Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2024 č. j. 20 Cdo 2141/2024-67, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2024 č. j. 3 Co 8/2024-45 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. prosince 2023 č. j. 16 C 44/2022-24, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka současně v ústavní stížnosti odmítá všechny soudce Ústavního soudu s odůvodněním, že jsou dány důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není.
4. Podle § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, a to na základě speciální procesní plné moci (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Účel povinného zastoupení spočívá v tom, aby ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti, které zákon stanoví, tj. zejména aby z podání bylo patrno, jaké věci se týká, co sleduje a čeho se navrhovatel domáhá, jakož i označení důkazů k tvrzením obsaženým v návrhu (§ 34 zákona o Ústavním soudu).
5. Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se opakovaně obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami, a na tyto vady podání byla vícekrát upozorňována s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1513/13
,
sp. zn. IV. ÚS 3239/13
,
sp. zn. IV. ÚS 3437/13
,
sp. zn. IV. ÚS 3556/13
,
sp. zn. II. ÚS 3147/14
,
sp. zn. III. ÚS 3542/14
,
sp. zn. I. ÚS 518/15
,
sp. zn. III. ÚS 629/16
,
sp. zn. II. ÚS 1262/24
aj.).
6. Stěžovatelka je tedy již dostatečně poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. Její podání nesplňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu, neboť trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu).
7. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci a soudkyně vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatelů. Odmítá-li stěžovatelka všechny soudce a soudkyně Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.
8. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranila-li navrhovatelka vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožné stěžovatelce vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
9. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci Horyna proti České republice, č. 6732/20, rozhodl, že Ústavní soud nemusí vyhovět žádosti o dodatečné poskytnutí lhůty a může ústavní stížnost odmítnout bez dalšího, byla-li stěžovatelka nepochybně obeznámena s tím, že v řízení o ústavní stížnosti existuje povinnost být zastoupena advokátem.
10. Za daných okolností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2025
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj