I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.4.2005, č.j.
47 Co 235/2003-79, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14.5.2003,
č.j. 55 C 112/2002-57, jímž tento soud uložil žalovaným povinnost obnovit
přívod vody do kuchyně a WC bytu č. 5 ve 4. podlaží domu čp. 963 postaveného na
pozemku parcela č. 1382, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec B., k.ú.
Ř. na LV č. 3031, do 30 dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně
zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně, k rukám jejich právního
zástupce, náklady řízení ve výši 2.775,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu
prvního stupně podle ust. § 212, 212a a § 214 odst. 1 o.s.ř., jakož i řízení mu
předcházející, a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně
správné. Odvolací soud dále uvedl, že žalovaným je možno dát za pravdu v tom,
že regulace nájemného prováděná státem způsobem, jenž brání řádnému hospodaření
s nájemními domy, a to včetně jejich udržování ve stavu způsobilém k řádnému
užívání, je v rozporu se zájmy a základními principy demokratické společnosti a
tržního hospodářství (viz některá rozhodnutí Ústavního soudu). Dle odvolacího
soudu ovšem nelze přehlédnout jisté společenské okolnosti související s
přechodem od regulované ekonomiky k tržnímu hospodářství, kdy tento přechod má
jistá sociální úskalí, a to jak na straně pronajímatelů, tak na straně nájemců. Právě v takovém přechodném období vstupuje do uvedených vztahů významněji stát,
který stanoví pravidla, tempo a podmínky postupné deregulace, přičemž by měl
činit tak, aby nedopustil nerovnovážné postavení mezi vlastníky nájemních domů
na straně jedné a nájemců bytů na straně druhé. Pokud v tomto směru stát neplní
svoji roli dostatečně vyváženě, přičemž na jedné či druhé straně mohou vznikat
sociálně neutěšené situace, není možno činit odpovědným za tento stav nájemce,
eventuelně pronajímatele. Dle odvolacího soudu není požadavek žalobců na
naplnění výkonu tohoto práva vyplývající z ust. § 687 odst. 1 obč. zák. v
rozporu s Ústavou ČR ani s Listinou základních práv a svobod. Pokud se
vlastníci domu ocitnou v nepříznivé finanční situaci, pro kterou nemohou
udržovat předmětný dům a byty v něm ve stavu způsobilém k řádnému užívání a
zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, a to z důvodu
nepřiměřeně nízkého nájemného, jehož výše je stanovena regulací, což neumožňuje
právě investovat do oprav a údržby předmětného domu, nelze tyto nepříznivé
podmínky, které mají svůj původ ve vztahu mezi vlastníky domů a státem,
přenášet na nájemce předmětných bytů. Odvolací soud proto námitky žalovaných o
jejich nedobré sociální a finanční situaci, včetně invalidity žalovaného,
nízkého výdělku žalované, půjček žalovaných na koupi a opravu domu, nepovažoval
pro posouzení věci za významné. Skutečnost, že pronajímatel s ohledem na své
sociální a majetkové poměry na tyto opravy nemá dostatečné prostředky, a to byť
i z důvodu, že se v daném případě jedná u předmětného domu o regulované
nájemné, nemůže jít k tíži nájemců a z toho důvodu nelze dle odvolacího soudu
uplatněný návrh žalobců na obnovení přívodu vody odmítnout. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, když tento zohlednil povinnosti
pronajímatelů vyplývající především z ust. § 687 odst. 1 obč. zák., přičemž
pokud jde o jejich námitky ohledně protiústavnosti regulace nájemného, nebylo
možno v projednávaném případě k nim přihlédnout způsobem, který by vedl k
odmítnutí výkonu práva nájemců na zajištění přívodu vody do bytu.
Odvolací soud
rovněž nepovažoval za důvodnou námitku žalovaných, že žalobci jsou oproti nim
nadprůměrně situovaní, a jejich požadavek je tak v tomto případě výkonem práva
v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní se stali vlastníky domu na základě svého
vlastního rozhodnutí, dům koupili, přičemž bylo na nich, aby zvážili všechny
své možnosti, ale též práva a povinnosti s vlastnictvím domu spojená. Přesto,
že momentálně nemusí být jejich finanční situace příznivá, předmětný dům, který
společně vlastní, představuje majetek nezanedbatelné hodnoty a požadavek
žalobců na zajištění přívodu vody do bytu není výkonem práva, který by byl v
rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil.
Dovoláním datovaným dnem 9.7.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 8.7.2005,
žalovaní napadli rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že je přípustné podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod označili ust. § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání žalovaní zejména uvedli, že za klíčové považují posouzení, zda za
situace dlouhodobé, restriktivní a neústavní regulace nájemného z bytů, které
objektivně nepostačuje ani na prostou údržbu a běžné opravy bytového fondu, lze
po pronajímatelích spravedlivě požadovat podle ust. § 687 odst. 1 obč. zák. zajištění plného a nerušeného výkonu práv (nájemců) spojených s užíváním bytu. Dovolatelé dále uvedli, že soudy pominuly jejich argumentaci třemi nálezy
Ústavního soudu ve věci regulace nájemného a odmítly jejich aplikaci na
souzenou věc. V těchto nálezech (č. 231/2000, 528/2002, 84/2003 Sb.) Ústavní
soud opakovaně označil současnou výši regulovaného nájemného za protiústavní. Podle něj cenová regulace přesáhla meze ústavnosti tím, že evidentně snížila
cenu nájmu pod úroveň návratnosti všech prokazatelných a nutně vynaložených
nákladů. Ústavní soud navíc dle dovolatelů několikrát ve svých rozhodnutích
konstatoval, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí
(nájemníci) na skupinu druhou (pronajímatelé). Soudy neprovedly žádný z důkazů,
které navrhli k prokázání tvrzení, že nebylo v jejich možnostech provést opravy
bytu a domu v požadovaném rozsahu a lhůtách. Odvolací soud se výslovně
ztotožnil s citovanými nálezy Ústavního soudu, dále však úvahu nerozvedl, když
pouze podotkl, že za nedostatky v plnění exekutivních rolí státu nelze činit
odpovědnými nájemce ani pronajímatele. Takové odůvodnění rozsudku považují za
kusé a vnitřně rozporné. Jedná se o faktické znemožnění přístupu k soudu, o
odepření práva na spravedlivý proces a zjevnou diskriminaci. Soud podle
dovolatelů pominul základní ekonomické principy, podle kterých nelze z tržních
cen vstupů poskytovat plnění regulovaná pod nákladovou cenu. Takový požadavek
považují dovolatelé v rozporu s dobrými mravy. Novodobá nerovnost v právech
pronajímatelů oproti právům nájemců a bezvýhradná zákonná závaznost vlastníků
bytů k úhradě veškerých nákladů spjatých s bezvadným stavem bytového fondu je
nerovností extrémní a současně nerovností samoúčelnou, která zjevně překročila
původní účel a smysl ochrany práva na nerušené bydlení. Restriktivní
interpretace § 687 odst. 1 obč. zák. vede dle dovolatelů k eliminaci
dispozičního práva pronajímatele a směřuje k faktickému vyvlastnění. Tím se
dotýká ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 4
Listiny. Neústavní regulace nájemného a z toho vyplývající majetková újma
pronajímatelů představují také porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně práva na pokojné užívání
majetku. Dovolatelé dále vyslovili názor, že pokud doslovná interpretace ust. §
687 odst. 1 obč. zák. je v rozporu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami
podle čl. 10 Ústavy, je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně
konformním způsobem. Požadavek vyjádřený v § 687 odst. 1 obč. zák. na zajištění
plného a nerušeného výkonu práv spojených s užíváním bytu je za podmínek
dlouhodobé, neadekvátně tuhé a bezperspektivní regulace ceny nájemného
neústavní a jeho bezvýjimečné splnění je nemožné.
Nelze spravedlivě očekávat,
že budou prohlubovat vnitřní a vnější zadlužení vlastního majetku. Při
zohlednění jejich sociální situace je požadavek nadprůměrně situovaných
žalujících nájemců na udržování bytu v prvotřídním stavu také v rozporu s
dobrými mravy. Dovolatelé rovněž uvedli, že soudy nezohlednily jejich situaci,
nepřihlédly k hospodářské nemožnosti plnění a nerespektovaly související nálezy
Ústavního soudu. Tím se dopustily diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny
a porušení ochrany práva ve smyslu čl. 90 Ústavy, odepřely dovolatelům právo na
soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a pominuly čl. 89 odst. 2 Ústavy,
podle jehož výkladu právní názory Ústavního soudu obsažené v rozhodnutích
směřují k ochraně ústavnosti jsou závazné pro všechny orgány i osoby. Oba jsou
vážně nemocní, dovolatel pobírá od dubna 2002 plný invalidní důchod, oba mají
nízké výdělečné možnosti, což dokládá přiznání sociálního příplatku od října
2002, kromě předmětného nájemního domu nemají jiný nemovitý ani hodnotnější
movitý majetek. Dle dovolatelů ze skutkových zjištění vyplývá, že dodávka vody
do bytu nájemců je v plném rozsahu zajištěna a že stávající rozvody vody
umožňují užívání bytu za podmínek přiměřených výšce regulovaného nájemného
(1.784,- Kč za třípokojový byt druhé kategorie), přičemž se rozhodně nejedná o
podmínky lidsky nedůstojné. Žalobce přitom nelze považovat za řádné nájemce
bytu, když mj. dlouhodobě neplatí ani nízké regulované nájemné a provádějí
opakované jednostranné zápočty sporných pohledávek proti nájemnému. Soudy ani
nepřihlédly ke skutečnosti, že rozsudkem pod sp.zn. 21 C 39/2003 ze dne
22.6.2005 soud nepravomocně zavázal žalující nájemce k doplacení části neprávem
zadržovaného nájemného. Dovolatelé tvrdí, že provedení výměny rozvodů vody v
bytu žalobců je z jejich strany ve stanovené lhůtě a rozsahu fyzicky a finančně
nesplnitelné a případná exekuce na uložení plnění je existenčně ohrozí, což
soudy rovněž nezohlednily. V závěru dovolání pak požádali o odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem napadeného
rozhodnutí by jim byla způsobena značná újma na jejich právech. Dovolatelé
proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaných, jak vyplynulo z obsahu spisu, nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1
o.s.ř.
Nejvyšší soud o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť
odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního
stupně.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3
o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
(odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatelé obsahově vymezili, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili.
V projednávané věci dovolatelé výslovně neformulovali právní otázku, se kterou
spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze
dovodit, že zastávají názor, že za situace, kdy je nájemné z bytů regulováno
neústavním způsobem, nelze po pronajímatelích spravedlivě požadovat plnění
povinnosti dle § 687 odst. 1 obč. zák., tj. zajištění plného a nerušeného
výkonu práv nájemců spojených s užíváním bytu.
Uvedený názor neodpovídá právnímu názoru vyslovenému v rozsudku NS ze dne 21.
12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, od něhož nemá dovolací soud důvod se
odchylovat ani v této věci.
Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení § 687
odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné
vody, je dovozován jak v odborné literatuře (srov. Fiala, Korecká, Kůrka:
Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Linde Praha, 2005, str. 112), tak i v
soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26
Cdo 2008/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 28, pod
C 2369). Pokud se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26
Cdo 1412/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 7, pod C
604, uvádí, že vznikne-li na odběrném plynovém zařízení, které je součástí
domu, v němž se byt nachází, závada znemožňující nájemci bytu, aby odebíral
plyn, je povinností pronajímatele, plynoucí z ustanovení § 687 odst. 1 obč.
zák., zajistit provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na
odběrném zařízení, a že uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně
vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku
soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost „zajistit obnovení dodávky
plynu”, pak uvedené závěry jen podporují shora uvedený výklad § 687 odst. 1
obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu povinnost zajistit obnovení
dodávky plynu přerušené v důsledku závady na odběrním plynovém zařízení, které
je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím spíše) povinností pronajímatele
zajistit obnovení dodávky vody přerušené zásahem pronajímatele do vodovodního
systému v domě nebo způsobené závadou na vodovodním potrubí v domě. Opačný
výklad uvedené povinnosti by byl zcela absurdní, v rozporu s účelem zákona,
pravidly logického uvažování i požadavkem souladu výkonu práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Omezení dodávky vody pronajímateli nelze považovat za oprávněné ani v případě
porušení platebních povinností nájemce, jak namítají ve svém dovolání žalovaní.
Povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s
užíváním bytu ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. a v jejím rámci povinnost
zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, totiž není tzv. synallagmatickým
závazkem dle § 560 obč. zák., tj. její splnění nelze podmiňovat splněním
povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné
a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. V případě porušení platebních
povinností nájemcem, nemá regulace dodávky pitné vody pronajímatelem oporu v
žádném ustanovení občanského zákoníku. Porušení povinností jednou ze stran
závazkového vztahu tedy neopravňuje druhou stranu, aby rovněž porušovala své
závazky, a to ani za situace, kdy se jedná o byt s regulovaným nájemným.
Na povinnosti žalovaných nemůže nic změnit ani to, že žalobci jako nájemci jsou
dle dovolatelů v lepší sociální situaci. Nájemci nelze odepřít právní ochranu
ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1871). Nutno ještě doplnit, že pokud
dovolatelé namítají rozpor s dobrými mravy, pak otázku, zda určitý výkon práva
je podle zjištěných okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu
s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné
pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3).
Shora uvedené námitky dovolatelů, proto nemohou v daném případě založit
přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatelé dále namítali, že soudy neprovedly žádný z důkazů, které
navrhli k prokázání svých tvrzení, že nebylo v jejich možnostech provést opravy
bytu a domu v požadovaném rozsahu, pak je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti)
jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby
byly dány, přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
nezakládají. Dovolací soud se proto touto námitkou nemohl za dané situace blíže
zabývat.
Ani námitka dovolatelů, že soudy opomenuly jejich argumentaci třemi nálezy
Ústavního soudu (publikovaných pod č. 231/2000, 528/2002 a 84/2003 Sb.) nemůže
založit přípustnost předmětného dovolání, neboť tyto nálezy se vztahují obecně
k problematice regulovaného nájemného a nesouvisí s výkladem ust. § 687 odst. 1
obč. zák., které je pro dané řízení stěžejní.
Z obsahu dovolání a z vymezení vytýkaných nedostatků řízení je zřejmé, že jsou
bez bližší konkretizace vytýkány vady, které eventuálně mohly být podřazeny pod
dovolací důvod spočívající v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady (porušení práva na
soudní ochranu, práva na spravedlivý proces, diskriminaci, odepření ochrany
vlastnických práv žalovaných), však samy o sobě přípustnost dovolání
nezakládají a mohou se uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozhodnutí
odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Dovolací soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v
dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu