Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Pikala, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem advokátní kanceláře JANÁK ZEITHAML & spol., se sídlem Matoušova 12, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, č. j. 30 Cdo 4317/2013-217, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Žalobce (stěžovatel) se domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 1.457.451.140 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudní exekutorky a omluvy jako nepeněžitého zadostiučinění. Nesprávný úřední postup soudní exekutorky měl spočívat v tom, že v rámci exekuce prodejem movitých věcí sepsala osobní počítač žalobce (povinného), v němž byla uložena dokumentace k patentům na plynové kotle a k autorským dílům, avšak tato dokumentace (stažená z počítače na CD) nebyla žalobci i přes jeho výzvu soudní exekutorkou vydána, přičemž výzva k převzetí CD s daty byla doručena stěžovateli teprve den před konanou dražbou.
3. Obecné soudy v jednání soudní exekutorky nespatřovaly nesprávný úřední postup. Konstatovaly, že nesprávným postupem soudní exekutorky není zařazení počítače do soupisu movitých věcí, ani poskytnutí informace, že data mohou být zkopírována v sídle jejího úřadu, ani stažení dat na CD před dražbou, ani odstranění dat z počítače před dražbou, a konečně ani nezaslání CD s daty žalobci poštou. Ohledně námitky žalobce, že soudní exekutorka postupovala v rozporu s § 64 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, obecné soudy uvedly, že exekuce nebyla vedena přikázáním pohledávky vyplývající z patentu zapsaného v patentovém rejstříku, ale prodejem movitých věcí, tudíž ani v tomto ohledu nelze považovat postup soudní exekutorky za nesprávný.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, č. j. 30 Cdo 4317/2013-217, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel ve svém dovolání neuplatnil žádnou otázku, která by měla představovat otázku zásadního právního významu. Dovolací soud konstatoval, že většina v dovolání uplatněných námitek směřuje do skutkových zjištění (zda došlo k telefonnímu hovoru mezi soudní exekutorkou a dovolatelem, zda byla data skutečně převedena na CD, zda bylo dovolateli umožněno zkopírování dat z počítače). Nesouhlas dovolatele se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud své rozhodnutí v dané věci založil, však představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2012 (dále jen "o. s. ř."), k němuž nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Za otázku zásadního právního významu nepovažoval dovolací soud ani námitku dovolatele, že postup soudní exekutorky byl nesprávný z toho důvodu, že postupovala v rozporu s § 64 exekučního řádu, neboť exekuce nebyla vedena přikázáním pohledávky vyplývající z patentu zapsaného v patentovém rejstříku, ale prodejem movitých věcí.
7. Obsahem ústavní stížnosti je především prezentace vlastního názoru stěžovatele na problematiku, která byla předmětem dosavadního soudního řízení a soudních rozhodnutí. Snaží se předestřít, jak měly soudy, dle jeho názoru, postupovat a rozhodovat. Stěžovatel však přehlíží, že není úkolem Ústavního soudu, aby přehodnocoval právní závěry obecných soudů, pokud tyto nedosahují ústavněprávní roviny. V dané věci však Ústavní soud k závěru o ústavněprávním rozměru argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nedospěl.
8. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, proč nelze v jednání soudní exekutorky spatřovat nesprávný úřední postup, který by mohl vést k přiznání nároku na náhradu škody vůči státu. Stěžovateli bylo umožněno, aby si uložená data stáhl, leč ten této možnosti nevyužil (viz napadené rozhodnutí). Rovněž tak přezkumná činnost Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení má svá jasně stanovená pravidla. Pokud u dovolání posuzovaného podle občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012, nedospěl Nejvyšší soud k závěru ohledně zásadního právního významu dovolání, neboť stěžovatel uplatnil převážně skutkové námitky, které však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. založit nemohou, nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je třeba podotknout, že Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam.
Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 , usnesení ve věcech sp. zn. III.
ÚS 116/94 ,
,
III. ÚS 280/03 ,
I. ÚS 319/03 ,
II. ÚS 644/04 ,
III. ÚS 86/06 ,
III. ÚS 466/06 ). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. V této souvislosti nelze současně přehlédnout, že § 243c odst. 2 o. s. ř. umožňuje dovolacímu soudu, aby v případě, je-li dovolání odmítnuto, pouze stručně vyložil důvody, pro které je dovolání nepřípustné, což také učinil. Ani v tomto směru tedy nelze považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozporné s právem na spravedlivý proces.
9. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu