Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. T. a 2)
V. T., zastoupených JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025, č. j. 4 Tdo 420/2025-14184, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 10 To 1/2024-13363, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 45 T 13/2021, byli stěžovatelé uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spoluobvinění V. K. a M. M. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, a to všichni jako spolupachatelé. Stěžovatelé byli za uvedený trestný čin odsouzeni k trestu odnětí svobody na sedm let a pro výkon trestu byli zařazeni do věznice s ostrahou. Každému z nich byl dále uložen peněžitý trest ve výměře pětiset denních sazeb, přičemž výše denní sazby byla u obou shodně stanovena na 4.000 Kč (celkem tedy peněžitý trest činí 2.000.000 Kč). Oba stěžovatelé byli dále potrestáni trestem propadnutí věci, a to jejich mobilních telefonů, které byly ve výroku o vině přesně specifikovány. Oběma stěžovatelům ještě městský soud uložil na deset let trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů nebo odpovídající činnosti prováděné na základě plné moci.
3. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovatelům uloženo společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové újmy poškozené České republice - Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina 16.391.214 Kč, z toho 514.706 Kč společně a nerozdílně se spoluobviněným V. K. a 447.031 Kč společně a nerozdílně se spoluobviněným M. M. Tento rozsudek městského soudu je již třetím meritorním rozhodnutím ve věci. První rozsudek městský soud vyhlásil dne 6. 9. 2022 a tento byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 12. 2022, č. j. 10 To 93/2022-11103. Druhý rozsudek je ze dne 11. 5. 2023 a byl zrušen usnesením vrchního soudu ze dne 18. 7. 2023, č. j. 10 To 54/2023-12430. Skutkově spočívalo jednání stěžovatelů a dalších spoluobviněných v tom, že v období od ledna 2018 do dubna 2020 v Praze i jinde na území České republiky vědomě jednali jako členové organizované skupiny zahrnující ještě další osoby, které nebyly trestně stíhány. Systematicky postupně jménem devíti obchodních korporací, které stěžovatelé ovládli prostřednictvím nastrčených osob, na základě smluv o provedení díla zastřeně zajišťovali pracovníky z Ukrajiny a dalších východních zemí na úklidové, sezónní a dělnické práce do zemědělských družstev, farem či stavebních firem. Za to jim objednatelé platili zpravidla bezhotovostně na bankovní účet předmětných společností, odkud obvinění sami nebo prostřednictvím dalších osob finanční prostředky obratem v hotovosti vybírali a použili je dílem k zaplacení odměn dělníkům, kteří práci odvedli, a dále s nimi naložili blíže neurčeným způsobem, aniž by odpovídající část z těchto finančních prostředků odvedli na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). V úmyslu krátit uvedenou daň do přiznání k DPH opakovaně za těchto devět daňových subjektů úmyslně uváděli v rozporu s § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nepravdivá tvrzení o přijatých zdanitelných plněních, která vykazovali v oddílu B.3 kontrolních hlášení (ten je určen pro vykázání přijatých zdanitelných plnění v hodnotě nepřekračující limit 10.000 Kč včetně DPH, u něhož není stanovena povinnost identifikovat dodavatele), a to v takovém množství, aby souhrnná výše odpočtu této daně se přibližně rovnala výši daně na výstupu. Reálnou daňovou povinnost tak snížili z milionových částek na desetitisíce.
4. Ve výroku o vině jsou současně individuálně rozepsány jednotlivé útoky podle zdaňovacích období a daňových subjektů. Stěžovatelé, kteří trestnou činnost řídili a koordinovali kroky ostatních spoluobviněných, se podíleli na zkrácení DPH v celkovém rozsahu 40.947.370 Kč. Spoluobvinění V. K. a M. M. na žádost stěžovatelů participovali jen na některých útocích tím, že se nechali formálně zapsat jako jednatelé určených společností, které pak plně přenechali k dispozici stěžovatelům. Na základě pokynů jiných členů organizované skupiny následně vybírali z bankovních účtů předmětných společností finanční hotovost, kterou dále předávali, a vozili dělníky na místo určení. Tito spoluobvinění se podíleli na zkrácení DPH v rozsahu 2.731.897 Kč a 2.372.697 Kč.
5. Stěžovatelé, jakož i zbylí dva spoluobvinění, napadli rozsudek městského soudu odvoláními. Vrchní soud všechna odvolání zamítl podle § 256 trestního řádu nyní napadeným usnesením.
6. Stěžovatelé společným dovoláním napadli usnesení vrchního osudu, které bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto jako podaná z jiného důvodu než stanoveného zákonem. Usnesení vrchního soudu dovoláním napadli též spoluobvinění V. K. a M. M., které bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatelé namítají, že vrchní soud nesprávně přezkoumal jejich odvolací námitky ve vztahu k daňovým povinnostem daňových subjektů, tj. právnických osob. Stěžovatelé rozporují závěr soudů, že uplatněné odpočty daně z přijatých zdanitelných plnění byly v rozporu s § 72 a § 73 zákona o DPH. V této souvislosti také namítají, že nebylo předmětem dokazování zjištění, kdo podával za předmětné společnosti příslušná daňová přiznání, a přesto je toto jednání připisováno stěžovatelům. Taktéž žádná přijatá zdanitelná plnění nebyla předmětem dokazování, a přesto jsou označena za fiktivní. Z tohoto důvodu považují stěžovatelé napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
8. Podle stěžovatelů je nesporné, že předmětné právnické osoby byly v předmětném období plátci DPH a měly povinnost podávat za příslušná zdaňovací období daňová přiznání k DPH, jakož i kontrolní hlášení. Veškerým svým povinnostem tedy právnické osoby dostály. Stěžovatel předkládá řadu rozsudků Nejvyššího správního soudu, které údajně dokladují řádné plnění daňových povinností ze strany právnických osob řízených stěžovateli.
9. Stěžovatelé zdůrazňují, že ve věci jde o již třetí rozsudek městského soudu, který byl dvakrát vrchním soudem zrušen pro nedostatečná skutková zjištění. Stěžovatelé uvádějí, že stávající rozsudek městského soudu je však stejný jako dva předchozí, a nerozumí tedy tomu, proč nyní vrchní soud rozsudek městského soudu aproboval. Podle nich mělo být na základě právního názoru vrchního soudu zjištěno, které uplatněné faktury byly fiktivní, a stěžovatelé měli být stíháni jen v rozsahu, který jim údajně byl prokázán. Podle stěžovatelů však městský soud tuto povinnost nesplnil. Uvádějí, že takto nebyl důkazy podložen závěr o krácení daně uplatněním fiktivních daňových dokladů do 10.000 Kč. Městský soud označil všechna přijatá zdanitelná plnění za fiktivní, což naprosto neodpovídá provedenému dokazování.
10. Stěžovatelé taktéž uvádějí, že nebyl prokázán jejich společný úmysl, který byl vymezen v obžalobě, tj. společným jednáním zkrátit DPH v příslušné výši. Závěry soudů jsou i v této otázce toliko v rovině paušálních domněnek.
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využili všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti toliko opakují své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již beze zbytku vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní tedy stěžovatelé znovu polemizují především se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a domáhají se jiného hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl.
83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelé odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
14. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci, a stěžovatelé tuto námitku ani nevznášejí. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu, které opětovně shrnuje a vypořádává skutkové i právní námitky stěžovatelů.
15. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že v posuzované věci bylo provedeno v hlavním líčení velmi obsáhlé a podrobné dokazování, kdy se městský soud musel seznámit s vysokými stovkami hodin záznamů z odposlechů, s velkým množstvím listinných důkazů a v neposlední řadě vyvinul značné úsilí za účelem dosažení osob ukrajinské národnosti žijících mimo území České republiky, které chtěl vyslechnout ve snaze dále dokazování doplnit. Vrchní soud takto v nyní napadeném usnesení konstatoval, že městský soud již zcela vyčerpal veškeré možnosti dokazování a realizoval všechny dostupné důkazy nezbytné pro zjištění skutkového stavu.
Vrchní soud tedy v tomto pořadí třetím usnesení již aproboval závěry městského soudu, které jsou mimořádně podrobné a vycházejí z doplněného dokazování v souladu se závazným pokynem vrchního soudu. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatelů, že rozsudek městského soudu (který stěžovatelé ústavní stížností nenapadli) je rozsahem i obsahově stejný jako dva předchozí rozsudky zrušené vrchním soudem.
16. Vrchní soud uložil městskému soudu mimo jiné osvětlit výši způsobné škody, což městský soud učinil a osvětlil modus operandi stěžovatelů. Tito zvolili sofistikovaný způsob krácení daňové povinnosti, kdy v případě zdanitelných plnění do limitu 10.000 Kč včetně DPH (za situace, kdy stěžovatelé ani nevedli žádné účetnictví, a tudíž nemohlo být zajištěno k důkazu) nelze konkrétní zdanitelné plnění identifikovat. Fiktivnost všech těchto plnění byla předmětem důkladného dokazování a byla prokázána především svědeckou výpovědí pracovnice R.
K., záznamy z odposlechů, listinnými důkazy, výpověďmi dalších svědků z odběratelských společností a výpověďmi svědků řidičů. Soudy uzavřely, že v podstatě všechny předmětné daňové subjekty, ačkoli neměly zaměstnance, vykazovaly v podaných kontrolních hlášeních více než 90 % přijatých zdanitelných plnění s hodnotou do 10.000 Kč včetně DPH, jejichž souhrnná hodnota byla v řádu milionů korun, a které se tak musely pohybovat u každého útoku v řádu stovek drobných vydání režijní povahy, přestože neměly žádné technické, materiální a provozní zázemí a podle pohybů na bankovních účtech ani reálně nepodnikaly.
Toto zjištění ve spojení s výpovědí svědkyně R. K., která většinu daňových dokladů vystavovala, a dalšími důkazy shora uvedenými, svědčí pro závěr o účelovém vytváření fiktivních zdanitelných plnění v oddílu B.3 kontrolních hlášení k DPH, kde jsou uváděny doklady od dodavatelů v hodnotách jednotlivých plnění do 10.000 Kč s DPH, a to bez povinnosti identifikace obchodního partnera. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na napadená usnesení a především na rozsudek městského soudu. Ústavní soud tedy považuje napadená rozhodnutí za plně přezkoumatelná, logicky odůvodněná a tudíž souladná s čl.
36 odst. 1 Listiny.
17. Stěžovatelé taktéž namítají, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. jejich úmysl zkrátit daň v příslušné výši. Tato námitka byla taktéž vypořádána v napadených rozhodnutích. Úkolem Ústavního soudu není rekapitulace právních závěrů obecných soudů, a tudíž odkazuje na obsah napadených rozhodnutí.
18. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu