (spolu)vlastnického práva, jenž
není limitována zákonným předkupním právem ve smyslu § 1124 o. z. Neuvedl-li odvolací soud kromě výše zmíněného nekorektního závěru o přechodu
vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí žádný jiný důvod, jenž by
opodstatňoval jeho konkluze o neaplikovatelnosti zákonného předkupního práva v
řešené kauze, nemůže jeho úsudek obstát, a dovolání lze přiznat důvodnost i v
nastíněné části. Při řešení nastolené otázky je třeba vycházet z připomenutého
účelu předkupního práva spoluvlastníků nemovité věci, jímž je zejména ochrana
ostatních spoluvlastníků před tím, aby byli zbaveni možnosti ovlivnit, s kým
budou ve spoluvlastnickém poměru, přičemž Nejvyšší soud neshledává
přesvědčivého důvodu, proč by se vylíčené nemělo uplatnit také v případě
poskytování náhradních pozemků (respektive spoluvlastnických podílů na nich)
při uspokojování nároků restituentů, jež nemohou být saturovány vydáním jejich
původního majetku. Ani restituční nárok, jenž na rozdíl od již konstituovaného
vlastnického práva navíc nepožívá ústavní ochrany ve smyslu čl. 11 Listiny
základních práv a svobod (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 38/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu),
nemůže být absolutně preferován na úkor ústavně zaručených práv jednotlivce –
zde (spolu)vlastnického práva (spolu)majitele pozemku, jenž má ke zmiňované
nápravě sloužit. Byť jsou řešení restitučních kauz často determinována
výkladovým principem ex favore restitutionis, nelze bez dalšího dovodit, že by
tak bylo opodstatněno upozadění ostatních limitů majetkových dispozic, mezi něž
se řadí právě zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci ve smyslu §
1124 o. z. K subsidiaritě občanského zákoníku ve vztahu k zákonu o půdě srovnej
přiměřeně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo
1853/2002, nebo jeho usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009,
přičemž co bylo dovozeno o poměru mezi zákonem č. 40/1964 Sb., občanským
zákoníkem, a zákonem o půdě lze obdobně aplikovat i na relaci aktuálně účinného
občanského zákoníku a dotčeného restitučního předpisu. Pro další výklad je vhodné poznamenat, že (posuzováno z obsahového hlediska)
dovolatelka nebrojí proti té části rozsudku krajského soudu, jež se týká
pozemků parc. č.
XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území
XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, poněvadž v dovolání žádnou
argumentaci ve vztahu k nim, byť avizuje napadení rozhodnutí v celém výroku
II., jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně jmenovaných
pozemků, nevznáší. Nelze přehlédnout, že v části, jíž dovolatelka brojí proti výroku III. rozsudku
odvolacího soudu, je dovolání subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud již v řadě
kauz připomněl, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je
může podat jen účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu
vyhověno, popřípadě, jemuž byla způsobena újma na jeho právech odstranitelná
tím, že dovolací soud příslušné rozhodnutí zruší, eventuálně změní. Určujícím
je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci potenciální újmy
je možné posuzovat jen z procesního hlediska (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v
časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, z novějších rozhodnutí pak
viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
138/2018, či jeho usnesení ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4448/2016). Rozhodnutím zachyceným ve výroku III. napadeného rozsudku nemohla být žalované
způsobena žádná újma, byl-li návrh žalobce na nahrazení projevu vůle žalované
cílící k poskytnutí v něm specifikovaných pozemků zamítnut. Nejvyšší soud proto
v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 3 a §
218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné. Obdobné lze uzavřít
i o námitkách proti části výroku I. písm. a) rozhodnutí odvolacího soudu, jíž
byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k pozemkům (resp. příslušným
spoluvlastnickým podílům na nich) parc. č. XY v katastrálním území XY zrušen a
řízení o nich zastaveno. Byť zmíněný výrok dovolatelka výslovně v oddíle
vymezujícím rozsah dovolání neuvádí, argumentaci proti této části rozsudku
krajského soudu (přesněji proti vhodnosti zmiňovaných pozemků) její podání
následně obsahuje. Úspěšná pak nemůže být argumentace dovolatelky vytýkající nepřípustné uplatnění
nového nároku žalobcem v odvolacím řízení. Krajský soud postupoval zcela v
intencích ustálené rozhodovací praxe, podle níž řízení o uspokojení nároku
převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu
vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Nárok
oprávněné osoby je tudíž možné uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není
žalobním návrhem (petitem) vázán [viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
2. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4265/2007, či jeho usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, i (dovolatelkou jmenované) ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4048/2016]. Z posledně citovaného rozhodnutí proto vzdor mínění žalované
nevyplývá, že by o uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky
mohlo být uvažováno toliko v řízení před soudem prvního stupně.
Naopak, i v
judikatuře dovolacího soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo právě
v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání
nevhodnými (za všechny viz shora uváděné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 4608/2018). Nejde-li o nový nárok, jsou irelevantními i námitky žalované o
nepřipuštění změny žaloby v závěru jejího podání. K argumentaci dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu porušení zásady přímosti,
přijal-li na základě v řízení zjištěných skutečností úsudek o absenci překážek
pro vydání pozemků parc. č. XY, v katastrálním území XY, parc. č. XY
(spoluvlastnického podílu ve výši 1/4) a parc. č. XY v katastrálním území XY,
aniž by řádně zopakoval příslušné důkazy, sluší se připomenout následující. Byť
se odvolací soud obecně vzato může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního
stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně
jiná skutková zjištění (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.), nelze ztrácet ze zřetele
judikaturou zastávané teze, dle nichž v případě listinných důkazů není
porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li z nich jiná
skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž je sám zopakuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a jeho
usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012). Trvání na zopakování
důkazů v odvolacím řízení je pak opodstatněné zejména v situacích, v nichž
příslušná skutková zjištění vychází z výpovědí účastníků či svědků, poněvadž
zde se zřetelně projevují specifické atributy řečených důkazních prostředků
spolupůsobící vedle věcného obsahu výpovědí (např. přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod., které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání) vyžadující bezvýjimečné
respektování zásady přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno
– § 122 odst. 1 o. s. ř. (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). O
naznačený případ se ovšem v řešené situaci nejedná, dospěl-li odvolací soud k
předmětným závěrům na základě toliko listinných důkazů (žádosti obcí XY). Na
odklon od judikatury nelze usuzovat ani z dovolatelčina poukazu na rozhodnutí
Nejvyššího soudu „sp. zn. 32 Cdo 2368/14“, jímž má patrně na mysli jeho
rozsudek ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, neboť i v něm dovolací
soud připomněl shora zastávané teze, na něž navázal a rozhodl v souladu s nimi. Dále připomínané závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS
3725/10, se pak týkají důkazu znaleckým posudkem, respektive výslechem znalce,
jenž se standardům ostatních (obzvláště listinných) důkazů poněkud vymyká. Rozhodoval-li tedy odvolací soud na základě skutkových zjištění, při jejichž
přijetí se nikterak neprotivil konkluzím ustálené judikatury, jeví se
nadbytečným vyjadřovat se k otázce potřeby poučení žalované ve smyslu § 118a
odst. 3 o. s. ř.
soudem prvního stupně, jež se uplatní, jak korektně
dovolatelka uvádí, toliko za stavu non liquet (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2704/2018). Pro vyřčené není možné
dovolání shledat přípustným ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním
území XY. K námitkám dovolatelky upozorňujícím na soudní rozhodnutí vydaná v obdobných
sporech o vydání náhradního pozemku, sluší se připomenout, že výsledek soudního
sporu se vždy do značné míry odvíjí od procesní aktivity účastníků, rozsahu
jimi tvrzených a prokazovaných skutečností, na základě nichž soud utváří svá
zjištění a návazně i právní posouzení věci. Nelze tedy bez dalšího přijmout
závěr o (ne)liknavosti nebo absenci svévole ze strany žalované toliko na
základě výsledku odlišné, byť skutkově obdobné či skrze účastníky provázané
kauzy (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 1151/2015).
Vyhodnocení předpokladů a přijetí názoru o liknavosti, popřípadě svévoli, s
nimiž dovolatelka nesouhlasí, je pak problematikou především skutkovou, jejíž
řešení nalézacími soudy může být předmětem dovolacího přezkumu toliko v
případech zjevné nepřiměřenosti (viz za všechny shora citované usnesení sp. zn.
28 Cdo 2288/2018 a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016). Úsudek
krajského soudu se však v tomto směru jeví zcela korektním, spatřoval-li
odvolací soud prvky liknavosti v postupu žalované, která po dobu několika let
(první žádost o vyřízení restitučního nároku byla podána právními předchůdci
žalobce již v roce 1991, o existenci nároku na vydání náhradních pozemků pak
bylo rozhodnuto v roce 1999) znemožňovala uspokojení restitučního nároku
žalobce jeho nesprávným oceněním, jež mu komplikovalo aktivněji se účastnit
veřejných nabídek. Bezúspěšná je tak nutně aktuální snaha dovolatelky,
rozporuje-li předpoklady pro to, aby se žalobce mohl domáhat uspokojení svého
restitučního nároku skrze vydání náhradních pozemků nezahrnutých do veřejné
nabídky, neboť ani v tomto ohledu se úvahy odvolacího soudu konstantní
rozhodovací praxi nikterak nepříčí (k podmínkám nastíněného řešení, jakož i k
přezkumu závěrů o liknavosti či svévoli pro úplnost srov. dále též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3976/2017).
Rozhodnutí krajského soudu judikatuře neodporuje ani v posouzení otázky výše
restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud se
dlouhodobě kloní k názoru, že v případě, byly-li předmětné pozemky již v době
jejich odnětí státem určeny k zastavění, byť by byly formálně vedeny jako
pozemky zemědělské, je zapotřebí oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako
za pozemky stavební (viz mimo jiné i dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, a ze dne 24. 1. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 1013/2016, či rozsudek téhož soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28
Cdo 1013/2012). K dovolatelčině výtkám ohledně podkladů, jež soudy vedly k
závěru o stavebním charakteru původně odňatých pozemků (zejména územně
plánovací dokumentaci), pak lze připomenout, že dovolací soud již dříve v řadě
kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých
pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu
zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání
územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze
dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Na
tomto místě je vhodné poznamenat, že řečená judikatura poukazem na územně
plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby
neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak
nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, jak se
mylně domnívá žalovaná, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež
mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2.
2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto nalézací soudy v nynější věci
na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů (mimo jiné i dovolatelkou
akcentovaného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1938), jež je možné ve
světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně
plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných
nemovitostí na stát se jednalo o pozemky (včetně dovolatelkou zvláště
zmiňovaného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vyvlastněného
rozhodnutím ONV Praha 10 ze dne 22. 1. 1969) určené pro stavbu, čemuž následně
přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, není posouzení povahy
nevydaných pozemků čeho vytknout a prezentovaný náhled se rovněž nepříčí
požadavku ekvivalence mezi původními nevydanými a náhradními pozemky.
Na odklon od ustálené rozhodovací praxe nelze usuzovat ani z dovolatelčina
poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2699/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013,
či ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež vychází z odlišných
skutkových zjištění o charakteru předmětných pozemků v době jejich přechodu na
stát. Úsudek akcentovaný soudem prvního i druhého stupně o tom, že původní
pozemky byly v nyní posuzované věci již se stavebním záměrem vykupovány, je pak
svou povahou skutkovým, a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je tak, jak
bylo shora vyloženo, limitován. Irelevantními jsou vzhledem k vylíčenému
poukazy dovolatelky na rozpory v samotných žalobních tvrzeních ohledně
charakteru nevydaných nemovitostí. Namítá-li dále dovolatelka neplatnost
regulačního plánu, z něhož odvolací soud při přijetí shora popsaného úsudku
mimo jiné vycházel, opomíjí, že soudy jsou v civilním soudním řízení oprávněny
zkoumat správní akty zásadně jen z hlediska toho, zda se jedná o akty nicotné
(nulitní), tedy o akty trpící vadami tak závažnými, že se neuplatní presumpce
jejich správnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 1200/2014, či jeho rozsudek ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1413/2014).
Odmítnout jako bezpředmětné lze i námitky žalované, jimiž vytýká odvolacímu
soudu přečerpání restitučního nároku, již jen pro to, že vychází z jí evidované
výše nároku žalobce, která ovšem s ohledem na shora vyřčené hodnotě nevydaných
nemovitostí zjevně neodpovídá.
Z důvodů nesprávného posouzení účinků zákonného předkupního práva, eventuálně
nedostatečného prošetření vhodnosti poskytnutí náhradních pozemků či podílu na
nich přistoupil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke
zrušení napadeného rozsudku v části týkající se pozemků (resp. příslušného
podílu na nich) ve výroku zmíněných a vrácení věci v odpovídajícím rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve zbývající části pak dovolání z výše předestřených důvodů jako nepřípustné
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem ke shora popsanému dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad
právní moci napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, a § 226
o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu