Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů I. B., T. P. a J. S., všech zastoupených Mgr. Pavlem Kohútem, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 958/2025-21 ze dne 18. září 2025, usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 č. j. 2 ZN 338/2024-42 ze dne 23.
května 2025 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPA-313611-130/TČ-2023-001193-KS ze dne 30. prosince 2024, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3.
oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že 6. listopadu 2023 zahájila Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality, na základě podnětu stěžovatelů úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, jehož se k újmě stěžovatelů měla dopustit podezřelá J. Š. T. Prověřovaný skutek spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že na bankovních účtech údajně patřících společnosti T. mělo docházet k podezřelým, resp. nevyjasněným transakcím (včetně hotovostních výběrů), a to v celkové výši 8 368 443,23 Kč.
3. Napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení uvedené věci, neboť policejní orgán dospěl k závěru, že nejde o podezření z trestného činu a nebylo namístě vyřídit věc. Policejní orgán dovodil legitimitu sporných plateb, kdy jako přesvědčivé shledal vysvětlení mu podané podezřelou.
4. Proti usnesení policejního orgánu podali stěžovatelé stížnost, která byla napadeným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 zamítnuta jako nedůvodná.
5. Napadeným vyrozuměním státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze byli stěžovatelé informováni, že jejich podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
6. Stěžovatelé namítají, že v průběhu prověřování poskytli orgánům činným v trestním řízení řadu (zejména listinných) důkazů, avšak sám policejní orgán opatřil pouze několik dalších důkazů (výpisy z účtu podezřelé a její vysvětlení). Poukazují na konkrétní důkazy, jež měl policejní orgán podle jejich názoru shromáždit, ale neučinil tak, přičemž v důsledku toho dospěl k nesprávným a nedostatečně odůvodněným skutkovým závěrům. Vytýkají orgánům činným v trestním řízení, že se nevypořádaly s jejich námitkami a opatřené důkazy nehodnotily jednotlivě ani v souhrnu, nýbrž své závěry opíraly výlučně a nekriticky o tvrzení podezřelé. Mají za to, že orgány činné v trestním řízení dezinterpretovaly výpisy z bankovních účtů společnosti T., když je opomněly hodnotit nejenom ve spojení s podáními vysvětlení stěžovatelů, ale i se znaleckým posudkem znalecké kanceláře APELEN VALUATION. Pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřují i v aplikaci principu subsidiarity trestní represe a v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí.
7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999 (U 29/14 SbNU 291), sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343) nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. května 2025]. Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 (N 153/96 SbNU 14) a judikaturu tam citovanou].
9. Zásady posuzování porušení práva na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti, o kterou jde i v nyní posuzované věci, Ústavní soud podrobně vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1958/23 ze dne 10. dubna 2024 (na který ostatně odkazují i stěžovatelé). V něm konstatoval, že nikoli každé pochybení orgánů činných v trestním řízení je způsobilé založit porušení ústavní ochrany majetku poškozeného. Kromě toho, že je třeba, aby tato pochybení dosahovala určité intenzity z kvalitativního hlediska, je rovněž nutné vyvodit mezi pochybením orgánu veřejné moci a případným neuspokojivým výsledkem trestního vyšetřování pro poškozeného logický vztah. Tedy kupříkladu, objeví-li se v trestním vyšetřování pochybení, ale nemožnost identifikovat pachatele či důkazní nouze je důsledkem okolností nezávislých na orgánech činných v trestním řízení, zpravidla o taková kvalifikovaná pochybení nepůjde. Obdobné se podle Ústavního soudu uplatní u posouzení dalších reálných možností poškozeného domoci se jeho práv, zejména soukromoprávními prostředky ochrany. Bude-li mít poškozený k dispozici další účinné prostředky ochrany s reálnou šancí na úspěch, bude to pravidelně značit, že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedojde, mimo skutečné výjimky, tj. u těch nejzávažnějších majetkových trestných činů.
10. V rámci nyní posuzované věci Ústavní soud předně musí odmítnout námitku stěžovatelů, že jsou napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněna. Policejní orgán v napadeném usnesení podrobně vymezil transakce na bankovních účtech, jež byly předmětem prověřování, spojil je s vysvětlením podezřelé a konstatoval, že namítané transakce nebyly v rozporu se zákonem a byly provedeny na legitimním základě, současně uzavřel, že nevypořádání prostředků ve sdružení (společnosti) pak nelze a priori posuzovat prostředky trestního práva, je přitom zřejmé, že to, oč ve věci běží, je právě vypořádání zaniklého sdružení (společnosti bez právní subjektivity). Odůvodnění odložení věci dále podstatně doplnil státní zástupce obvodního státního zastupitelství, a další doplnění důvodů závěru, že byly splněny podmínky pro odložení věci, vyplývá z napadeného vyrozumění státního zástupce městského státního zastupitelství. Ten v něm mj. uvedl, že v obsahu trestního spisu neshledal žádné důkazy, které by vyvracely tvrzení obsažené ve vysvětlení podezřelé. Poukázal na nejasné vzájemné závazkové a majetkové vztahy jednotlivých společníků společnosti T. Státní zástupce rovněž vysvětlil neúčelnost dalšího dokazování, jež stěžovatelé navrhovali (srov. s. 4 a 5 napadeného vyrozumění státního zástupce městského státního zastupitelství).
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti fakticky nereagují na konkrétní důvody vyplývající z napadených rozhodnutí, o něž orgány činné v trestním řízení opřely rozhodnutí o odložení věci, a zůstávají v rovině obecné kritiky způsobu, jakým tyto orgány při objasňování věci postupovaly. Zejména nenabídli žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit závěr orgánů činných v trestním řízení, že podezřelá dostatečně vysvětlila finanční transakce na bankovních účtech, jež byly předmětem prověřování a jež by především vyvrátili výstižný závěr městského státního zastupitelství, že stěžovatelé de facto chtějí, aby orgány činné v trestním řízení provedli audit společného podnikání. Je zřejmé, že oni sami nejsou schopni podezření přesvědčivě doložit a požadují po orgánech činných v trestním řízení, aby teprve situaci zmapovaly. Účinné vyšetřování však neslouží k tomu, aby se jeho prostřednictvím teprve konstruovalo podezření, nýbrž k tomu, aby se existujícím podezřením zabývalo. V posuzované věci orgány činné v trestním řízení přesvědčivě uzavřely, že zde (ani) o podezření z trestného činu nejde.
12. Ústavní soud připomíná, že podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti, a jeho součástí naopak není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby. V posuzované věci by tak k zásahu do práva na účinné vyšetřování stěžovatelů mohlo dojít zejména tehdy, jestliže by orgány činné v trestním řízení skutečně opomněly provést důležité důkazy (mj. ty, které navrhovali stěžovatelé). Z napadených rozhodnutí jsou však jasně patrné důvody, kvůli kterým orgány v trestním řízení považovaly další dokazování za nadbytečné a neúčelné. Ústavní soud tyto důvody považuje za racionální, neboť odpovídají výše popsaným skutkovým zjištěním vyplývajícím z provedeného dokazování, přičemž - jak již bylo uvedeno - stěžovatelé tato skutková zjištění fakticky nezpochybňují.
13. Jestliže stěžovatelé brojí proti aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, Ústavní soud k tomu podotýká, že státní zástupci v napadených rozhodnutích tuto zásadu zmiňovaly v obecné rovině (nikoli v její specifické podobě obsažené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku), a to v návaznosti na jejich závěr, že podstata věci má ryze občanskoprávní charakter, bez přesahu do trestněprávní oblasti (srov. bod 11 usnesení státního zástupce obvodního státního zastupitelství a stranu 5 vyrozumění státního zástupce městského státního zastupitelství). V tomto ohledu Ústavní soud neshledává v uvedené argumentaci nic závadného.
14. V návaznosti na výše popsaná kritéria posuzování porušení práva na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné flagrantní nedostatky, které by přivodily z pohledu stěžovatelů neuspokojivý výsledek trestního řízení. Ústavní soud ve věci neidentifikoval porušení práva stěžovatelů na účinné vyšetřování.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. listopadu 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu