28 Cdo 2740/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně MUDr. B. R., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem
v Praze 1 – Staré Město, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení
projevu k uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 116/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. února 2015, č. j. 72 Co 434/2014-323, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.858,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. dubna 2014, č. j. 42 C 116/2012-265, ve
výroku bod bodem I, jímž tento soud nahradil projev vůle žalované k uzavření
smlouvy o bezúplatném převodu /označených/ pozemků v kat. území L., k
uspokojení nároku žalobkyně – oprávněné osoby – na převod náhradních pozemků za
pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označeného rozhodnutí pozemkového
úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„zákon o půdě“). Vedle toliko formulačního upřesnění znění výroku pod bodem I
byl pak rozsudek změněn ve výroku pod bodem II, o náhradě nákladů řízení, a
současně bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III
rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Řešení relevantní právní otázky, na němž zde závisí rozhodnutí o věci samé,
odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutími
Nejvyššího soudu – dostupný na www.nsoud.cz), podle níž „důvodnost žaloby na
uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013
žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22
odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu
konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu – vázat
na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
žalovaného“. [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval též na změnu
právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo s
účinností od 14. 4. 2006, zákonem č.
131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup
podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod
pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu)
nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu
náhradních pozemků.] Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že
poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem
Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní
a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší
době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí
soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost
uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke
konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve
vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové
rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý
si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné
zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového
úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení
nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy
se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých
práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28
Cdo 5389/2014, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu –
dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz; z rozhodovací
praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10, dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci – jak plyne též z odůvodnění napadeného rozhodnutí – měl
odvolací soud na zřeteli jak dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s
uspokojením nároku žalobkyně (ročník narození 1930), tak i další okolnosti
případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci
nyní projednávané kvalifikovat přinejmenším jako liknavý (viz zjištění o
aktivním přístupu žalobkyně, jejíž nárok nebyl uspokojen přes její opakovanou
účast ve vícero nabídkových řízeních, v kontrastu s jednáním žalované, resp. jejího právního předchůdce, jenž uspokojování nároku ztěžoval i nesprávným
oceněním žalobkyni odňatých a nevydaných pozemků).
Zjišťování a hodnocení
rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, pro něž rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu
otevřen není a jejichž kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na
níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Případný není ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června
2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (jde-li ve věci nyní posuzované o převod
náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl dlouhodobě uspokojen,
nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, kterou uzavřel Pozemkový fond
ČR s jinou osobou – postupitelem pohledávky na převod náhradního pozemku v
rozporu se zákonem, ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). Přiléhavá
není ani argumentace závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014,
sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 (bylo-li toto žalovanou označené usnesení dovolacího
soudu vydáno v situaci, kdy liknavost, svévole či diskriminace žadatele –
oprávněné osoby – o převod náhradních pozemků v řízení prokázány nebyly). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá i závěrům, jež soudy
dříve učinily i v dalších skutkově a právně podobných věcech těchže účastnic (a
jež byly již posuzovány i dovolacím soudem – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3162/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015). Protože řešení relevantních právních otázek napadeným rozhodnutím (jde-li o věc
samu) koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dovolání
nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a Nejvyšší soud
neshledal ani důvody, pro které by tyto právní otázky – v jeho rozhodovací
praxi již vyřešené – měly být posouzeny jinak, nelze než uzavřít, že dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné není. Uvádí-li pak dovolatelka, že dovolání podávává i proti výrokům rozsudku
odvolacího soudu pod body II a III, tedy i proti rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení, ve vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům neuplatňuje žádnou dovolací
argumentaci, takže ohledně nich ani neotevírá žádnou otázku procesního nebo
hmotného práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti
těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z
něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně
jeho obsahové konkretizace). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř., v situaci, kdy k nákladům (k
náhradě oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta zastupujícího žalobkyni v
dovolacím řízení, ve výši 9.500,- Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a §
11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právní služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč na jeden úkon
právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.058,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.