28 Cdo 1867/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně MUDr. B. R., zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v
Praze 9, Nežárská 613, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu k uzavření
smlouvy o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C
95/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
listopadu 2014, č. j. 13 Co 317/2014-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 15.488,- Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Tiché do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 9. ledna 2014, č. j. 8 C 95/2012-71 (ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. května 2014, č. j. 8 C 95/2012-85), ve
výroku pod bodem I v části, kterou tento soud nahradil projev vůle žalované k
uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 1291/4, 1294/1, 1296/5,
2614/4 a 2754/14 v katastrálním území R., obec P. (tj. vyjma převodu pozemku
parc. č. 2915/12 v téže obci a kat. území), k uspokojení nároku žalobkyně –
oprávněné osoby – na převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze
vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, §
11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Přitom byl rozsudek změněn ve výroku pod bodem II, o náhradě nákladů řízení, a
současně bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III
rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o.
s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené
rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není
přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).
K dané právní problematice se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že
„důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní
je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový
úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném
převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu
– vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
žalovaného“. [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval též na změnu
právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo s
účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup
podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod
pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu)
nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu
náhradních pozemků.]
Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4.
března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn.
III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradních
pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu,
přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní
parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná
nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž
bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s
osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke
konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve
vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové
rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý
si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné
zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového
úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení
nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy
se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých
práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28
Cdo 5389/2014, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu –
dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz; z rozhodovací
praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 20. prosince 2012, sp. zn.
II. ÚS 2770/10, dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby,
jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je pak
především otázkou skutkových zjištění. Při přezkumu právního posouzení věci je
třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom,
zda jde o postup liknavý, diskriminující nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí
ke všem relevantních hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp. zn. 28 Cdo
1324/2014, nebo znovu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp.
zn. 28 Cdo 5389/2014).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu se shora citovanou judikaturou,
měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího
předchůdce) s uspokojením nároku žalobkyně, ale vzal-li v úvahu též další
okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze
i ve věci nyní projednávané kvalifikovat přinejmenším jako liknavý (viz
zjištění o aktivním přístupu žalobkyně, jejíž nárok nebyl uspokojen přes její
opakovanou účast ve vícero nabídkových řízeních, v kontrastu s jednáním
žalované, resp. jejího právního předchůdce, jenž – bez legitimního důvodu –
uspokojování nároku ztěžoval i nesprávným oceněním žalobkyni odňatých a
nevydaných pozemků).
Uvedené závěry patří přitom k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího
soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž kritikou nemůže být založena
přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Argumentace žalované závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, přiléhavá není, jde-li ve věci nyní posuzované o
převod náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl dlouhodobě
uspokojen, nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, kterou uzavřel
Pozemkový fond ČR s jinou osobou v rozporu se zákonem, ustanovením § 7 odst. 2
zákona č. 95/1999 Sb. Ovšemže ani dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, na posuzovaný případ
nedopadá, bylo-li vydáno v situaci, kdy liknavost, svévole či diskriminace
žadatele – oprávněné osoby – o převod náhradních pozemků v řízení prokázány
nebyly.
Jelikož relevantní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí,
odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro
které by tyto v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky měly
být posouzeny jinak, dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty
první o. s. ř.).
Uvádí-li pak dovolatelka, že dovolání podává proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu pod body II a III, tedy i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ve
vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci,
takže ohledně nich ani neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva,
pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům
rozsudku (srov. též ust. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne
vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho
obsahové konkretizace).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle § 243c odst. 3, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokátky v
částce 12.500,- Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1
písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300,-
Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 též vyhlášky) a náhradou za daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.688,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu