Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky QI investiční společnost, a. s., adresa Rybná 682/14, 110 05 Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, se sídlem Dlouhá 733/29, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2016, č. j. 20 Co 241/2016-72, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2016, č. j. 20 Co 241/2016-72, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v situaci, kdy řízení o samotné žalobě o soudní prodej zástavy zahájené na základě návrhu žalobkyně (stěžovatelky) bylo z důvodu jejího zpětvzetí zastaveno. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud obdobně tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.
Odvolací soud na danou věc aplikoval § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž posuzoval, který z účastníků řízení procesně zavinil, že byla žaloba vzata zpět. V této souvislosti dospěl k závěru, že zavinění je třeba spatřovat na straně žalobkyně, neboť svoji žalobu na soudní prodej zástavy vzala zpět z důvodu, že na základě jí podaného návrhu na nedobrovolnou dražbu byla zástava zpeněžena v rámci nedobrovolné dražby a odpadl tak předmět soudního řízení.
Za dané situace tedy nebylo možno vycházet z toho, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného (zástavního dlužníka), neboť ten prodej zástavy v nedobrovolné dražbě neinicioval, nýbrž k němu došlo na základě návrhu žalobkyně, jakožto zástavní věřitelky, která se souběžně domáhala nařízení soudního prodeje zástavy i nedobrovolné dražby. Odvolací soud rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, podle něhož se přiznané náhrady nákladů řízení může zástavní věřitel domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy dosaženého jejím prodejem, přičemž platí, že nařízení a provedení výkonu rozhodnutí k uspokojení náhrady těchto nákladů řízení z jiného majetku zástavního dlužníka je nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že zástavní dlužník již není vlastníkem zástavy, která byla zpeněžena právě k úhradě dluhu zajištěného zástavním právem, bylo by nemožné uspokojit náklady tohoto řízení z výtěžku zpeněžení zástavy.
sp. zn. II. ÚS 3641/15 ).
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Právě výše uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13
(N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10
(N 3/64 SbNU 29)].
6. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Jak je z odůvodnění výše napadeného rozhodnutí patrné, odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatelky. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s § 169 o.
s. ř. a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti preferuje výkladovou variantu jinou, která je pro ni příznivější, a sice že zavinění za zastavení řízení je třeba spatřovat na straně žalovaného, jde z její strany toliko o polemiku postrádající jakýkoliv ústavněprávní rozměr.
Odvolací soud rovněž poukázal na stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, a pokud se stěžovatelka domnívá, že by závěry z něho vyplývající měly aplikovány jinak, jedná se opět o pouhou polemiku s výkladem podústavního práva. Navíc nelze přehlédnout, že v citovaném usnesení se jednalo o zcela jiné okolnosti, když Nejvyšší soud shledal nesprávnost v rozhodnutí odvolacího soudu, který v situaci, kdy bylo vyhověno žalobě zástavního věřitele, a byl nařízen soudní prodej zástavy, vyslovil, že o nákladech řízení se u okresního soudu nerozhoduje.
V nyní projednávané věci se žaloba podaná stěžovatelkou vůbec meritorně neprojednávala, a proto bylo zcela namístě aplikovat zásady uplatňující se v případě zastavení řízení, což odvolací soud bezezbytku učinil a o náhradě nákladů řízení rozhodl v intencích § 146 odst. 2 o. s. ř.
7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu