Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2018 č. j. 30 Cdo 2392/2018-423, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 54 Co 240/2017-402 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. prosince 2016 č. j. 42 C 165/2010-356, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Ing. Aleše Klaudyho, insolvenčního správce dlužníka ČETRANS a.s., sídlem Masarykovo nám. 191/18, Děčín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 10. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 12. 2016 č. j. 42 C 165/2010-356 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7 663 757 Kč. V rozsahu, v němž se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky 673 762 Kč, byla žaloba zamítnuta. Co do částky 3 926 431 Kč bylo řízení zastaveno. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 54 Co 240/2017-402 připustil změnu, respektive rozšíření žaloby v tom smyslu, že jejím předmětem jsou také úroky z prodlení ve výši 10,5 % z částky 7 663 757 Kč od 1.
2. 2008. Zároveň rozhodl, že rozsudek obvodního soudu se ve vyhovujícím výroku o věci samé mění tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 6 669 356 Kč spolu s 10,5% úroky z prodlení od 15. 7. 2008 do zaplacení. Co do částky 994 401 Kč spolu s 10,5% úroky z prodlení z této částky od 15. 7. 2008 do zaplacení a co do 10,5% úroků z prodlení z částky 7 663 757 Kč od 1. 2. 2008 do 14. 7. 2008 byla žaloba zamítnuta.
3. Částka, k jejímuž zaplacení je stěžovatelka povinna podle uvedených rozsudků, představuje náhradu škody vzniklé společnosti ČETRANS a.s. nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Předmětná škoda měla společnosti ČETRANS a.s. vzniknout tím, že na ni byla na základě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.
7. 2004 č. j. 19 Cm 497/2000-97 (dále jen "krajský soud"), jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005 č. j. 2 Cmo 261/2004-131, vymožena částka 5 298 330,10 Kč a rovněž 14% úroky z jednotlivých specifikovaných částek v kapitalizované výši ke dni vykonatelnosti rozsudku 6 909 900,34 Kč do konkursní podstaty úpadce EFEKTA, akciová společnost Liberec v likvidaci. Rozsudek krajského soudu byl ovšem posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007 č. j. 32 Odo 539/2006-170.
Správně totiž měla být žaloba správce konkursní podstaty úpadce EFEKTA, akciová společnost Liberec v likvidaci zamítnuta.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 30 Cdo 2392/2018-423 odmítnuto. Stěžovatelka v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ačkoli jde o jednu z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že z jí podaného dovolání je zřejmé, která konkrétní otázka hmotného a procesního práva byla rozhodnuta odlišně od ustálené rozhodovací praxe. V rámci důvodů dovolání měla dostatečně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Určujícími byly jednak nesprávné posouzení neexistence pohledávky společnosti ČETRANS a.s. vůči společnosti EFEKTA, akciová společnost Liberec v likvidaci, když podle stěžovatelky tato pohledávka existovala a ze strany prvně uvedené společnosti bylo do konkursní podstaty druhé společnosti plněno po právu. Vymožením částky, byť k němu došlo na základě nezákonného rozsudku, proto společnosti ČETRANS a.s. nebyla způsobena škoda. Druhý důvod se týkal nesprávného postupu městského soudu, který připustil změnu žaloby až ve svém rozsudku, a nikoli procesním rozhodnutím v rámci odvolacího řízení. Stěžovatelka tak nemohla řádně uplatnit svá práva, například vznést námitku promlčení nároku na příslušenství pohledávky. Nárok vedlejšího účastníka na úroky z prodlení nebyl v rozsudku krajského soudu nijak odůvodněn. Nejvyšší soud postupoval při posuzování bezvadnosti dovolání příliš formalisticky, čímž měl porušit základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatelka nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Aktivní legitimace státu k podání ústavní stížnosti je dána tím, že předmětem řízení před obecnými soudy byl soukromoprávní spor mezi ním a vedlejším účastníkem, v němž má stát jako právnická osoba postavení obdobné jednotlivci.
7. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků městského soudu a obvodního soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že v něm nevymezila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. K věcnému přezkumu těchto rozhodnutí by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro jejich posouzení jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími i obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 42 C 165/2010, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky záviselo na tom, zda její dovolání skutečně obsahovalo náležitosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání stěžovatelky vyplývá, že v něm tato náležitost chybí. Stěžovatelka se v dovolání omezila na konstatování, že přípustnost dovolání vyvozuje z posledně uvedeného ustanovení, na žádném místě však již neupřesnila, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí.
Vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přitom nelze zaměňovat s vymezením dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné její ústavně zaručené základní právo. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění usnesení dovolacího soudu.
11. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu