Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 339/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Mgr. I.H., zastoupeného advokátem JUDr. V.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 9. 1996, sp. zn. 1 Cdon 37/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu 1 Cdon, jako účastníka řízení, a K.J., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu, zamítajícímu dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 5. 1996, sp. zn. 11 Co 697/94, jímž byla jednak připuštěna změna žalobního návrhu 1
II. ÚS 339/96 stěžovatele a současně byl změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že se změněný žalobní návrh stěžovatele na uložení povinnosti uveřejnit omluvu ve znění navrhovaném v podání ze dne 27. 3. 1996 a na uložení povinnosti zaplatit žalobci 200.000,- Kč zamítá, stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o jeho právu na ochranu osobnosti, je v rozporu s čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), v návaznosti na č1.
36 odst. 1 Listiny, z důvodů, které rozvedl v následujících přípisech adresovaných Ústavnímu soudu a které v podstatě spočívají v námitce, že nebyli vyslechnuti všichni jím navržení svědci a že ve věci docházelo k průtahům zapříčiněným neustálou práceneschopností JUDr. O. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že při svém rozhodování vycházel ze závěrů již dříve pro potřebu soudů uveřejněných stanovisek a v jejich smyslu neshledal žalovaného subjektem, který by se dopustil jako fyzická osoba neoprávněného zásahu do práv stěžovatele na ochranu jeho osobnosti, když se jen spolupodílel na přípravě "Výzvy demokratických a politických stran a hnutí okresu B." a když v otázce udělení hromadného zbrojního průkazu firmy P., uváděl údaje při jednání s představiteli bývalé KS SNB v O., v únoru 1991, kterého se zúčastnil jako velitel bývalé OS SNB v B.
K.J., se svého postavení vedlejšího účastníka řízení dle ustanovení § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal. Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, do jehož pravomoci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spadá oprávnění rozhodovat o ústavních stížnostech proti zásahům orgánů veřejné moci, jestliže fyzická 2
II. ÚS 339/96 nebo právnická osoba tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, zakotvených v č1. 10 odst. 1 Listiny, č1. 17 odst. 1 Paktu a čl. 36 odst. 1 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Z připojeného spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Cdon 37/96, jehož přílohou je spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn.
9 C 47/92, však Ústavní soud zjistil, že podstata neúspěchu stěžovatelovy žaloby na ochranu osobností v dané věci nesouvisela s problematikou tzv. neoslyšených návrhů na doplnění dokazování, jak namítá ve své ústavní stížnosti, ale v tom, že k zamítnutí návrhu v části týkající se údajů obsažených ve "Výzvě demokratických a politických stran a hnutí okresu B.", uveřejněných v týdeníku, došlo proto, že stěžovatel svůj návrh nesměřoval ani proti vydavateli tohoto týdeníku, ani proti autorům výzvy, tj. politickým stranám a hnutím, ačkoliv právě jejich odpovědnost by dle ustálené judikatury přicházela v úvahu, a v části, týkající se údajů uváděných při jednání s představiteli KS SNB v O., které se uskutečnilo v měsíci únoru 1991, došlo k zamítnutí návrhu proto, že tyto údaje byly posouzeny jako údaje mající povahu upozornění, podnětu k řešení situace či žádosti o prošetření, jež byla učiněna v prostředí oprávněném k řešení, čímž pojmově nešlo o neoprávněný zásah do práv stěžovatele chráněných v ustanovení § 11 a násl. OZ.
Za této situace je návrh stěžovatele založený na porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v důsledku neoslyšení všech návrhů na dokazování zjevně neopodstatněný. Stejně tak údajnými průtahy v řízení nemohlo být pojmově dotčeno právo každého na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny a právo každého na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a konečně ani č1. 17 odst. 1 Paktu, kde se stanoví, že nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst, a to s tím 3
II. ÚS 339/96 důsledkem, že i v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 18. 9. 1997 soudce zpravodaj 4