Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 343/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti E., zastoupené advokátem JUDr. J.B., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 7. 1997, čj. 1 Odon 79/97174, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a M.K., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, t akt o : Ústavní stížnost se o d m í t á.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 7. 1997, čj. 1 Odon 79/97-174, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1997, čj. 7 Cmo 562/96-155. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1996, čj. 30 Cm 246/95-132, kterým byla zamítnuta žaloba na vyloučení vedlejšího účastníka ze stěžující si společnosti. Tuto žalobu Krajský soud v Hradci Králové zamítl, neboť stěžovatelka nepředložila soudu žádný zápis z valné hromady, kterým by bylo doloženo, že vedlejšímu účastníku bylo uloženo zajistit úvěr a odbyt na zahraničních trzích.
I kdyby tomu tak ale bylo, nemohlo být nesplnění této povinnosti důvodem pro vyloučení, neboť to nebyl vedlejší účastník plně schopen ovlivnit. V odvolání stěžovatelka tvrdila, že normativní závazek byl dostatečně ústně i písemně konkretizován, takže se měl uplatnit § 66 odst. 2 a § 113 obch. z. Soud se však věcí z tohoto pohledu nezabýval a neprovedl ani další navrhované důkazy, které pokládal za právně irelevantní. Tím však mohl dojít stěží k hodnotícím závěrům a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil s poukazem na § 149 obch.z. Stěžovatelka neprokázala skutečnosti potřebné k vyloučení společníka, neboť ze zápisu z valné hromady pouze plyne, že vedlejší účastník se zavázal obnovit aktivity, z čehož nelze dovodit, že by tím převzal odpovědnost za výsledek přislíbených aktivit. Ale ani nedodržení příslibu podnikatelské aktivity nelze pokládat za závažné porušení povinností společníka podle § 149 obch.z. Proto prvostupňový soud nepochybil ani v tom, že neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy.
II. ÚS 343/97
O včas podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že jej odmítl z důvodu nepřípustnosti. Toto usnesení napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, ve které provádí rozbor pochybení soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které neprovedením navrhovaných důkazů nemohly dostatečně zhodnotit jí provedené právní rozbory plnění povinností společníka. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR, vytkl mu, že není vůbec zdůvodněno, když se nevypořádalo s argumentací stěžovatelky a omezilo se pouze na citaci ustanovení: o.s.ř., takže Nejvyšší soud ČR užil moci svého postavení, a nikoliv moci zákona, čímž završil elementární porušení procesních pravidel soudy I.
a II. stupně. Podle jejího názoru byly dány zákonné důvody dovolání podle § 241 odst. 2 písni. b), c) a d) o.s.ř., nebo tyto soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. O.s.ř. jako obecná procesní norma označuje důkazní prostředky a způsob jejich hodnocení (§ 132 o.s.ř.) tak, aby byl naplněn účel řízení podle § 6 o.s.ř. Oba soudy postavily své rozhodnutí na výkladové simplifikaci hmotněprávního ustanovení § 149 obch.z. Tím zatížily svůj postup neústavností (čl.
95 odst. 1 Ústavy ČR), neboť § 120 o.s.ř. neznamená libovůli soudu, které důkazy provede a které nikoliv. Nejvyšší soud pak završil jejich procesní selhání, když řádně nezdůvodnil, proč dovolání odmítá. Tím se stalo jeho usnesení věcně nesprávným a naprosto nepřezkoumatelným.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. I.Š., která uvedla, že v daném případě nebyl Nejvyšší soud oprávněn zkoumat věcnou stránku případu, neboť nezjistil důvod přípustnosti dovolání podle § 237 až 239 o.s.ř. Neztotožnila se s názorem, že usnesení není odůvodněno. Důvody odmítnutí dovolání jsou v něm uvedeny včetně vyčerpávajícího výčtu možných důvodů přípustnosti dovolání, jejichž naplněním se Nejvyšší soud zabýval z úřední povinnosti, když sama dovolatelka žádný z důvodů přípustnosti netvrdila. Vedlejší účastník se k návrhu nevyjádřil.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 1997, čj. 1 Odon 79/97-174.
Stěžovatelka pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy I. a 11. stupně. Předmětem ústavní stížnosti je však posouzení ústavnosti postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Tento soud však nerozhodoval meritorně, nýbrž posuzoval přípustnost dovolání, nikoli věcné a právní důvody přípustného dovolání, které uvádí § 241 odst. 3 o.s.ř. V daném případě však Nejvyšší soud ČR posuzoval nikoli tyto důvody, nýbrž to, zda se jedná o případ rozhodnutí, které je součástí taxativního výčtu v § 237 až 239 o.s.ř.
Pouze v takovém případě je dovolání přípustné a lze je meritorně posoudit ve vztahu k § 241 o.s.ř. Takovýto případ neshledal, a proto se nemohl zabývat důvodností dovolání v meritu II. ÚS 343/97 věci. Sama stěžovatelka žádný z těchto případů uvedený v § 237 - 239 o.s.ř. neuvedla ani v dovolání, ani v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud. ČR tak postupoval v souladu se zákonem, konkrétně s § 243b odst. 4 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ze kterého plyne, že dovolání odmítne, směřuje-li proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.
Ústavní soud dále poznamenává, že stěžovatelka nevyužila možnost podat současně ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, takže se nemohl zabývat jejími námitkami proti postupu soudu I. a II. instance, nýbrž pouze posouzením toho, zda nedošlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu v řízení před Nejvyšším soudem. Z výše uvedených důvodů však takové porušení neshledal.
Proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost jde mimo oblast chráněnou základními právy a svobodami a je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 7711998 Sb., odmítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 1999 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu