28 Cdo 1754/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně MUDr. B. R., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem
v Praze 1 – Staré Město, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení
projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 110/2011, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2015, č. j. 29 Co 296/2015-131,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11 616 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (Obvodního soudu pro Prahu 6) ze dne 3. června 2015, č. j. 9 C
110/2011-99, v napadených výrocích I a III, jimiž byl nahrazen projev vůle
žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu /číselně označených/
pozemků v katastrálních území R. a S., obec P., k uspokojení nároku žalobkyně
(oprávněné osoby) na převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze
vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, §
11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“);
přitom byl rozsudek potvrzen i v současně napadeném výroku o nákladech řízení u
soudu prvního stupně (výrok pod bodem III rozsudku) a bylo rozhodnuto i o
nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
odůvodnila odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (které v
dovolání současně ocitovala), dodávajíc, že „napadené rozhodnutí současně
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená
otázka posouzena jinak“. Přitom shrnula dosavadní průběh řízení před soudy
nižších stupňů, namítajíc, že „soud prvního stupně věc posoudil věcně
nesprávně, když podané žalobě částečně vyhověl, neboť žalobkyně se dožadovala
převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž toto právo přísluší, a ani její
zbylé nároky již nemohly dosahovat výše požadovaných pozemků, když ocenění
odňatých pozemků coby pozemků stavebních není v tomto konkrétním případě zcela
možné“, dodávajíc, že „vyřešení uvedené právní otázky je v kompetenci
dovolacího soudu ve smyslu st. § 237 občanského soudního řádu“. Podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je
obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i vymezení důvodu
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které
pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního
posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před
soudem prvního stupně nebo v dovolacím řízení (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále
zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Dále srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I.
ÚS
3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února
2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014,
sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná
na webových stránkách Ústavního soudu). Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým
vymezením přípustnosti a důvodů dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání a důvodů dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných
částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska). Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat. O uvedenou náležitost dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě
nedoplnila (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.). Ke kusé argumentaci dovolatelky uplatněné v dovolání sluší se – přes shora
uvedené
– odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, zabývající se
otázkou možnosti uspokojení nároku oprávněné osoby i převodem pozemků
nezahrnutých do veřejné nabídky žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu
ČR); srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009,
uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z
rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05. S touto
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu není. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve
vydanými rozhodnutím ve skutkově a právně podobných věcech těchže účastnic
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo
3162/2012, usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, a usnesení
ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2740/2015). Předestřená otázka hodnoty neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně (jeho
zůstatku) je zde úzce spjata s řešením otázek skutkových, pro něž rozsudek
odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž prostřednictvím
nelze založit přípustnost dovolání (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o
zjištění vážící se k rozsahu, v němž již byla žalobkyně uspokojena, nemohl být
skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v odvolacím řízení dotčen již
proto, že žalovaná zakládala svou argumentaci v odvolacím řízení na nových
skutečnostech a důkazech, jež nejsou způsobilým odvolacím důvodem; srov. § 205a
odst. 1 a § 212a odst. 3 o. s. ř. V okrajově zmíněné otázce ocenění pozemků pak
rozhodnutí nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn.
28 Cdo 1974/2010;
rozsudek ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013; nebo rozsudek ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že za
pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro
stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát
v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li však určeny ke stavbě (v
době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem
výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby). Přitom ani otázka vhodnosti žalobkyní nárokovaných pozemků k uspokojení
restitučního nároku nebyla dovolatelkou nastolena v řízení před soudy nižších
stupňů, přičemž nově uplatněná argumentace v dovolání (ve vztahu k pozemku
parc. č. 612/10 v kat. území Ruzyně) cílí na zjištěný skutkový stav soudy
nižších stupňů (tedy nikoliv na nesprávné právní posouzení věci, jímž není
zpochybnění právního posouzení věci prostřednictvím jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel odvolací soudu; srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné
pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nehledě na to, že tato
argumentace zakládá se na nových skutečnostech (v řízení před soudy nižších
stupňů neuváděných), které v dovolacím řízení uplatnit nelze (srov. § 241a
odst. 6 o. s. ř.). Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení (uvádí-li, že rozsudek napadá v celém rozsahu), ve vztahu k
těmto (akcesorickým) výrokům také neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci,
takže ani ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního (či snad hmotného)
práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto
výrokům rozsudku (srov. též ust. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož
plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho
obsahové konkretizace). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta za
zastupování v dovolacím řízení v částce 9 300 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6,
§ 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta
stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3
též vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 016 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.