Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Marie Kirchnerové, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem, sídlem Nad Vývozem 4869, Zlín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2018 č. j. 8 As 189/2018-38, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo nám. 5, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 95 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud odmítl její kasační stížnost pro nedostatek podmínky povinného zastoupení advokátem.
Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka podala kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2018 č. j. 62 A 257/2017-86, ke které připojila plnou moc udělenou jejímu manželovi Mgr. Emilu Kirchnerovi, jehož vysokoškolské vzdělání v oboru "právo" doložila diplomem z Právnické fakulty Masarykovy univerzity. K výzvě Nejvyššího správního soudu k předložení plné moci udělené advokátovi nebo prokázání zákonem požadované vzdělání, stěžovatelka ve lhůtě k tomu určené nedostatek zastoupení neodstranila, pouze Nejvyššímu správnímu soudu sdělila, že se domnívá, že § 105 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nevylučuje zastupování členem rodinného společenství (manželem).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl [§ 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s.], rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a stěžovatelce vrátil zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč.
Stěžovatelka nesouhlasila s konstatovaným nedostatkem právního zastoupení a uvedla, že podle jejího názoru § 105 odst. 2 s. ř. s. neomezuje okruh zástupců stěžovatelů, kteří nemusí být advokátem, jen na členy odborové organizace jako mezinárodními úmluvami chráněného společenství; neuvádí se, že stěžovatele může zastoupit jen člen odborové organizace. Podle stěžovatelky citované ustanovení umožňuje zastoupení stěžovatele i členem rodiny, neboť rodina je rovněž společenstvím chráněným mezinárodními úmluvami. Pokud tedy právní úprava umožňuje, aby stěžovatele zatupoval člen odborové organizace, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie, musí být obdobné právo zaručeno i členům rodiny ve smyslu práva na rodinný život.
Stěžovatelka označila aplikaci § 105 odst. 2 s. ř. s. za diskriminační, neboť omezení zastupovat člena rodiny v řízení o kasační stížnosti členem rodiny s právním vzděláním dopadá na rodinné společenství silněji než na odborovou organizaci, kde je zastupování člena odborové organizace členem s právním vzděláním možné. I
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstata ústavně právní argumentace, opírající se prvotně o právo na přístup k soudu, spočívala v odlišném náhledu stěžovatele na výklad § 105 odst. 2 s. ř. s., konkrétně podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka měla za to, že může být v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupena členem své rodiny, manželem, který má srovnatelné vzdělání jako advokát.
Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že jeho úkolem není podávat výklad podústavního práva, ale zasáhnout, je-li v důsledku nesprávné aplikace a interpretace podústavních norem zasažena sféra základních práv a svobod; z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že tak činí zejména v případech zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, N 33/17 SbNU 235). O takový výkladový exces se však v posuzované věci nejednalo.
Řízení o kasační stížnosti (obdobně jako řízení dovolací či řízení před Ústavním soudem) je řízením, pro které procesní předpis vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem (dle § 105 odst. 2 s. ř. s. s výjimkou osob vyjmenovaných ve větě za středníkem). Stanovení zákonného požadavku na kvalifikované právní zastoupení advokátem v případě, že stěžovatel, fyzická osoba, sám nemá vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie, či nemá zaměstnance s takovýmto vzděláním, který by ho zastupoval, je záměrné.
Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k přezkoumání rozhodnutí správního soudu prvního stupně, resp. k přezkoumání řízení před správním orgánem, z hlediska tvrzených právních vad (srov. především § 103 odst. 1 s. ř. s.), zastoupení proto vyžaduje nezbytnou garanci profesní právní erudice zástupce. Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou (§ 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Pro zápis do seznamu musí splňovat podmínky předepsané v § 5 téhož zákona; zejména musí být plně svéprávný, trestně a kárně bezúhonný, mít vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu získané studiem na vysoké škole v České republice (ev.
za určitých podmínek i rovnocenné vzdělání získané v zahraničí), požadovanou praxi a advokátní nebo jinou srovnatelnou zkoušku, nevykonávat činnost neslučitelnou s výkonem advokacie, uhradit poplatek a složit slib. Je tedy zřejmé, že zákon stanoví podmínku kvalifikovaného zástupce, který je s jiným zástupcem, byť se srovnatelným vzděláním, nezaměnitelný (srov. usnesení NSS ze dne 10. 11. 2003 sp. zn. 4 As 45/2003, publikované pod č. 238/2004 Sb. NSS).
V posuzované věci Nejvyšší správní soud nepochybil, pokud nepřihlédl k právnímu zastoupení stěžovatelky osobou, která neprokázala, že je zapsána v seznamu advokátů. V situaci, kdy zákon stanoví podmínku kvalifikovaného zastoupení advokátem, je nesplnění této podmínky (i přes výzvu soudu) důvodem k odmítnutí kasační stížnosti podle § 46 odst. 1 písm. a), § 120 s. ř. s. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi neshledává takový postup ústavně nekonformní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4437/12 ze dne 7.
2. 2013, sp. zn. III. ÚS 4437/12 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1286/13 ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 740/18 ze dne 2. 5. 2018 a řadu dalších, dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) a v posuzované věci uzavírá, že požadavek Nejvyššího správního soudu na zastoupení stěžovatelky advokátem představuje dodržení zákonem stanovené formální podmínky řízení, přičemž se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. "Stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zavazuje nejen účastníka, ale i soud. Stěžovatelčina tvrzení o porušení ústavně zaručených práv (včetně tvrzené diskriminace) jsou tak zjevně neopodstatněná.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu