Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., t. č. Věznice Praha - Ruzyně, právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016 č. j. 4 Tdo 860/2016-99, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 9 To 72/2015 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 3. 6. 2015 č. j. 9 T 3/2015-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny a práva na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") na základě odvolání obviněných (včetně stěžovatele) i státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil a znovu uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle stejných ustanovení trestního zákoníku.
Za uvedené jednání a za sbíhající se trestné činy úvěrového podvodu a zpronevěry, za které byl stěžovatel již dříve odsouzen, mu vrchní soud uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců. Nadto mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let. Zvlášť závažného zločinu podvodu se stěžovatel dopustil (velmi stručně řečeno) tím, že v úmyslu obohatit sebe a společnosti jím ovládané neplnil závazky z uzavřených kupních smluv k určitým nemovitostem.
Finanční prostředky získané z těchto smluv chtěl použít na úhradu jiných svých závazků, závazků jím řízených společností a pro osobní spotřebu.
3. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Namítal, že nenaplnil subjektivní stránku skutkového podstaty trestného činu podvodu. Nesouhlasil se závěry předchozích instancí ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Právě z tohoto posudku soudy čerpaly svůj závěr o jeho zavinění. Podle názoru stěžovatele však ze znaleckého posudku plynulo, že se nemohl dopustit podvodu, protože v rozhodné době nechtěl způsobit škodu. Naopak měl v úmyslu své závazky řádně uhradit. Stěžovatel podle svých slov spoléhal na to, že vzniklé závazky uhradí z realizace svého dalšího projektu v hodnotě 410 000 000 Kč. Oprávněně proto věřil ve svoji schopnost dostát vzniklým závazkům. Z objektivního pohledu jednal možná nezodpovědně. Ze svého subjektivního pohledu ale vycházel z víry ve své vlastní schopnosti.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatel podle něj většinu identických námitek uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení. Jak krajský soud, tak vrchní soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Závěr o naplnění subjektivní stránky je primárně závěrem právním. Ovšem stěžovatel tento závěr zpochybňoval z hledisek skutkových. Tím podle Nejvyššího soudu sestoupil na pole pouhé polemiky se skutkovými zjištěními soudů, resp. jejich hodnocením provedených důkazů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ten však nezjistil. Soudy v odůvodnění přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu učinily na podkladě hodnocení celé řady důkazů. Zejména krajský soud se zabýval celkovým kontextem podnikatelské činnosti velmi podrobně a do značné hloubky.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly se všemi důkazy. Přehlížely klinicko-psychologický posudek znalce a jeho výpověď během hlavního líčení. Úmysl stěžovatele podle tohoto posudku nebyl podvodný. Stěžovatel podle něj mohl být a byl vnitřně důvodně přesvědčen, že se mu podaří zrealizovat projekt prodeje nemovitosti za 410 000 000 Kč. Jeho oprávněná víra ve vlastní schopnosti zavdává příčinu k důvodným pochybnostem ohledně údajného úmyslu spáchat podvod.
Tyto skutečnosti jednoznačně podporuje znalecký posudek a výpověď znalce. Stěžovatel nechtěl nikoho poškodit. Měl v úmyslu své závazky uhradit. Proto chyběla subjektivní stránka trestného činu podvodu. Kdyby nebyl přesvědčen, že dokáže své závazky uhradit, nevkládal by do projektu jako záruku svůj osobní majetek včetně domu, ve kterém žila jeho bývalá manželka s jeho postiženým synem. Jednal z objektivního pohledu nezodpovědně. Ze svého subjektivního pohledu vycházel z víry ve své vlastní schopnosti.
Rozhodně nejednal ve snaze své závazky nesplnit. Nemohlo se proto jednat o úmyslný trestný čin.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda v řízení a v rozhodnutí ho završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu. Jeho námitky však směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout skutkovým závěrům obecných soudů, včetně závěrů, které vyvodily ze znaleckého posudku, jenž byl ve věci pořízen, a z následného výslechu znalce v hlavním líčení.
9. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním stejných námitek, které již uplatnil v předchozím řízení. Tato polemika je však nedosahuje ústavněprávní roviny a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva.
V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu