Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. MgA Tomáše Thona, Ph.D., zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem Říčany, 17. listopadu 230/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. 21 Cdo 2691/2018-1679, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2018 č. j. 16 Co 26/2016-1641 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 10. 2015 č. j. 6 C 87/2011-1289, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se v soudním řízení stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru s Církevní konzervatoří Opava pro nadbytečnost, přičemž předmětem sporu bylo zejména to, zda u něj došlo k poklesu počtu žáků, odůvodňujícímu výpověď.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a krajský soud napadeným rozsudkem tento rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatele, uvedl, že uvádí-li dovolatel s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3446/2006, ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1717/2005, ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003 a ze dne 28. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 373/2012, že se odvolací soud při posuzování příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a organizačními změnami odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o.
s. ř.), pak přehlíží, že soudy v těchto případech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (podstatou námitek dovolatele, že "celé organizační opatření o úsporách bylo motivováno snahou zbavit se nepohodlného zaměstnance", že odvolací soud "neposoudil příkaz statutárního orgánu školy - Rady školské právnické osoby a zápis zjednání Rady ŠPO, který je důkazním prostředkem, že má uspořit na ekonomce Ing.
Koníkové a neuvedl, proč tak neučinil", a že "v tabulkách z 10. 5. 2011, které byly podkladem ke zdůvodnění výpovědi, žalovaná nepočítá a nezapočítává žalobcem vyučované hodiny záměrně z přímého diskriminačního důvodu pohlaví jeho žákyně a tím ho nepřímo diskriminovala, neboť těhotná diskriminovaná žákyně školy i přes své těhotenství chtěla ve studiu pokračovat, žalovanou jí to bylo diskriminačně znemožněno, aby žalobce tak zdánlivě neutrálním postupem záměrně znevýhodnila z hlediska počtu vyučovacích hodin", je jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry soudů, jakož i s hodnocením důkazů, které jim předcházelo, a dovolatel současně předestírá svá vlastní skutková zjištění, na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve namítá neexistenci pracovní smlouvy, která byla vypovězena, a poukazuje na to, že pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou, která původní smlouvu nahrazovala. Dále tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů byla v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Zaměstnavatelka stěžovatele podle jeho názoru nepřímo diskriminovala přímou diskriminací žákyně stěžovatele z důvodu jejího rodinného stavu (těhotenství) a vedení školy i další pedagogové měli na tuto žákyni vykonávat opakovaný nátlak, aby studium proti své vůli přerušila.
Tím, že zaměstnavatelka stěžovatele s touto žákyní nepočítala v příslušných tabulkách, tak byly podle stěžovatele účelově vytvořeny podmínky pro organizační opatření a pro dání výpovědi stěžovateli z organizačních důvodů. Obecné soudy pak neprovedly předložený listinný důkaz o přerušení studia, který prokazoval, že k přerušení došlo až v reakci na to, že stěžovateli bylo znemožněno pokračovat v práci. Obecné soudy tak zaměňují příčinu a následek. Soudy podle stěžovatele zcela nekriticky převzaly argumentaci zaměstnavatele, podle které volba padla na stěžovatele proto, že byl ve vyšší platové třídě a proto jeho propuštěním zaměstnavatel uspořil na mzdových prostředcích více, než kolik by ušetřil, pokud by propustil jinou vyučující.
Otázka kvalifikace pedagogického pracovníka není otázkou hodnocení prováděnou zaměstnavatelem, ale otázkou upravenou zákonem, který musí každý zaměstnavatel při uzavírání i rozvazování pracovních poměrů dodržovat.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III.
ÚS 23/93 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatel jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyhodnotili předložené důkazy, a interpretovaly podústavní právo.
9. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy, pokud tato nevykazují ústavněprávní deficity, což v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s názorem stěžovatele, že se snad stal obětí nepřímé diskriminace. I kdyby snad byla jeho žákyně diskriminována, nelze z toho dovodit diskriminaci učitele. Nepřímou diskriminací ve smyslu příslušných právních předpisů opravdu nemůže být shledáno zacházení s jinou osobou než je osoba tvrzeně diskriminována. Ani ohledně této otázky tedy nenabývá ústavní stížnost stěžovatele ústavního rozměru.
10. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu