26 Cdo 3044/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou proti žalovaným 1)
T. V., 2) E. V., 3) L. V. a 4) E. V., zastoupeným advokátem , o stanovení
povinnosti, vedené Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 32/2005, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března
2006, č. j. 18 Co 33/2006-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 1.428,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
8. září 2005, č. j. 21 C 32/2005-50, vyhověl žalobě a uložil žalovaným
povinnost zdržet se bránění dodávky studené vody do „bytu žalobkyně o velikosti
dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 2. patře domu “ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
24. března 2006, č. j. 18 Co 33/2006-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaní
jsou vlastníky předmětného domu, v němž se nachází předmětný byt, který užívá
žalobkyně na základě schválené dohody o výměně bytu a následné dohody
o odevzdání a převzetí bytu, a že po úmrtí manžela bydlí žalobkyně v předmětném
bytě sama. Dále zjistily, že v důsledku havárie, která se projevila mokrými
skvrnami na stěně, odpojili žalovaní dne 28. ledna 2004 žalobkyni dodávku vody
do bytu, že odpojení dodávky vody se řešilo i na městské části Praha 6, že
žalovaní byli výzvou orgánu státního stavebního dohledu ze dne 18. března 2004
vyzváni k zajištění odborné firmy a k odstranění závady na připojovacím potrubí
rozvodu studené vody vedoucího do koupelny předmětného bytu, že přes uvedenou
výzvu odmítli obnovit dodávku vody do předmětného bytu a že žalobkyně si na své
náklady nechala namontovat nový rozvod vody po stěně, avšak ten dosud nebyl
odzkoušen. Vzaly také za prokázáno, že dopisem ze dne 8. června 2004 žalovaní
odstoupili od nájemní smlouvy s odůvodněním, že svévolným používáním pojistek o
vyšší jmenovité hodnotě než původně osazených 6 A žalobkyně ohrožuje předmětný
dům požárem, v důsledku čehož hrozí pronajímatelům značná škoda (dále jen
„odstoupení ze dne 8. června 2004“). Následně zjistily, že elektroinstalace v
předmětném bytě není vyhovující ani pro užívání běžných elektrospotřebičů, mezi
něž náleží i automatická pračka, a že do zrušení bytových kategorií byl
předmětný byt veden jako byt první kategorie. Zjistily rovněž, že ani v
následující době nedošlo k obnovení dodávky vody do předmětného bytu a že podle
zápisu z místního šetření ze dne 12. října 2004 je přívod vody uzavřen z bytu
p. Večerky, že ve věci sp. zn. 7 C 241/2004 Obvodního soudu pro Prahu 6 podali
žalovaní proti žalobkyni žalobu na vyklizení bytu a že žaloba byla zamítnuta
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. června 2005, sp. zn. 7 C
241/2004. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že
po úmrtí manžela se žalobkyně stala jedinou uživatelkou předmětného bytu a že
její užívací právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle § 871 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 1992 –
dále jen „obč. zák.“) na právo nájmu bytu. Dovodily rovněž, že odstoupení od
smlouvy podle § 679 odst. 3 věty první obč. zák. sice připadá v úvahu i u nájmu
bytu, avšak že odstoupení ze dne 8. června 2004 je neplatné, neboť jsou to
žalovaní, kteří neodstraněním závad na elektroinstalaci neplní povinnosti podle
§ 687 odst. 1 obč. zák. a podle § 86 odst. 1 tehdy platného stavebního zákona
(zákon č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a dopouštějí se tak oni
(a nikoli žalobkyně) „jednání, které by mohlo mít za následek vznik škody (ve
smyslu
§ 679 odst. 3 věty první obč. zák.)“. Na základě těchto (předběžných) právních
závěrů pak dovodily, že žalobkyně byla nájemkyní předmětného bytu i v době
podání žaloby v této věci a byla tudíž také aktivně věcně legitimována. Poté
uzavřely, že je (podle
§ 687 odst. 1 obč. zák.) povinností žalovaných jako pronajímatelů bytu umožnit
žalobkyni (nájemkyni) odběr vody v bytě jako plnění spojeného s užíváním bytu;
proto žalobě vyhověly (odvolací soud v tomto ohledu poukázal na právní závěry,
které Nejvyšší soud České republiky přijal v rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo
2008/2003).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Uvedli v něm, že při
kontrole elektroinstalace v domě bylo zjištěno, že žalobkyně má před
elektroměrem pojistnou vložku 20 A, ačkoliv hlavní vypínač před elektroměrem je
určen pro zatížení maximálně 6 A a instalace v bytě není dimenzována tak, aby
mohla být jištěna pojistkou 20 A; v důsledku toho hrozí nebezpečí škod na
elektroinstalaci a také možnost požáru. Zde namítli, že ačkoli k možnosti
vzniku značné škody navrhli ustanovení znalce z oboru elektro, nebyl tento
jejich návrh soudem akceptován. Namítli, že žalobkyně vybudovala vodovodní
instalaci sama v roce 1968, v roce 1978 ji upravila vložením kohoutu pro
automatickou pračku bez svolení tehdejšího obvodního podniku bytového
hospodářství a že si pořídila do bytu automatickou pračku bez povolení
vlastníka domu. Dále uvedli, že právě z těchto důvodů odstoupili od nájemní
smlouvy podle § 679 odst. 3 obč. zák., neboť žalobkyně „změny na stavu bytu“
uskutečňovala v rozporu s ustanovením § 667 odst. 1 obč. zák. bez jejich
souhlasu. V této souvislosti namítli, že nájemce nemá „právo určovat stav bytu,
ať je se stavem bytu spokojen či nikoliv. Má ještě právo, aby pronajímatel
zajistil případně nutné opatření, nemůže však sám byt měnit“. V dovolání rovněž
uvedli, že nejprve oni podali žalobu na vyklizení bytu vedenou pod sp. zn. 7 C
241/2004 Obvodního soudu pro Prahu 6, že v posuzovaném případě podala žalobkyně
žalobu až dne 27. ledna 2005, že v podstatě v obou případech se žaloby týkají
„toho, zda žalobkyně je povinna předmětný byt vyklidit či nikoliv“, a že brání-
li zahájení řízení tomu, aby v téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 83
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „o.s.ř.“), měly by být zrušeny rozsudky soudů obou stupňů. Navrhli, aby
dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc
vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že dovolání neobsahuje
žádný dovolací důvod a již proto by mělo být odmítnuto. Uvedla rovněž, že
„žalovaní ve svém dovolání zejména napadají volné hodnocení důkazů v řízení
před soudy obou stupňů, zpochybňují pochopení tohoto problému soudem a
provedené důkazy vykládají v souladu se svým záměrem – vyklidit byt žalobkyní“.
Jinak se ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na
jeho základě soudy učinily. Navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost
odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem žalobkyně (obsaženým ve vyjádření k
dovolání), že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
dovolatelé nejprve zpochybnili správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací
soud vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu
skutkových zjištění, které sami nabídli, správnost právních závěrů, že je
neplatné odstoupení ze dne 8. června 2004 (odstoupení od smlouvy podle § 679
odst. 3 věty první obč. zák.) a že žalobkyně byla i v době podání žaloby
nájemkyní předmětného bytu. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky
týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně
vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém
rozsahu, případně
v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním
posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých
skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel
by návazně dospět k odlišným právním závěrům ve vztahu k odstoupení ze dne 8.
června 2004. Navíc dovolatelé namítli, že neprovedl-li soud důkaz navrženým
znaleckým posudkem z oboru elektro, je řízení postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.), stejně jako vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim
přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně
namítli, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.,
nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Pokud soudy obou stupňů věc projednaly a rozhodly o ní, lze
předpokládat, že vycházely z názoru (byť nikoli výslovného), že zde nebyla dána
překážka věci zahájené ve vztahu k věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 7 C 241/2004.
V odborné literatuře a ani v soudní praxi není pochyb o tom, že překážka věci
zahájené (litispendence) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu
znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci zahájené (§ 83 odst. 1
o.s.ř.) tudíž brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo
dříve zahájeno jiné řízení. Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit;
jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§
104 odst. 1 o.s.ř.). O překážku věci zahájené podle § 83 odst. 1 o.s.ř. se
jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již
bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení
a týchž osob. Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, mají-li stejné osoby
v různých řízeních rozdílné procesní postavení – vystupují-li v jednom řízení
jako žalovaní
a v druhém řízení jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže
tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce
domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tj. ze
stejného skutku (srov. Občanský soudní řád, Komentář – I. díl, 7. vydání,
vydaný nakladatelstvím C.H.BECK, strana 372).
Je-li v posuzovaném případě předmětem řízení zdržení se bránění dodávky studené
vody do předmětného bytu, zatímco ve věci sp. zn. 7 C 241/2004 Obvodního soudu
pro Prahu 6 šlo o vyklizení předmětného bytu, odvolací soud (a ani soud prvního
stupně) se od shora uvedených názorů neodchýlil, pokud věc projednal
(nedovodil, že je zde dána překážka věci zahájené podle § 83 odst. 1 o.s.ř.).
Pro úplnost lze dodat, že soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že důvody
pro odstoupení pronajímatele v § 679 odst. 3 větě první obč. zák. jsou
aplikovatelné i na nájem bytu; jde o podstatně vyšší intenzitu, než jsou
výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák. (srov. Občanský
zákoník, Komentář, 9. vydání, vydaný nakladatelstvím C.H.BECK, strana 1013).
Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že pronajímatel je povinen zajistit
nájemci možnost odběru pitné vody v bytě; okolnosti, pro které došlo k
přerušení dodávky pitné vody, nejsou v tomto směru významné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo
2008/2003, uveřejněný pod C 2369 v sešitě 28 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu /rozhodnutí, na něž odkázal odvolací soud/, a dále např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 21. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, a z 16. února
2006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny
advokátky v částce 1.125,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8 písm. a/ ve spojení s § 10
odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), a z částky 228,- Kč
představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu