USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. M. T., 2.V. T., 3. V. K., a 4. M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 10 To 1/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 13/2021, t a k t o :
1) Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. T. a V. T. odmítají.
2) Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. K. a M. M. odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 45 T 13/2021, byli obvinění M. T. a V. T. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a obvinění V. K. a M. M. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a to jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku.
2. Obvinění M. T. a V. T. byli za uvedený trestný čin odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm let a pro výkon trestu byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl každému z nich dále uložen peněžitý trest ve výměře pětiset denních sazeb, přičemž výše denní sazby byla u obou shodně stanovena na 4 000 Kč (celkem tedy peněžitý trest činí 2 000 000 Kč). Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byli oba obvinění potrestáni trestem propadnutí věci, a to jejich mobilních telefonů, které byly ve výroku o vině přesně specifikovány. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl oběma obviněným ještě uložen na deset let trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, či odpovídající činnosti prováděné na základě plné moci.
3. Obvinění V. K. a M. M. byli podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců let, a jeho výkon byl oběma podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl oběma uložen i peněžitý trest, a to obviněnému K. ve výměře čtyř set denních sazeb, s denní sazbou 750 Kč (celkem 300 000 Kč) a obviněnému M. ve výměře pětiset denních sazeb, s denní sazbou 500 Kč (celkem 250 000 Kč). Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl každý z nich dále potrestán trestem propadnutí věci, a to konkrétně ve výroku o trestu přesně specifikovaných mobilních telefonů. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byli oba shodně potrestáni trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů na pět let.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný M. M. zavázán zaplatit 447 031 Kč a obviněný V. K. zaplatit 514 706 Kč na náhradě majetkové újmy poškozené České republice zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněným M. T. a V. T. uloženo společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové újmy poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina 16 391 214 Kč, z toho 514 706 Kč společně a nerozdílně se spoluobviněným V. K. a 447 031 Kč společně a nerozdílně se spoluobviněným M. M.. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika se zbytkem nároku na náhradu škody vůči obviněným V. K. a M. M. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná ve výroku o vině a podrobněji rozvedená v odůvodnění rozsudku lze ve velmi zestručněné podobě popsat následovně. V období od ledna 2018 do dubna 2020 v Praze i jinde na území České republiky obvinění vědomě jednali jako členové organizované skupiny, která zahrnovala ještě další osoby, které nejsou trestně stíhány a z nichž některé jsou ve výroku o vině konkrétně označeny. Systematicky postupně jménem devíti obchodních korporací, které M. T. a V. T.
ovládli prostřednictvím nastrčených osob, na základě smluv o provedení díla zastřeně [pozn. Nejvyššího soudu – ve smyslu § 5 písm. g) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti se zastřeným zprostředkováním zaměstnání rozumí činnost právnické osoby spočívající v pronájmu pracovní síly jiné právnické osobě nebo fyzické osobě, aniž by byly dodrženy podmínky pro zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) téhož zákona] zajišťovali pracovníky z Ukrajiny a dalších východních zemí na úklidové, sezónní a dělnické práce do zemědělských družstev, farem či stavebních firem.
Za to jim objednatelé platili zpravidla bezhotovostně na bankovní účet předmětných společností, odkud obvinění sami nebo prostřednictvím dalších osob finanční prostředky obratem v hotovosti vybírali a použili je dílem k zaplacení odměn dělníkům, kteří práci odvedli, a dále s nimi naložili blíže neurčeným způsobem, aniž by odpovídající část z těchto finančních prostředků odvedli na dani z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“). V úmyslu krátit uvedenou daň do přiznání k DPH opakovaně za těchto devět daňových subjektů úmyslně uváděli v rozporu s § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nepravdivá tvrzení o přijatých zdanitelných plněních, která vykazovali v oddílu B.3 kontrolních hlášení, který je určen pro vykázání přijatých zdanitelných plnění v hodnotě nepřekračující limit 10 000 včetně DPH, u něhož není stanovena povinnost identifikovat dodavatele.
A to v takovém množství, aby souhrnná výše odpočtu této daně se přibližně rovnala výši dani na výstupu. Reálnou daňovou povinnost tak snížili z milionových částek na desetitisíce. Ve výroku o vině jsou současně individuálně rozepsány jednotlivé útoky podle zdaňovacích období a daňových subjektů. Obvinění M. T. a V. T., kteří trestnou činnost řídili a koordinovali kroky ostatních spoluobžalovaných, se podíleli na zkrácení daně z přidané hodnoty v celkovém rozsahu 40 947 3370 Kč a obvinění V. K. a M.
M., kteří na žádost výše zmíněných obviněných participovali jen na některých útocích tím, že se nechali formálně zapsat jako jednatelé určených společností, které pak plně přenechali k dispozici spoluobviněným a posléze na základě pokynů jiných členů organizované skupiny vybírali z bankovních účtů předmětných společností finanční hotovost, kterou dále předávali, a vozili dělníky na místo určení, v rozsahu 2 731 897 Kč a 2 372 697 Kč.
6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni obvinění a státní zástupce. Obvinění napadli rozsudek v celém rozsahu, zatímco státní zástupce brojil jen proti výroku o trestech uložených obviněným M. T. a V. T., a to v jejich neprospěch. Vrchní soud v Praze všechna odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 10 To 1/2024.
7. (Nejvyšší soud pro přehlednost poznamenává, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 45 T 13/2021, je již třetím meritorním rozhodnutím v této věci. První rozsudek jmenovaný soud vyhlásil dne 6. 9. 2022 a byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, č. j. 10 To 93/2022–11103. Druhý rozsudek je ze dne 11. 5. 2023 a byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2023, č. j. 10 To 54/2023-12430.)
II. Dovolání obviněných
Dovolání obviněných M. a V. T.
8. Obvinění M. T. a V. T. podali společné dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ladislava Malečka a opřeli ho výhradně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož plné zákonné znění uvedli, aniž by následně konkretizovali, kterou z tam uvedených variant (skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na důkazech procesně nepoužitelných nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) mají konkrétně na mysli.
9. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obvinění nejprve podrobně zrekapitulovali průběh řízení a citovali z odvolání, kterým napadli v pořadí třetí odsuzující rozsudek soudu prvního stupně z dne 1. 11. 2023, sp. zn. 45 T 13/2021, včetně té části, ve které doslovně přepsali body 13 a 14 z odůvodnění prvního zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 10 To 93/2022, kde odvolací soud formuloval své zásadní výhrady vůči důkaznímu stavu věci a dal soudu prvního stupně pokyny k jeho doplnění. V návaznosti na to namítli, že soud prvního stupně nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu a neprovedl výslechy všech osob, které figurovaly jako jednatelé v obchodních společnostech, které obvinění podle tvrzení obžaloby ovládali a jejímž prostřednictvím páchali daňovou trestnou činnost. V hlavním líčení vyslechl pouze svědky V. P. F. a V. P. a na výslechy zbývajících osob registrovaných na pozici statutárních orgánů rezignoval s vysvětlením, že se je nepodařilo kontaktovat a v některých případech ani ověřit jejich identitu. Odvolacímu soudu obvinění vytkli, že ačkoli k doplnění dokazování v rozsahu, který předtím pokládal za nutný, nedošlo, dospěl v dovoláním napadeném usnesení k závěru, že skutek popsaný ve výroku o vině byl bez důvodných pochybností prokázaný, a to včetně výše zkrácené daně. Podle obviněných takový postup odporuje zásadám spravedlivého procesu, protože soudy jsou vázány obsahem vlastních rozhodnutí a závěr, že dalšího dokazování není třeba pro nesnadnost opatření předmětných důkazů, nelze akceptovat, pokud předtím odvolací soud dal soudu prvního stupně jasný pokyn k jejich opatření v návaznosti na objasnění toho, v jakém rozsahu došlo ke zkrácení DPH u jednotlivých daňových subjektů.
10. Podle obviněných neprovedení předmětných výslechů mělo zásadní význam pro zjištění pravdivé výše škody. Bez těchto důkazů totiž nebylo možné jednoznačně uzavřít, že všechny faktury týkající se firem, kde figurovali nevyslechnutí svědci jako jednatelé, byly fiktivní, a tudíž daňově neuznatelné. Skepse, kterou nalézací soud vyjádřil stran věrohodnosti svědků ukrajinské národnosti slyšených v této věci, se nemůže vztahovat k osobám doposud nevyslechnutým. Skutkový závěr o tom, o kolik byla zkrácena DPH, je přitom podstatný nejen pro otázku naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, ale též pro zákonnou úvahu o trestu ve smyslu § 39 a § 41 tr. zákoníku, protože výše způsobené škody je klíčovým kritériem při určení závažnosti následku trestného činu a ovlivňuje stupeň společenské škodlivosti jednání, který je východiskem pro volbu druhu a výměry trestu.
11. Za situace, kdy pochybnosti o povaze předmětných faktur nebyly rozptýleny, měl soud postupovat v duchu zásady in dubio pro reo a tyto faktury při stanovení rozsahu zkrácení daně nezohlednit, namísto aby bez dalšího přebral závěry správce daně o výši daňového úniku. Takový postup je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 20/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož nelze v řízení o trestném činu podle § 240 tr. zákoníku bez dalšího přejímat správní závěry o výši krácení daně. V této souvislosti obvinění odkázali také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017, podle něhož neprokázaná pochybnost o podstatné skutkové okolnosti musí vést ve prospěch obviněného, a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. 2. 2019 (N 22/92 SbNU 218), podle něhož je soud vázán svými závaznými pokyny a nemůže bez řádného odůvodnění opustit původně stanovený směr dokazování.
12. Obvinění brojili i proti tomu, že soudy obou stupňů skutková zjištění opřely o jediný přímý důkaz – výpověď svědkyně R. K., která připravovala rámcové smlouvy o dílo a vystavovala faktury pro odběratele pracovních sil i faktury na drobný prodej do 10 000 Kč u všech devíti společností, kterých se skutek týká. Takový postup považují za extrémně vadný a ohrožující spravedlivost procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti poukázali na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149), který upozorňuje na riziko opření odsuzujícího rozsudku výlučně o jeden svědecký důkaz bez dalších podpůrných skutečností.
13. Na základě této argumentace obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 10 To 1/2024-13363, a zároveň zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 45 T 13/2021, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř.
14. (Obvinění požádali předsedkyni senátu Městského soudu v Praze, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložila spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť obvinění se v současnosti nacházejí na území Ukrajiny, kde vykonávají službu v ozbrojených silách Ukrajinské republiky. Podle jejich tvrzení obdrželi během návštěvy nemocné matky povolávací rozkaz, který jim znemožnil opustit území Ukrajiny a vrátit se do České republiky. K tomu přiložili kopii překladu povolávacího rozkazu. Pro případ, že předsedkyně senátu jejich návrhu nevyhoví, obvinění požádali Nejvyšší soud o rozhodnutí o odkladu výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř.).
Dovolání obviněných V. K. a M. M.
15. Obvinění V. K. a M. M. podali samostatná dovolání prostřednictvím téhož obhájce JUDr. Vlastimila Rampuly. Obě dovolání jsou opřena o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s tím, že rozhodnutí prvoinstančního soudu je zatíženo vadou v podobě rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 tr. zákoníku s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
16. Odůvodnění obou dovolání vykazují vysokou míru vzájemné obsahové shody i v dovolací argumentaci. Podle obou obviněných odvolací soud mechanicky aproboval nesprávné skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, aniž by sám přezkoumal dostatečnost a správnost skutkového stavu. Stejně jako první dva dovolatelé dále poukázali na to, že dva předchozí odsuzující rozsudky soudu prvního stupně byly odvolacím soudem zrušeny pro nedostatečná skutková zjištění se závazným pokynem k doplnění dokazování, a přestože soud prvního stupně pokyny odvolacího soudu nesplnil a v posledním rozsudku v podstatně opět vycházel jen z neprokázaných skutkových tvrzení obžaloby o rozsahu zkrácené daně (který odvodil ze všech vykázaných daňových dokladů s částkami do 10 000 Kč), odvolací soud skutek popsaný ve výroku o vině už shledal dostatečně prokázaným.
17. Obvinění soudu prvního stupně konkrétně vytkli, že nesplnil pokyny odvolacího soudu shromáždit všechny v daňovém přiznání vykázané faktury vystavené na částky do 10 000 Kč s DPH a jednotlivě podle jednotlivých společností a dokladů zjistit, které z nich jsou fiktivní a které mají reálný podklad, a zabývat se konkrétními náklady každé společnosti zvlášť. Bylo přitom prokázáno výpovědí svědka R., účetního, že společnosti, kterých se skutek j,ako subjektů daňové povinnosti týká, disponovaly fakturami za výdaje na kancelářské potřeby, pracovní ošacení, pohonné hmoty či stavební materiál a že tato plnění byla evidována v účetnictví a tvořila základ pro daňově uznatelné výdaje. I svědkyně K. potvrdila nákup kancelářských potřeb v papírenském velkoobchodu. Tvrzení soudu prvního stupně, že předmětné společnosti neměly nárok na daňově uznatelné náklady vzniklé v souvislosti se zprostředkování práce, protože k této činnosti neměly oprávnění, obvinění označili za nesmyslné, stejně jako úvahu soudu, že daňově neuznatelným je náklad na nákup papírenského zboží, o kterém hovořila svědkyně R. K. a který bez analýzy účetních podkladů rozpočítal mezi všech 129 společností, které ovládali obvinění T., čímž dospěl k částkám v řádu 50–80 Kč měsíčně na jednu společnost.
18. Obvinění připomněli, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost zkrácení daně prokázat, nikoli ho domýšlet. Soud prvního stupně měl podle nich vyhodnotit konkrétní důkazní situaci jednotlivých subjektů a přiznat jim náklady, které byly objektivně doloženy. Postup, kdy byly všechny přijaté daňové doklady paušálně označeny za fiktivní, považují obvinění za porušení zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
19. Oba obvinění dále namítli absenci důkazů, na jejichž základě lze učinit přesvědčivý závěr o jejich úmyslném zavinění. Poukázali na to, že soudy závěry o vědomí a srozumění obviněných se zkrácením DPH opírají jen o to, že oba obvinění měli sehrát role tzv. „bílých koňů“. Pokud ale nebylo zjištěno, že jednání obviněných směřovalo k vlastnímu podání daňového přiznání nebo k podání žádosti o odpočet DPH a obvinění věděli, jaká konkrétní zdanitelná plnění byla uplatňována a jaký měla charakter, nelze prokázat jejich vědomý záměr či vědomou účast na krácení DPH a spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. V této souvislosti obvinění odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014, v němž bylo judikováno, že samotné předložení daňového dokladu nemůže postačovat k prokázání úmyslu zkrátit daň, není-li doloženo, že obviněný věděl o jeho fiktivnosti a účelu, k němuž měl být použit.
20. Oba obvinění následně rozebrali jednotlivé svědecké výpovědi a zopakovali svoji obhajobu, že se nijak nepodíleli na organizaci fiktivních fakturačních řetězců a nevěděli o uplatnění nezákonných daňových nároků. Namítli, že soud prvního stupně jejich výpovědi nehodnotil ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy a že závěry o jejich údajné trestné činnosti vycházejí z apriorního předpokladu o jejich vině, nikoli z důkazního rámce. Takový postup považují za porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny) i zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
21. K výběrům finanční hotovosti z bankomatů, kterými soud prvního stupně v souvislosti se subjektivní stránkou argumentoval, obviněný M. uvedl, že jednal výhradně na pokyn Y. O., kterému důvěřoval, protože mu dlouhodobě pomáhal s převozem pracovníků z Ukrajiny. Obviněný K. připustil, že provedl osm výběrů z účtu společnosti C, s. r. o., avšak jednal na žádost nového jednatele I. M., který v té době ještě neměl dispoziční právo k účtu.
22. Oba obvinění také brojili proti způsobu, jakým soud prvního stupně provedl a hodnotil důkaz odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Obviněný K. namítl, že z více než 1 000 záznamů telefonických rozhovorů soud prvního stupně vybral pouze šest, přičemž žádný z nich neprokazuje aktivní účast obviněného na trestné činnosti. Podle jeho názoru jejich obsah svědčí jen o nahodilých kontaktech a nelze ho interpretovat jako důkaz o vědomé účasti na organizované trestné činnosti. Nevyplývá z nich, že by měl přehled o účetnictví společnosti, o objemu fakturace, o výši uplatněného nadměrného odpočtu DPH nebo o postupech tzv. „nasazování“ osob do statutárních orgánů společností. Souvislosti, které z přehrávaných záznamů vyvodily soudy, jsou nesprávné. Například v záznamu telefonického hovoru ze dne 13. 12. 2019 obviněný K. vůbec nefiguruje, přesto z něj soud prvního stupně dovozuje, že právě on měl reportovat stav účtu. Zmínka, že „K. vše podepsal“, není doplněna žádným údajem o tom, co konkrétně měl podepsat, v jakém kontextu a zda to vůbec souviselo s předmětem trestního řízení. Obviněný K. současně zdůraznil, že v době většiny zaznamenaných hovorů již nebyl statutárním orgánem ani společníkem společnosti C. s. r. o., ani neměl dispoziční právo k jejímu účtu. V dané době již působil jako osoba samostatně výdělečně činná a sháněl pracovníky pro stavební činnost v Praze, což podle něj potvrzují i některé z přehrávaných záznamů, které se výlučně týkají poptávky po pracovní síle.
23. Výhradu oba obvinění uplatnili i vůči tomu, že soudy dovodily jejich zavinění ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku pouze z jejich formálního postavení ve společnosti. Forma úmyslu musí být prokázána ke všem znakům objektivní stránky skutkové podstaty a v jejich případě absentuje důkaz o tom, že by věděli, že prostřednictvím jimi vedených společností dochází k uplatnění fiktivních daňových dokladů za účelem krácení DPH. V této souvislosti obvinění odkázali na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která zdůrazňuje rozdíl mezi vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem, přičemž klíčovým kritériem je, zda pachatel spoléhal na dostatečné důvody, které by vzniku následku mohly zabránit (např. usnesení sp. zn. 5 Tdo 761/2014, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014). Soudy vycházely toliko z domněnek, které neunesou důkazní standard „mimo rozumnou pochybnost“, jak jej definuje Ústavní soud (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1291/12 nebo sp. zn. II. ÚS 3044/22).
24. Obvinění rovněž shodně zdůraznili, že řízení vykazuje závažné procesní vady, které podle jejich názoru vedly k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Výslovně odkázali na zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., zásadu oficiality, vyhledávací zásadu, zásadu materiální pravdy podle § 2 odst. 4 a 5 tr. ř., jakož i na zásadu presumpce neviny zakotvenou v § 2 odst. 2 tr. ř. a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
25. Závěrem dovolání oba obvinění znovu konstatovali, že soudy své závěry o vině opřely nikoli o přímé důkazy, ale o konstrukce, které odporují požadavku důkazní jistoty. Namísto zajištění přímých důkazů soudy podle dovolatelů pouze potvrdily předchozí vývody, přičemž ignorovaly zásadu in dubio pro reo. V této souvislosti obvinění odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 137/05, v němž bylo vyloženo, že existuje-li více rozumných výkladů důkazní situace, musí být zvolen ten, který je ve prospěch obviněného. Odkázali rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, kde Ústavní soud konstatoval, že i vysoký stupeň podezření nemůže nahradit absenci důkazů prokazujících vinu mimo jakoukoli rozumnou pochybnost.
26. Nejvyššímu soudu obvinění navrhli, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 10 To 1/2024-13363, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l tr. ř. Současně vyjádřili souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., pokud by Nejvyšší soud takový postup považoval za vhodný.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
27. Státní zástupce ve svém vyjádření ke společnému dovolání obviněných T. úvodem upozornil na to, že opomenuli uplatnit také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, nicméně toto opomenutí samo o sobě podle jeho mínění nepředstavuje překážku dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem.
28. K jejich námitce, že prvoinstanční soud nesplnil závazný pokyn odvolacího soudu k provedení výslechu všech svědků označených v předchozím zrušujícím usnesení, uvedl, že nemůže být podřazena pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., protože je výhradně procesního charakteru a směřuje pouze proti způsobu provádění dokazování. Podle jeho stanoviska prvoinstanční soud přesvědčivě vyložil, proč předmětné svědky nevyslechl (kvůli objektivním překážkám spočívajícím v nemožnosti svědky předvolat nebo dokonce ověřit jejich identitu) a jeho vysvětlení odvolací soud důvodně akceptoval poté, co konstatoval, že soud prvního stupně reálně vyčerpal všechny dostupné možnosti dokazování a doplnil dokazování v maximálním možném rozsahu. Státní zástupce se neztotožnil s tvrzením dovolatelů, že v důsledku nedodržení pokynu odvolacího soudu k provedení výslechů všech tzv. bílých koní přetrvávají pochybnosti o skutečné výši škody, takže soudy měly respektovat zásadu in dubio pro reo a částky z faktur společností, jejichž jednatelé nevypovídali, do škody vůbec nezahrnout. Státní zástupce uvedl, že tento argument obviněných opět nekoresponduje s žádnou variantou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Představuje pouze odlišný pohled dovolatelů na způsob hodnocení důkazů ze strany soudů.
29. Státní zástupce uzavřel, že obvinění M. a V. T. dostatečně neprokázali žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který by byl způsobilý založit dovolací důvod podle uvedeného ustanovení trestního řádu, a zdůraznil, že závěry soudů o vině obviněných nebyly postaveny pouze na jediné výpovědi svědkyně K., jak tvrdí obvinění, nýbrž na širším komplexu důkazů provedených v řízení před soudem. Obvinění v dovolání formálně zmínili i možnost třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. nedůvodně neprovedený podstatný důkaz), nijak blíže ale nerozvedli, o jaký konkrétní neprovedený důkaz se má jednat, kdo jeho provedení navrhoval a v čem by měl být takový důkaz podstatný. Z tohoto důvodu podle státního zástupce ani na tuto část argumentace dovolatelů nelze hledět jako na odpovídající některému z dovolacích důvodů. Vyjma toho prvoinstanční soud o všech relevantních důkazních návrzích obhajoby řádně rozhodl a svůj postup dostatečně zdůvodnil.
30. Na základě výše uvedeného státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněných M. T. a V. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož byla podána z jiných než zákonem vymezených dovolacích důvodů.
31. K dovoláním obviněných V. K. a M. M. státní zástupce ve svém vyjádření souhrnně konstatoval, že i v jejich případě je převážná část námitek procesní povahy a neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. písm. m) tr. ř.
32. K námitce, že soud prvního stupně neprovedl základní procesní úkony nutné ke správnému zjištění skutkového stavu, zejména pokud jde o zhodnocení nákladových faktur s hodnotou do 10 000 Kč, státní zástupce konstatoval, že soudy postupovaly správně a svůj postup také náležitě odůvodnily. Prvoinstanční soud opodstatněně odmítl započítat jako legitimní daňově uznatelné náklady ty výdaje, které měly podle svého označení sloužit výhradně k usnadnění páchání trestné činnosti podle § 240 tr. zákoníku, protože se vztahovaly k nákupu zboží nesouvisejícího s legálním předmětem činnosti daňových subjektů. Závěry soudů nižších stupňů, že deklarovaná zdanitelná plnění společností byla fiktivní a účelově směřovala ke snížení daňové povinnosti shledal státní zástupce logicky odůvodněnými a plně podloženými provedenými důkazy.
33. K námitce, že vina obviněných M. a K. nebyla řádně prokázána subjektivní stránka, státní zástupce poznamenal, že soudy se touto otázkou naopak důkladně zabývaly a zcela správně u obou obviněných s odkazem na důkazní situaci dovodily, že vědomě umožnili vznik protiprávního následku spočívajícího ve zkrácení daně a s jeho vznikem byli nejméně ve formě eventuálního úmyslu zjevně srozuměni, takže jednali v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Důvodně přitom poukázaly, že obvinění se dobrovolně nechali nominovat do funkcí jednatelů, ale faktické řízení těchto společností přenechali jiným osobám a aktivně se o jejich chod nezajímali, pouze bez náležitého účetního vykázání vybírali hotovostně značné finanční prostředky z bankovních účtů těchto společností a předávali je dál bez jakékoli kontroly, jak s nimi bude naloženo, jiným členům organizované skupiny. Z těchto důvodů podle státního zástupce nelze akceptovat tvrzení obviněných, že se subjektivně nepodíleli na trestném jednání a že nemohli předvídat zkrácení daně.
34. Státní zástupce také reagoval na individuální námitky každého z obviněných. K výhradě obviněného K. k důkazu záznamem telefonických hovorů státní zástupce poukázal na to, že obviněný nenamítá procesní nepoužitelnost tohoto důkazu, ale rozsah jeho provedení, který ovšem prvoinstanční soud zcela logicky odůvodnil. Z konkrétního obsahu záznamů telefonních hovorů, které byly v hlavním líčení k důkazu provedeny, přitom soudy mohly učinit skutková zjištění popsaná ve výroku o vině. K jeho další solitérní námitce, že prvoinstanční soud nesprávně dovodil, že i on se podílel na přepravě pracovníků, státní zástupce uvedl, že není relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněnému lze sice dát za pravdu v tom, že svědek O. takovou skutečnost při hlavním líčení nepotvrdil, ale toto dílčí skutkové zjištění není nijak zásadní, a především se nepromítlo do konečného výroku rozsudku.
35. Individuální námitku obviněného M., že svědkyně R. K. nepotvrdila, že by jí dávala pokyny k vystavení účetních dokladů, státní zástupce implicitně označil za bezvýznamnou pro dovolací řízení, protože závěry soudů o vině tohoto obviněného jsou opřeny o širší důkazní základ a komplex okolností, zejména o způsob, jakým obviněný vykonával funkci jednatele společnosti, kam byl spoluobviněnými nastrčen, jak nakládal s vysokou finanční hotovostí vybranou z jejího účtu.
36. Společnou námitku obviněných K. a M. o porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, státní zástupce označil za neopodstatněnou, jelikož soudy podle něj zhodnotily důkazní situaci pečlivě a bez jakýchkoliv zásadních rozporů.
37. Závěrem státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněných K. a M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal jejich dovolání jako zjevně neopodstatněná.
IV. Přípustnost a důvodnost dovolání obviněných
38. Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech čtyř obviněných jsou přípustná, splňují zákonem požadované formální náležitosti, byla podána řádně a včas a osobami k tomu oprávněnými. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplněním obvinění shodně argumentovali, byť jen obvinění V. K. a M. M. tak správně učinili v rámci druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., zatímco obvinění M. T. a V. T. tento dovolací důvod opomněli označit, přestože i v jejich případě odvolací soud zamítl odvolání jako nedůvodná.
Důvodnost dovolání obviněných M. a V. T.
39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obvinění M. T. a V. T. výslovně nespecifikovali, kterou z uvedených variant mají konkrétně na mysli. Jejich dovolací argumentace stojí na tom, že dokazování nebylo doplněno v intencích dřívějšího pokynu odvolacího soudu o výslechy svědků I. M., F. P., Y. T. a Y. K. a dále na tom, že se soud prvního stupně skutkové závěry opírá výlučně o výpověď svědkyně R. K. Tím podle obviněných došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces a pravidla in dubio pro reo, neboť bez uvedených svědků přervávají pochybnosti o to, zda lze mít za fiktivní všechny faktury do výše 10 000 Kč s DPH vykazované podle pokynů obviněných v předmětných přiznáních k DPH, a odsuzující verdikt zásadně nemůže stát jen na jediném usvědčujícím důkazu.
40. K takto formulovaným námitkám obviněných je potřeba nejprve předeslat, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, příp. hodnocení procesního postupu. Dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický např. pro odvolání, které obvinění ve svém podání rozsáhle citují. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
41. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícího z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Skutkové závěry soudu prvního stupně pak může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nejvyšší soud dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. ř.).
42. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
43. Zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními [první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které se obvinění fakticky domáhají] může být dán pouze tehdy, jestliže obsah důkazních prostředků vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, nebo je s těmito zjištěními v přímém protikladu, případně tehdy, nelze-li na základě provedených důkazních prostředků k daným skutkovým závěrům dospět žádným logickým způsobem jejich hodnocení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze brojit proti jakýmkoliv skutkovým zjištěním, nýbrž výlučně proti těm, která mají určující význam pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům [třetí alternativa uplatněného důvodu dovolání, kterou obvinění okrajově bez dalšího také zmínili] se jedná tehdy, jestliže soud neprovedl či bez řádného odůvodnění odmítl provést důkazní prostředek navržený některou ze stran řízení, přičemž se jednalo o důkaz podstatný pro učinění rozhodného skutkového závěru. I v tomto případě se tedy musí namítaná vada vztahovat ke skutkovým okolnostem, které mají bezprostřední význam pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu. Nelze automaticky dovozovat, že každé neprovedení navrženého důkazu představuje opomenutý důkaz ve smyslu citovaného dovolacího důvodu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení procesní zásady in dubio pro reo, kterou obvinění v této věci významně argumentují, zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
44. Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že obvinění M. T. a V. T. sice formálně citují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale konkrétně ho použitou dovolací argumentací nenaplňují. Dovolání reálně opírají jen o polemiku se způsobem hodnocení důkazů a s procesním postupem soudu prvního stupně, který v rozporu s pokynem odvolacího soudu nedoplnil dokazování výslechem všech svědků v pozici statutárních orgánů dotčených daňových subjektů a spokojil se s výslechem jen některých z nich, což následně odvolací soud pro obviněné nepochopitelně aproboval. Takto konstruované námitky ale neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí jejich dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř.
45. Vzhledem k tomu, že obdobnou dovolací argumentaci částečně uplatnili i obvinění V. K. a M. M., pokládá však Nejvyšší soud za vhodné nad rámec dovolacích důvodů uvést, že neshledal v hodnotících úvahách soudu prvního stupně nebo v jeho procesním postupu, kdy s respektem k zásadě rychlosti a přiměřenosti řízení ukončil své marné snahy o předvolání zjevně nekontaktních svědků, jejichž výslech mu uložil odvolací soud, pochybení, která by měla za následek zásadní rozpory mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními nebo by vyústila v porušení práva na
spravedlivé řízení, jak tvrdí dovolatelé. Z napadených rozhodnutí je naopak zjevné, že o ukončení dokazování rozhodl soud prvního stupně za situace, kdy objektivně disponoval dostatečným penzem důkazů, které mu umožnily učinit spolehlivý závěr o skutkovém ději popsaném ve výroku o vině, a to včetně výše zkrácené daně u jednotlivých daňových subjektů a prokázání vůdčích rolí obviněných M. T. a V. T. při páchání daňové trestné činnosti v celém jejím rozsahu a naopak dílčích podřízených rolí zbylých dvou dovolatelů.
Zde je namístě pro stručnost odkázat na velmi přesvědčivé a nadstandardně podrobné odůvodnění v bodech 14 až 178 rozsudku soudu prvního stupně, které netrpí žádným logickým deficitem nebo tendenčním překrucováním zjištěných faktů. V bodech 182 až 196 odůvodnění se pak soud prvního stupně se stejnou přesvědčivostí a pečlivostí vyrovnal s tím, proč nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování a proč nesplnil, resp. nemohl splnit všechny pokyny dané mu odvolacím soudem v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí.
Nejvyšší soud nepokládá za potřebné tuto vyčerpávající argumentaci jakkoli doplňovat nebo se vyjadřovat k reálnosti a opodstatněnosti pokynů k doplnění dokazování, které odvolací soud dal soudu prvního stupně v jeho dřívějších poměrně stručně a velmi povšechně odůvodněných zrušujících usneseních nereflektujících některé podstatné skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu, např. chybějící účetnictví předmětných daňových subjektů (srovnej odst. 12 až 14 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
12. 2022, sp. zn. 10 To 93/2022, a odst. 12 a 14 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 10 To 54/2023 na č. l. 11103 až 11130 a 12430 až 12459 tr. spisu). Za potřebné pokládá jen poukázat na to, že obvinění interpretují závěry soudu prvního stupně nepřesně, pokud tvrdí, že soud prvního stupně nepřijatelně rozpočítal náklady na nákup kancelářského vybavení mezi všechny daňové subjekty v té době ovládané obviněnými T., nebo, že nebyly zkoumány doklady vystavené na částky do 10 000 Kč včetně DPH, kterými byla podle skutkových závěrů soudu prvního stupně snižována daňová povinnost společností CYKLAMEN, s.
r. o., Župnik, s. r. o., Competition KV, s. r. o., RIDEFCOOL STAV, s. r. o., Solened CZ, s. r. o., KIMAF Invest, s. r. o., Joy Fitness, s. r. o., VOLDEXSTAV, s. r. o., a NORTH FOREST, s. r. o., a že soudy nižších stupňů bez řádného přezkumu převzaly za své závěry správce daně ohledně výše škody.
46. Soud prvního stupně v bodech 208, 210 a 211 odůvodnění svého rozsudku naopak podrobně rozebral důvody, proč účetní doklady o nákupu pohonných hmot, ochranných pomůcek, stavebního materiálu apod., reálně nemohly prokazovat daňově uznatelný náklad sloužící k podnikatelské činnosti a zisku předmětných daňových subjektů, nýbrž šlo o doklady účelově vykazované ke snížení daňové povinnosti. Mimo jiné poukázal na to, že svědeckými výpověďmi bylo zjištěno, že ochranné pomůcky si dělníci kupovali sami nebo jim byly poskytnuty odběrateli, stejně tak si dělníci sami hradili náklady na cestu a ubytování. Pokud jde o výdaje za kancelářské zboží, soud prvního stupně přiléhavě zdůraznil, že svědkyně R. K. vypověděla, že peníze jí k nákupu v hotovosti pravidelně dávali obvinění M. T. a V. T., aniž by od ní vyžadovali daňové doklady o realizaci nákupu, takže nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo jít o daňově uznatelný náklad některé z 129 jimi ovládaných společností, a naopak vše svědčí pro závěr o tom, že se jednalo o výdaje nutné ke spáchání trestné činnosti, které platili obvinění jako fyzické osoby.
47. V bodě 55 odůvodnění rozsudku pak soud prvního stupně akceptovatelně vysvětlil, že nemohl splnit pokyn odvolacího soudu na porovnání účetnictví výše vyjmenovaných společností s doklady o přijatých zdanitelných plněních vykazovaných k odpočtu DPH, protože u žádného z předmětných daňových subjektů nebylo vedeno účetnictví a obviněnými rozporované faktury byly záměrně vystavovány jen do limitu 10 000 Kč včetně DPH, takže nepodléhaly povinnosti identifikovat v rámci kontrolního hlášení subjekt, který je vydal (srovnej bod 55 odůvodnění rozsudku).
48. Skutečnost, že se soudu prvního stupně podařilo po velkém úsilí vyslechnout jen část osob nastrčených do pozic jednatelů předmětných společností, jak mu to uložil odvolací soud, také rozhodně není na překážku zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Jak správně poznamenal soud prvního stupně, z výpovědí svědků, které se předvolat podařilo, byl modus operandi obviněných dostatečně osvětlen a neexistuje žádná indicie nebo rozumný důvod, pro které by bylo namístě předpokládat, že tomu v případech jiných tzv. bílých koní mohlo být jinak. Nejvyšší soud poukazuje na body 43 až 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém se logicky v kontextu ostatních důkazů vyrovnal s obsahem výpovědí svědků, které na pokyn odvolacího soudu vyslechl v hlavním líčení konaném ve dnech 20. 3. 2023 až 11. 5. 2023. Mimo jiné se jedná o svědky V. P. F. a V. P..
49. Nejvyšší soud uzavírá, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Jeho skutkové závěry, které posléze odvolací soud akceptoval jako správné a úplné, je možné označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Za extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními nelze považovat situaci, kdy soudy rozhodnou způsobem, který neodpovídá představám obviněného a v jeho neprospěch. Procesní námitky obviněných z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají věcné opodstatnění. Nejvyšší soud nezjistil vycházeje z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu porušení principu in dubio pro reo nebo jinou procesní vadu, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatelů na spravedlivý proces. Jde-li o obviněným namítané nerespektování zásady in dubio pro reo, je potřeba připomenout, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Nad rámec uvedeného je nutné ještě zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. V projednávané věci ale soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy jako ucelený systém srozumitelně poukazující na to, že k činu došlo, a to i z pohledu rozsahu zkrácené daně, což náležitě zdůvodnil, jak bylo shora rozebráno. Rozhodně nestavěl jen na výpovědi svědkyně R. K., jak je mu dovolateli podsouváno. Její tvrzení jsou totiž podporována obsahem paměti notebooku, který tato svědkyně používala pro vystavování faktur a který byl zajištěn při domovní prohlídce jejího bytu, a četnými výpověďmi svědků, a to i z řad odběratelů zprostředkovatelských služeb zajišťujících pracovní síly, kteří jednoznačně identifikovali právě obviněné M. T. a V. T. jako osoby, se kterými jako se zástupci obchodních korporací, u kterých došlo ke zkrácení DPH, jednali o dodávání pracovníků, a dalších svědků plnících pokyny právě těchto obviněných.
Důvodnost dovolání obviněných V. K. a M. M.
50. Také obvinění V. K. a M. M. v dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho úvodní a poslední variantě. Ty jsou naplněny tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Onen zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, zkráceně uvedeno tzv. extrémní nesoulad, zahrnuje svévolné hodnocení důkazů, kdy odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje skutečný obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a libovůli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Extrémní nesoulad je namístě dovodit jen v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Nutnou podmínkou přitom je, že se extrémní nesoulad musí týkat jen rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Třetí varianta dovolacího důvodu dle písmene g) řeší případy vad spočívajících v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a
jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Lze shrnout, že obě varianty uvedeného dovolacího důvodu pokrývají nejzávažnější případy vad dokazování a jeho vyhodnocení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces.
51. Obvinění onen zjevný rozpor primárně spatřují v tom, že soud prvního stupně nesplnil všechny pokyny, kterému mu dal odvolací soud k doplnění dokazování, takže nebyl spolehlivě zjištěn rozsah zkrácené daně. Stejně jako spoluobvinění M. T. a V. T. konkrétně brojili proti tomu, že soud prvního stupně k otázce rozsahu zkrácené daně neshromáždil všechny vykázané faktury do výše 10 000 Kč a jednotlivě je neporovnal s účetnictvím konkrétních daňových subjektů firem a nespároval s doklady na straně jejich vystavitelů, ani nevyslechl k těmto fakturám osoby figurující v předmětných společnostech jako statutární orgány. Vyjma toho obvinění v dovolání namítali, že byli odsouzeni jako spolupachatelé trestného činu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ačkoli provedenými důkazy nebyla nedostatečně prokázána jejich úmyslná součinnost při zkrácení daně v útocích, za které byli odsouzeni.
52. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že pokud je očividné, že napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející nevykazuje dovolatelem vytýkané nedostatky a že podané dovolání nemůže být úspěšné, např. protože dovolací argumentace je jen opakováním námitek uplatněných v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se kterými se tyto soudy náležitě a v souladu se zákonem vypořádaly nebo napadené rozhodnutí na základě porovnání dovolání s obsahem spisu evidentně netrpí vytýkanými vadami, jsou dány důvody pro odmítnutí takového dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a Nejvyšší soud neprovádí přezkum napadeného rozhodnutí podle hledisek uvedených v § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.
53. Výše zmíněný závěr lze na dovolání obviněných V. K. a M. M. bez zbytku vztáhnout. Oba totiž v dovolání uplatnili shodné námitky, které použili na svou obhajobu už v řízení před soudem prvního stupně a posléze v odvolání a se kterými se zejména soud prvního stupně řádně, úplně a přesvědčivě vypořádal. Navíc stejně jako u obviněných M. a V. T. je za výhradu neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů nutno označit námitku vůči procesnímu průběhu řízení, přičemž prezentují své přesvědčení, že soud prvního stupně na pokyny odvolacího soudu vůbec nereagoval, nesplnil je a neprovedl ani základní procesní úkony nutné k objasnění věci, přestože ve skutečnosti soud prvního stupně, jak bylo výše vysvětleno, pokyny odvolacího soudu, které splnit mohl, realizoval, a rezignoval jen na ty, kterým objektivně vyhovět nemohl, přičemž to logicky vysvětlil (viz body 55 a následující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud jde o nespokojenost obviněných ohledně nezohlednění nákladových položek při určení výše zkrácení daně, soud prvního stupně se s touto námitkou řádně vyrovnal v bodech 6–71 a 208–210 odůvodnění svého rozsudku a jeho závěr, že u dotčených společností vymezených ve skutkové větě byla veškerá deklarovaná přijatá zdanitelná plnění fiktivní, je logický i v kontextu dalších provedených důkazech, na něž je v této části odůvodnění poukazováno. Nejvyšší soud nad rámec jeho argumentace pouze uvádí, že soud prvního stupně dospěl mimo jiné ke zjištění, že v podstatě všechny předmětné daňové subjekty, ačkoli neměly zaměstnance, sídlily na adrese společně se stovkou dalších firem a fakticky realizovaly jiný předmět činnosti, než který měly legálně zapsaný („přeprodávaly“ pracovní síly) vykazovaly v podaných kontrolních hlášeních více než 90 % přijatých zdanitelných plnění s hodnotou do 10 000 Kč včetně DPH, jejichž souhrnná hodnota byla v řádu milionů korun, a které se tak musely pohybovat u každého útoku v řádu stovek drobných vydání režijní povahy, přestože neměly žádné technické, materiální a provozní zázemí a podle pohybů na bankovních účtech ani reálně nepodnikaly.
Toto zjištění ve spojení s výpovědí svědkyně R. K., která většinu daňových dokladů vystavovala, a dalšími důkazy, na které soud prvního stupně přiléhavě poukázal, svědčí pro závěr o účelovém vytváření fiktivních zdanitelných plnění v oddílu B.3 kontrolních hlášení k DPH, kde jsou uváděny doklady od dodavatelů v hodnotách jednotlivých plnění do 10 000 Kč s DPH, a to bez povinnosti identifikace obchodního partnera. Svou vypovídající hodnotu má také skutečnost, jakým způsobem reagovali obvinění M. T.
a V. T., kteří byli vůdčími postavami společně páchané trestné činnosti, na postup správce daně, který v rámci kontroly daňové povinnosti postupně doměřoval ušlou daň a vydával zajišťovací příkazy a na ně navazující exekuční příkazy k jejímu vymožení. Výzvu správce daně k zahájení daňové kontroly ignorovali, nepodali odvolání proti zajišťovacím příkazům a kontrolovanou společnost jen nahradili v dalších zdaňovacích obdobích v roli dodavatele pracovních sil jinými jimi ovládanými společnostmi.
54. Další námitkou, kterou nelze považovat za uplatněnou v mezích dovolacích důvodů, jsou výhrady obviněného K. k důkazu přehráním odposlechů telefonických hovorů, aniž by současně namítal jejich procesní nepoužitelnost. Zákonný způsob provedení důkazu byl soudem prvního stupně přitom řádně vyložen v bodě 198 odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
55. Poukazují-li dovolatelé na to, že si je svědci označení v dovolání nevybavovali či je neznali, rozhodně to nevylučuje závěr o jejich trestní odpovědnosti při uvážení, jakou konkrétní úlohu ve skupině pachatelů při páchání daňového trestného činu zastávali. Konkrétní podíl obviněných na trestné činnosti se týkal jen několika dílčích útoků a jejich jednání spočívalo v tom, že se nechali formálně zapsat do funkcí jednatelů obchodních společností, které byly plátci DPH, aby umožnili dalším spoluobviněným skrze tyto daňové subjekty „podnikat s přeprodáváním pracovních sil“ a současně opakovaně ke škodě Českého státu krátit DPH z mnohamilionových částek, které z tohoto druhu podnikání, které navíc neodpovídalo předmětu činnosti daňových subjektů, od odběratelů pracovních sil získali. Hlavním organizátorům trestné činnosti pomáhali realizovat popsaný protiprávní záměr také tím, že na pokyn vybírali v hotovosti z bankovních účtů těchto společností finanční prostředky, které tam odběratelé pracovních sil posílali, a předávali je určeným osobám, aniž by tento výdaj jakkoli zaúčtovali. Ani u této činnosti se logicky nesetkávali s v dovoláních uvedenými svědky. O účetnictví ani o ekonomický chod společností se obvinění nezajímali a vědomě zcela rezignovali na svou odpovědnost za podání daňových přiznání, kterou nese statutární orgán, a ponechali tyto kroky na spoluobviněných T. a dalších osobách, se kterými páchali trestnou činnost, takže neměli důvod se setkávat ani s účetními nebo daňovým poradcem připravujícími právě na pokyn spoluobviněných T. daňová přiznání (svědci J. P., J. R. nebo V. P.) či svědkyní R. K., která pracovala pro Stenychstav, s. r. o., což je jiná společnost, než kde obvinění formálně figurovali, a kterou úkolovali opět především spoluobvinění T.
56. Obviněným lze přisvědčit, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 4. 2022 nevyplývá, že by svědek V. O. uvedl, že K. a M. rozváželi pro spoluobviněné T. dělníky z Ukrajiny na předem určená místa. V tzv. skutkové větě se ale ve výčtu jednání, jimiž se obvinění K. a M. měli spolupodílet na skutku, takové skutkové zjištění neobjevuje. Je zmíněno jen v bodu 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v souvislosti s nepřesnou interpretací obsahu výpovědi svědka V. O.. Jinak řečeno předmětné jednání, přestože ho obviněný M. potvrdil ve svém vyjádření k výslechu svědka, nebylo obviněným k tíži přičteno a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se navíc jedná o skutkové zjištění, o němž není možné uvažovat jako o rozhodném a určujícím pro naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za který byli obvinění odsouzeni.
57. Dovolací argumentace obviněných K. a M. nenaplňuje ani podmínky vyžadované poslední variantou dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelé totiž neoznačili konkrétní důkaz, který by navrhli a který by zůstal ze strany soudů nižších stupňů opomenutý. Vycházejí z už výše vypořádané skutečnosti, že soud prvního stupně nevyhověl požadavku soudu odvolacího k porovnání zajištěných přijatých faktur vystavených na částky do 10 000 Kč včetně DPH s účetnictvím společností, jež měly tyto doklady vystavit. Nadto je třeba uvést, že i pokud by se mělo jednat o konkrétní důkazy navržené účastníkem řízení, o nedůvodně neprovedené důkazy by se jednat nemohlo, neboť soudy svůj postup náležitě zdůvodnily. V tomto směru je nutno odkázat na body 55–57 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně.
58. Co se týče námitek obviněných K. a M. stran absence úmyslného zavinění, nutno poznamenat, že tyto formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem výslovně v dovolání neuplatnili. Přesto na ně bude Nejvyšší soud stručně reagovat, protože právě vzhledem k námitkám absence subjektivní stránky dovolání obviněných neodmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než který zákon taxativně připouští v § 265b tr. ř.
59. Subjektivní stránkou trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku u obviněných K. a M. se soud prvního stupně zabýval v bodech až 162, 165 až 167 a 180 až 181 odůvodnění jeho rozsudku a odvolací soud v bodech 22 až 24 usnesení, kterým zamítl odvolání obviněných jako nedůvodná. Argumentace soudů nižších stupňů, že oba obvinění vědomě jednali jako členové organizované skupiny zaměřené na zastřené zprostředkování práce pro ukrajinské a jiné dělníky za úplatu a současně si byli vědomi toho, že je velmi reálná možnost, že participují i na zkrácení daně a s takovým do úvahy přicházejícím následkem byli srozuměni, takže jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku jednali ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je dostatečně přesvědčivá a nevzbuzuje pochybnosti.
60. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je po subjektivní stránce vyžadován úmysl. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Úmyslné zavinění lze dovodit i v případě tzv. nepravé lhostejnosti. Za tu se považuje taková situace, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem; jde tedy sice o méně intenzivní, ale stále ještě aktivní volní vztah pachatele k relevantnímu trestněprávnímu následku.
61. Zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu a obvykle ho lze dovozovat z objektivních okolností, jako jsou způsob provedení činu, doba páchání trestné činnosti, povaha použitých prostředků, následné jednání pachatele po činu, celková situace, v níž byl čin proveden, slovní projevy pachatele pronesené při činu nebo v jiné souvislosti s ním, jednání v rámci zapojení dalších pachatelů, jež úspěšnost dokonání činu zvyšuje z jiných skutečností.
62. Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu se vyžaduje, aby si pachatel byl alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, přičemž jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je smířen s jeho vznikem. K situaci obviněných lze doplnit, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 písm. b) tr. zákoníku] ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná.
Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, jenž mu je nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku může svědčit i rozsah a počet spáchaných útoků, spoluúčasti na nich, způsob jednání v rámci takové spoluúčasti, zjištěná systematičnost trestně relevantního jednání i dlouhodobost páchání trestné činnosti, jakož i postavení pachatele v rámci daňového subjektu.
63. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud aproboval jako správná a úplná, se obvinění K. a M. úmyslně nechali na žádost spoluobviněných čistě formálně jmenovat do funkcí statutárních orgánů obchodních společností, které byly plátci DPH a sloužily spoluobviněným ke generování zisku ze „zastřeného pronájmu pracovních sil“, což K. i M. od počátku věděli, a v rozporu se svými povinnostmi statutárních orgánů, mezi které, jak je obecně známo, patří i povinnost k podání daňových přiznání, kterou nelze přenést na účetní nebo na daňového poradce, o výkon podnikatelské činnosti neprojevovali žádný zájem, bez jakýchkoliv podmínek, záruk a sebemenší kontroly výkon pravomoci nad těmito společnostmi přenechali dalším osobám a sami pouze vybírali finanční hotovost ve značných částkách z bankovních účtů vedených na tyto společnosti, které předávali dál bez jakéhokoliv vykázání, zúčtování a zajištění jejich využití pro fungování společností v souladu se zákonem a bez jakéhokoli zájmu o splnění povinnosti přiznat a odvést daň z finančních prostředků obdržených od uživatelů pracovních sil.
Na podkladě důkazů provedených v hlavním líčení tedy mohl soud prvního stupně spolehlivě přijmout závěr o tom, že obvinění K. a M. dobrovolně a zcela vědomě fungovali jako tzv. bílí koně ve společnostech, které bez povolení za úplatu zprostředkovávaly práci pro ukrajinské i jiné dělníky, a byli přitom srozuměni s tím, že mohou současně participovat na daňovém deliktu protože nevyvinuli žádnou aktivitu k tomu, aby kráceni daně zabránili a se vznikem takového následku, který si nepochybně s ohledem na své jednání zcela ignorující povinnost k podání daňových přiznání a naopak dávající všanc finanční prostředky předmětných daňových subjektů, za jejichž činnost odpovídali, mohli představit jako možný.
Oběma obviněným bylo známo, že společnosti, ve kterých figurují jako statutární orgány, jsou fakticky řízeny osobami, které nejsou oficiálně zapsány ve veřejném seznamu sloužícím k evidenci a veřejné publicitě obchodních společností, a činnost těchto nekompetentních osob ponechali bez jakéhokoli dozoru, kontroly a zpětné vazby a pouze podle jejich pokynů vybírali finanční hotovost z bankovních účtů a tuto dál distribuovali, a to bez seznámení se s účelem jejich použití a kontroly nad jejich dalším osudem.
64. Soudy nižších stupňů při svém právním závěru o formě zavinění správně vyšly z toho, že u obou obviněných šlo o participaci na trestné činnosti intenzivní a podstatnou. Oba znali základní a relevantní okolnosti „podnikání“ předmětných daňových subjektů, byli si vědomi množství finančních prostředků obdržených za zastřené zprostředkování pracovních sil, protože prováděli hotovostní výběry z účtů v řádu stovek tisíc korun, a museli si být alespoň v obecné rovině vědomi povinností vyplývajících z výkonu funkce jednatele, včetně povinnosti podávat za daňový subjekt daňová přiznání. Jejich vztah k osobám fakticky ovládajícím společnosti je neomezoval v projevu vlastní vůle a výkonu kontroly nad fungováním společností, za které odpovídali. Soud prvního stupně také správně zdůraznil, že obvinění si nezajistili sebemenší reálný podklad k tomu, aby mohli při ztrátě kontroly nad společnostmi, kterou sami dobrovolně a vědomě umožnili, ve svých vnitřních úvahách upřednostnit možnost, že společnosti podnikají legálně. Důvodně rovněž poukázal na zásadní moment, kdy obvinění neváhali vybírat finanční hotovost ve velmi vysokých částkách bez doložení jejich dalšího použití a způsobu zaúčtování, což rozhodně nemohli při takových sumách smysluplně vykládat způsobem, že tak činí v zájmu úhrady faktur v hotovosti. Obvinění se nechali nominovat do funkcí jednatelů po dohodě se spoluobviněnými s vědomím, že obratem rezignují na plnění povinností podle zákona spojených s výkonem takové funkce. O vedení účetnictví se nezajímali vůbec, neměli o něm přehled a ani o zaúčtování konkrétních daňových dokladů, od něhož se pak odvíjí vykázání obchodní činnosti v daňových přiznáních, zájem neprojevovali. Počínání osob fakticky ovládajících společnosti ponechali bez jakékoli kontroly a stranou svého zájmu. Vůbec se nezajímali ani o podávání daňových přiznání a o jejich obsah. V podstatě jim bylo zcela jedno, zda nějaká daňová přiznání vůbec budou podána, což opět svědčí o jejich pozitivním přístupu k možnosti daňového úniku u společností, v nichž po určitou dobu zastávali pozici statutárního orgánu.
65. Jak přiléhavě uvedl ve svém vyjádření k dovoláním státní zástupce, jestliže úmyslné zavinění pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku nevylučují takové jeho kroky, které podnikl pro uskutečnění podnikatelského záměru, jenž byl ve skutečnosti jen prostředkem ke spáchání protiprávního činu, tím spíš pro závěr o úmyslném zavinění minimálně v rovině nepřímého úmyslu svědčí, pokud obvinění v pozici jednatelů obchodní společnosti jako daňového subjektu žádný vlastní podnikatelský záměr neměli a dění ve společnosti, včetně podávání daňových přiznání, ponechali osudu a nekontrolovanému nakládání jinými osobami, aniž by mohli spoléhat na dostatečné důvody, které by vzniku následku mohly zabránit (např. usnesení sp. zn. 5 Tdo 761/2014, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014).
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
66. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných M. T. a V. T. jako podaná z jiného důvodu něž stanoveného zákonem a dovolání obviněných V. K. a M. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí všech dovolání rozhodnuto se souhlasem stran v neveřejném zasedání.
67. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že usnesením podle § 265o odst. 1 tr. ř. nereagoval na podnět obviněných M. T. a V. T. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti kterému byla dovolání podána, protože pro takový postup neshledal důvod a podle uvedeného ustanovení se předpokládá jen pozitivní rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně