Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Pospíšila, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, doručovací adresa Nám. T. G. Masaryka 11, 750 02 Přerov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2014, č. j. 26 Cdo 814/2014-232, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 40 Co 706/2013-209, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 16. července 2013, č. j. 28 Nc 2106/2009-194, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 16. července 2013, č. j. 28 Nc 2106/2009-194, zamítl návrh povinného (stěžovatele) na zastavení exekuce nařízené k vymožení povinnosti vyměnit obytný automobil (blíže specifikovaný) za jiný obytný automobil stejného typu (rovněž blíže specifikovaný). Důvodem pro vydání exekučního titulu (rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. března 2009, č. j. 16 C 291/2008-18), byl nárok vyplývající z odpovědnosti za vady ve smyslu § 622 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") uplatněný oprávněným jako kupujícím vadného obytného automobilu. Soud prvního stupně v exekučním řízení dovodil, že s ohledem na možnost kupujícího požadovat výměnu věci za novou (bezvadnou) lze po povinném požadovat ke splnění jeho povinnosti poskytnutí vozidla nového (tzn. takového, které je shodné s věcí původní). Vzhledem k tomu, že povinný poskytl vozidlo, které nesplňovalo požadavky stanovené exekučním titulem - podmínku shodnosti (jednalo se o vozidlo, které mělo dle tachometru najeto 73.222 km, zatímco původní vozidlo bylo zcela nové), oprávněný je odmítl převzít, což však soud prvního stupně nepovažoval za rušivou okolnost na straně oprávněného vedoucí k zastavení exekuce. Z výše uvedeného důvodu soud prvního stupně ovšem musel zamítnout návrh povinného na zastavení exekuce.
3. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 40 Co 706/2013-209, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nebyly splněny předpoklady pro zastavení exekuce. Podle názoru odvolacího soudu je povinný povinen učinit důkaz, že je připraven k reálné výměně, což splnil, když přistavil obytný automobil, avšak neprokázal, že má k dispozici takový automobil, který by splňoval parametry podle exekučního titulu. Oprávněnému totiž přísluší s ohledem na znění rozsudku pro uznání, který představuje exekuční titul, právo na výměnu automobilu za automobil nový - nepoužitý.
4. Následné dovolání povinného Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. srpna 2014, č. j. 26 Cdo 814/2014-232, odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod je měnit. K otázce materiální vykonatelnosti rozhodnutí, zejména k vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byla exekuce nařízena, poukázal dovolací soud na své usnesení ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3386/2006; k otázce vázanosti obsahem vykonávaného rozhodnutí a přezkoumávání jeho věcné správnosti odkázal na usnesení ze dne 14.
dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98. Dále konstatoval, že námitkami, že oprávněný neosvědčil připravenost splnit svou povinnost, uplatnil dovolatel jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dovolatel přehlédl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že není důvod pro zastavení exekuce, neboť on jako povinný nesplnil svou povinnost uloženou exekučním titulem (nenabídl oprávněnému tam specifikovaný automobil), nikoliv proto, že by mu oprávněný neposkytl součinnost či nesplnil (nebyl připraven splnit) svou povinnost při výměně automobilu uloženou vykonávaným rozsudkem.
6. Porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že exekuční titul (rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. března 2009, č. j. 16 C 291/2008-18) vydal stejný soudce, který později rozhodoval i o jeho návrhu na zastavení exekuce. S ohledem na nezávislost a nestrannost rozhodování soudců je takový postup nepřípustný, a to zejména v situaci, kdy je v exekučním řízení doplňováno, resp. vykládáno rozhodnutí nalézacího soudu. Stěžovatel k tomu uvádí, že v rámci exekuce platí stejné principy jako pro vyloučení soudce z odvolacího řízení, neboť soudce si na věc udělal názor již v předcházejícím řízení.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V dané věci stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, jehož se měly soudy v exekučním řízení dopustit tím, že neakceptovaly návrh stěžovatele na zastavení řízení a nepřípustně doplnily exekuční titul, když dovodily povinnost stěžovatele k výměně automobilu za nový, což však z rozsudku nalézacího soudu nikterak nevyplývá. Lze dát za pravdu stěžovateli v tom směru, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je vymezení rozsahu a obsahu vymáhaných povinností (srov. § 261a odst. 1 o.
s. ř.). Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud především z obsahu jeho výroku, ale není vyloučeno, aby vycházel i z odůvodnění, i když pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti. Výrok rozhodnutí tedy skutečně nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Teprve pokud by nebylo možné z exekučního titulu uvedené náležitosti dovodit ani prezentovaným výkladem (s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce), pak by takový titul nemohl být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Jak ovšem Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, byla za pomoci interpretace podávající se z odůvodnění dotčeného rozhodnutí nalézacího soudu povinnost v něm (ve výroku) stěžovateli uložená co do rozsahu a obsahu vymezena dostatečně určitě a srozumitelně a soudy neprovedly natolik rozšiřující výklad, který by byl nepřípustný. Oprávněný reklamoval vady automobilu, který byl koupen jako nový, a proto není s ohledem na znění relevantních ustanovení občanského zákoníku (zejména § 622 odst. 2 obč. zák.) závěr soudů o povinnosti stěžovatele poskytnout ke splnění své povinnosti, vyplývající z odpovědnosti prodávajícího za vady, rovněž nový automobil, projevem jejich nepřípustně extenzivní interpretace, která by měla za následek porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na tuto skutečnost lze uzavřít, že se v daném případě jednalo o způsobilý - materiálně vykonatelný - titul pro exekuci.
10. Pokud jde o námitku porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, ani zde Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí vybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že v exekučním řízení rozhoduje stejný soudce jako v předchozím nalézacím řízení, neznamená porušení uvedeného ústavně zaručeného práva. V exekučním řízení se znovu neposuzuje meritum věci, ale jde pouze o vynucení plnění již rozhodnuté věci (viz § 251 o. s. ř.). Účel a předmět řízení je tedy jiný a nejde o pokračování nalézacího řízení, a ani o nalézací řízení v obdobné věci (srovnej a contrario rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Indra proti Slovensku ze dne 1. února 2005, č. 46845/99, § 53).
11. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu