32 Cdo 2655/2016-113
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce
M. N., se sídlem v P., zastoupeného Mgr. Petrem Běhanem, advokátem se sídlem v
Praze 6 – Dejvicích, V Podbabě 2524/22, PSČ 160 00, proti žalované České
pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 75/16, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 246 034 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 214/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č.
j. 12 Cmo 308/2015-81, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 12 Cmo 308/2015-81, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 52 Cm 214/2013-55 se
zrušují a věc se vrací Městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v souzené věci domáhal zaplacení částky 246 034 Kč se zákonným
úrokem z prodlení z titulu práva na pojistné plnění (na jeho doplacení) z
pojistné smlouvy, kterou dne 28. 11. 2012 uzavřel s žalovanou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 52 Cm 214/2013-55,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o
nákladech řízení jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované
na náhradu nákladů řízení částku 1 800 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
žalobce jako pojistník uzavřel s žalovanou jako pojistitelem dne 28. 11. 2012
pojistnou smlouvu, ve znění Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění
majetku podnikatelů VPPMP 2005 (dále též jen „VPPMP“) a Doplňkových pojistných
podmínek pro pojištění movitých věcí k podnikání DPPMP 2 (dále též jen
„DPPMP“), obsahujících Tabulku č. 1. vymezující stupně zabezpečení a jim
odpovídající limity pojistného plnění pro odcizení věcí krádeží vloupáním (dále
též jen „tabulka“). Předmětem pojištění byly movité věci nacházející se v
žalobcově provozovně a jedním z pojistných nebezpečí bylo odcizení věcí krádeží
nebo loupeží a úmyslné poškození nebo úmyslné zničení věci, s limitem plnění
sjednaným ve výši 990 000 Kč. Uzavření smlouvy předcházela prohlídka provozovny
a jejího zabezpečení pracovnicí žalované J. V., o níž byl dne 28. 11. 2012
pořízen zápis. V něm bylo uvedeno, že prodejna je zajištěna ve výlohách
přivařenými mřížemi, zabezpečena pohybovými čidly s alarmem a vstupní dveře
bezpečnostním zámkem; o okně v místnosti využívané jako sklad zboží ani o jeho
případném zabezpečení mříží v něm není zmínka. Dne 30. 11. 2012 došlo v
provozovně k vloupání a odcizení věcí v hodnotě 346 034 Kč. Při vloupání do
místnosti sloužící jako sklad bylo vypáčeno okno, nacházející se asi 5 m nad
zemí, a mříž, kterou bylo kryto, byla částečně vytržena. Žalovaná po prohlídce
místa stanovila podle tabulky pojistné plnění, přičemž nebezpečí vyhodnotila
jako Z2, jemuž odpovídá limit pojistného plnění 100 000 Kč se spoluúčastí ve
výši 1 000 Kč. Poukázala na to, že okno je umístěno níže než 2,5 m nad
přilehlými a snadno dostupnými konstrukcemi, tj. schodištěm a ochozem, a mříž
na okně nesplňuje požadavky funkční mříže dle čl. 9 bod 44 DPPMP. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zabezpečení
provozovny nesplňovalo stupeň zabezpečení Z8, popřípadě Z9, jak prosazoval
žalobce, nýbrž Z2, vzhledem ke konstrukčním prvkům, které musel pachatel
překonat: dolní část okna je umístěna níže než 2,5 m nad okolním terénem nebo
nad přilehlými snadno přístupnými konstrukcemi, za kterou považuje 57 cm
širokou římsu umístěnou ve vzdálenosti menší než 2,5 m od dolního okraje okna,
navazující dále na schodiště s podestou a nízkým zábradlím, které jsou snadno
přístupné.
Mříž nesplňovala požadavky stanovené v článku 9 bodu 44 DPPMP, neboť
síla prutů mříže nečinila předepsaných 1 x 1 cm, ale jen 0,9 cm, a oka mříže
neměla rozměr 25 x 15 cm, nýbrž 37 x 11 cm. K argumentu žalobce, že definiční vymezení stupně zabezpečení v tabulce je
nepřesné a nejednoznačné a že tato skutečnost by neměla být přičítána k tíži
jemu, odvolací soud uvedl, že v ujednání o vymezení jednotlivých stupňů
zabezpečení a tomu odpovídajících limitů pojistného plnění neshledal žádnou
nepřesnost ani nejednoznačnost, která by vyžadovala výklad za použití
příslušných interpretačních pravidel. Odmítl rovněž námitku, že soud prvního
stupně zjistil skutkový stav věci neúplně, jestliže neprovedl navržené důkazy
ohledáním místa pojistné události a výslechem J. V. Poukázal na to, že ohledání
místa bylo provedeno v rámci trestního řízení policejními orgány a jejich
zjištění, spolu s provedenou fotodokumentací a provedenými měřeními, byly
dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu. Důkaz výslechem svědkyně
pak neshledal právně významným, na základě argumentu, že pro posouzení
oprávněnosti uplatněného nároku nebyl relevantní obsah zápisu ze dne 28. 11. 2012, ale obsah pojistné smlouvy, VPPMP a DPPMP. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací
argumentace však jen ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při výkladu pojmu „mříž“
použitého v pojistných podmínkách žalované odchýlil od judikatury Nejvyššího
soudu, například od „rozsudku“ ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007
(který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná,
dostupný na http://www.nsoud.cz), podle jehož závěrů neurčité pojmy nelze v
pochybnostech vykládat k tíži toho, kdo je jako první nepoužil. Přípustnost
dovolání spatřuje též v tom, že otázka způsobu výkladu pojmu „mříž“ uvedeného v
DPPMP má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť odvolací soud tomuto pojmu
přisuzuje právní význam, který nevyplývá z jazykového znění příslušného
ustanovení ani z kontextu pojistné smlouvy. Dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že v důsledku neprovedení navržených
důkazů učinily nesprávné skutkové závěry, neboť okno se ve skutečnosti
nacházelo ve výšce 2,5 m nad okolním terénem a parapet nebyl snadno přístupnou
konstrukcí, což by vyplynulo z ohledání, a výslechem V. by bylo zjištěno, že
provozovnu z hlediska zabezpečení shledala jako vyhovující a bez závad, přičemž
následně s žalobcem uzavřela pojistnou smlouvu. Tím, že mu odňaly možnost
prokázat svá tvrzení, soudy nižších stupňů podle mínění dovolatele porušily
jeho právo na spravedlivý proces. V dalším dovolatel prosazuje názor, že mříž nemusela splňovat parametry tzv. funkční mříže specifikované v článku 9 bodu 44 DPPMP, neboť tabulka nic o
funkční mříži neuvádí, natož pak aby v ní byl odkaz na tento článek.
Tvrdí, že
pojistné podmínky jsou obsáhlé, nepřehledné a nepřesně formulované a soudy
nižších stupňů tyto nepřesnosti přičetly a neurčité pojmy použité žalovanou v
jí sepsané adhezní smlouvě interpretovaly v jeho neprospěch, ačkoliv není v
daném oboru profesionálem a je tedy v podstatě v postavení spotřebitele, jemuž
by měly soudy přiznat právní ochranu proti nekalým praktikám pojišťovny. Dovolatel upozorňuje, že podle závěrů soudů nižších stupňů měl zřejmě vykládat
pojistné podmínky extenzivně, aby zjistil, že mříž musí splňovat podmínky tzv. funkční mříže. Argumentuje, že naopak mohl důvodně spoléhat, že mříž je z
pohledu pojišťovny vyhovujícím způsobem zabezpečení, tvrdí, že pojem „mříž“
užitý ve stupni zabezpečení Z8 byl minimálně nejednoznačný, a odkazuje na
závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01
(uveřejněného pod číslem 188/2001 Sbírky nálezů a usnesení Nejvyššího soudu), a
„rozsudku“ Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, z nichž dovozuje, že
soudy měly tento pojem vyložit v neprospěch žalované. Dovolatel se domáhá, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
se žalobě vyhovuje, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil (případně i
rozsudek soudu prvního stupně) a věc vrátil tomuto soudu (případně soudu
prvního stupně) k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
„jako nedůvodné odmítl“. Zdůrazňuje závěry vyjádřené v „rozsudku“ Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, podle nichž se pojem vykládá k tíži toho, kdo
jej použil, jen je-li pojem skutečně nejednoznačný. Podle jejího přesvědčení je
z logického a jazykového výkladu zřejmé, že požadavek „funkčnosti“ se u stupně
zabezpečení Z8 váže ke všem prvním třem tam uvedeným prvkům zabezpečení
(okenice, roleta, mříž), a je logické, že nefunkční mříž by netvořila
odpovídající překážku pro potencionálního pachatele odstupňovanou podle
konstrukční a bezpečnostní odolnosti popsané v tabulce. Odmítá argumentaci
dovolatele, že je ve smluvním vztahu s žalovanou slabší stranou, a navržené
důkazy, které nebyly provedeny, má za zjevně nadbytečné. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolatelem uplatněná žádost, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla
dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím
soudem (již dříve, v jeho dosavadní rozhodovací praxi) vyřešená právní otázka
jím (dovolacím soudem) byla posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své
dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem
80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, od
jehož závěrů se měl odvolací soud při výkladu právního úkonu odchýlit, není
rozsudkem, nýbrž usnesením, přičemž toto usnesení bylo zrušeno nálezem
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, uveřejněným pod
číslem 188/2001 Sbírky nálezů a usnesení Nejvyššího soudu. Odkaz na ně tedy
obstát nemůže. Zcela přesný není argument, že odvolací soud se odchýlil od
závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/01 (což podle závěrů
Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
uveřejněného pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, odpovídá dalšímu, v občanském
soudním řádu neupravenému předpokladu přípustnosti dovolání); Ústavní soud se v
tomto rozhodnutí vyjadřuje k postupu při výkladu formulací a pojmů, které lze
vykládat rozdílně, v souzené věci jde však o situaci, v níž odvolací soud k
výkladu právního úkonu (resp. k přezkumu správnosti výkladu provedeného soudem
prvního stupně) vůbec nepřistoupil, když usoudil, že výkladu není třeba, neboť
formulace obchodních podmínek, jež je rozhodná pro právní posouzení věci, je
zcela jasná a možnost rozdílného výkladu vylučuje. Právě při řešení otázky, zda
bylo či nikoliv v souzené věci nezbytné přistoupit k výkladu právního úkonu, se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v
důsledku čehož Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že nevidí důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury
odchýlit, je pak dovolání nutně též důvodné. Podle § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke
dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), upravuje část třetí obchodního
zákoníku (pod rubrikou Obchodní závazkové vztahy) závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle ustanovení § 262 odst. 4 věty první obch. zák. se ve vztazích podle § 261
nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 použijí,
nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného,
ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo
zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách,
zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je
však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není
podnikatelem. Předně je třeba zdůraznit, což dovolatel ve své argumentaci pomíjí, že
pojistnou smlouvu uzavřel, stejně jako žalovaná, jako podnikatel při své
podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.). Z toho plynou v poměrech
souzené věci dva důsledky. V prvé řadě nepřichází v úvahu aplikace ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále
též jen „obč. zák.“), o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách a jiná
ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§ 262 odst. 4 věta první obch. zák. a contrario). Kodexy soukromého práva účinné do 31. 12. 2013 institut
ochrany podnikatele jako slabší smluvní strany neznaly (v úvahu by přicházelo
leda odepření soudní ochrany podle § 265 obch. zák.) a argumentace dovolatele
založená na premise, že je „v podstatě věci spotřebitelem“, jejímž
prostřednictvím se snaží posunout řešení předmětného obchodního závazkového
vztahu do režimu ochrany spotřebitele, nemá oporu v rozhodné právní úpravě. Za
druhé, vedle § 35 obč. zák. se uplatní především speciální úprava obsažená v §
266 obch. zák., který výslovně obsahuje pravidlo pro interpretaci výrazu
připouštějícího různý výklad (§ 266 odst. 4). Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby,
jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel
být znám (odstavec 1).
V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle
odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4). Podle příslušného textu tabulky je naplněn stupeň zabezpečení Z8 v případě, kdy
pachatel překoná následující konstrukční prvky zabezpečení: „Okno, jiná
prosklená část nebo zvenku přístupný otvor (světlík apod.), jejichž dolní část
je umístěna níže než 2,5 m nad okolním terénem nebo nad přilehlými a snadno
přístupnými konstrukcemi (schodiště, ochozy, pavlače, instalované lešenářské
konstrukce, přístavky apod.), jsou opatřeny funkční okenicí, roletou, mříží
nebo bezpečnostním zasklením“. Je pravdou, že výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel
je indikován pouze tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o
skutečné vůli v něm projevené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011,
a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011). Podle ustálených judikatorních
závěrů Nejvyššího soudu jsou však pochybnosti vyžadující výklad dány již tehdy,
kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (k
tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015), tak jak je tomu též v souzené věci. Jsou tu ostatně
rovněž pochybnosti dané objektivně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo
3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014), totiž ty, jimiž se
k námitce dovolatele zabýval soud prvního stupně: zda atribut „funkční“ v
položce Z8 tabulky se pojí jen k okenici, či též k ostatním prvkům
(konstrukcím) tam uvedeným. Z hlediska pravidel gramatiky jsou zde pochybnosti
způsobené použitou formulací, která sama o sobě umožňuje dvojí výklad. Ve
vztahu k bezpečnostnímu zasklení není přívlastek v odpovídajícím pádu, a aby
bylo možno přitakat názoru prosazovanému žalovanou v jejím vyjádření, že se
přívlastek „funkční“ zcela zřejmě vztahuje jen k prvním třem konstrukcím
uvedeným ve výčtu, a to k nim všem, měla by z hlediska pravidel gramatiky být
mezi výrazy „roletou“ a „mříží“ spojka „nebo“ či „anebo“, nikoliv čárka.
I
kdyby tam pak nakrásně byla namísto interpunkčního znaménka spojka, ani v
takovém případě by jazykové vyjádření rozhodně nevylučovalo výklad, že se
přívlastek „funkční“ vztahuje jen k první položce, k okenici. Samotné jazykové vyjádření tohoto ustanovení je tedy problematické a názor
odvolacího soudu, že jakéhokoliv výkladu (dokonce ani jazykového a logického, v
kontextu podmínek) nebylo vůbec třeba, ve světle shora uvedené judikatury
neobstojí. Argument žalované založený na tom, že opakem vlastnosti „funkční“ je
„nefunkční“, je již úvahou z hlediska pravidel logiky, která je součástí
výkladu jako prostředku k odstranění pochyb o obsahu právního úkonu; závěr o
tom, že výkladu nebylo třeba, jím obhájit nelze. Lze k tomu ostatně poznamenat,
že obecně vzato může být funkční lecjaká mříž, v souzené věci však jde o to,
zda měla být mříž funkční právě ve smyslu těch požadavků, které jsou stanoveny
v článku 9 bodu 44 DPPMP. Protože podle zákona (§ 266 odst. 3 obch. zák.) a ustálené judikatury Ústavního
soudu (např. nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného pod
číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyššího soudu
(např. rozsudků ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008)
patří mezi skutečnosti, z nichž lze usuzovat na skutečnou vůli stran, též
jednání o uzavření smlouvy a okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, nemůže
obstát ani právní názor odvolacího soudu, podle něhož výslech V. jako svědkyně
nemůže vést k zjištění právně významných skutečností. Její výpověď nepochybně
může být významná pro posouzení vůle dovolatele, když může ozřejmit, na základě
jakých předběžných informací pocházejících od žalované (jejího zástupce)
pojistnou smlouvu v daném znění uzavíral. To by platilo tím spíše, byla-li V. výhradním pojišťovacím agentem žalované ve smyslu zákona č. 38/2004 Sb., o
pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných
událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích
zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí), jak se označila v
informacích pro klienta připojených k pojistné smlouvě. Nejvyšší soud z opatrnosti zdůrazňuje, že svými závěry nikterak nepředjímá, ba
ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být výklad proveden. Nad rámec uvedeného, se zřetelem na možné ústavně právní konotace, Nejvyšší
soud poznamenává, že závěr, podle něhož okno bylo po římse široké 57 cm
přístupné snadno, učiněný bez ohledání, pouze na základě fotodokumentace (z
protokolu o ohledání místa činu pořízeného policii podle rozsudku soudu prvního
stupně relevantní údaje nevyplývají) lze považovat za ošidný. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správné a
podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil,
spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti
také na rozhodnutí soudu prvního stupně; ten sice výklad pojistné smlouvy
provedl, leč nepostupoval důsledně, jestliže neprovedl navržený důkaz k
okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena. Nejvyšší soud proto zrušil též toto
rozhodnutí (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu