K náležitému vypořádání se s otázkou pravé identity odsouzeného obecnými soudy v řízení o povolení obnovy
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky - ze dne 15. září 2015
sp. zn. III. ÚS 2288/15
ve věci ústavní stížnosti N. V. T. alias L. V. T., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2015 č. j. 7 To 48/2015-149 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015 č. j. Nt 61/2014-129, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh o povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení.
Odůvodnění
I. Stěžovatelem namítané zásahy do základních práv
1. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2015 č. j. 7 To 48/2015-149 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015 č. j. Nt 61/2014-129, jimiž jmenované soudy zamítly jeho žádost o povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 7 T 22/2012-2087 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012.
2. Napadenými rozhodnutími mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 6 odst. 3 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
II. Řízení předcházející podání ústavní stížnosti
3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také "vrchní soud") ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012, jímž byl zrušen prvostupňový rozsudek Krajského soudu v Praze (dále také "krajský soud") ze dne 20. září 2012 č. j. 7 T 22/2012-2087, byl stěžovatel - pod totožností L. V. T., státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, (dále také "odsouzený") - společně s dalšími třemi obviněnými uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. l trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.
4. Uvedeného jednání se odsouzený L. V. T. společně s odsouzeným N. T. S. měli dopustit, stručně řečeno, tím, že dne 29. ledna 2011 kolem 15.00 hodin na základě předchozí dohody odebrali na adrese X, za účelem další distribuce 4 805,8 g vrcholových částí rostlin konopí obsahujících 685,9 g psychotropní látky delta-9-THC (delta-9-tetrahydrokanabinol), aniž měli povolení k zacházení s psychotropními a omamnými látkami; poté odsouzený L. V. T. naložil tašku s konopím na zadní sedadlo osobního automobilu, kterým oba odsouzení odjeli po dálnici D5 směrem na Prahu, kde byli následně kontrolováni a zadrženi hlídkou Policie České republiky.
5. L. V. T. byl za uvedený přečin rozsudkem vrchního soudu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.
6. V dovolání proti rozsudku vrchního soudu odsouzený brojil mimo jiné proti uložení trestu vyhoštění. Vrchní soud se podle něj řádně nevypořádal s jeho tvrzením, že mu v případě vyhoštění do země původu hrozí trest smrti. Podle svého vyjádření při veřejném zasedání před odvolacím soudem uvedl skutečnosti, které jeho obavy potvrzují a k jejich doložení navrhl vyslechnout svou družku, což však vrchní soud neakceptoval.
7. Dovolání odsouzeného proti rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 6 Tdo 479/2013 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Námitku odsouzeného týkající se jeho ohrožení trestem smrti označil dovolací soud za zjevně neopodstatněnou, neboť konstatoval, že odsouzený nikterak nekonkretizoval, v čem jím tvrzené nebezpečí uložení trestu smrti spočívá. Podle dovolacího soudu uvedl odsouzený pouze okolnosti, jež nejsou dostatečně konkrétní pro závěr, že se měl dopustit na území mateřského státu (Vietnamské socialistické republiky) natolik závažné drogové trestné činnosti, kterou tamní trestní zákon sankcionuje též trestem smrti, a že by zde byl pro takovou trestnou činnost vůbec stíhán. Hrozba trestu smrti jako trestu nelidského přitom musí mít podle něj zcela reálný charakter, nestačí, že v obecné rovině trestní zákon státu, do něhož má být odsouzený vyhoštěn, uložení takového trestu umožňuje.
8. Proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal odsouzený ústavní stížnost, v níž převážně zopakoval své námitky, uvedené již v dovolacím řízení. Tu Ústavní soud usnesením ze dne 7. května 2014
sp. zn. II. ÚS 3328/13
(v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil s argumentací dovolacího soudu, přičemž konstatoval, že odsouzený se v předešlém trestním řízení pouze nejasně zmiňoval o tom, že jeho jméno figuruje v jakési trestní věci vedené před vietnamskými orgány, o čemž se navíc dozvěděl pouze z doslechu; neuvedl tedy dostatečně konkrétní skutečnosti, které by podporovaly jeho tvrzení o ohrožení trestem smrti.
9. Jelikož odsouzený po právní moci rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění neuposlechl výzvy k vycestování z České republiky, byl na základě příkazu Krajského soudu v Praze zatčen a usnesením jmenovaného soudu ze dne 31. října 2014 sp. zn. 7 T 22/2012 byl vzat do vyhošťovací vazby. V rámci vazebního zasedání jeho obhájce poprvé zmínil odlišnou totožnost odsouzeného, jakož i to, že obhajoba má k dispozici rozsudek vietnamského soudu, v němž jsou uvedeny skutečnosti, které by mohly vést k jeho odsouzení v zemi původu a případnému ohrožení absolutním trestem.
10. Dne 12. listopadu 2014 podal odsouzený Krajskému soudu v Praze návrh na povolení obnovy řízení, v němž uvedl, že se mu podařilo získat nové důkazy prokazující, že v případě realizace trestu vyhoštění bude vystaven hrozbě trestu smrti. Jeho obhájce v návrhu uvedl, že odsouzený, vystupující v předmětné trestní věci v České republice pod identitou L. V. T., je ve skutečnosti osobou N. V. T., která měla být zapojena do trestní kauzy vedené ve Vietnamské socialistické republice. Tuto skutečnost podle obhajoby prokazuje rozsudek Nejvyššího lidového soudu Vietnamské socialistické republiky ze dne 25. května 2005, který v odůvodnění obsahuje informace o tom, že se osoba jménem N. V. T. podílela na drogové činnosti stíhané organizované skupiny; v rámci uvedené trestní věci bylo odsouzeno 29 osob a na pěti z nich byl vykonán trest smrti. Totožnost odsouzeného L. V. T. a osoby jménem N. V. T. se obhajoba snažila doložit osobním dokladem stěžovatele, obsahujícím jeho otisky prstů, a spisem Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-46/LE-LE05-2013.
11. Krajský soud v Praze za účelem zjištění pravé identity odsouzeného provedl jeho výslech, vyžádal si zprávu od Ředitelství služby cizinecké policie k otázce vystavení náhradního cestovního dokladu na jméno L. V. T., zapůjčil si spis Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-46/LE-LE05-2013, týkající se žádosti odsouzeného o udělení mezinárodní ochrany. K návrhu obhajoby krajský soud nechal prostřednictvím státního zástupce vypracovat znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie a odvětví zkoumání dokladů a písemností, jímž byly porovnány otisky odsouzeného a otisky na osobním dokladu předloženém obhajobou a ověřena pravost tohoto osobního dokladu. Ačkoliv ze znaleckého posudku vyplynulo, že otisky jsou shodné a předložený doklad je pravděpodobně pravý, znalec Ing. Antonín Korynta, jako jeden ze zpracovatelů uvedeného posudku, při svém výslechu ve veřejném zasedání krajský soud nepřesvědčil o své jednoznačné hodnověrnosti, a soud proto k jeho závěrům nepřihlédl. Krajský soud uzavřel, že podle jeho názoru nebyly navrženy žádné nové důkazy či nové skutečnosti, které by mohly v souvislosti s již provedenými důkazy přinést jiné rozhodnutí o vině či trestu. Jelikož tedy nezjistil, že by byly dány důvody pro obnovu řízení podle § 278 trestního řádu, návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl, a to usnesením ze dne 30. dubna 2015 č. j. Nt 61/2014-129.
12. Proti usnesení krajského soudu podal odsouzený stížnost, v níž namítal nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení a jeho nepřezkoumatelnost. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní nepřisvědčil námitkám odsouzeného, nýbrž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a usnesením ze dne 30. června 2015 č. j. 7 To 48/2015-149 stížnost odsouzeného podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
13. Dne 12. listopadu 2014 podal odsouzený návrh na upuštění od výkonu trestu vyhoštění dle § 350h odst. 4 trestního řádu. Svůj návrh založil na obdobných důvodech jako návrh na povolení obnovy řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. prosince 2014 sp. zn. Nt 238/2014 návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že podle něj nenastaly žádné nové skutečnosti, pro které by bylo uložení trestu vyhoštění vyloučeno. To, co odsouzený ve své žádosti uvedl, jsou podle názoru krajského soudu pouhá nepodložená tvrzení; odsouzený přitom již v minulosti vystupoval pod různými jmény a soud nemá žádný důkaz, že by jeho pravá identita byla spojena se jménem N. V. T. O stížnosti proti usnesení krajského soudu rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. dubna 2015 sp. zn. 7 To 5/2015 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
14. Dne 3. března 2015 podal odsouzený návrh na přerušení výkonu trestu vyhoštění podle § 350h odst. 1 trestního řádu. Krajský soud v Praze zamítl i tento návrh, a to usnesením ze dne 30. března 2015 sp. zn. Nt 207/2015. Vrchní soud v Praze se ztotožnil se závěrem krajského soudu a usnesením ze dne 7. května 2015 sp. zn. 7 To 38/2015 stížnost odsouzeného proti jmenovanému usnesení zamítl.
15. Stěžovatel se domnívá, že usnesením soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jeho žádost o povolení obnovy řízení, jakož i následným zamítnutím stížnosti proti tomuto usnesení bylo zasaženo do jeho základních práv. Obecné soudy podle něj nedostály požadavkům, které jsou kladeny na odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť jejich rozhodnutí vykazují zjevné znaky nedostatečnosti a nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že jde o zcela výjimečnou situaci spojenou se zcela výjimečnými důsledky, a soudní rozhodování by proto mělo být podrobeno zvýšeným nárokům.
16. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Je přesvědčen, že předložil soudu jasné a hodnověrné důkazy prokazující jeho tvrzení o hrozícím uložení trestu smrti po návratu do země původu. Má za to, že jediný relevantní důkaz, který by mohl jeho tvrzení vyvracet, je zpráva Ředitelství služby cizinecké policie, podle níž mu byl na jeho žádost vietnamskými úřady vystaven náhradní cestovní doklad na jméno L. V. T., jenž mu byl cestou Ministerstva zahraničních věci zaslán dne 19. ledna 2015, přičemž odsouzený nedokázal soudu vysvětlit, jak je možné, že vietnamská strana přiřadila správnou fotografii k cestovnímu dokladu. V této souvislosti nicméně uvádí, že tato skutečnost ještě sama o sobě nikterak nevyvrací tvrzení obhajoby ohledně jeho pravé identity.
17. Jde-li o znalecký posudek Ing. Antonína Korynty, stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, podle nějž tento znalec není věrohodný. Poukazuje na to, že jde o znalce znaleckého a vědeckovýzkumného ústavu ve smyslu § 21 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, který je navíc jedním z mála specialistů schopných se k dané otázce fundovaně vyjádřit. Má za to, že kontakt jmenovaného znalce s obhajobou nemá žádný dopad na věrohodnost jmenovaného znalce, stejně tak rozporuje další výhrady vznesené obecnými soudy na znalcovu adresu. Stěžovatel dodává, že pokud měly obecné soudy pochybnosti o závěrech znaleckého zkoumání, měly nechat vypracovat revizní znalecký posudek, který by sporné body dokazování osvětlil.
18. Navzdory výtkám obecných soudů stěžovatel uvádí, že skutečnosti tvrzené v řízení o povolení obnovy řízení nemohl uplatnit v přechozím řízení, neboť neměl v ruce žádné konkrétní důkazy, které by jeho tvrzení dokládaly. Právě nové skutečnosti a důkazy (zejména rozsudek vietnamského soudu a identifikační průkaz stěžovatele) vyšly najevo až později a mohou být důvodem pro jiné rozhodnutí o ukládaném trestu.
19. Nadto stěžovatel uvádí, že k potvrzení své pravé identity navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem, kterým by byl zjištěn jeho skutečný věk. Tento důkazní návrh soud prvního stupně zcela opomněl a nevyjádřil se k němu ani soud stížnostní.
20. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 7 T 22/2012-2087, na jejichž základě mu byl mimo jiné uložen trest vyhoštění ve smyslu § 80 trestního zákoníku. O tomto návrhu Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 11. srpna 2015 č. j.
III. ÚS 2288/15-18
tak, že odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012.
21. K posouzení ústavní stížnosti měl Ústavní soud k dispozici soudní spis vedený Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 7 T 22/2012.
22. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud k vyjádření Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Praze a Krajské státní zastupitelství v Praze.
23. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření ze dne 18. srpna 2015, v němž konstatoval, že se problematikou trestu vyhoštění v případě stěžovatele opakovaně a velmi pečlivě zabýval, a to včetně samotného meritorního rozhodnutí. Stěžovatel podle něj argumentoval možným ohrožením trestem smrti již v původním řízení, avšak s jiným zdůvodněním. Za kardinální důkaz o totožnosti stěžovatele vrchní soud považuje to, že při vystavení náhradního cestovního dokladu stěžovateli k němu vietnamské orgány přiřadily jeho správnou fotografii. V případě, že by shromážděné důkazy nepostačovaly k rozhodnutí ve věci, má vrchní soud za to, že posledním a patrně zároveň jediným objektivním důkazem by bylo přímé vyjádření samotné vietnamské strany ohledně totožnosti osoby odsouzeného.
24. Krajský soud v Praze vyjádřením ze dne 28. srpna 2015 konstatoval, že nemá nic, co by mohlo být uvedeno nad rámec odůvodnění napadeného usnesení. Zároveň však Ústavní soud seznámil s tím, že mu byla Policejním prezidiem České republiky předložena zpráva styčného důstojníka ve Vietnamu s datem 28. července 2015, z níž vyplývá, že L. V. T. je ve skutečnosti potvrzen jako N. V. T. Ze zprávy dále vyplývá, že na osobu jménem N. V. T. vydala Policie v Nghe An mezinárodní zatýkací rozkaz a bylo vyhlášeno pátrání Interpolem Vietnamu s tím, že je hledán v souvislosti s nelegálním obchodem s narkotiky, za což mu má hrozit až doživotní trest odnětí svobody. Ke zprávě je podle sdělení krajského soudu připojen mezinárodní zatýkací rozkaz v anglickém jazyce a na něm je fotografie osoby N. V. T.. Krajský soud je však přesvědčen, že na této fotografii není osoba L. V. T., tedy osoba, která byla rozsudkem krajského soudu odsouzena.
25. Krajské státní zastupitelství v Praze se svým přípisem ze dne 17. srpna 2015 v souladu s § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení, a tím i možnosti podat vyjádření k ústavní stížnosti.
46. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem v projednávané věci porušily základní práva stěžovatele, konkrétně právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
47. Původním shora jmenovaným meritorním rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Návrhem na povolení obnovy se stěžovatel domáhal obnovy řízení, v němž by došlo k přezkoumání tohoto trestu. Svůj návrh zdůvodnil tím, že v původním rozsudku byly uvedeny nepravé identifikační údaje týkající se jeho osoby (L. V. T.), ačkoli jeho pravá identita je odlišná (N. V. T.). Pod pravou identitou přitom má být trestně stíhán v zemi původu (Vietnamské socialistické republice), kde mu podle jeho mínění hrozí uložení trestu smrti.
48. Jak již bylo výše uvedeno, vyjdou-li po právní moci rozsudku, jímž byl uložen trest odnětí svobody, najevo nové skutečnosti nebo důkazy, jež by zakládaly důvodnou obavu, že v zemi, kam má být osoba vyhoštěna, jí bude reálně hrozit uložení či vykonání trestu smrti, může to být důvodem k obnově řízení ve smyslu § 278 trestního řádu. Důvodem pro povolení obnovy může být sám o sobě i údaj o jiné identitě odsouzeného, než jaká byla uvedena v pravomocném rozsudku. Tento údaj je totiž zahrnut jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu; zjištění o nové identitě odsouzeného proto představuje novou skutečnost, jež by mohla ovlivnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody.
49. Aby tvrzení o odlišné identitě odsouzeného obstálo jako důvod pro povolení obnovy řízení, mělo by být podloženo konkrétními důkazy, které dříve nebyly soudům rozhodujícím v dané věci známy. Novým důkazem, kterým se stěžovatel pokoušel prokázat nově tvrzenou identitu, byl osobní doklad vystavený na jméno N. V. T. obsahující mimo jiné otisky prstů a fotografii pasového formátu. K potvrzení věrohodnosti tohoto důkazu stěžovatel navrhl zpracování znaleckého posudku k porovnání otisků prstů na dokladu s otisky stěžovatele a k ověření pravosti dokladu. Soudu dále navrhl k ověření nově tvrzené identity důkaz spisem Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-46/LE-LE05-2013.
50. Krajský soud nicméně tvrzení o nové identitě odsouzeného jako důvod pro povolení obnovy bez dalšího nepřijal, nýbrž k objasnění této skutečnosti provedl další šetření ve smyslu § 282 odst. 1 trestního řádu.
51. V prvé řadě nechal na návrh obhajoby prostřednictvím státního zastupitelství a policejního orgánu zpracovat znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie a odvětví zkoumání dokladů a písemností. Ze znaleckého posudku, zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha, Policie České republiky, znalci Mgr. Evou Klannerovou a Ing. Antonínem Koryntou, vyplynulo, že daktyloskopické otisky z předloženého osobního dokladu jsou shodné s otisky ukazováku pravé a levé ruky odsouzeného. K otázce pravosti osobního dokladu znalecký posudek konstatoval, že předložený vietnamský doklad totožnosti je pravděpodobně pravý a k jeho výrobě bylo použito tiskové techniky, která se standardně používá k výrobě pravých dokladů. Přesto krajský soud závěry znaleckého zkoumání neakceptoval. Ve veřejném zasedání ze dne 30. dubna 2015 totiž vyslechl soudního znalce Ing. Koryntu, který k dotazům předsedkyně senátu a státní zástupkyně uvedl mimo jiné to, že zkoumání vietnamských dokladů je problematické, neboť znalci nemají k dispozici adekvátní vzory vietnamských dokladů a pracují pouze s obrazovou dokumentací a stručným popisem, jak by měl doklad vypadat. Na rozdíl od předloženého dokladu byly na dokladech ze stejného období, které zkoumal znalec, v jiných případech osobní fotografie barevné. K dotazu předsedkyně senátu znalec uvedl, že byl před vypracováním posudku opakovaně v kontaktu s obhajobou, a dokonce viděl zkoumaný doklad ještě předtím, než mu bylo ve věci uloženo zpracování znaleckého posudku. Krajský soud proto znalce nepovažoval za hodnověrného a výsledky znaleckého zkoumání se dále nezabýval.
52. K prověření identity stěžovatele si krajský soud zapůjčil spis Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-46/LE-LE05-2013, z něhož zjistil, že dne 27. února 2013 odsouzený požádal o udělení mezinárodní ochrany pod jménem N. V. T. Totožnost odsouzeného (žadatele) však nebyla v uvedeném řízení ověřována, odsouzený ji doložil pouze svým čestným prohlášením.
53. Od Ředitelství služby cizinecké policie krajský soud dále zjistil, že odsouzenému byl vietnamskými úřady vystaven náhradní cestovní doklad, který mu byl doručen prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí dne 19. ledna 2015. Daný cestovní doklad byl vystaven na identitu L. V. T. na základě žádosti, kterou odsouzený vyplnil ve věznici a která byla společně s osobní fotografií a fotokopií cestovního pasu odeslána vietnamským orgánům do Hanoje. Další dokazování za účelem zjištění pravé identity stěžovatele, krom jeho výslechu ve veřejném zasedání, krajský soud neprováděl.
54. Existenci reálného ohrožení trestem smrti v zemi původu odsouzený dokládal rozsudkem Nejvyššího lidového soudu Vietnamské socialistické republiky ze dne 25. května 2005 č. 856/2005 a dokumentem ze dne 21. prosince 2011, adresovaným rodině N. V. T., představujícím výzvu k tomu, aby se N. V. T., který je stíhán pro trestný čin nedovoleného obchodování s omamnými látkami a skrývá se na neznámém místě, dobrovolně přihlásil státním orgánům. Tyto důkazy rovněž nebyly soudu dříve známy a vyšly najevo až v řízení o povolení obnovy. Jelikož se však obecné soudy neztotožnily s námitkou ohledně odlišné identity odsouzeného, uvedenými důkazy vztahujícími se k trestnímu stíhání osoby N. V. T. ve Vietnamu se blíže nezabývaly.
55. Na základě výše uvedených důkazů, jakož i na základě výslechu odsouzeného ze dne 12. února 2015 krajský soud dospěl k závěru, že nebyly navrženy žádné nové důkazy či nové skutečnosti, které by mohly v souvislosti s již provedenými důkazy vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu. Krajský soud především uvedl, že stěžovatel již v původním trestním řízení hovořil o tom, že v zemi původu je ohrožen trestem smrti, což však po celou dobu řízení nikterak neprokázal. Mohl přitom i v předcházejícím řízení kdykoliv tvrdit, že se jmenuje N. V. T., a uvést skutečnosti týkající se jeho trestního stíhání v zemi původu s tím, že dosud nemá na podporu svých tvrzení důkazy. Některé podklady nově předložené soudu (doklad totožnosti, odsuzující rozsudek vietnamského soudu) měl odsouzený navíc podle názoru krajského soudu k dispozici již dlouho před podáním návrhu na obnovu řízení. Odsouzený podle něj neuvádí o řadě skutečností pravdu, o čemž svědčí rozpory mezi jeho jednotlivými výpověďmi.
56. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní se s argumentací krajského soudu ztotožnil a zdůraznil, že za stěžejní důkaz pro své rozhodnutí považuje zejména tu skutečnost, že při vystavení náhradního cestovního dokladu přiřadila vietnamská strana správnou fotografii odsouzeného.
57. Ústavní soud má za to, že se obecné soudy nevypořádaly ústavně konformním způsobem s otázkou pravé identity stěžovatele. Důkazy a tvrzení předložené obhajobou jednoznačně vnesly do povolovacího řízení pochybnost o tom, zda byl stěžovatel v původním pravomocně skončeném řízení odsouzen pod svou pravou identitou, či nikoliv. Šetření provedené krajským soudem přitom podle názoru Ústavního soudu tuto pochybnost nikterak nevyvrátilo. O tom ostatně svědčí i konstatování vrchního soudu, jenž ve svém rozhodnutí uvedl, že "pokud by osoba odsouzeného skutečně měla být prakticky mezinárodním distributorem drog, ... pak nutně vyvstává do popředí i značná nebezpečnost takové osoby a zejména to, že její přítomnost na území České republiky je krajně nevítaná". Tato argumentace je podle Ústavního soudu zjevně nelogická za situace, kdy vrchní soud zároveň tvrdí, že je potvrzena totožnost odsouzeného uvedená v pravomocném rozsudku, tedy jako osoby L. V. T. Naopak v případě, kdy obecné soudy v řízení o povolení obnovy samy připustí pochybnosti o totožnosti odsouzeného, nelze akceptovat postup, jímž soudy fakticky rezignují na řádné zjištění této skutečnosti. Jelikož identifikace odsouzeného je nepochybně součástí skutkových zjištění pravomocného rozsudku, došlo by takovým postupem k popření jednoho ze stěžejních cílů trestního procesu, kterým je nalezení pravdy o spáchaném skutku, v němž je spatřován trestný čin.
58. Nesprávná identifikace odsouzeného v pravomocném rozsudku představuje sama o sobě důvod pro obnovu řízení (viz bod 44). Řádné zjištění pravé identity odsouzeného je nicméně v projednávané věci o to závažnější, že by mohlo mít vliv i na druh ukládaného trestu. Ze stěžovatelem předložených důkazů totiž vyvstává pochybnost, zda by i pod tvrzenou novou identitou mohl být odsouzenému uložen trest vyhoštění, či zda by se uplatnila překážka ve smyslu § 80 odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Zodpovězení této otázky by bylo úkolem nalézacího soudu v obnoveném řízení. Náležité zjištění identity odsouzeného není v projednávaném případě pouze otázkou řádného označení pachatele trestného činu v odsuzujícím rozsudku, nýbrž může mít pro odsouzeného závažné následky z hlediska ukládaného trestu, resp. z hlediska ochrany jeho základních práv. Aniž by totiž došlo ke zjištění pravé totožnosti odsouzeného, nelze posoudit potenciální ohrožení jeho základních práv spočívající podle jeho názoru ve vyhoštění do země, kde mu má hrozit trest smrti (viz body 33 a násl.).
59. Ústavní soud je přesvědčen, že za popsané důkazní situace i nadále existuje pochybnost o pravé identitě odsouzeného, jež nebyla obecnými soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí nikterak rozptýlena. Soudy nevysvětlily dostatečně, proč nepovažují tvrzení stěžovatele o jeho pravé identitě a jím předložený osobní doklad za novou skutečnost, resp. důkaz, který by mohl mít vliv na jiné rozhodnutí ve věci. Pokud krajský soud nechal vyhotovit znalecký posudek potvrzující pravost zmíněného osobního dokladu, který však následně nevzal v potaz, neboť dotčeného znalce nepovažoval za hodnověrného, nebyla tím jakkoliv postavena najisto samotná pravost předloženého dokladu, a tedy ani vyvráceno tvrzení stěžovatele ohledně jeho pravé identity. V tomto směru nepovažuje Ústavní soud za dostatečně přesvědčivou ani tu skutečnost, že byl stěžovateli vietnamskými orgány vystaven náhradní cestovní doklad znějící na identitu L. V. T. Jelikož nebyla vyřešena otázka totožnosti odsouzeného, nebyla ani vyvrácena jeho námitka týkající se možného trestního stíhání v zemi původu a jeho potenciálního ohrožení trestem smrti. Za relevantní nepovažuje Ústavní soud argumenty obecných soudů týkající se věrohodnosti odsouzeného (opakované lživé výpovědi, vystupování pod různými totožnostmi), které nejsou způsobilé jednoznačně vyvrátit tvrzení stěžovatele.
60. Na posouzení existence důvodů pro povolení obnovy nemůže mít vliv ani to, že odsouzený mohl svoji odlišnou identitu namítat kdykoliv v předcházejícím řízení, či že mohl mít některé nové důkazy k dispozici dříve, než podal návrh na povolení obnovy řízení. Jak bylo uvedeno výše, překážkou pro povolení obnovy není, pokud nové skutečnosti či důkazy byly dříve známé některé z procesních stran (včetně navrhovatele); novost tvrzených skutečností a předkládaných důkazů je poměřována ve vztahu k orgánu, jenž ve věci rozhoduje (viz bod 42). Stejně tak nelze stěžovateli přičítat k tíži dobu, v níž se rozhodl podat návrh na povolení obnovy řízení, neboť ta je pouze projevem způsobu vedení jeho obhajoby.
61. Ústavní soud se domnívá, že se obecné soudy dopustily svévolného hodnocení důkazů, a porušily tak právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny, neboť jejich právní závěry ohledně neexistence nových skutečností či důkazů způsobilých ovlivnit rozhodnutí ve věci jsou v extrémním rozporu s důkazy provedenými v daném řízení. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu nerespektovaly zásadu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu), jestliže v pochybnostech o pravé identitě odsouzeného, a tedy i o jeho potenciálním vystavení riziku trestu smrti, zamítly jeho návrh na povolení obnovy řízení. Obecné soudy tak stěžovateli zároveň odepřely ochranu jeho základních práv, která mohou být potenciálně dotčena v případě, že by se jeho tvrzení ukázala jako pravdivá.
62. Jak připustil sám vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, důkazem o pravé totožnosti odsouzeného by mohlo být zejména přímé vyjádření vietnamských orgánů k této otázce. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že za účelem zjištění identity odsouzeného byl policejním orgánem kontaktován styčný důstojník Policie České republiky ve Vietnamu Mgr. Pavel Vaňout s žádostí o spolupráci. Jeho vyjádření nicméně nebylo podkladem pro napadená soudní rozhodnutí, neboť bylo zpracováno a zasláno orgánům činným v trestním řízení až dne 5. května 2015, tedy po vydání napadeného usnesení krajského soudu. Ústavnímu soudu není jasné, z jakých důvodů obecné soudy nevyčkaly na obdržení uvedeného sdělení, které mohlo být důležitým podkladem pro rozhodnutí o návrhu stěžovatele, případně alespoň základem pro další komunikaci s vietnamskými orgány.
63. K ucelení relevantních okolností případu Ústavní soud dodává, že styčný důstojník ve Vietnamu ve zmiňovaném vyjádření ze dne 5. května 2015 uvedl, že podle sdělení vietnamské policie nejsou v imigračních záznamech k dispozici žádné informace o osobách L. V. T. ani N. V. T. Ministerstvo veřejné bezpečnosti Vietnamu však sdělilo, že existuje mezinárodně hledaná osoba N. V. T., s přezdívkou T. L., která byla dne 15. listopadu 2013 vyhlášena Interpolem Vietnam pod operačním číslem A-7266/11-2013 a zařazena do červené kategorie, tedy vyhledání a zatčení osoby s následným vydáním do domovského státu. Tato osoba je hledaná pro § 194 vietnamského trestního zákona (nelegální obchod s narkotiky), za což jí podle záznamů Interpolu hrozí až doživotní trest odnětí svobody. Ministerstvo veřejné bezpečnosti v návaznosti na dotaz českých orgánů požádalo o poskytnutí aktuální fotografie odsouzeného a jeho daktyloskopických otisků k porovnání s hledanou osobou N. V. T. s tím, že jde s velkou pravděpodobností o hledanou osobu. Ve vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud navíc uvedl, že se zprávou styčného důstojníka ze dne 28. července 2015 byl seznámen s tím, že L. V. T., byl ve skutečnosti potvrzen jako N. V. T., ačkoliv tuto skutečnost krajský soud ve svém přípise zpochybňuje. Aniž by měl Ústavní soud ambici předjímat jakékoliv závěry týkající se pravé identity stěžovatele, je přesvědčen, že informace poskytnuté českým orgánům styčným důstojníkem ve Vietnamu prokazují nejasnosti ohledně stanovení pravé identity stěžovatele.
64. Jestliže obecné soudy v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy trestního řízení náležitě nerozptýlí pochybnosti o pravé totožnosti osoby odsouzené k trestu vyhoštění a nevyvrátí námitku, že vydávané osobě hrozí v zemi původu uložení trestu smrti, porušují tím základní právo takové osoby na soudní ochranu garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V posuzované věci k tomuto ústavněprávnímu pochybení došlo.
65. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že postupem obecných soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
66. Tímto nálezem Ústavní soud nijak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů o povolení obnovy řízení ani rozhodnutí o vině a trestu. Tato rozhodnutí náležejí do výlučné kompetence obecných soudů.