Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Broumem, advokátem Lázeňská 479/15, Děčín I, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. října 2021 č. j. 4 To 199/2021-349 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. května 2021 č. j. 63 T 77/2017-343, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 26. prosince 2021, navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel dne 6. listopadu 2020 podal v postavení odsouzeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem opakovaný návrh na obnovu řízení vedeného v prvním stupni před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 T 77/2017. V tomto původním řízení byl stěžovatel pravomocně uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let se zkušební dobou v délce 5 let.
Důvodem pro podání návrhu na povolení obnovy řízení měl být znalecký posudek a jeho dodatek č. 1 vyhotovený Ing. Alešem Mejzlíkem týkající se vyhodnocení telekomunikačního provozu jeho mobilního telefonu. Tento nový důkaz, a poznatky z něj plynoucí, měl zpochybnit správnost skutkových zjištění dosažených v původním řízení. Okresní soud po vyhodnocení daného znaleckého posudku dospěl k závěru, že tento není podkladem definovaným v § 278 odst. 1 trestního řádu k povolení obnovy řízení, tj. není důkazem, jenž sám o sobě, anebo s dalšími důkazy či skutečnostmi již známými, mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody.
Proto návrh na povolení obnovy podle § 283 písm. d) ve spojení s § 278 trestního řádu napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel následně podal proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud stížnost v záhlaví citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, neboť se bezvýhradně ztotožnil se závěry okresního soudu.
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Věcně je ústavní stížnost založena především na argumentu údajného zkrácení práva na obhajobu neprovedením daného znaleckého posudku, který by měl (stručně řečeno) minimálně zpochybnit skutkové zjištění o přítomnosti stěžovatele na místě činu v inkriminovanou dobu.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
7. Obnova řízení dle § 277 a násl. trestního řádu je mimořádným opravným prostředkem, který má za cíl odstranit případné nedostatky ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, a to za stavu, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Hlavním smyslem obnovy řízení je odstranění případného justičního omylu. V rámci posuzování podmínek pro obnovu řízení nedochází ze strany obecných soudů, natož v řízení před Ústavním soudem, k přezkumu správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení [k tomu viz např. nález ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08
(N 34/52 SbNU 343), dostupný též na http://nalus.usoud.cz).] V řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci obnovy řízení se pak přezkumná činnost Ústavního soudu zásadně omezuje na to, zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [k tomu srov. např. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89)].
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Oba ve věci rozhodující soudy stěžovateli předně vyložily, proč daný znalecký posudek nelze považovat za nový důkaz. Pakliže již v původním řízení soudy věděly o možnosti opatření posudku a rozhodly se tento důkazní návrh z určitých důvodů neakceptovat, nejde o nový důkaz. Dále obecné soudy stěžovateli vyložily, proč jím vyhotovený posudek ani nemá potenciál zvrátit původní rozhodnutí o jeho vině (ostatně danou problematiku soudy již jednou řešily na základě předchozí, obsahově obdobné, žádosti stěžovatele o povolení obnovy řízení, o níž okresní soud rozhodl zamítavým usnesením ze dne 27.
května 2020 č. j. 63 T 77/2017-29). Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění obou napadených rozhodnutí považuje za dostatečně podrobná, logická a srozumitelná (viz zejm. bod 6 usnesení okresního soudu a bod 8 usnesení krajského soudu). Ústavní soud v tomto ohledu podpůrně odkazuje na stanovisko pléna ze dne 21. dubna 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (253/2020 Sb.), v němž se zabýval tím, které nové skutečnosti, popř. důkazy mohou připadat v úvahu jako důvod pro povolení obnovy trestního řízení. Z uvedeného stanoviska (mimo jiné) jednoznačně plyne, že pro vyhodnocení nových skutečností či důkazů jako kvalifikovaných novot ve smyslu § 278 trestního řádu nepostačuje prostá potencialita možného ovlivnění výsledku původního řízení, nýbrž se vyžaduje vysoký stupeň pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněný předpoklad změny původního rozhodnutí.
O takovou situaci v projednávané věci nešlo. Ústavní soud nadto přitakává oběma obecným soudům rovněž v tom, že stěžovatel svojí argumentací (zopakovanou i v ústavní stížnosti) spíše než na tvrzenou novotu cílí na samotné vyhodnocení důkazů provedené soudy v původním řízení, jehož obnovy se domáhá, což se ale míjí s účelem institutu obnovy řízení.
10. Pro úplnost Ústavní soud ještě konstatuje, že garance poskytované čl. 6 Úmluvy se na řízení, v němž se rozhoduje o návrhu na povolení obnovy trestního řízení, nevztahuje (srov. např. usnesení ze dne 31. října 2017 sp. zn. II. ÚS 4007/16 a ze dne 18. dubna 2018 sp. zn. III. ÚS 3514/17 ). Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci tohoto ustanovení na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. srpna 2003 č. 46168/99), což se tedy týká i řízení o povolení obnovy pravomocně skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Oberschlick proti Rakousku ze dne 16. května 1995 č. 19255/92 a 21655/93).
11. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že v souzené věci nezjistil žádné, nota bene neústavní, vybočení ze zákonného rámce řízení o návrhu na povolení obnovy. Napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu