26 Cdo 499/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobců a) J. S., b) E. Ž., c) M. B., d) M. S., všech
zastoupených advokátem, proti žalovanému J. D. H., zastoupenému advokátkou, o
uložení povinnosti k zajištění dodávky pitné vody a odvádění odpadních vod,
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 11/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 7. června 2006, č. j. 35 Co 395/2006-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
celkem částku 8.568,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, č. j. 19 C 11/2005-60, soud prvního stupně uložil
žalovanému zajistit ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku mimo jiné
dodávku pitné vody do bytu č. 17 v pátém podlaží v budově č. p. 1086/8 v ul.
Zámecká v D. I (dále jen „byt č. 17“) z vodovodních rozvodů nacházejících se v
bytě č. 17 a odvádění odpadních vod z bytu č. 17 (výrok I.), dodávku pitné vody
do bytu č. 8 ve třetím nadzemním podlaží v budově č.p. 408/25 v ul. Kamenická v
D. II (dále jen „byt č. 8“) z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytě č. 8
a odvádění odpadních vod z bytu č. 8 (výrok III.), dodávku pitné vody do bytu
č. 7 ve druhém nadzemním podlaží v budově č. p. 1064 v ul. Zámecká v D. I (dále
jen „byt č. 7“) z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytě č. 7 a odvádění
odpadních vod z bytu č. 7 (výrok IV.), dodávku pitné vody do bytu č. 10 ve
čtvrtém podlaží v budově č. p. 272/128 v ul. Kamenická v D. II (dále jen „byt
č. 10“) z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytě č. 10 a odvádění
odpadních vod z bytu č. 10 (výrok V.) a výrokem pod bodem VII. rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud
odvolací) rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č. j. 35 Co 395/2006-108, mimo jiné
potvrdil výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod
body I., III., IV. a V. (týkajících se povinnosti žalovaného zajistit dodávku
pitné vody do bytů č. 17, č. 8, č. 7 a č. 10 a zajistit odvádění odpadních vod
z těchto bytů) a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu
mezi žalobci a žalovaným.
Soudy obou stupňů měly za prokázané, že každý ze žalobců uzavřel se žalovaným
nájemní smlouvu, na jejímž základě užívá žalobce a) byt č. 17, žalobkyně b) byt
č. 8, žalobkyně c) byt č. 7, a žalobkyně d) byt č. 10, že žalovaný je
vlastníkem domů, v nichž se byty č. 17, č. 8, č. 7, a č. 10, nacházejí, že do
těchto bytů není přinejmenším od 7. 12. 2004 zajištěna dodávka pitné vody ani z
nich není zajištěn odvod odpadních vod, že je tomu tak z toho důvodu, že
žalovaný neuzavřel jako odběratel smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadních vod
ve vztahu k domům (v nichž se nacházejí jednotlivé byty žalobců) se S. v. s.,
a.s., která je provozovatelem vodovodů a kanalizací.
Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že
povinnost pronajímatele předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému
užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§
687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3.
2006 – dále jen „obč. zák.“) v sobě zahrnuje i povinnost opatřit byt vytápěním,
hygienickým zařízením, rozvody elektrické energie a vody a odvody odpadních
vod. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu a osobám, které s ním žijí,
plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§ 688 obč. zák.),
znamená poskytování služeb jako je úklid domu, odvoz odpadků, dodávka vody,
odvod odpadních vod apod. Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích
pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a
kanalizacích), dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“, v § 8 odst. 5 větě
první stanoví povinnost vlastníku vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou
smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Podle § 2
odst. 5 tohoto zákona musí být odběratelem (až na určité výjimky) vlastník
pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci. Odběratelem podle
uvedeného zákona není nájemce bytu. Na základě výše uvedeného soudy dovodily
povinnost žalovaného zajistit žalobcům a), b), c), d) dodávku pitné vody do
jejich bytů a zajistit z jejich bytů odvod odpadních vod. Vzhledem k tomu, že
žalovaný tyto povinnosti dobrovolně neplní, zavázaly ho k poskytnutí plnění
soudním rozhodnutím. Neshledaly opodstatněnými jeho námitky, že v důsledku
regulace nájemného a řádného neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná
s užíváním bytu nájemci dotuje neplatící nájemníky, a poukázaly na jeho možnost
domáhat se nápravy ve vztahu k porušování těchto povinností zákonnými
prostředky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jako dovolací
důvod označil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaný nejprve vytkl soudům obou stupňů,
že odmítly provést rozsáhlé dokazování, které (jak vyplývá z protokolu před
soudem prvního stupně ze dne 14. 9. 2005) navrhoval, a namítal, že tím došlo „k
procesní vadě řízení“. Podle něho tím, že odvolací soud označil navržené důkazy
za bezpředmětné, neposoudil věc ve všech souvislostech a celý případ tak vytrhl
ze zcela zásadního kontextu. Dalšími námitkami pak zpochybňoval legitimnost
jemu uložených povinností. Namítal, že tyto povinnosti nejsou podloženy
zákonným ustanovením a že je nemožné je splnit. Nesouhlasil s tím, že jejich
existenci lze dovodit z institutu chráněného nájmu, a namítal, že takový výklad
povinností pronajímatele je nepřiměřeně extenzivní. Uvedl, že ochrana nájemce v
rámci institutu chráněného nájmu je především míněna jako ochrana před
skončením nájemního vztahu, nikoliv jako nárok na nepřerušené a absolutní
poskytování služeb, jak si ji vyložil odvolací soud. Nesouhlasil ani s tím, že
z hlediska historického výkladu mají uložené povinnosti oporu ve vyhlášce č.
176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu,
a poukazoval na to, že uvedená vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu č.
231/2000 Sb. ke dni 31. 12. 2001 jako protiústavní. Tvrdil, že ani z ustanovení
občanského zákoníku ani ze zákona o vodovodech a kanalizacích nevyplývá pro
něho povinnost jako vlastníka nemovitostí uzavřít smlouvu o dodávce vody a
odvodu odpadních vod. Rozhodnutím soudů je přinucen uzavřít smlouvu, což je
protiústavním omezením jeho vlastnických práv (neboť se jedná o nepřiměřený
smluvní přímus). Proces smluv je ovládán zásadou smluvní volnosti jako projevu
autonomie vůle a rozhodnutí soudu je v rozporu s uvedenou zásadou. Vyslovil i
přesvědčení, že výroky rozsudku, jimiž mu byly uloženy povinnosti v souvislosti
s dodávkou vody a odvodem odpadních vod, jsou nevykonatelné. Poukazoval také na
to, že uložením takových povinností bez ohledu na to, zda je řádně placeno
nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, je nucen dotovat své
neplatící nájemníky. Vyslovil přesvědčení, že žalobci si mají dodávky vody a
odvod odpadních vod zajistit sami. Namítal, že povinnost vlastníka nemovitosti
uzavřít smlouvu o dodávce pitné vody a o odvodu odpadních vod za všech
okolností (i v případě neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s
užíváním bytu) je v rozporu s články 1 a 2 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byla odložena
vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Dodatečně pak ještě sdělil, že žalobkyně
M. S. již byt vyklidila.
Žalobci ve vyjádření k dovolání vyvraceli jednotlivé námitky žalovaného a
odkázali na správné rozsudky soudů obou stupňů. Závěrem navrhli, aby bylo
podané dovolání zamítnuto a jim byly přiznány náklady dovolacího řízení.
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud
v souladu s ustálenou praxí nerozhodoval.
Dovoláním byl (podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) napaden rozsudek
odvolacího soudu jen v potvrzujících výrocích týkajících se nároků žalobců a),
b), c), d). Jen v tomto rozsahu byl tedy napadený rozsudek podroben přezkumu v
dovolacím řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě
zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není
jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud –
s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo
181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Namítl-li tedy dovolatel existenci vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací
soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení § 687
odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné
vody, je v rozhodovací praxi soudů zastáván již dlouhodobě a byl opakovaně
vyjádřen i v rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to např. v rozsudku ze dne 27. 6.
2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazku 7, pod C 604, v rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo
2008/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 28, pod C
2369, v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, (proti němuž
byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1.
11. 2006, sp. zn. I. ÚS 144/06) v rozsudku ze dne 16. 2. 20006, sp. zn. 26 Cdo
1067/2005 (proti němuž byla podána také ústavní stížnost a Ústavní soud ji
odmítl usnesením ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 266/06), v usnesení ze dne
25. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 513/2006 (proti němuž byla rovněž podána ústavní
stížnost a Ústavní soud ji odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS
425/06) a nejnověji v usnesení ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006.
Nejvyšší soud ve shora uvedených rozhodnutích opakovaně vyjádřil též názor, že
pokud se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo
1412/99, uvádí, že vznikne-li na odběrném plynovém zařízení, které je součástí
domu, v němž se byt nachází, závada znemožňující nájemci bytu, aby odebíral
plyn, je povinností pronajímatele, plynoucí z ustanovení § 687 odst. 1 obč.
zák., zajistit provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na
odběrném zařízení, a že uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně
vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku
soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost „zajistit obnovení dodávky
plynu”; pak uvedené závěry jen podporují shora uvedený výklad § 687 odst. 1
obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu povinnost zajistit obnovení
dodávky plynu přerušené v důsledku závady na odběrním plynovém zařízení, které
je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím spíše) povinností pronajímatele
zajistit obnovení dodávky vody přerušené zásahem pronajímatele do vodovodního
systému v domě, např. uzavřením přívodu vody do bytu nájemce. Má-li
pronajímatel tuto povinnost, je logické, že je jeho povinností zajistit i
obnovení dodávky vody přerušené v důsledku neuzavření smlouvy pronajímatele s
dodavatelem (provozovatelem vodovodů a kanalizací). Soudní praxe se ustálila
rovněž v názoru, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci možnost odběru
pitné vody v bytě; okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody,
nejsou v tomto směru významné (srov. již výše zmíněná rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, sp. zn. 26 Cdo
1067/2005 a sp. zn. 26 Cdo 3044/2006). Ve shora zmiňované judikatuře dovolacího
soudu byl též opakovaně vyjádřen názor, že omezení dodávky vody pronajimatelem
nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení platebních povinností
nájemce. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv
spojených s užíváním bytu ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. a v jejím rámci
povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, totiž není tzv.
synallagmatickým závazkem dle § 560 obč. zák., tj. její splnění nelze
podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např.
povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. V případě
porušení platebních povinností nájemcem nemá regulace dodávky pitné vody
pronajímatelem oporu v žádném ustanovení občanského zákoníku. Porušení
povinností jednou ze stran závazkového vztahu tedy neopravňuje druhou stranu,
aby rovněž porušovala své závazky, a to ani za situace, kdy se jedná o byt s
regulovaným nájemným. Výše uvedené lze vztáhnout i na zajištění odvodu
odpadních vod. Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že uložené povinnosti
jsou v rozporu s „Listinou základních práv a svobod“. Ustanovení § 687 odst. 1
a § 688 obč. zák. i zákon o vodovodech a kanalizacích, z nichž uložené
povinnosti pro pronajímatele vyplývají, jsou součástí právního řádu. Ostatně
nelze přehlížet, že ústavní stížnosti založené na obdobné argumentaci, jakou
uplatnil dovolatel, byly Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuty
(jak plyne ze shora uvedeného odkazu na ustálenou rozhodovací praxi).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými závěry judikatury v
souladu, nejsou tak splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., a proto Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Ke sdělení o vyklizení bytu žalobkyní d) dovolací soud nemohl přihlédnout,
neboť vychází ze stavu ke dni rozhodování odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm.
d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 17 odst. 1 písm. b/ a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 1.200,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1,
§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.368,-
Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu