Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D. H., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou Advokátní kanceláře Španělská 6, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. října 2006, č. j. 19 C 261/2005-54, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. května 2008, č. j. 35 Co 111/2007-91, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 26 Cdo 5135/2008-115, a o návrhu na zrušení § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), v platném znění, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Dle obsahu připojeného spisu soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným (stěžovatelem) nájemní smlouvu, na jejímž základě užívá příslušný byt. Od 7. prosince 2004 nebyla do jejího bytu zajištěna dodávka pitné vody a odvod odpadních vod, neboť stěžovatel neuzavřel jako odběratel smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadních vod ve vztahu k domu, ve kterém se nacházel byt žalobkyně, se Severočeskou vodárenskou společností, a. s., která je v daném místě provozovatelem vodovodů a kanalizací.
3. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel porušil povinnosti vyplývající z § 687 a § 688 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), tím, že žalobkyni jako nájemkyni neposkytl plnění vyplývající z nájemního vztahu. Povinnost pronajímatele předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.) zahrnuje i povinnost opatřit byt vytápěním, hygienickým zařízením, rozvody elektrické energie a vody a odvody odpadních vod. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu a osobám, které s ním žijí, plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§ 688 obč. zák.), znamená poskytování služeb jako je úklid domu, odvoz odpadků, dodávka vody, odvod odpadních vod apod. Zákon č. 274/2001 Sb. v § 8 odst. 5 věta první stanoví povinnost vlastníku vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Podle § 2 odst. 5 tohoto zákona musí být odběratelem (až na určité výjimky) vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci; odběratelem není nájemce bytu. Soudy neshledaly opodstatněnými námitky stěžovatele, že v důsledku regulace nájemného a řádného neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu dotoval nájemkyni, a poukázaly na jeho možnost domáhat se nápravy ve vztahu k porušování těchto povinností zákonnými prostředky.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť nebyly shledány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
12. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
13. Ústavní soud musí konstatovat, že se jeho druhý senát ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 485/09 zabýval téměř doslovně totožnou ústavní stížností stěžovatele směřující proti obsahově stejným rozhodnutím obecných soudů ve věci jiných nájemců a usnesením ze dne 27. srpna 2009 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Názor vyjádřený v citovaném usnesení ze dne 27. srpna 2009 sp. zn. II. ÚS 485/09
Ústavní soud nemá důvod měnit a to tím spíše, že ústavní stížnost v nyní projednávané věci byla podána až poté, co stěžovatel měl možnost se seznámit s odůvodněním předchozího rozhodnutí, a ve své současné argumentaci nijak na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu nereaguje. Ústavní soud ze stejných důvodů, které vyjádřil v usnesení ze dne 27. srpna 2009 sp. zn. II. ÚS 485/09 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
15. Stěžejním problémem projednávané věci, který řešily obecné soudy, bylo posouzení otázky, zda je vlastník nemovitosti oprávněn svou nečinností, spočívající v neuzavření smlouvy o dodávce pitné vody a odvodu odpadních vod v nemovitosti s pronajatými byty, znemožnit přívod vody do jím vlastněné nemovitosti proto, že nájemce neplní své povinnosti a neplatí za pronajímatelem poskytnuté služby. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že zajištění dodávky pitné vody do pronajímaných bytů a odvod odpadních vod je povinností pronajímatele a vyplývá z § 687 a § 688 obč. zák., dále nesouhlasí s výrokem rozsudku, kterým byl zavázán k uzavření dvoustranné smlouvy s dodavatelem vody, a poukazuje na to, že soudy dostatečně nezohlednily důvody vedoucí k neuzavření smlouvy o dodávce vody, tj. porušení povinností ze strany nájemců.
16. Ústavnímu soudu nepřísluší z důvodů výše uvedených zasahovat do výkladu jednotlivých ustanovení obecného práva včetně § 687 odst. 1 obč. zák., tedy i posouzení otázky, konkrétně která plnění je pronajímatel bytu povinen nájemci zajistit, aby pronajatý byt byl způsobilý k řádnému užívání a byl zajištěn plný a nerušený výkon práv spojených s nájmem bytu, případně jeho užíváním. To je plně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu podústavního práva.
17. Jak Ústavní soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí ve věci stejného podání stěžovatele, považuje výklad obecných soudů, týkající se povinností pronajímatelů bytů v souvislosti s pronájmem bytů, za ústavně souladný, a proto nejde o porušení základního práva stěžovatele. Za situace, kdy daná problematika není doslovně řešena právním předpisem, je výklad stávající úpravy (§ 687 odst. 1 a násl. obč. zák.) plně na obecných soudech. Za neústavní nepovažuje Ústavní soud ani výrok, kterým byl stěžovatel zavázán k zajištění dodávky vody z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytech a odvádění odpadních vod z bytů, neboť jiný způsob (stěžovatelem navrhovaný způsob formou dodávky balené pitné vody) by právě nenaplnil požadavky vyplývající z citovaného ustanovení občanského zákoníku (odvod odpadních vod pak jiným způsobem ani zajistit nelze).
Uvedené nelze zpochybnit ani námitkou, že stěžovatel může tuto povinnost splnit jen za součinnosti druhé strany, tj. uzavřením smlouvy o dodávce vody, a to za podmínek určovaných dodavatelem vody. Z ustanovení zák. č. 274/2001 Sb. pro stěžovatele totiž jednoznačně vyplývá právní nárok na uzavření smlouvy o dodávce vody a právní předpisy rovněž určují způsob stanovení ceny, způsob vyúčtování a rozúčtování spotřebované vody a nákladů na odvod odpadních vod až na jednotlivé spotřebitele, tedy nájemce bytů.
18. Ústavní soud se nemohl zabývat dalšími námitkami stěžovatele ohledně neplatnosti nájemní smlouvy, neplacení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu a otázkou platnosti či neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy žalované, neboť tyto otázky nebyly předmětem řízení. I kdyby stěžovatel měl, pokud jde o okruh uvedených otázek, pravdu, nedávalo by mu to právo vzít ochranu práva "do svých rukou". To v právním státě nelze připustit s výjimkou případů, na které výslovně pamatuje zákon. V tom smyslu je třeba chápat dovětek, uvedený v odůvodnění předchozího rozhodnutí ve věci stejného podání stěžovatele, v níž Ústavní soud uvedl, že povinnost vyplývající pro pronajímatele z § 687 odst. 1 obč. zák. lze vztahovat jen k nájemci užívajícímu pronajatý byt na základě platné nájemní smlouvy.
19. V ostatním Ústavní soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. II. ÚS 485/09 , které se, jak bylo již uvedeno, týká stěžovatelovy srovnatelné ústavní stížnosti. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto byla ústavní stížnost shledána jako neopodstatněná.
20. Jako neopodstatněný byl shledán i návrh na zrušení § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb., podaný v souvislosti s projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
21. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl dán důvod pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu