II.ÚS 3388/25 ze dne 24. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele A. Č., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2025 č. j. 14 To 118/2025-127, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z přiložených dokumentů vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 2. 2025 sp. zn. 16 T 6/2025 byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
3. Za zločiny shora uvedené a zločin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 14. 8. 2024 č. j. 3 T 65/2024-250, jehož právní moc nastala dnem 14. 8. 2024 ve výroku o vině, a dne 15. 10. 2024 ve vztahu k trestu, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10.
2024 č. j. 8 To 295/2024-268 byl stěžovatel odsouzen podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen, zkušební doba byla stanovena na pět let za současného vyslovení dohledu. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb po 1000 Kč, celkem 150 000 Kč. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku byl zrušen výrok o trestu vyslovený rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 14. 8. 2024 č. j. 3 T 65/2024-250 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024 č. j. 8 To 295/2024-268, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli a dalšícm dvěma obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené částku 372 000 Kč jako náhradu škody.
4. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvou obžalovaných K. A. a N. P.
5. Proti rozsudku podal obžalovaný A.
odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 27. 8. 2025 sp. zn. 14 To 118/2025 tak, že z podnětu odvolání obžalovaného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k obžalovanému A. Soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se poškozená podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazuje ve vztahu k obžalovanému A. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 27. 8. 2025 sp. zn. 14 To 118/2025, podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání a zároveň s ním i ústavní stížnost.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obžaloba byla podána na čtyři obžalované - vedle stěžovatele i na K. A., N. P. a S. Ch. První tři uvedení před soudem prvního stupně prohlásili vinu. Odvolání z nich podal pouze A., a to pouze do výroku o náhradě škody. Obžalovaný Ch. neučinil prohlášení viny a jeho věc byla vyloučena do samostatného trestního řízení.
8. Stěžovatel se cítí dotčen rozhodnutím odvolacího soudu vydaným k odvolání obžalovaného A. Podle jeho názoru měl být do odvolacího řízení vtažen a měla být použita zásada beneficium cohaesionis. Odvolací soud uvedl, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se způsobenou škodou. Stěžovatel sice prohlásil vinu i ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu, nicméně úkolem soudu bylo, aby prověřil, zda nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení. Pokud naplnění takového znaku odvolací soud neshledal, měl to zohlednit i vůči stěžovateli.
9. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.
10. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.
11. Jak z ústavní stížnosti, tak z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel neuplatnil všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv. Z napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatel ani další obžalovaný proti rozsudku okresního soudu nepodali odvolání a nárok poškozené plní. 12.
Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je relevantní, že se stěžovatel rozhodl některých svých procesních práv nevyužít. Proto se jich následně nemůže dovolávat u Ústavního soudu, který by v takové situaci podle stěžovatele měl nahrazovat všechny garance zákonnosti obsažené v trestním řízení, jichž se stěžovatel dobrovolně vzdal (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2097/24 ze dne 17. 1. 2025).
13. Lze dodat, že Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání, které podal souběžně s ústavní stížností, usnesením ze dne 24. 2. 2026 č. j. 4 Tdo 42/2026-181 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. V usnesení odkázal na komentářovou literaturu, podle níž prostřednictvím dovolání nelze napravit pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že ve svém rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 261 tr. ř. neaplikoval zásadu "beneficium cohaesionis", i když ve vztahu k obviněnému, který proti rozsudku soudu prvního stupně sám odvolání nepodal, ani ohledně něho nebylo podáno odvolání žádnou jinou z oprávněných osob (tzn. že řízení u něj bylo pravomocně skončeno před soudem prvního stupně), byly splněny všechny zákonné podmínky pro její aplikaci (odvolací soud rozhodl ve prospěch spoluobviněného z důvodu, který mu rovněž prospíval), a tedy odvolací soud měl učinit rozhodnutí i ohledně tohoto obviněného, avšak nesprávně je neučinil.
V takovém případě totiž rozhodnutí odvolacího soudu není ve vztahu k tomuto obviněnému rozhodnutím ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř., a tudíž dovolání není proti němu přípustné (PÚRY, František. § 261 [Beneficium cohaesionis]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3108).
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2026 Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj