32 Cdo 1386/2013

32 Cdo 1386/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně METRO Properties ČR s. r. o., se sídlem v Praze 5, Jeremiášova

1249/7, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 26450828, zastoupené JUDr.

Petrem Niplem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, PSČ 140 00,

proti žalované I. realitní CZ, s. r. o. v likvidaci, se sídlem ve Švihově –

Stropčicích 26, PSČ 340 12, identifikační číslo osoby 60201347, zastoupené

JUDr. Robertem Čepkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 1935/38, PSČ

110 00, o zaplacení částky 3 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského

soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 114/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č. j. 1 Cmo 158/2012-363, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č. j. 1 Cmo

158/2012-363, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 13. prosince 2011, č. j. 37 Cm 114/2005-323, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 200 000 Kč s

2,5% úrokem z prodlení od 12. srpna 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech

řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 16. září 2003 byla mezi účastníky

uzavřena smlouva, jíž se žalovaná zavázala pro akci „Velkoobchod pro

podnikatele MAKRO Cash & Carry“ zajistit změnu územního plánu dotčeného území v

Liberci, vyhotovení projektové dokumentace k územnímu rozhodnutí dle dispozic

žalobkyně včetně zajištění potřebných studií, zajistit vydání územního

rozhodnutí na výstavbu investičního celku, zajistit vypracování prováděcí

dokumentace, zajistit provedení napojení inženýrských sítí od napojovacích bodů

na hranici zájmového území, zajistit hodnocení vlivu stavby na životní

prostředí /EIA/ a inženýrské činnosti, v rozsahu smlouvou blíže specifikovaném. V článku 5.1. smlouvy bylo dojednáno, že předmět činnosti žalovaná pro

žalobkyni provede do 27. května 2004. Příslušné pozemky byly ve vlastnictví

společnosti NISA DEVELOPMENT GROUP s. r. o. (dále též jen „společnost NISA DG“)

a fyzických osob. Tato společnost jako vlastník obchodního centra HYPERNOVA,

nacházejícího se naproti, hodlala pozemky zcelit, ponechat si je a žalobkyni je

pouze pronajmout, aby tak mohla ovlivňovat její obchodní činnost. Tato

společnost předala dne 28. listopadu 2002 Odboru strategie a územní koncepce

statutárního města Liberce (dále jen „OSÚK“) žádost o změnu územního plánu, jíž

bylo usnesením zastupitelstva dne 24. listopadu 2005 vyhověno. Žalovaná s OSÚK

nejednala, žádných jednání se neúčastnila. Pokud její jednatel u vedoucího OSÚK

urgoval projednání změny územního plánu, činil tak ve prospěch společnosti NISA

DG. Žalobkyně od smlouvy (dopisem ze dne 11. srpna 2004) odstoupila s

odůvodněním, že žalovaná jí nepředala žádné plnění; současně požádala o vrácení

částky 3 200 000 Kč, kterou žalované předala jako zálohu. Nebylo prokázáno, že

by žalovaná vynaložila jakékoliv finanční náklady spojené se smlouvou mezi

účastníky. Jednatel žalované vyvíjel určitou činnost v Libereckém kraji v rámci

svých podnikatelských aktivit, ty však nelze podřadit pod náklady, které nutně

nebo účelně vynaložil v souvislosti s plněním svého závazku pro žalobkyni. Soud prvního stupně smlouvu mezi účastníky posoudil podle jejího obsahu jako

smlouvu mandátní podle ustanovení § 566 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního

zákoníku, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále jen „obch. zák.“). Dovodil, že

smluvní vztah byl ukončen platně „s uvedením důvodu“, a uzavřel, že žalovaná

neprokázala provedení činností, které by bylo možno podřadit pod ustanovení §

574 odst. 4 obch. zák. Odvolací soud k odvolání žalované shora označeným rozhodnutím rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o

nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval poté, co zopakoval dokazování smlouvou ze dne 16. září 2003 a dopisem žalobkyně ze dne 11.

srpna 2004, že soud prvního stupně

zjistil skutkový stav věci úplně a přesně a že tento skutkový stav nedoznal

změn ani po dokazování provedeném v odvolacím řízení. S právním posouzením soudu prvního stupně se však odvolací soud neztotožnil. Zdůraznil, že z předmětu plnění definovaného v článku 3 smlouvy, z jeho první

části „zajištění změny územního plánu dotčeného území“, o kterou v řízení jde a

před jejímž splněním byla smlouva ukončena, je zřejmé, že závazek žalované

postrádá esenciální znak díla, a to hmotně zachycený výsledek činnosti. Usoudil, že dosažení změny územního plánu „leží zcela mimo volní dispozice

účastníků“, neboť schvalování územního a regulačního plánu bylo v samostatné

působnosti města. Z toho pak dovodil, že má-li být tedy dohodnutý závazek

posuzován jako platný, musí být nezbytně omezen na činnost žalované spočívající

v pouhém podávání podnětů orgánům obce či přípravu podkladů s cílem dosažení

přijetí změny územního plánu zastupitelstvem obce, a že takto dohodnutý závazek

odpovídá jiné činnosti mandanta uskutečňované jménem mandatáře podle ustanovení

§ 566 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud dále dovodil, že na rozdíl od splátek dalších sjednaných v čl. 8.1 bod 2 a bod 3 smlouvy není vznik nároku žalované na zaplacení částky 3 200

000 Kč smluvně podmíněn výkonem ani minimální činnosti směřující k dosažení

změny územního plánu, tím méně pak přijetím odpovídajícího usnesení

zastupitelstva, a že s ohledem na obsah článku 8.1. bod 1 smlouvy by o vrácení

žalobkyní zaplacené části úplaty patrně mohlo být uvažováno pouze tehdy,

nevykonala-li by žalovaná za účelem splnění závazku – lhostejno zda se

očekávaný výsledek dostavil – vůbec žádnou činnost. Odvolací soud vyslovil

názor, že břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně takové skutečnosti leží na

žalobkyni. Argumentoval, že jak z řady listinných důkazů (z deníku jednatele

žalované, z mandátní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a další obchodní

společností na zajištění dokumentace na změnu územního plánu dotčeného území k

využití pro výstavbu nákupního centra METRO, a z dopisu žalované magistrátu

atd.), tak z výpovědí řady slyšených osob (bývalého jednatele žalované J. K.,

svědkyně Ing. J. S.) je zřejmé, že v období let 2003 – 2004, tj. po dobu

trvání smlouvy, žalovaná činnost ve prospěch žalobkyně směřující k dosažení

změny územního plánu vyvíjela. K tomu odvolací soud dodal, že pro právní

posouzení vzniku nároku žalované na zaplacení částky 3 200 000 není dle čl.

8.1. bod 1 smlouvy rozhodné, v jakém rozsahu tak činila, zda činnost přinesla

očekávaný výsledek ani to, že žalovaná mohla svou činností naplňovat zájmy též

jiných osob (společnosti NISA DG).

Ke způsobu ukončení smluvního vztahu odvolací soud usoudil, že prodlení

žalované se splněním závazku je „do jisté míry“ vyloučeno článkem 5.3.

smlouvy (podle něhož objednatel bere na vědomí, že splnění termínů vydání

správních rozhodnutí není závislé výlučně na vůli objednatele či kvalitě

zajištění výkonů inženýrské činnosti a případné nezaviněné prodloužení termínů

vydání těchto rozhodnutí oproti předpokladům nebude posuzováno jako nesplnění

dohodnutých termínů ze strany zhotovitele); usoudil totiž, že pod toto ujednání

lze subsumovat též usnesení zastupitelstva obce o změně územního plánu, byť

není vydáváno ve formě správního rozhodnutí, neboť zda bude vydáno a kdy se tak

stane, se nachází mimo „volní dispozice“ žalované. Na základě toho odvolací

soud dovodil, že důvod uvedený v odstoupení od smlouvy nebyl naplněn, a

uzavřel, že nemá právní důvod pro vrácení části úplaty zaplacené žalobkyní

podle článku 8.1. bod 1 smlouvy za prokázaný.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež opřela co do

přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve

znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a jímž uplatňuje

dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka především kritizuje výklad článku 8.1 smlouvy odvolacím soudem.

Argumentuje ujednáním v článku 7, z něhož dovozuje, že cena byla sjednána jako

celková, nikoliv jako dílčí samostatné nároky za jednotlivé etapy činnosti

žalované, a ujednáním v článku 12.1., jenž platbu dle článku 8.1. bod 1

označuje za zálohu a stanoví žalované povinnost tuto částku vrátit v případě

odstoupení od smlouvy. Závěr odvolacího soudu, podle něhož vznik nároku

žalované na zaplacení sporné částky není smluvně podmíněn výkonem ani minimální

činnosti, hodnotí jako absurdní. Namítá, že jejím záměrem nebylo poskytnout

žalované částku 3 200 000, aniž by žalovaná byla povinna poskytnout

protiplnění, případně byla povinna provést jen minimální činnosti spočívající

například v zaslání jednoho jednoduchého podnětu městu Liberec.

Dovolatelka polemizuje též se závěrem odvolacího soudu v otázce, kdo je

nositelem důkazního břemene. Namítá, že negativní skutečnost z povahy věci

prokazovat nelze. Poukazuje na to, že jí žalovaná, což je nesporným, nepředala

žádný konkrétní výsledek své činnosti, a zpochybňuje věrohodnost provedených

důkazů, z nichž odvolací soud dovodil, že žalovaná „nějakou“ činnost směřující

k naplnění účelu smlouvy vyvíjela.

Závěrem dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že článek 5.3. smlouvy

vylučuje prodlení žalované. Popírá správnost úvahy, podle níž se toto ujednání

vztahuje i na rozhodnutí zastupitelstva obce o změně územního plánu.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád

ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného

zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval otázkou

přípustnosti dovolání. Dovolání shledal přípustným podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,

kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci

samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak

je dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru,

že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 566 odst. 1 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje

mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní

záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné

činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Podle ustanovení § 567 obch. zák. mandatář je povinen postupovat při zařizování

záležitosti s odbornou péčí (odstavec 1). Činnost, k níž se mandatář zavázal,

je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které

mandatář zná nebo musí znát (odstavec 2 věta první). Podle ustanovení § 571 odst. 2 věty první obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy

něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke

které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či

nikoliv. Podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,

zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené

slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména

též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s

jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající

osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo

jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit

podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla

přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy

používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla

v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se

vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně

jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i

následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).

Projev

vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v

pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu

použila (odstavec 4). Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití

pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25

Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386,

že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve

vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých

použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či

systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná

vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k

vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového

vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných

základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu

smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad

textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-

li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem

hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků

smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli

je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací

smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným

jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005,

sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek č. 37/2005). Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi prosazuje názor, že při zkoumání

projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se

při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. např. rozsudky ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. června 2013, sp. zn. 30 Cdo

710/2013, které jsou, jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná,

dostupná na http://www.nsoud.cz), výklad projevu vůle proto nemůže vést k

takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012,

a ze dne 14. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012). Ústavní soud pak

zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého

uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález ze dne 3. ledna 2012,

sp. zn. I. ÚS 170/11, dostupný na http://www.usoud.nalus.cz). V souzené věci tu pochybnosti o obsahu smlouvy zcela zřejmě byly, a to jak

vzhledem k argumentaci stran sporu, tak z pohledu soudu.

V takové situaci bylo

povinností odvolacího soudu vyložit obsah příslušných smluvních ujednání

postupem vyplývajícím z hmotného práva a blíže vysvětleným v judikatuře, leč

odvolací soud této své povinnosti nedostál. Především se vůbec nezabýval zjištěním, jaká byla se zřetelem k okolnostem

případu (srov. § 266 odst. 3 obch. zák.) v příslušných sporných otázkách

skutečná vůle smluvních stran (jejich úmysl). Již z tohoto důvodu nemohou jeho

závěry obstát. Neobstojí však - ve světle judikatorních závěrů Ústavního soudu

a Nejvyššího soudu - ani provedený výklad samotného jazykového vyjádření

zachyceného ve smlouvě. Jistě, vznik nároku žalované na zaplacení částky 3 200 000 smlouva

nepodmiňovala žádnou její aktivitou, což je dáno již tou prostou skutečností,

že cenu za „dílo“, tedy za veškeré plnění, k němuž se žalovaná smlouvou

zavázala, sjednanou v čl. 7.2. smlouvy, měla žalobkyně podle článku 7.4. platit

ve splátkách (srov. k tomu § 565 obč. zák.), a že v článku 8.1. byl počátek

běhu desetidenní lhůty pro splatnost první splátky ve výši 3 200 000 Kč připnut

k datu uzavření smlouvy. Žalobkyně byla tedy povinna zaplatit tuto částku

žalované nejpozději poslední den uvedené lhůty (srov. § 342 odst. 1, 2 obch. zák.), bez zřetele na to, co a zda vůbec něco žalovaná v době od uzavření

smlouvy na jejím základě vykonala. Není ovšem zcela zřejmé, co odvolací soud z

této skutečnosti pro účely rozhodnutí sporu dovozuje. Tato jeho argumentace,

související úvaha, podle níž na rozdíl od zbývajících dvou splátek není nárok

na zaplacení první splátky podmíněn výkonem ani minimální činnosti směřující k

dosažení změny územního rozhodnutí, natož pak odpovídajícímu usnesení

zastupitelstva, a v závěru prezentovaný závěr, že pro právní posouzení vzniku

nároku na zaplacení částky 3 200 000 Kč dle čl. 8.1. bod 1 smlouvy není

rozhodné, v jakém rozsahu žalovaná činnost ve prospěch žalobkyně směřující k

dosažení změny územního plánu vyvíjela, odpovídají názoru (s nímž, byť nebyl v

napadeném rozhodnutí expresis verbis vyjádřen, ve svém vyjádření polemizuje

dovolatelka), že posuzovaná smlouva je smlouvou s postupným dílčím plněním ve

smyslu ustanovení § 347 odst. 2 obch. zák. (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem

36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009) a že spolu se

splněním toho kterého dílčího závazku (té které ze sjednaných etap) vzniká

nárok na zaplacení příslušné sjednané části celkové ceny. Nehledě na to, že

samotné jazykové vyjádření obsažené ve smlouvě takový závěr nepodporuje (a

skutečná vůle stran zjištěna nebyla), je takový výklad nepřijatelnou

interpretační variantou již z toho důvodu, že by skutečně (jak namítá

dovolatelka) vedl ke zjevně absurdním důsledkům, totiž k závěru, že žalobkyně

(obchodník!) se smlouvou zavázala zaplatit žalované částku 3 200 000 Kč, aniž

žalované vznikl závazek jakéhokoliv vzájemného plnění. Bezprostředně navazující úvaha odvolacího soudu, podle níž s ohledem na obsah

článku 8.1.

bod 1 by o vrácení žalobkyní zaplacené části úplaty mohlo být

uvažováno pouze tehdy, nevykonala-li by žalovaná za účelem splnění závazku

vůbec žádnou činnost, je se shora dovozeným závěrem ve zjevném rozporu. Prostřednictvím jaké úvahy pak odvolací soud dovodil takovýto zásadní, pro

rozhodnutí sporu určující závěr, z ujednání neupravujícího nic než lhůtu k

zaplacení první ze sjednaných splátek ceny, z odůvodnění jeho rozhodnutí

seznatelné není. Popsané výsledky dovolacího přezkumu opodstatňují závěr, že zmíněné úvahy

odvolacího soudu při výkladu smlouvy jsou dílem zatíženy nedostatkem

srozumitelnosti, dílem vnitřním rozporem. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je prodlení žalované se splněním závazku

„do jisté míry“ vyloučeno článkem 5.3. smlouvy, zpochybněný co do své

způsobilosti být podkladem pro rozhodnutí soudu již samotným jeho vyjádřením

(užitím relativizujícího výrazu „do jisté míry“), neobstojí též z toho důvodu,

že ani v tomto případě nebyl výklad smlouvy proveden způsobem odpovídajícím

zákonu a příslušným judikatorním závěrům. Byť v této otázce odvolací soud

argumentuje způsobem, kterému nelze upřít logiku (neboť z pohledu možností

ovlivnit běh věcí na tom byla žalovaná ve vztahu k rozhodnutí zastupitelstva o

změně územního plánu zřejmě skutečně stejně, ne-li hůře, než ve vztahu k

potřebným správním rozhodnutím), ani v tomto případě nepostupoval důsledně,

nezjišťoval-li skutečnou vůli smluvních stran, ačkoliv zejména při výkladu

tohoto ujednání je potřeba zjištění, co jím měly strany na mysli (zda skutečně

mířily jen na správní rozhodnutí, jak tomu nasvědčuje dikce, či zda i na

rozhodnutí zastupitelstva o změně územního plánu), zcela očividná. Pak ovšem

nemůže obstát ani navazující závěr, že uplatněný důvod odstoupení od smlouvy

(tj. prodlení žalované se splněním závazku) není dán. Nezbývá tedy než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení

stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Otázkou, kdo je nositelem příslušných procesních břemen ke skutečnosti, zda

žalovaná neposkytla vůbec žádné plnění na základě smlouvy s žalobkyní, není

vzhledem ke shora uvedeným závěrům důvod se zabývat, nehledě na to, že odvolací

soud, přes předchozí závěr o důkazním břemeni zatěžujícím žalovanou [jehož

uplatnění ovšem předpokládá předchozí poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.,

které odvolací soud žalované neposkytl], vyšel ve skutečnosti nikoliv ze závěru

o neunesení důkazního břemene (z toho, že příslušné skutečnosti nebyly

prokázány), nýbrž z učiněných skutkových zjištění (z toho, co bylo prokázáno),

a to ze skutkových zjištění odchylných od toho, co vzal za prokázané soud

prvního stupně. Ty odvolací soud učinil mimo jiné z výpovědi bývalého jednatele

žalované a z výpovědi svědkyně, aniž výslechy těchto osob v odvolacím řízení

zopakoval (spokojil se tedy s obsahem protokolu o jednání před soudem prvního

stupně). Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že odvolací soud

není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1

o. s.

ř.), dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je

třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení

§ 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k

jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto

důkazy zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). To platí v každém případě tam,

kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků

řízení a svědků (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu

uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a důvody

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013,

uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tímto svým procesním postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž soud u přípustného

dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna

(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Též toto procesní pochybení,

naplňující dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by samo

o sobě opodstatnilo závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát. Protože rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé není z uvedených důvodů

správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. května 2015

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda

senátu