26 Cdo 5135/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. D. H.,
zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti k zajištění dodávky pitné vody a
odvádění odpadních vod, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C
261/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 14. května 2008, č. j. 35 Co 111/2007-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. října 2006, č.
j. 19 C 261/2005-54, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost do tří dnů od
právní moci rozsudku zajistit dodávku pitné vody do „bytu č. 5 ve druhém
nadzemním podlaží v budově č. p. 1064/5 v ul. Z. v D. I“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“) z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytě a zajistit
odvádění odpadních vod z předmětného bytu; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 14. května 2008, č. j. 35 Co 111/2007-91,
citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že pronajímatel je
povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu
plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč.
zák.“), že povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s
užíváním bytu dopadá i na povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu a
osobám, které s ním žijí, plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu
spojeno (§ 688 obč. zák.), a že mezi uvedená plnění patří poskytování mimo jiné
takových služeb jako je dodávka pitné vody a odvod odpadních vod. Dále
dovodily, že v ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a
kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o
vodovodech a kanalizacích), je stanovena povinnost vlastníka vodovodu nebo
kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod
s odběratelem, že podle § 2 odst. 5 tohoto zákona musí být odběratelem (až na
určité výjimky) vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo
kanalizaci, a že proto odběratelem podle uvedeného zákona nemůže být nájemce
bytu. Na základě výše uvedeného uzavřely, že žalovaný jako pronajímatel a
vlastník předmětného bytu je povinen zajistit žalobkyni jako nájemkyni bytu
(resp. jako osobě, která není povinna byt vyklidit do pravomocného ukončení
řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu – § 711 odst. 5 obč. zák.)
dodávku pitné vody do předmětného bytu a zajistit rovněž odvod odpadních vod z
bytu.
Proti rozsudku odvolacího soud podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). V
dovolání především namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto směru uvedl, že „bylo vhodné,
aby soudy využily ust. § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a přerušily řízení“, neboť
probíhalo řízení o určení neplatnosti jeho výpovědi z nájmu žalobkyně k
předmětnému bytu, v němž byla řešena otázka („zda žalobkyně je skutečně
nájemnicí předmětného bytu“), která mohla mít význam pro rozhodnutí soudu. V
dovolání odvolacímu soudu dále vytkl, že odmítl provést rozsáhlé dokazování,
které navrhoval, přestože jím označené důkazy – „zejména dokumenty ve formě
početných žalob na zaplacení, trestních oznámení atd.“ – potvrzují jeho snahu
„řešit vztahy s žalobkyní a ostatními nájemníky, získat od nich nárokové
peněžní prostředky, a jsou pro pochopení celého problému nesmírně důležité“. Domníval se rovněž, že povinnosti, které mu uložil soud prvního stupně, nelze
splnit a že tyto povinnosti nejsou podloženy žádným zákonným ustanovením. Nesouhlasil s tím, že jejich existenci lze dovodit z institutu chráněného
nájmu, a namítal, že takový výklad povinností pronajímatele je nepřiměřeně
extenzivní. V této souvislosti uvedl, že není správný názor odvolacího soudu,
že z hlediska historického výkladu mají uložené povinnosti oporu ve vyhlášce č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu,
a poukazoval na to, že uvedená vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. ke dni 31. prosince 2001 jako protiústavní. Zdůraznil, že pro něj
jako vlastníka nemovitosti nevyplývá ze zákona o vodovodech a kanalizacích a
ani z žádného ustanovení občanského zákoníku povinnost uzavřít smlouvu o
dodávce vody a odvodu odpadních vod. Podle jeho mínění tím, že mu bylo uloženo
zajistit pitnou vodu z vodovodních rozvodů, je přinucen uzavřít smlouvu s
dodavatelskou společností, což je protiústavním omezením jeho vlastnických
práv, neboť se jedná o „nepřiměřený smluvní přímus“. Vyjádřil přesvědčení, že
povinnost vlastníka nemovitosti uzavřít smlouvu o dodávce pitné vody a o odvodu
odpadních vod za všech okolností (i v případě neplacení nájemného a úhrad za
plnění poskytovaná s užíváním bytu) je v rozporu s články 1 a 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod a jde zároveň o nepřiměřené omezení jeho vlastnického
práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového
protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Konečně
namítl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé je nevykonatelný,
neboť „poskytnutí pitné vody z vodovodních rozvodů ... je fakticky možné ... jen uzavřením smlouvy s dodavatelem“, a pokračoval, že „způsob event. dodávky
vody je na žalovaném, nemůže mu být konkrétně určeno tak, že voda bude dodávána
z vodovodních rozvodů“, a proto měl znít citovaný výrok obecněji.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 14. května 2008, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”)
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání
nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl
jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku
po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení
otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně
jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod, kterým
lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) – názor, že v projednávané věci dovolatel uplatnil vedle (způsobilého)
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (v podobě námitek, že soudy obou stupňů
nepřerušily řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., že je nevykonatelný
výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé potvrzený napadeným rozhodnutím
a že odvolací soud neprovedl v dovolání označené důkazy). Přitom však přehlédl,
že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj.
k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jakož i k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací
soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly
dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně
nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října
2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České
republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále
např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp.
zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že podle § 109 odst. 2 písm. c/ věty
před středníkem o.s.ř. může soud řízení přerušit (pokud neučiní jiná vhodná
opatření), jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít
význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Při úvaze, zda řízení přeruší z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c/ o. s.
ř., soud postupuje podle okolností konkrétního případu. Důvod přerušení řízení
podle posledně uvedeného ustanovení spočívá zejména v hospodárnosti řízení
(srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář.
I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 504).
Vhodnost postupu soudu podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. spatřoval
dovolatel v tom, že probíhalo řízení o určení neplatnosti jeho výpovědi z nájmu
žalobkyně k předmětnému bytu, v němž měla být řešena otázka, zda žalobkyně
(ještě vůbec) je nájemkyní bytu. Řešení uvedené otázky však pro rozhodnutí
soudu v projednávané věci význam mít nemůže. Práva a povinnosti, o něž v řízení
jde, tedy práva a povinnosti vyplývající z ustanovení § 687 odst. 1 a § 688
obč. zák., totiž zákon přiznává i osobě, jejíž nájemní poměr skončil, a to až
do uplynutí lhůty k vyklizení bytu (viz. § 712a obč. zák.). V poměrech
posuzovaného případu je proto bez významu, zda je byt užíván „řádným“ nájemcem,
nájemcem, který není povinen byt vyklidit do pravomocného ukončení řízení o
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§ 711 odst. 5 obč. zák.), či osobou,
jejíž nájemní poměr skončil, které však dosud neuplynula lhůta k vyklizení
bytu. Nelze tudíž ani hovořit o nehospodárnosti zvoleného postupu soudů obou
stupňů, naopak vzhledem k předmětu řízení (zajištění dodávky pitné vody do bytu
a odvodu odpadních vod) se jeví jako nanejvýš žádoucí bez přerušení řízení a
tím i bez dalších průtahů v dané věci rozhodnout. Řízení proto není postiženo
vytýkanou vadou a – jak vyplyne z posléze uvedeného – ani jinou vadou ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na
právních názorech, že pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu
způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených
s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.), že povinnost zajistit nájemci plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu dopadá i na povinnost
pronajímatele zajistit nájemci bytu a osobám, které s ním žijí, plnění, jejichž
poskytování je s užíváním bytu spojeno (§ 688 obč. zák.), a že mezi uvedená
plnění patří poskytování mimo jiné takových služeb jako je dodávka pitné vody a
odvod odpadních vod. Protože správnost uvedených právních závěrů byla
(prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) v
dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí o otázky
zásadního právního významu. Z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí
jít nemůže.
Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení § 687
odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné
vody, je v rozhodovací praxi soudů zastáván již dlouhodobě a byl opakovaně
vyjádřen i v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, a to např. v
rozsudku ze dne 27. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněném pod C 604
ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v rozsudku ze dne 17. prosince
2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, uveřejněném pod C 2369 ve svazku 28 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, v rozsudku ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 26
Cdo 131/2005, (proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 144/06) v rozsudku ze dne
16. února 20006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005 (proti němuž byla podána také ústavní
stížnost a Ústavní soud ji odmítl usnesením ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS
266/06), v usnesení ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 513/2006 (proti němuž
byla rovněž podána ústavní stížnost a Ústavní soud ji odmítl usnesením ze dne
21. března 2007, sp. zn. II. ÚS 425/06) a nejnověji v usneseních ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006, a ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 499/2007. Nejvyšší soud České republiky ve shora uvedených rozhodnutích
opakovaně vyjádřil též názor, že pokud se v rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uvádí, že vznikne-li
na odběrném plynovém zařízení, které je součástí domu, v němž se byt nachází,
závada znemožňující nájemci bytu, aby odebíral plyn, je povinností
pronajímatele, plynoucí z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák., zajistit
provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na odběrném
zařízení, a že uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně
vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku
soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost „zajistit obnovení dodávky
plynu”; pak uvedené závěry jen podporují shora uvedený výklad § 687 odst. 1
obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu rovněž povinnost zajistit
obnovení dodávky plynu přerušené v důsledku závady na odběrním plynovém
zařízení, které je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím spíše) povinností
pronajímatele zajistit obnovení dodávky vody přerušené zásahem pronajímatele do
vodovodního systému v domě, např. uzavřením přívodu vody do bytu nájemce. Má-li
pronajímatel tuto povinnost, je logické, že je jeho povinností zajistit i
obnovení dodávky vody přerušené v důsledku neuzavření smlouvy pronajímatele s
dodavatelem (provozovatelem vodovodů a kanalizací). Soudní praxe se ustálila
rovněž v názoru, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci možnost odběru
pitné vody v bytě; okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody,
nejsou v tomto směru významné (srov. již výše zmíněná rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005 a sp. zn. 26 Cdo 3044/2006).
Ve shora zmiňované judikatuře
dovolacího soudu byl též opakovaně vyjádřen názor, že omezení dodávky vody
pronajimatelem nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení platebních
povinností nájemce. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený
výkon práv spojených s užíváním bytu ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. a v
jejím rámci povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, totiž není
tzv. synallagmatickým závazkem podle § 560 obč. zák., tj. její splnění nelze
podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. V případě
porušení platebních povinností nájemcem nemá regulace dodávky pitné vody
pronajímatelem oporu v žádném ustanovení občanského zákoníku. Porušení
povinností jednou ze stran závazkového vztahu tedy neopravňuje druhou stranu,
aby rovněž porušovala své závazky, a to ani za situace, kdy se jedná o byt s
regulovaným nájemným. Výše uvedené lze vztáhnout i na zajištění odvodu
odpadních vod. Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že uložené povinnosti
jsou v rozporu s „Listinou základních práv a svobod“, resp. „Dodatkovým
protokolem č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“. Ustanovení § 687 odst. 1 a § 688 obč. zák. i zákon o vodovodech a kanalizacích,
z nichž uložené povinnosti pro pronajímatele vyplývají, jsou součástí právního
řádu. Ostatně nelze v této souvislosti ani přehlédnout, že ústavní stížnosti
založené na obdobné argumentaci, jakou uplatnil dovolatel, byly Ústavním soudem
jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (jak plyne ze shora uvedeného odkazu na
ustálenou rozhodovací praxi).
Jsou-li s přihlédnutím k citované judikatuře správné právní názory, na nichž
napadené rozhodnutí spočívá, pak z toho rovněž vyplývá, že řízení není
postiženo ani (ostatními) vytýkanými vadami ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř., tj. takovými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, že nelze odvolacímu soudu
úspěšně vytýkat neprovedení důkazů, jimiž měly být objasněny okolnosti, pro
které došlo k přerušení dodávky pitné vody (snaha žalovaného „řešit vztahy s
žalobkyní a ostatními nájemníky, získat od nich nárokové peněžní prostředky ...
“), neboť tyto okolnosti nejsou pro rozhodnutí v dané věci právně významné (viz
výklad shora). Zbývá dodat, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené
napadeným rozsudkem je materiálně vykonatelné v režimu ustanovení § 351 o. s.
ř.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.
5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu