U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 o
dovoláních, která podali obvinění K. T. T. , a L. V. T. , proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 7 To 127/2012, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T
22/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. T. T. a L.
V. T. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 T
22/2012, byl obviněný K. T. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný K. T.
T. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen
trest propadnutí věci, a to konopí o hmotnosti 11,420 g. Podle § 70 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osobního
automobilu tov. zn. BMW 530 D, s osvědčením o registraci vozidla a osvědčením
o měření emisí. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest
vyhoštění na dobu neurčitou.
Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl dále obviněný L. V.
T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c)
tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento
zvlášť závažný zločin byl obviněný L. V. T. odsouzen podle § 283 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst.
1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to konopí o
hmotnosti 4,785 g. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest
propadnutí věci, a to mobilního telefonu Samsung GT-E1170, se SIM kartou
Vodafone Czech republic, mobilního telefonu Nokia 1800, se SIM kartou
Vodafone Czech republic a mobilního telefonu Nokia 1208 se SIM kartou Vodafone
Czech republic. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest
vyhoštění na dobu neurčitou.
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných T. T. T. a N. T.
S. a dále bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vysloveno zabrání
věci, a to samonabíjecí pistole zn. ČZ, mod. 45, ráže 6,35 mm Br. bez výrobního
čísla, se zásobníkem a 5 pistolovými náboji ráže 6,35 Br.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění K. T. T. , L. V.
T. , T. T. T. a N. T. S. , rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze.
Rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 7 To 127/2012, podle § 258 odst. 1 písm.
d) tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil
a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. T. T. uznal
vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku
ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových
zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněnou T. T. T. tím, že
„dne 27. 1. 2011, kolem 18,00 hodin na základě předchozí telefonické dohody
odebrali na adrese L. , P. , za účelem další distribuce, 11.450,8 g vrcholových
částí rostlin konopí obsahujících 1.714,8 g psychotropní látky ?9 - THC
(delta-9-tetrahydrocanabinol), a to v pěti sáčcích z aluminiové folie uložených
v nákupní tašce, i když věděli, že se jedná o omamnou látku konopí a jejich
jednání je protizákonné, když nemají povolení k zacházení s psychotropními a
omamnými látkami, po té obžalovaní naložili tašku s konopím do zavazadlového
prostoru automobilu tov. zn. BMW, a odjeli po dálnici D5 směrem na P. , část
cesty doprovázeni T. D. N. , a M. T. H. , , jedoucími ve vozidle VW
Passat, na 18. km dálnice D5 ve směru na P. , v okrese B. , byli obžalovaní
kontrolováni a následně zadrženi hlídkou Policie ČR, přičemž konopí je jako
omamná látka zařazeno do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a
citováno v příloze 3 zákona č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, látka
?9 - THC (delta-9-tetrahydrocanabinol) je jako psychotropní látka zařazena do
seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách a citována v příloze 4 zákona
č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů“. Za tento zvlášť závažný zločin
obviněného K. T. T. odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to konopí o hmotnosti 11,420 g.
Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to
osobního automobilu tov. zn. BMW 530 D s osvědčením o registraci vozidla a
osvědčením o měření emisí. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest
vyhoštění na dobu deseti let.
Dále uznal obviněného L. V. T. vinným přečinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu společně s obviněným N. T. S. „dne 29.
1. 2011 kolem 15,00 hodin na základě předchozí dohody odebrali na adrese L. ,
P. , za účelem další distribuce 4.805,8 g vrcholových částí rostlin konopí
obsahujících 685,9 g psychotropní látky ?9 - THC (delta-9-
tetrahydrocanabinol), a to ve čtyřech sáčcích z aluminiové folie uložených ve
sportovní tašce, i když obžalovaní věděli, že se jedná o omamnou látku konopí a
že jejich jednání je protizákonné, když nemají povolení k zacházení s
psychotropními a omamnými látkami, po té obžalovaný L. V. T. naložil tašku s
konopím na zadní sedadlo automobilu tov. zn. Audi A6, kterým oba obžalovaní
odjeli po dálnici D5 směrem na P. a na 37. km dálnice D5 ve směru na P. , v
okrese B. , byli kontrolováni a následně zadrženi hlídkou Policie ČR, přičemž
konopí je jako omamná látka zařazeno do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o
omamných látkách citováno v příloze 3 zákona č. 167/1998 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, látka ?9 - THC (delta-9-tetrahydrocanabinol) je jako
psychotropní látka zařazena do seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách
a citována v příloze 4 zákona č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů“. Za
tento přečin obviněného L. V. T. odsoudil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to konopí o hmotnosti
4.785 g. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí
věci, a to mobilního telefonu Samsung GT-E1170, se SIM kartou Vodafone Czech
republic, mobilního telefonu Nokia 1800, se SIM kartou Vodafone Czech
republic a mobilního telefonu Nokia 1208 se SIM kartou Vodafone Czech
republic. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění na dobu
pěti let.
V neposlední řadě Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem rozhodl o vině a
trestu obviněných T. T. T. a N. T. S. a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku vyslovil zabrání věci, a to samonabíjecí pistole zn. ČZ, mod. 45, ráže
6,35 mm Br. bez výrobního čísla, se zásobníkem a 5 pistolovými náboji ráže 6,35
Br.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění K. T. T. a L.
V. T. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), h) tr. ř.
Obviněný K. T. T. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku
soudům nižších stupňů vytkl, že nepřipustily žádné jím navrhované důkazy, aniž
by odůvodnily, proč tak učinily, čímž mu znemožnily obhajobu. Prohlásil, že při
takovémto způsobu vedení trestního řízení musí být rozhodnutí nepřezkoumatelné
a věc nelze správně hmotně právně posoudit. Podle jeho názoru nalézací soud
učinil své závěry bez důkazů, pouze na základě domněnek. Dále podotkl, že
protokol o sledování není důkaz ve smyslu trestního řádu, a připomněl, že
společně se státním zástupcem navrhl výslech policistů, kteří protokol sepsali,
ale tento důkaz byl bez jakéhokoli odůvodnění zamítnut. Konstatoval, že tímto
mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Podle něho soudy pochybily, pokud
uvěřily, že policisté H. , M. a D. mají nadpřirozené vlastnosti, včetně
rentgenového vidění, vidění ve tmě na velké vzdálenosti a vyvinutý čich, který
cítí pach i přes alufolii. Přesto, že tito svědci před soudem nemluvili pravdu
a soud je z tohoto usvědčil, jsou považováni za důležité svědky.
Obviněný K. T. T. rovněž namítl, že mu byl uložen trest, který zákon
nepřipouští. K tomu poznamenal, že soudy dříve ve věci činné se vůbec
nezabývaly tím, zda jsou u jeho osoby dány podmínky pro uložení trestu
vyhoštění. Zdůraznil, že mu trest vyhoštění neměl být uložen, neboť má trvalý
pobyt na území České republiky, má dceru ročník 1996, která žije se svoji
matkou (jeho družkou) v České republice a navštěvuje zde obchodní akademii.
Dodal, že jeho matka trvale žije v Německu, tj. v Evropské unii a že pro Českou
republiku není nebezpečný, jelikož není žádným teroristou a v České republice
nebyl dosud trestaný, byť zde žije od roku 1992.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný K. T. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9.
2012, sp. zn. 7 T 22/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 1. 2013, sp. zn. 7 To 127/2012, a aby následně podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný L. V. T. ve svém dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku a že mu byl uložen druh trestu, který
zákon nepřipouští. Vyslovil domněnku, že po změně právní kvalifikace odvolacím
soudem mu, vzhledem k absenci přitěžujících okolností a dosavadnímu bezúhonnému
životu jeho osoby, nebylo možno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. V této
souvislosti poukázal na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku a na příslušné
závěry prezentované v komentáři k trestnímu zákoníku autorů Šámal a kol.
(nakladatelství C.H.Beck) a poznamenal, že soud odůvodnil jeho odsouzení k
nepodmíněnému trestu v podstatě pouze odkazem na generální prevenci, což
(nejen) výše uvedené ustanovení trestního zákoníku a priori vylučuje, resp. že
odůvodnění uložení nepodmíněného trestu v rozhodnutí zcela absentuje.
Akcentoval, že byl osobou dosud netrestanou, v projednávaném případě nešlo o
souběh trestných činů a ani u něj nebylo lze nalézt kumulaci více přitěžujících
okolností. Podle jeho názoru postupoval odvolací soud nezákonně, neboť
nesprávně právně posoudil otázku interpretace a (ne)aplikace omezujícího
ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku.
Dále uvedl, že odvolací soud se měl, vzhledem ke změně právní kvalifikace ze
zločinu na přečin, a tedy k daleko menší společenské nebezpečnosti jeho
jednání, řádně vypořádat s jeho námitkami vůči trestu vyhoštění, a to zejména s
námitkou hrozícího uložení trestu smrti v zemi původu a s námitkou jeho
postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie (je biologickým otcem
občana České republiky, viz test paternity založený ve spise). Seznal, že
odvolací soud jeho argumenty vůbec nereflektoval, v odůvodnění rozsudku se s
nimi nevypořádal a pouze - poněkud zmatečně - konstatoval, že mu za odsouzení
za drogový delikt v České republice v žádném případě trest smrti nehrozí (to
však nikdy netvrdil). Odvolací soud nenapravil pochybení soudu první instance,
který mu neuvěřil, že má na území České republiky družku. Připomněl, že se
opakovaně domáhal výslechu své družky, neboť jím měly být prokázány nejen jeho
vazby k ní a nezletilému dítěti, občanu České republiky, jehož je otcem a o
něhož před zadržením řádně pečoval a žil s ním ve společné domácnosti, ale i
důvody, pro které by případný trest vyhoštění znamenal přímé ohrožení jeho
života ve smyslu § 80 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Dodal, že jestliže soud
prvního stupně nebyl z důvodu jeho procesní taktiky detailně informován o
důvodech, pro něž mu v zemi původu reálně hrozí udělení trestu smrti, pak v
rámci veřejného zasedání byly tyto skutečnosti odvolacímu soudu zcela
explicitně sděleny. Postup odvolacího soudu, který při vědomí výše uvedených
skutečností bez provedení základních důkazů rozhodl o trestu vyhoštění za
„pouhý“ přečin, označil za nepřípustný a svědčící o nedůkladném a paušálním
rozsudku, jenž z hlediska právních předpisů nemůže obstát.
Z těchto důvodů obviněný L. V. T. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze a předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze
zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu či soudu první
instance věc znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal, aby Nejvyšší soud
podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu vyhoštění do meritorního
projednání dovolání, neboť (vyjma dalších okolností spojených s nemožností
trest vyhoštění uložit) mu v zemi původu hrozí uložení trestu smrti s tím, že
je připraven s Nejvyšším soudem plně kooperovat a v rámci svých možností mu k
výše uvedenému poskytnout veškeré informace. Připomněl, že v minulosti nebyl
soudně trestán, na území České republiky pobýval legitimně a žádné další
závadové jednání u něj zjištěno nebylo, přičemž byl pravomocně odsouzen toliko
za výše specifikovaný přečin.
Ve výpovědi k doplnění dovolání obviněný L. V. T. uvedl, že mu ve
Vietnamu hrozí trest smrti, že zde byl stíhán v souvislosti s obchodem s
heroinem. Vzápětí ovšem dodal, že ve Vietnamu žádné trestní řízení, přesněji,
že by probíhal nějaký soud, neměl. Zdůraznil přitom, že se ničeho nedopustil,
byl do věci pouze zapleten svým švagrem. V souvislosti s tímto případem ve
Vietnamu policií vyslýchán nebyl. Dozvěděl se, že někteří pachatelé vypovídali
proti němu, že jeho příbuzní toto četli v obžalobě. Nemá žádné informace, jak
tento případ ve Vietnamu dopadl, nezná přesně jména těch obviněných, jméno
švagra odmítá sdělit. Má strach, že by ve Vietnamu byl odsouzen, přestože nic
neprovedl. Dále uvedl, že v případě vyhoštění by byla rozbita jeho rodina s
družkou, kterou má v České republice. Doložil pak prohlášení paní T. T. T. ,
z něhož se podává, že jmenovaná je jeho družkou, vychovávají ve společné
domácnosti dvě děti (obě jsou občany České republiky), přičemž obviněný je
biologickým otcem mladšího z nich.
K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Shledal, že uplatněným důvodům dovolání odpovídá pouze část námitek obviněných.
Konkrétně uvedl, že z dovolání obviněného L. V. T. lze za
relevantní považovat námitky, že mu byly uloženy tresty, které zákon
nepřipouští. Ohledně uloženého trestu odnětí svobody jako trestu nepodmíněného
takto obviněný odkazuje na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, jež
představuje hmotně právní omezení podmínek pro uložení nepodmíněného trestu, a
tím ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
zpochybňuje přípustnost tohoto trestu. Uvedenou námitku však státní zástupce
považuje za neopodstatněnou, jelikož uložení nepodmíněného trestu odnětí
svobody tomuto obviněnému bylo správné a zákonu odpovídající. Z odůvodnění
výroku o trestu odnětí svobody v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze lze
dovodit, že tento soud přihlédl ke všem hlediskům rozhodným pro určení druhu
trestu a jeho výměry. Takto vrchní soud přihlédl ke způsobu spáchání trestného
činu, kdy iniciativa tohoto obviněného byla v případě jemu přisouzeného jednání
vyšší, než v případě spoluobviněného, čímž obviněný manifestuje vyšší míru
svého narušení. Zároveň je takováto forma trestu zcela adekvátní i povaze a
závažnosti spáchaného trestného činu, který lze považovat z hlediska závažnosti
na samé horní hranici pomyslné škály trestných jednání obdobného druhu v rámci
aplikované skutkové podstaty. K tomu nelze neuvést, že vrchní soud rozhodoval
ještě před tím, než Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 15 Tdo 1003/2012
vydal rozhodnutí sjednocující výklad jednotlivých druhů rozsahů pro účely
trestné činnosti spojené s neoprávněným nakládáním s omamnými a psychotropními
látkami, v jehož světle by bylo na místě pohlížet na jednání obviněných
přísněji.
Pokud jde o námitky proti uloženému trestu vyhoštění, obviněný L. V.
T. uplatňuje obsahově relevantně, i když to výslovně neuvádí, zákonné výluky
uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. d) a e) tr. zákoníku. Ani
této argumentaci však podle mínění státního zástupce důvodnost přiznat nelze.
Zákonnými podmínkami uložení trestu vyhoštění se ve věci zabývaly soudy obou
stupňů, přičemž však dovodily, že existence některé ze zákonných výluk u
obviněného dána není. Začal-li se obviněný až v průběhu trestního stíhání
zmiňovat o existenci družky, nelze dovodit, že by družský poměr sám o sobě
zakládal překážku uložení trestu vyhoštění. Pokud jde o námitku otcovství k
občanovi České republiky, s nímž žil ve společné domácnosti, lze opětovně
odkázat na skutková zjištění soudu, který dovodil, že se jedná na straně tohoto
obviněného o účelový argument, když jeho zakotvení ze zjištěných skutečností
nijak nevyplývá. Za zcela irelevantní lze považovat i námitku obviněného, že mu
v souvislosti s uložením trestu vyhoštění hrozí uložení trestu smrti. V podaném
dovolání přitom sám obviněný popírá, že by toto riziko mělo vyvstávat ze
samotného faktu jeho odsouzení pro drogový trestný čin. Zároveň však nijak
blíže nekonkretizuje, v čem jím tvrzené nebezpečí uložení trestu smrti spočívá
a toto tvrzení je tak třeba hodnotit jako pouhou účelovou spekulaci. Pokud v
této souvislosti odkazuje obviněný toliko na zvukový záznam veřejného zasedání
konaného o odvolání, nelze to z hlediska obsahových náležitostí dovolání
akceptovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn.
8 Tdo 587/2012). Tvrzená hrozba uložení trestu smrti v jeho domovském státě v
podstatě zůstává toliko v rovině hypotetické i na základě nové výpovědi
obviněného, a to vzhledem k značné nekonkrétnosti jeho údajů a absenci podkladů
skutečně relevantní povahy. Obdobný závěr lze učinit též ohledně dalších,
obviněným uváděných skutečností, jež se dotýkají jeho soužití s družkou T. T.
T. , což má být doloženo sepsaným prohlášením této osoby. Ani z těchto
dodatečných podkladů podle názoru státního zástupce nelze dovodit existenci
konkrétní skutečnosti bránící uložení trestu vyhoštění tomuto obviněnému, když
údajná družka obviněného toliko podporuje dřívější tvrzení obviněného.
K dovolání obviněného K. T. T. státní zástupce uvedl, že námitky,
jimiž poukazuje na údajně nedostatečná skutková zjištění soudů, v jejichž
důsledku bylo jeho jednání nesprávně právně posouzeno, obsahově jím uplatněným
dovolacím důvodům neodpovídají. Pokud obviněný namítá existenci údajně
opomenutých důkazů, je třeba uvést, že za takové důkazy lze považovat pouze
důkazy, jejichž neprovedení nebylo adekvátním způsobem odůvodněno. V nyní
projednávané věci se přitom jak soud nalézací, tak i soud odvolací důkazními
návrhy zabývaly, když dovodily, že provedení dalších navrhovaných důkazů je
nadbytečné. Podle názoru státního zástupce bylo zamítnutí důkazních návrhů
obhajoby adekvátní a o opomenuté důkazy se nejedná. V odmítnutí navržených
důkazů tak nelze spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Pakliže následně obviněný cituje některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu
prvého stupně, k nimž připojuje své hodnotící komentáře, je třeba připomenout,
že dovolání proti důvodům rozhodnutí je výslovně nepřípustné (§ 265a odst. 4
tr. ř.). Ve věci nelze shledat ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními.
Za obsahově odpovídající rovněž uplatněnému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však lze podle státního zástupce považovat
námitky, jimiž obviněný K. T. T. brojí proti uloženému trestu vyhoštění.
Rovněž tento obviněný tak obsahově uplatňuje existenci zákonných výluk pro
uložení tohoto druhu trestu ve smyslu § 80 odst. 3 tr. zákoníku, ani jemu však
přisvědčit nelze. Obviněný sice namítá existenci družského poměru a svého
trvalého pobytu na území České republiky. Sama tato podmínka však uložení
trestu vyhoštění nebrání, když k podmínce trvalého pobytu přistupuje dále
podmínka pracovního a sociálního zázemí, přičemž (kumulativně) by bylo uložení
trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin. Takové okolnosti, z
nichž by bylo možno rozpor se zájmem na spojování rodin dovodit, však obviněný
ani relevantně netvrdí, když existence družského poměru a otcovství k osobě
trvalého pobytu na území České republiky takovému zájmu sama o sobě nesvědčí.
Stejně tak nelze relevanci přiznat i té skutečnosti, že obviněný má na území
České republiky dceru, když ani z tvrzení v podaném dovolání nevyplývá, zda s
touto dcerou žije skutečně ve společné domácnosti. Ani tato námitka tak není
způsobilá založit existenci zájmu na spojování rodin. Irelevantními jsou i
další, obviněným uplatněné skutečnosti, jako je tvrzený pobyt jeho matky na
území Evropské unie. Splněním podmínek pro uložení tohoto druhu trestu se
přitom soudy obou stupňů zabývaly, avšak existenci zákonných výluk nezjistily.
I v tomto případě lze podle názoru státního zástupce uzavřít, že námitky
obviněného jsou ve vztahu k výroku o uložení trestu vyhoštění zjevně
neopodstatněné.
Na základě uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání, k jehož konání může
přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň s tím shledal
bezpředmětným i podnět obviněného L. V. T. k rozhodnutí o odkladu
vykonatelnosti trestu vyhoštění. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní
zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil
i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 7 To
127/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně
dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného K. T. T. vztažené k
předmětnému důvodu dovolání směřují výhradně právě do oblasti skutkové a
procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko pochybení v důkazním řízení,
především neúplné dokazování - opomenuté důkazy, nesprávné hodnocení důkazů,
potažmo vadná skutková zjištění. Pouze z uvedených skutkových (procesních)
výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi
skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným K. T.
T. ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména
v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani
jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze k námitce opomenutých důkazů poznamenat, že v nyní
projednávané věci se soudy obou stupňů důkazními návrhy zabývaly, přičemž
dovodily, že provedení dalších navrhovaných důkazů je nadbytečné. Tento závěr
je sice v obou rozsudcích odůvodněn poměrně stručně, avšak je třeba jej vnímat
v kontextu dalších ve věci učiněných hodnotících závěrů, vztahujících se k
provedeným důkazům. Nejedná se proto o opomenuté důkazy. V odmítnutí navržených
důkazů tak nelze spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Námitky obviněného ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění
nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž obviněný zpochybňuje
pouze způsob hodnocení provedených důkazů a rozsah soudy provedeného
dokazování. Ve věci nelze shledat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný K. T. T. namítal nesprávné
právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale
tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného pochybení v
důkazním řízení, především neúplného dokazování - opomenutých důkazů,
nesprávného hodnocení důkazů, potažmo vadných skutkových zjištění, pak soudům
nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný
neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný K.
T. T. , musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový
způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již
výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, a to i se zřetelem k faktu, že obviněný L. V. T.
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně v
souvislosti s výhradami vůči výroku o trestu, že námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání
úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v nyní § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku
toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně
aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS
2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený
dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry
uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby,
ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její
dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat
zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu,
a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována
ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák. (zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů), která definují účel
trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Byl-li tedy uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce
zákonné trestní sazby, nezakládají tento dovolací důvod námitky, které se
týkají jen otázky přiměřenosti uloženého trestu.
Dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl
uložen
a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný
čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v
nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr.
zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním
případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý
druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které
podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu
trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje
uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 3 odst. 1 tr.
zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007).
Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou
trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají
takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má
konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní
části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké
alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem.
V § 52 odst. l tr. zákoníku jsou stanoveny druhy trestů s tím, že podle
§ 52 odst. l písm. a) tr. zákoníku je druhem trestu jen odnětí svobody. Výčet
druhů trestů je taxativní a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Z tohoto
výčtu pak vyplývá, že podmíněný trest odnětí svobody není samostatným druhem
trestu odnětí svobody. Podmíněný trest odnětí svobody a nepodmíněný trest
odnětí svobody jsou jen různými formami odnětí svobody jako jediného druhu
trestu, a nikoli dvěma druhy trestů (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo 751/2012).
Obviněný L. V. T. byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1 tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody na jeden rok až pět
let. Pokud mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na třicet měsíců, jde
o přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby. Námitky
obviněného L. V. T. stran nepřípustnosti nepodmíněného trestu odnětí
svobody (jež měly ve skutečnosti charakter výhrad vůči přiměřenosti tohoto
trestu) jsou tedy nepodložené a nelze je pod jím uplatněné dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze konstatovat, že v dané věci byly zjištěny
okolnosti, pro něž nelze výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody považovat
za vadný. Jednak je na místě hodnotit aktivnější přístup obviněného L. V. T.
k páchání trestné činnosti prokazující vyšší míru jeho narušení. Přitom je
nutno také odmítnout tvrzení tohoto obviněného o jeho dosavadním bezúhonném
životě. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že v době před spácháním
předmětného trestného činu vůbec nerespektoval (mařil) správní rozhodnutí, jímž
mu byl zakázán pobyt na území České republiky. Dále je třeba mít na zřeteli, že
spáchaný trestný čin byl z hlediska závažnosti (škodlivosti) na samé horní
hranici aplikované skutkové podstaty. Nadto lze poznamenat, že skutek, jehož se
obviněný dopustil, dokonce, s ohledem na rozhodnutí velkého senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, vlastně
již vykazoval znaky přísnější právní kvalifikace podle § 283 odst. 1, 2 písm.
c) tr. zákoníku (se zřetelem k zákazu reformationis in peius však nepřicházela
v úvahu změna rozhodnutí o vině v tomto smyslu). S přihlédnutím ke všem těmto
okolnostem je možno dovodit, že uložení trestu odnětí svobody obviněnému L V.
T. jako trestu nepodmíněného bylo správné a nekolidovalo s ustanovením § 55
odst. 2 tr. zákoníku.
Naproti tomu je třeba uvést, že námitky obviněného L. V. T. , stejně jako
námitky obviněného K. T. T. , směřující proti výroku o trestu vyhoštění
formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
odpovídají. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné
(v tomto směru se plně ztotožnil s názorem státního zástupce, včetně jeho
argumentace).
Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem
České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest
samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo
majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest
vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného
činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.
Podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku může soud s přihlédnutím k povaze a
závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a
ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu uložit
trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu
neurčitou.
Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu,
který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území
České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému
obecnému zájmu.
Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod
zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v § 80 odst. 3 tr.
zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu
vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době
rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední
povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti
zjištěných okolností.
Podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního
předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a
sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na
spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn,
pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost,
příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo
jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo
ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu
na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo
je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na
území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody
ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě
pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti
státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění
bylo v jeho nejlepším zájmu.
Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky
podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku a pokud současně není dána některá z
negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku.
Mezi tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění náleží, jak výše uvedeno,
mj. okolnosti, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má
zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se
zájmem na spojování rodin [§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Tímto
ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem
do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele
k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není občanem
republiky ani azylantem – trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže
být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo
majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto ustanovení plyne, že
jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí existovat zároveň.
Jak výstižně vyložil státní zástupce, obviněný K. T. T. sice namítá
existenci družského poměru a svého trvalého pobytu na území České republiky,
sama tato podmínka však uložení trestu vyhoštění nebrání, když k podmínce
trvalého pobytu přistupuje dále podmínka pracovního a sociálního zázemí,
přičemž (kumulativně) by bylo uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na
spojování rodin. Takové okolnosti, z nichž by bylo možno rozpor se zájmem na
spojování rodin dovodit, však obviněný ani relevantně netvrdí, když existence
družského poměru a otcovství k osobě s trvalým pobytem na území České republiky
takovému zájmu sama o sobě nesvědčí. Nehledě na uvedené, patří se doplnit, že
tvrzení obviněného o jeho osobních poměrech na území České republiky nelze
považovat za věrohodné, neboť v průběhu trestního stíhání měnil své výpovědi
stran této problematiky. Stejně tak nelze relevanci přiznat i té skutečnosti,
že obviněný má na území České republiky dceru, když ani z tvrzení v podaném
dovolání nevyplývá, zda s touto dcerou žije skutečně ve společné domácnosti.
Ani tato námitka tak není způsobilá založit existenci zájmu na spojování rodin.
Z hlediska zákonných podmínek uložení trestu vyhoštění je pak irelevantní
tvrzení obviněného že jeho matka trvale žije v Německu, tj. v Evropské unii.
Tvrzení obviněného o existenci negativních podmínek uložení trestu vyhoštění je
tedy zjevně neopodstatněné. Vzhledem k charakteru a závažnosti spáchané trestné
činnosti a faktu, že obviněný není občanem České republiky, přitom nelze
pochybovat o splnění zákonných podmínek ve smyslu § 80 odst. 1 tr. zákoníku pro
uložení trestu vyhoštění.
Rovněž argumentaci obviněného L. V. T. důvodnost přiznat nelze.
Družský poměr sám o sobě nezakládá překážku uložení trestu vyhoštění. Pokud jde
o námitku otcovství k občanovi České republiky, s nímž žil ve společné
domácnosti, lze poznamenat, že ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů takové
zjištění nevyplývá. Nehledě na to, je nutno ve vztahu k naznačeným negativním
podmínkám trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku
konstatovat, že v tomto směru nepostačuje sama skutečnost, že pachatel je
rodinným příslušníkem občana Evropské unie, neboť mj. tato podmínka musí být
splněna kumulativně s tím, že pachatel má na území České republiky povolen
trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě
pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu,
což obviněný nesplňuje a v rozhodné době – v době rozhodování soudů nižších
stupňů – ani nesplňoval. Obviněný zde také neměl pracovní a sociální zázemí. V
souvislosti s tím je nutno opětovně připomenout, že z hlediska ustanovení § 80
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku splnění podmínek povolení trvalého pobytu na
území České republiky a pracovního a sociálního zázemí musí být dáno
kumulativně s podmínkou, že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se
zájmem na spojování rodin. Ani tato další implicitně uplatněná negativní
podmínka trestu vyhoštění tedy nebyla námitkami obviněného naplněna.
Za zcela nedůvodnou lze považovat i námitku obviněného, že mu v souvislosti s
uložením trestu vyhoštění hrozí uložení trestu smrti. V podaném dovolání přitom
sám obviněný popírá, že by toto riziko mělo vyvstávat ze samotného faktu jeho
odsouzení pro drogový trestný čin v České republice. Zároveň však nijak blíže
nekonkretizuje, v čem jím tvrzené nebezpečí uložení trestu smrti spočívá. Pokud
v této souvislosti odkazuje obviněný toliko na zvukový záznam veřejného
zasedání konaného o odvolání, nelze to z hlediska obsahových náležitostí
dovolání akceptovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn.
8 Tdo 587/2012). Nutno pak zdůraznit, že ani skutečnosti, jež obviněný uvedl ve
své výpovědi k doplnění dovolání, nesvědčí (nelze interpretovat do) závěru, že
obviněný je reálně ohrožen trestem smrti, tedy trestem, jaký má na mysli
ustanovení § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Jde totiž o okolnosti, jež
nejsou dostatečně konkrétní pro závěr, že se obviněný měl dopustit na území
mateřského státu (Vietnamské socialistické republiky) natolik závažné drogové
trestné činnosti, kterou tamní trestní zákon sankcionuje též trestem smrti, a
že by zde byl pro takovou trestnou činnost vůbec stíhán (přiléhavě státní
zástupce poznamenal, že údaje obviněným uváděné ohledně jeho účasti v další
trestní věci na území Vietnamu jsou pouze v poloze nejasných zmínek o tom, že
jeho jméno v jakési trestní věci figuruje, z jeho výpovědi však není ani
patrné, v jakém procesním postavení, a i tyto okolnosti přitom obviněný ví
pouze z doslechu). Hrozba trestu smrti jako trestu nelidského však musí mít
zcela reálný charakter, nestačí, že v obecné rovině trestní zákon státu, do
něhož má být obviněný vyhoštěn, uložení takového trestu umožňuje.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
dovolání obou obviněných v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý