Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2024 č. j. 10 To 217/2024-252 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. srpna 2024 č. j. 3 PP 65/2020-226, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením okresního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. 3 PP 65/2020-76. Po podmíněném propuštění byl stěžovatel ve dvou trestních řízeních pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákoníku. V mezidobí byl rovněž ve výkonu trestu odnětí svobody. Při veřejném zasedání stěžovatel uvedl, že s nařízením výkonu zbytku trestu souhlasí. Jelikož je podle soudu zjevné, že po propuštění nežil řádným životem, nařídil soud výkon zbytku trestu odnětí svobody.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu. Ke stěžovatelově argumentaci týkající se délky zbývajícího trestu uvedl, že tresty, které byly uložené po sobě (ať již úhrnně, či samostatně), nejsou vykonávány paralelně. To vyplývá z § 77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o výkonu trestu"). Opačný závěr naopak nevyplývá ani z nálezu sp. zn. I. ÚS 989/22 . II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá. Podle stěžovatele nebyla v rozhodnutích o přeměně trestu zohledněna skutečná výše vykonaných trestů a soudy je započetly nahodile. Vykonával-li stěžovatel tresty souběžně, měla se celá doba strávená ve výkonu trestu započíst ke každému z nich. V důsledku výkladu, který zvolily soudy, zbývá stěžovateli vykonat delší trest, než odpovídá zákonu. Všechny tresty je nutné považovat za trest jediný podle § 77 zákona o výkonu trestu. Jinak by bylo věcí náhody, který z trestů bude nařízen dříve.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné pochybení. Soudy dospěly k závěru, podloženému zněním zákona, že postupně ukládané tresty se pro účely jejich výkonu považují za trest jediný. To však neznamená, že by se měly vzájemně "absorbovat" a jeden den výkonu trestu odnětí svobody "započíst" do každého z nich. Jinak řečeno, jsou-li odsouzenému postupně uloženy dva pětileté tresty odnětí svobody, je zásadně jeho povinností vykonat trest desetiletý, nikoliv pětiletý. K opačnému závěru nelze dospět ani podle nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22 , v němž se Ústavní soud zabýval tím, jak u více uložených trestů určit relevantní dobu pro možnost podmíněného propuštění odsouzeného. Naopak právní názor stěžovatele nelze opřít o žádné zákonné ustanovení nebo ustálenou praxi.
8. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu