32 Cdo 2404/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně VODÁREK TRANSPORT s. r. o., se sídlem v Tečovicích 121, Zlín, PSČ 763
02, identifikační číslo osoby 26910748, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, proti žalované Česká
pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační
číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem
v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o zaplacení částky 235 710 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 68/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 58
Co 408/2012-70, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2013, č. j. 58 Co
408/2012-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 58 Co 408/2012-70,
ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2013, č. j. 58 Co 408/2012-81, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2012, č. j. 15 C 68/2010-32,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č. j. 15 C 68/2010-32,
zamítl žalobu na zaplacení částky 235 710 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou pojišťovnou byla dne
11. 12. 2006 uzavřena pojistná smlouva o havarijním pojištění, jíž bylo
pojištěno nákladní vozidlo Mercedes Benz Atego 1328 L ve vlastnictví leasingové
společnosti na částku 1 964 160 Kč s 10% spoluúčastí na škodě a vinkulací
pojistného plnění ve prospěch vlastníka vozidla, tj. leasingové společnosti. Dne 21. 3. 2008 došlo k poškození pojištěného vozidla při dopravní nehodě,
žalovaná provedla likvidaci pojistné události jako tzv. totální škody a po
odečtení hodnoty vraku vozidla a sjednané spoluúčasti poukázala dne 7. 5. 2008
na účet leasingové společnosti částku 901 890 Kč, o čemž žalobkyni informovala
dopisem ze dne 5. 5. 2008. Leasingová smlouva byla ukončena dne 30. 4. 2008 z
důvodu totální škody na vozidle, veškeré závazky ze smlouvy byly na základě
uznání závazku a dohody o splácení uznaného závazku žalobkyní uhrazeny dne 10. 11. 2008 a vystavením faktury č. 281000521 ze dne 13. 5. 2008 přešlo na
žalobkyni vlastnické právo k vraku vozidla. Leasingová společnost dne 17. 4. 2009 žalobkyni „potvrdila, že v případě přehodnocení Českou pojišťovnou výpočtu
likvidace škodní události a nároku na dovyplacení mimořádného pojistného
plnění, postupuje tento nárok žalobkyni, na jejíž účet by mimořádné pojistné
plnění bylo také vyplaceno“. Soud prvního stupně dovodil, že k uplatnění nároku na pojistné plnění z
pojistné smlouvy na základě pojistné události ze dne 21. 3. 2008 není žalobkyně
aktivně legitimována. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 78/2001 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), argumentoval,
že za škodu způsobenou na pronajatém vozidle ve vlastnictví leasingové
společnosti odpovídá škůdce vlastníkovi, nikoliv leasingovému nájemci. Nositelem tvrzeného nároku vůči škůdci, resp. přímého nároku vůči žalované
pojišťovně je leasingová společnost jako vlastník vozidla v době pojistné
události. Soud prvního stupně shledal rovněž podstatným, že žalobkyně před
uplatněním nároku proti žalované vozidlo od leasingové společnosti odkoupila, a
to ve stavu, v němž se nacházelo, bez uplatnění jakýchkoliv nároků vůči
leasingové společnosti souvisejících se stavem vozidla, přitom to byla
leasingová společnost, která byla z pojistného vztahu na základě vinkulační
doložky oprávněna převzít pojistné plnění od žalované a případně se i domáhat
nároků dalších či dodatečných souvisejících s pojistnou událostí, pokud jí
žalovaná plnila nedostatečně. Pokud tedy leasingová společnost žalovanou k
doplacení pojistného plnění nevyzvala, nelze tuto její pasivitu klást k tíži
žalované. Soud prvního stupně odmítl argumentaci, jíž žalobkyně dovozovala svou aktivní
legitimaci z prohlášení leasingové společnosti ze dne 17. 4. 2009.
Uvedl, že
pokud by šlo o platné postoupení budoucí pohledávky s odkládací podmínkou
„váznoucí“ na vznik budoucí pohledávky ve smyslu § 524 a násl. obč. zák. (jde
o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zrušený ke dni 1. 1. 2014, dále jen
„obč. zák.“), pak v tomto případě k „tomuto“ dosud nedošlo, neboť dle
jazykového výkladu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je vznik budoucí
pohledávky vázán na přehodnocení výpočtu likvidace škodní události žalovanou
a nároku na „dovyplacení“ mimořádného pojistného plnění, splnění odkládací
podmínky je tedy ponecháno na vůli žalované v souvislosti s jejím pozdějším
přehodnocením výpočtu likvidace pojistné události a vznikem nároku na
„dovyplacení“ mimořádného pojistného plnění. Žalovaná však po dni 17. 4. 2009
výpočet likvidace pojistné události nijak nepřehodnotila, proto žalobkyni
nevznikl ani nárok na „dovyplacení“ mimořádného pojistného plnění. Revizi
postupu stanovení obecné ceny vozidla sice provedla, avšak ještě před uvedeným
prohlášením leasingové společnosti, na základě dopisu žalobkyně ze dne 10. 10. 2008, a na stanovené ceně setrvala a nerozhodla o mimořádném pojistném plnění. Podle názoru soudu prvního stupně tedy žalobkyně „neprokázala“, že by na ni
přešel nárok na výplatu pojistného plnění. Soud prvního stupně shledal s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001 nedůvodným též požadavek žalobkyně, aby jí byla žalovaná
částka přisouzena z titulu náhrady škody. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni nahradit žalované
náklady odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se
ztotožnil též s jeho právním posouzením věci. Podle jeho mínění se tento soud
řídil ustálenou judikatorní praxí, zejména závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001, vydaným v obdobné věci. Akcentoval, že také on dospěl k
názoru, že žalobkyni uplatněný nárok nesvědčí, neboť v době pojistné události
byla vlastníkem vozidla leasingová společnost a k likvidaci pojistné události
došlo ve prospěch pojistníka, jímž byla leasingová společnost a v jehož
prospěch bylo podle pojistné smlouvy pojistné plnění i vinkulováno. Vyjádřil
názor, že skutečnosti, které nastaly po pojistné události, konkrétně předčasné
ukončení leasingové smlouvy, odkoupení vraku žalobkyní a postoupení případné
budoucí pohledávky odvozené od pojistné smlouvy na žalobkyni, na věci nic
nemění. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním, v
němž co do jeho přípustnosti odkazuje na § 237 odst. 1 písm. c) a co do důvodů
na § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, namítajíc, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od
judikatury dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že svou aktivní legitimaci neodvozuje z prosté koupě
předmětu leasingu, nýbrž z listiny, kterou na ni leasingová společnost
postoupila veškeré případné pohledávky vyplývající z budoucího přehodnocení
škodní události, závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001 se
proto v souzené věci neuplatní. Výklad, podle něhož dokud žalovaná nárok
dobrovolně neuzná, postupníkovi pohledávka za ní nevznikne, má za nepřijatelně
formalistický a nesprávný. Argumentuje, že při obvyklém běhu věcí je krajně
nepravděpodobné, že by leasingová společnost postupovala leasingovému nájemci
spornou pohledávku z pojistné smlouvy pouze za podmínky, že pojistitel sám
dobrovolně poskytne plnění, respektive že by chtěla vyloučit možnost soudního
uplatnění nároku na „dolikvidaci“ pojistné události postupníkem a tuto možnost
si ponechat pro sebe. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že za stavu, kdy
veškeré nároky leasingové společnosti byly uspokojeny v rámci vypořádání
předčasně ukončené leasingové smlouvy, leasingová společnost sama nemá zájem
domáhat se doplatku pojistného plnění. Podle jejího přesvědčení sporná
pohledávka existovala již v době jejího postoupení, smlouva o postoupení
pohledávky ze dne 17. 4. 2009 je platná a účinná a leasingová společnost v ní
pouze deklarovala, že pokud žalovaná v budoucnu přehodnotí své dosavadní
stanovisko, má plnění poukázat ve prospěch dovolatelky. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího
soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost, majíc za
to, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Ztotožňuje se s
právním posouzením odvolacího soudu, vyjadřuje mínění, že soudy nižších stupňů
nezpochybnily platnost ani účinnost prohlášení ze dne 17. 4. 2009, kterým
leasingová společnost postoupila nárok na případné mimořádné pojistné plnění na
žalobkyni, a zdůrazňuje, že soudy z tohoto prohlášení pouze dovodily, že v sobě
zahrnuje odkládací podmínku váznoucí na vznik budoucí pohledávky, k čemuž v
daném případě nedošlo. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1,
4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této
věci přípustné. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod bodem I není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., jelikož podmínky
tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního
stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo
zrušeno odvolacím soudem). Dovolání proto může být přípustné jen při splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. 12. 2012),
tj. tehdy, dospěje-li dovolací soud – jsa při tom vázán uplatněnými dovolacími
důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – k závěru,
že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným a tudíž
dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při řešení otázky aktivní věcné
legitimace pro uplatnění nároku na zaplacení dlužné části pojistného plnění
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a to ve více ohledech. V té
souvislosti je třeba zdůraznit, že závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze
žalovanou částku přisoudit z titulu nároku na náhradu škody, dovolatelka
nezpochybnila, tento závěr tedy dovolacímu přezkumu otevřen není a Nejvyšší
soud se jím tudíž v žádném ohledu nezabývá. Podle § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „ZPS“), pojistná smlouva je smlouvou o finančních
službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události
poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit
pojistiteli pojistné. Podle § 3 ZPS pro účely tohoto zákona se rozumí b) pojistnou událostí nahodilá
skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním
předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik
povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, g) pojistníkem osoba, která
s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu, h) pojištěným osoba, na jejíž život,
zdraví, majetek, odpovědnost za škodu nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se
soukromé pojištění vztahuje, i) oprávněnou osobou osoba, které v důsledku
pojistné události vznikne právo na pojistné plnění. Podle § 10 ZPS pojistník může uzavřít pojistnou smlouvu na pojistné riziko
pojištěného, který je osobou odlišnou od pojistníka (dále jen "pojištění cizího
pojistného rizika") [odstavec 1]. Pojistník je povinen seznámit pojištěného s
obsahem pojistné smlouvy týkající se pojištění jeho pojistného rizika (odstavec
2). Právo na pojistné plnění může pojistník uplatnit pouze tehdy, jestliže
prokáže splnění povinnosti podle odstavce 2 a jestliže prokáže, že mu byl k
přijetí pojistného plnění dán souhlas pojištěného … (odstavec 3). Podle § 11 ZPS pojistnou smlouvu lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby.
Ustanovení občanského zákoníku o smlouvě ve prospěch třetí osoby se v takovém
případě použijí obdobně. Souhlas třetí osoby může být dán i dodatečně při
uplatnění práva na pojistné plnění. Ustanovení § 16 ZPS stanoví, že pojistitel je povinen po oznámení události, se
kterou je spojen požadavek na plnění z pojištění, bez zbytečného odkladu
zahájit šetření nutné ke zjištění jeho rozsahu povinnosti plnit (odstavec 1)
Pojistné plnění je splatné do 15 dnů po skončení šetření podle odstavce 1. Šetření je skončeno, jakmile pojistitel sdělí jeho výsledky oprávněné osobě
(odstavec 2). Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez
zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není
oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi
neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-
li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se
dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2). Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je
třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem. Podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k l. 1. 2014
(dále též jen „obch. zák.“), projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4). V prvé řadě je třeba přitakat dovolatelce, že závěry rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001, uveřejněného v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“),
pod číslem C 1514, se na souzenou věc nevztahují, byť z jiného než jí
označeného důvodu. V tam souzeném případě žalobce, jenž v době, kdy došlo k
poškození vozu, nebyl jeho vlastníkem, nýbrž leasingovým nájemcem, uplatnil
nárok na náhradu škody proti škůdci a svou majetkovou újmu spatřoval v rozdílu
mezi hodnotou pronajatého vozu ke dni nehody a hodnotou zbytků vozu, jež
převzal po nehodě.
Nejvyšší soud dovodil, že poškozením vozu v důsledku škodné
události došlo ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, nikoli nájemce, na
čemž nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s
poškozenou věcí naložil, tedy zda nájemce převzal poškozený vůz od vlastníka. V
souzené věci se žalobkyně domáhá po pojistiteli zaplacení pojistného plnění
(jeho doplatku) sjednaného v pojistné smlouvě. Pro posouzení věcné legitimace
osoby, která uplatňuje nárok na pojistné plnění ze soukromého pojištění, je
rozhodná především pojistná smlouva, která musí vždy obsahovat určení oprávněné
osoby (srov. § 4 ZPS), tedy právě té osoby, které v důsledku pojistné události
vznikne právo na pojistné plnění [§ 3 písm. i) ZPS], popřípadě též obsah
vinkulace pojistného plnění, byla-li sjednána. Otázkou, kdo je v souzené věci
podle pojistné smlouvy oprávněnou osobou, se však odvolací soud nezabýval a
otázku, kdo je pojistníkem, posoudil chybně. Zcela jistě jím není leasingová
společnost, nýbrž právě žalobkyně, neboť podle zjištění soudů nižších stupňů to
byla ona, kdo uzavřel pojistnou smlouvu s pojistitelem [srov. § 2 a § 3 písm. g) ZPS]. Protože leasingová společnost byla v době uzavření pojistné smlouvy
vlastníkem věci, na niž se pojištění vztahovalo, byla v postavení pojištěného
[§ 3 písm. h) ZPS]. Dosavadní skutková zjištění nasvědčují tomu, že oprávněnou
osobou (osobou, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné
plnění) by neměla být leasingová společnost (že pojistná smlouva nebyla
uzavřena v její prospěch podle § 11 ZPS), nýbrž právě žalobkyně; kdyby totiž
byla oprávněnou osobou leasingová společnost, neměla by vinkulace pojistného
plnění v její prospěch smysl. Jestliže je pojistník též oprávněnou osobou, ale není pojištěným,
protože nesplňuje kritéria vymezená v § 3 písm. h) ZPS, jde o případ pojištění
cizího pojistného rizika podle § 10 ZPS. Odvolací soud založil svůj závěr o absenci aktivní věcné legitimace
dovolatelky též na argumentu, že pojistné plnění bylo vinkulováno ve prospěch
leasingové společnosti, aniž však učinil skutkové zjištění, co bylo obsahem
sjednané vinkulace, a posoudil z ní vyplývající práva a povinnosti. Vinkulace
je institutem, který náš právní řád nezakotvuje ani v rámci úpravy pojistné
smlouvy, ani v obecné rovině (tento pojem zná jen úprava smlouvy o vkladu
obsažená v § 780 odst. 2 obč. zák.), jde tedy o institut innominátní, jehož
obsahem mohou být ujednání různé povahy, např. i jen vázanost výplaty
pojistného plnění oprávněné osobě na splnění určité podmínky, zejména na
souhlas věřitele toho účastníka pojištění, který má právo na pojistné plnění
(srov. dílo Bohman, L., Dryjová, L. a Vawerková, M. Zákon o pojistné smlouvě. Komentář. Praha : Linde Praha a. s.– Právnické a ekonomické nakladatelství a
knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 272). V souzené věci
právě jen o takovéto ujednání nepůjde, vzhledem k tomu, že nespornou část
pojistného plnění žalovaná vyplatila přímo leasingové společnosti.
To ale ještě
nemusí znamenat, že oprávněná osoba pozbyla ve prospěch svého věřitele v
důsledku sjednané vinkulace aktivní věcnou legitimaci ve sporu o zaplacení
pojistného plnění vůči pojistiteli (např. mohl být účet leasingové společnosti
sjednán jako platební místo, na něž má být oprávněné osobě vyplaceno pojistné
plnění). Dovolatelka má pravdu též v tom, že soudy nižších stupňů při posouzení obsahu
listiny vystavené leasingovým pronajímatelem dne 17. 4. 2009 nepostupovaly v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že jsou-li pochybnosti o
obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití interpretačních
pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v § 266 obch. zák. (srov. např. rozsudky ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne
31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012). K postupu při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu jeho výkladem
pak Nejvyšší soud vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve
smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek ze
dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy
č. 7, ročník 1999, s. 386). Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavně
právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy,
který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu
smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li
vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). O obsahu listiny vystavené leasingovým pronajímatelem dne 17. 4. 2009 (zda jde
o projev vůle směřující ke způsobení právních důsledků, a pokud ano, jakých,
srov. § 34 obč.
zák.) v souzené věci pochybnosti rozhodně byly, a to nejen z
hlediska subjektivního, vzhledem k významu, který mu přisuzovala dovolatelka,
nýbrž též v rovině objektivní, neboť samotná dikce textu nutně otevírá otázku,
zda se jedná skutečně o záměr či jen o nekvalifikovaně, nešťastně zvolenou
formulaci. Soud prvního stupně však citované judikatorní závěry zcela opomenul
a spolehl se, jak výslovně deklaroval, toliko na samotné jazykové vyjádření. Odvolací soud pak, přes výslovnou námitku uplatněnou v odvolání, pochybení
soudu prvního stupně nenapravil a výkladem obsahu listiny se vůbec nezabýval. Odvolací soud tak zřejmě učinil na základě úvahy prezentované v jeho
rozhodnutí, jíž události, k nimž došlo až po pojistné události, popřípadě též
po její likvidaci ve prospěch leasingové společnosti, vyhodnotil jako právně
nevýznamné, včetně toho, že mělo dojít k postoupení pohledávky z titulu práva
na pojistné plnění. Mínil-li to skutečně tak, jak to vyjádřil, pak se zásadně
mýlí. Jestliže Nejvyšší soud ve své judikatuře dovozuje, že předmětem
postoupení může být i pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření
postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009), pak tím spíše může být
postoupena i pohledávka, která již vznikla, a to bez zřetele na to, zda jde o
pohledávku spornou, takovou, jejíž existenci dlužník popírá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007). Je nezbytné si přitom uvědomit, a též v tomto ohledu odvolací soud chybuje, že
právo na pojistné plnění vzniká z pojistné události (srov. § 2 a § 3 ZPS),
jsou-li splněny zákonem stanovené či v pojistné smlouvě stanovené předpoklady,
tedy objektivně, zcela nezávisle na vůli pojistitele, na tom, zda „rozhodne“
tak či onak, tj. slovy zákona na tom, s jakým výsledkem ukončí šetření
provedené podle § 16 odst. 1 ZPS. Též k této otázce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyjadřoval. Ve
věci, v níž rozhodoval usnesením ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4768/2009,
mu byla dovoláním předložena právě otázka, zda právo na pojistné plnění vzniká
již tím, že nastanou skutečnosti sjednané v pojistné smlouvě, nebo až poté, co
pojišťovna sama rozhodne, že tyto podmínky nastaly (tedy co ukončí pojistné
šetření s výsledkem, že nahlášená škodná událost je událostí pojistnou, a co
zjistí výši pojistného plnění). Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, podle
něhož právo na pojistné plnění vzniká, nastane-li pojistná událost, přičemž
dodal, že je ostatně zcela nepřijatelné z hlediska zásad, na nichž stojí
soukromé právo v právním státě, a vedlo by v praktickém životě k absurdním
důsledkům, aby vznik závazku byl vázán na to, zda sám dlužník usoudí, že byly
splněny předpoklady stanovené pro jeho vznik. Vysvětlil, že skončení šetření
pojistitele nutného ke zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit podle § 16 odst. 1 ZPS je právní skutečností, s níž se pojí nikoliv vznik závazku k pojistnému
plnění, nýbrž (jak vyplývá z § 16 odst. 2 věty první ZPS) jeho splatnost.
Jestliže tedy z pojistné události vzniklo právo na výplatu pojistného plnění v
částce vyšší, než kterou pojistitel shledal cestou provedeného šetření
odpovídající a kterou vyplatil, pak v části, která nezanikla splněním, nejde o
pohledávku budoucí, která vznikne teprve až pojistitel „přehodnotí výpočet
likvidace škodní události“ a za předpokladu, že tak vůbec učiní, a nejde tu o
jakýsi „nárok na dovyplacení mimořádného pojistného plnění“, nýbrž jde o
existentní nárok na zaplacení dlužné části „řádného“ pojistného plnění. Též tyto skutečnosti bude třeba mít na zřeteli při zjišťování skutečné vůle
vyjádřené v „potvrzení“ vystaveném leasingovou společností dne 17. 4. 2009. Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že výklad právních úkonů musí být
rozumný a spravedlivý [srov. např. rozsudek ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 32 Cdo
661/2008, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7381, a již shora citovaný rozsudek
ze dne 23. 11.2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009), a že je třeba vycházet z
předpokladu, že strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. např. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým
důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. např. rozsudky ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012, a ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1386/2013). Ústavní
soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a
spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod číslem 1/2012 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu. V souzené věci bylo zjištěno, že zmiňované potvrzení bylo vystaveno poté, co
byl dne 12. 5. 2008 vypracován znalecký posudek, podle něhož byla obvyklá cena
vozidla před nehodou 1 390 000 Kč a po nehodě 126 000 Kč, a co žalovaná na
základě požadavku dovolatelky ze dne 10. 10. 2008 provedla revizi stanovení
obvyklé ceny a na stanovené ceně setrvala. Otevírá se tu tedy otázka, jíž se
soudy nižších stupňů zabývat opomněly, zda se zřetelem na shora uvedené
principy obstojí takový výklad, podle něhož bylo vůlí smluvních stran postoupit
pohledávku, jejíž existenci dlužník kategoricky popřel, pod podmínkou, že ji
dlužník uzná. Soudy nižších stupňů se však uspokojivě nevypořádaly ani s otázkou samotné
právní povahy „potvrzení“ leasingového pronajímatele, kterou jak dovolatelka,
tak i žalovaná vnímají jako platně uzavřenou smlouvu o postoupení pohledávky. Smlouva o postoupení pohledávky totiž musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena
v písemné formě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněného pod číslem 27/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), přičemž písemná forma právního úkonu předpokládá
existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, uveřejněný v
Souboru pod číslem C 6992, a dále též např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1593/2012). Podle fotokopie písemnosti ze dne 17. 4. 2009, pořízené zřejmě na hlavičkovém papíře leasingové společnosti, je v
jejím záhlaví sice označena vedle leasingové společnosti též žalovaná, pod
textem je však vypsána a razítkem vyznačena jen firma leasingové společnosti,
opatřená dvěma nečitelnými podpisy. Bude proto třeba vyhodnotit, zda se podle
okolností nejedná o jednostranný právní úkon, zejména o oznámení postupitele
dlužníkovi, že pohledávku postoupil postupníkovi, ve smyslu § 526 obč. zák., s
důsledky popsanými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007,
uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, což by
přicházelo v úvahu, byla-li leasingová společnost oprávněnou osobou, či o tzv. devinkulaci (o zrušení, uvolnění vinkulace), oč by mohlo jít v případě, že
oprávněnou osobou byla dovolatelka.
Nezbývá než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku o věci samé, je z uvedených důvodů neúplné a tudíž
nesprávné a uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je naplněn. Nejvyšší soud je proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř.
v tomto výroku zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení [§ 242
odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
zrušil podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu