Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., advokáta a insolvenčního správce, se sídlem Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem v Praze 1, Konviktská 12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, č. j. 1 VSPH 863/2018-B-25, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2018, č. j. KSPH 37 INS 31063/2012-B-14, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti všech před zákonem, princip zákonnosti výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny a podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a princip zákazu svévole.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl v insolvenční věci dlužnice Andrey Janouchové o uložení pořádkové pokuty stěžovateli jako insolvenčnímu správci ve výši 7.500 Kč za opožděné předložení zprávy o splnění oddlužení. Jeho rozhodnutí Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Závěr prvostupňového soudu o prodlení správce totiž podle vrchního soudu obstojí, neboť stěžovatel zprávu o splnění oddlužení předložil opožděně - k úplnému uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů a nákladů řízení došlo již po 46 měsících trvání splátkového kalendáře dnem 7. 2. 2017, avšak zpráva o splnění oddlužení byla správcem vyhotovena až dne 31. 5. 2018. Protože z obsahu spisu žádné omluvitelné důvody pro takové zpoždění neplynou, je možno i podle vrchního soudu uzavřít, že byly splněny podmínky pro uložení pořádkové pokuty dané stěžovateli.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží též k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do právní sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
6. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
7. V nyní projednávané věci jde o částku 7.500 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
8. Odhlédnuto od skutečnosti, že v dané věci jde o bagatelní spor, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelova argumentace směřující proti uložení pořádkové pokuty postrádá v podstatě jakoukoliv věcnou a logicky navazující ústavněprávní linii, když je do značné míry vedena převážně apriorním negativním vztahem stěžovatele k soudci, jenž ve věci vydal rozhodnutí soudu prvního stupně, nyní napadené ústavní stížností (viz zejména některé expresivnější, resp. zjevně ironizující výrazy), a s nímž se stěžovatel jako insolvenční správce zřejmě setkává při své práci opakovaně. Stěžovatel pak relevantně nezpochybňuje ani základní východisko obecných soudů, totiž že zprávu o splnění oddlužení předložil opožděně. Prostor daný mu řízením o ústavní stížnosti tak dostatečně nevyužil.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu