Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, se sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2022, sp. zn. 8 To 256/2022, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. srpna 2022, sp. zn. 43 Nt 4305/2022, takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 80 a 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka podala již poněkolikáté návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci. Rovněž brojila již v mnoha případech před Ústavním soudem proti dílčím soudním rozhodnutím v její kauze, proto se soud soustřeďuje pouze na okolnosti rozhodné v této procesní linii. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v řízení o obnově napadeným usnesením tak, že podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl návrh na povolení obnovy - neshledal totiž důvody k povolení podle § 278 odst. 1 trestního řádu.
Z dokazování provedeného u veřejného zasedání (tedy z výslechu stěžovatelky a četných listinných důkazů) nevyplynuly žádné nové skutečnosti ani důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s již dříve známými skutečnostmi svědčit pro jiné rozhodnutí o vině odsouzené stěžovatelky. Obvodní soud zdůraznil, že stěžovatelka doložila jediný nový dosud nepředložený důkaz v rámci předchozích žádostí o obnovu, tedy zprávu o provedení kontroly ČNB. Ani tento důkaz však nevyvrátil skutečnost, že stěžovatelka uvedla nepravdivé údaje bance (potvrzení o zaměstnání u zaměstnavatele, kde reálně nepracovala).
Soud ze zprávy ČNB nezjistil, že by osvědčovala nevinu stěžovatelky, či že by k jednání stěžovatelky nedošlo.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu, kterou Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stěžovatelka namítala, že prokázala, že žádnou listinu nepadělala a byt užívala na základě vlastního užívacího práva. Městský soud však považoval prvostupňové řízení o povolení obnovy za zákonné. Nebylo prokázáno, že by osoba B. H. manipulovala s potvrzením o zaměstnání stěžovatelky. Potvrzení, které stěžovatelka v žádosti o úvěr předložila, se nezakládalo na pravdě. Na této skutečnosti nic nemění ani zpráva o kontrole ČNB, kterou stěžovatelka doložila. Zejména z těchto důvodů se městský soud ztotožnil s posouzením ze strany obvodního soudu.
4. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí, kterými nebyla povolena obnova, v rozporu s právem na spravedlivý proces. Obnově mělo být vyhověno. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/99 ze dne 25. 11. 1999 (N 165/16 SbNU 215) tento soud vyslovil, že za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Právě uplatnění tohoto závěru se nyní stěžovatelka dovolává. Po Ústavním soudu se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti.
Stěžovatelka nikomu neublížila a nikoho nezkrátila o žádné finanční prostředky, nezkrátila by nikoho ani po získání úvěru, který by splatila. Stěžovatelka má za to, že soudy v řízení o povolení obnově trestního řízení formalisticky vzaly ucelenou argumentaci dosavadních rozhodnutí a odmítly z formálních důvodů nahlížet kauzu a již provedené důkazy ústavně konformním způsobem, čímž nepřipustily obnovu trestního řízení. Tím odmítly stěžovatelce poskytnout spravedlnost. Veškeré již předložené a provedené důkazy a tvrzení mají totiž v tuto chvíli jiný obsah, než v době, kdy byly provedeny.
Důvod, proč jej mají jiný, je dán právě formalistickým provedením důkazů pouze v neprospěch stěžovatelky, stěžovatelka nechtěla a nikdy nemohla spáchat úvěrový podvod, protože v moment, kdy měla pokus tohoto činu provést, nebylo její právní postavení postaveno na několika úrovních na jisto a i proto, že by úvěr řádně splatila (měla z čeho), což už ale nikoho nezajímá.
II. Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Podle § 278 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí.
Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém, trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15 ].
8. K obnově trestního řízení Ústavní soud opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené (resp. napadená) meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)], ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17
(N 176/96 SbNU 229)]. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existence důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, a zamítne-li takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12 ]. Napadená rozhodnutí ve stěžovatelčině věci však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí. Oba soudy své závěry o tom, že předložené skutečnosti buď pro orgány činné v trestním řízení nejsou novými (neznámými) skutečnostmi, anebo nemohou mít vliv na rozhodnutí o vině či trestu, dostatečně odůvodnily a jejich závěry jsou ústavně souladné.
9. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
10. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu