5 Tdo 1503/2014-I.-57
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2015 o dovolání
obviněného Ing. E. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3.
2014, sp. zn. 3 To 74/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2012, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. se č á s t e č n ě z r u š u j e
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3 To 74/2013, a to
pouze v odsuzující části pod bodem A., ve které podle § 259 odst. 3 písm. a)
tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu u obviněného Ing. E. M.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc obviněného Ing. E. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 4 T 4/2012, byl
obviněný Ing. E. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku
(zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) za
použití § 116 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný
odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5
(pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku
byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu sto denních sazeb ve výši 10 000
Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání
odvolání obviněného Ing. E. M. proti uvedenému rozsudku, rozhodl rozsudkem ze
dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3 To 74/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b),
c), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu odvoláním napadený rozsudek a podle § 259
odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že
A:
obviněného Ing. E. M. uznal vinným, že
I.
jako osoba jednající za společnosti EGEMA, s. r. o., se sídlem Praha 10,
Třebohostická 2283/2, IČ: 252 85 726 (dále jen „EGEMA“), v úmyslu neoprávněně
zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a vylákat majetkové plnění
uplatněním nadměrného odpočtu DPH a zároveň zkrátit daň z příjmů právnických
osob,
a) zahrnul v jednotlivých níže uvedených měsících zdaňovacího období roku 2005
do účetnictví společnosti EGEMA a jednotlivých sestav zdanitelných plnění,
sloužících k sestavení jednotlivých přiznání k DPH, padělky daňových dokladů
(faktur) společnosti DZA Brno, s. r. o., se sídlem Brno, Řípská 1205/13, IČO:
253 45 478 (dále jen „DZA Brno“), ačkoliv věděl, že k faktickému plnění ve
formě služeb či zboží nedošlo, přičemž na základě takto vytvořených sestav
nechal vypracovat a následně podat u Finančního úřadu pro Prahu 10, se sídlem
Praha 10, Petrohradská 13, nepravdivá přiznání k DPH, která v rozporu se zák. č. 235/2004 Sb., o DPH, obsahovala fiktivní padělané daňové doklady společnosti
DZA Brno jako údajného dodavatele zboží či služeb, kdy jejich prostřednictvím
jednak neoprávněně uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH a jednak
zkrátil DPH, kdy takto
1. dne 1. 3. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce ledna 2005, v němž byla zahrnuta:
- faktura č. … ze dne 21. 1. 2005 s cenou plnění ve výši 114 008,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 18 207,08 Kč,
čímž neoprávněně zkrátil DPH ve výši 18 207,08 Kč,
2. dne 30. 3. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce února 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 14. 2. 2005 s cenou plnění ve výši 869 725,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 138 895,08 Kč,
- faktura č. … ze dne 28. 2. 2005 s cenou plnění ve výši 134 947,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 21 551,04 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH v celkové
výši 160 446,00 Kč,
3. dne 26. 4. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce března 2005, v němž byla zahrnuta:
- faktura č. … ze dne 12. 3. 2005 s cenou plnění ve výši 167 980,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 26 826,41 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH v celkové
výši 26 826,04 Kč,
4. dne 26. 5. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce dubna 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 18. 4. 2005 s cenou plnění ve výši 1 196 585,00 Kč, z
toho 19% DPH ve výši 191 094,62 Kč,
- faktura č. … ze dne 29. 4. 2005 s cenou plnění ve výši 1 445 603,00 Kč, z
toho 19% DPH ve výši 230 862,80 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH v celkové
výši 165 508 Kč a zkrátil DPH ve výši 256 449,40 Kč,
5. dne 29. 6. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce května 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 20. 5. 2005 s cenou plnění ve výši 502 775,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 80 293,17 Kč,
- faktura č. … ze dne 9.
5. 2005 s cenou plnění ve výši 416 500,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 66 500,00 Kč,
- faktura č. … ze dne 19. 5. 2005 s cenou plnění ve výši 416 500,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 66 500,00 Kč,
- faktura č. … ze dne 30. 5. 2005 s cenou plnění ve výši 493 850,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 78 850,00 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH v celkové
výši 83 730 Kč a zkrátil DPH ve výši 162 404 Kč,
6. dne 29. 7. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce června 2005, v němž byly
zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 17. 6. 2005 s cenou plnění ve výši 1 158 565,00 Kč, z
toho 19% DPH ve výši 185 022,83 Kč,
- faktura č. … ze dne 29. 6. 2005 s cenou plnění ve výši 457 800,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 73 110,66 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH v celkové
výši 101 643,00 Kč a zkrátil DPH ve výši 156 490,40 Kč,
7. dne 29. 9. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce srpna 2005, v němž byla zahrnuta:
- faktura č. … ze dne 25. 8. 2005 s cenou plnění ve výši 935 340,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 149 373,80 Kč,
čímž neoprávněně zkrátil DPH ve výši 149 373,80 Kč,
8. dne 27. 10. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce září 2005, v němž byla zahrnuta:
- faktura č. … ze dne 21. 9. 2005 s cenou plnění ve výši 159 987,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 25 549,92 Kč,
čímž neoprávněně zkrátil DPH ve výši 25 549,92 Kč,
9. dne 28. 11. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce října 2005, v němž byly zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 14. 10. 2005 s cenou plnění ve výši 455 770,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 72 770,00 Kč,
- faktura č. … ze dne 26. 10. 2005 s cenou plnění ve výši 5 323 235,00 Kč, z
toho 19% DPH ve výši 850 120,63 Kč,
- faktura č. … ze dne 30. 10. 2005 s cenou plnění ve výši 418 880,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 66 880,00 Kč,
čímž neoprávněně zkrátil DPH ve výši 989 770,60 Kč,
10. dne 28. 12. 2005 bylo u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé
přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce listopadu 2005, v němž byly
zahrnuty:
- faktura č. … ze dne 16. 11. 2005 s cenou plnění ve výši 4 285 358,00 Kč, z
toho 19% DPH ve výši 684 371,67 Kč,
- faktura č. … ze dne 22. 11. 2005 s cenou plnění ve výši 1 525 351,00 Kč, z
toho 19% DPH ve výši 243 598,55 Kč,
- faktura č. … ze dne 30. 11. 2005 s cenou plnění ve výši 273 237,00 Kč, z toho
19% DPH ve výši 43 635,95 Kč,
čímž neoprávněně zkrátil DPH ve výši 971 606,10 Kč,
celkem tak za období roku 2005 neoprávněně uplatnil nárok na vrácení nadměrného
odpočtu DPH v celkové výši 538 153,40 Kč a zkrátil DPH ve výši 2 729 852,00 Kč,
b) zahrnul v jednotlivých měsících zdaňovacího období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005, v rozporu s ustanovením § 24 odst. 1 zák. č.
586/1992 Sb., o daních z
příjmů, mezi skutečně vynaložené výdaje, fiktivně vyhotovené daňové doklady
společnosti DZA Brno, které na straně výdajů měly sloužit k dosažení, zajištění
a udržení příjmů, ačkoliv věděl, že k faktickému plnění ve formě služeb či
zboží nedošlo, a následně nechal vypracovat a podat u Finančního úřadu pro
Prahu 10, se sídlem Praha 10, Petrohradská 13, nepravdivé přiznání k dani z
příjmů právnických osob, a to dne 3. 7. 2006, které obsahovalo fiktivně
vyhotovené padělky daňových dokladů společnosti DZA Brno jako údajného
dodavatele fiktivního zboží či služeb, a to:
- fakturu č. … ze dne 21. 1. 2005 se základem daně ve výši 95 800,92 Kč,
- fakturu č. … ze dne 14. 2. 2005 se základem daně ve výši 730 829,92 Kč,
- fakturu č. … ze dne 28. 2. 2005 se základem daně ve výši 113 395,96 Kč,
- fakturu č. … ze dne 12. 3. 2005 se základem daně ve výši 141 153,59 Kč,
- fakturu č. … ze dne 18. 4. 2005 se základem daně ve výši 1 005 490,38
Kč,
- fakturu č. … ze dne 29. 4. 2005 se základem daně ve výši 1 214 740,20 Kč,
- fakturu č. … ze dne 20. 5. 2005 se základem daně ve výši 422 481,83 Kč,
- fakturu č. … ze dne 9. 5. 2005 se základem daně ve výši 350 000,00 Kč,
- fakturu č. … ze dne 19. 5. 2005 se základem daně ve výši 350 000,00 Kč,
- fakturu č. … ze dne 30. 5. 2005 se základem daně ve výši 415 000,00 Kč,
- fakturu č. … ze dne 17. 6. 2005 se základem daně ve výši 973 542,17 Kč,
- fakturu č. … ze dne 29. 6. 2005 se základem daně ve výši 384 689,34 Kč,
- fakturu č. … ze dne 25. 8. 2005 se základem daně ve výši 785 966,20 Kč,
- fakturu č. … ze dne 21. 9. 2005 se základem daně ve výši 134 437,08 Kč,
- fakturu č. … ze dne 14. 10. 2005 se základem daně ve výši 383 000,00 Kč,
- fakturu č. … ze dne 26. 10. 2005 se základem daně ve výši 4 473 114,37 Kč,
- fakturu č. … ze dne 30. 10. 2005 se základem daně ve výši 352 000,00 Kč,
- fakturu č. … ze dne 16. 11. 2005 se základem daně ve výši 3 600 986,33 Kč,
- fakturu č. … ze dne 22. 11. 2005 se základem daně ve výši 1 281 752,45 Kč,
- fakturu č. … ze dne 30. 11. 2005 se základem daně ve výši 229 601,05 Kč,
čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“) společnosti EGEMA
za zdaňovací období roku 2005 ve výši 4 533 874,80 Kč,
a tímto jednáním způsobil České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu
10 se sídlem Praha 10, Petrohradská 6, za zdaňovací období roku 2005 zkrácením
DPPO a neoprávněným uplatněním nároku na vrácení nadměrného odpočtu na DPH a
zkrácením DPH celkovou škodu ve výši 7 801 880,20 Kč,
II.
jako jednatel společnosti EGEMA, se sídlem Praha 10, Třebohostická 2283/2, IČ:
252 85 726 v období od počátku listopadu 2006 do 3. 7. 2007, v úmyslu
neoprávněně zkrátit nejméně daň z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“),
zahrnul do daňového přiznání k DPPO za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31.
12. 2006, v rozporu s ustanovením § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z
příjmů, mezi skutečně vynaložené výdaje, fiktivně vyhotovené padělky daňových
dokladů společnosti DZA Brno, které na straně výdajů měly sloužit k dosažení,
zajištění a udržení příjmů, ačkoliv věděl, že k faktickému plnění ve formě
služeb či zboží nedošlo, a nechal vypracovat a podat u Finančního úřadu pro
Prahu 10, se sídlem Praha 10, Petrohradská 13, nepravdivé přiznání k dani z
příjmů právnických osob dne 3. 7. 2007, které v rozporu s ustanovením § 24
odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, obsahovalo fiktivně vyhotovené
padělky daňových dokladů společnosti DZA Brno, jako údajného dodavatele
fiktivního zboží či služeb, a to:
- fakturu č. … ze dne 10. 11. 2006 se základem daně ve výši 2 927 378,00 Kč,
- fakturu č. … ze dne 16. 11. 2006 se základem daně ve výši 2 788 411,00 Kč,
čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob společnosti EGEMA za zdaňovací
období roku 2006 o 1 371 789,30 Kč,
a tímto jednáním způsobil České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu
10 se sídlem Praha 10, Petrohradská 6 za zdaňovací období roku 2006 zkrácením
DPPO škodu ve výši 1 371 789,30 Kč,
celkem tak způsobil na DPPO za zdaňovací období roku 2005 a 2006 a na DPH za
zdaňovací období leden až listopad roku 2005 škodu ve výši 9 173 669,50 Kč.
Tento skutek obviněného Ing. E. M. Vrchní soud v Praze právně kvalifikoval jako
zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku ho
pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1, § 68
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest v počtu 100
(sta) celých denních sazeb ve výši denní sazby 10.000 Kč, celkem tedy ve výši 1
000 000,00 Kč (jednoho milionu). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro
případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, vyměřen náhradní
trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců.
B :
Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., s odkazem na ustanovení § 223 odst. 2 tr.
ř., z důvodů uvedených v ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Vrchní soud v
Praze zastavil trestní stíhání obviněného Ing. E. M. pro skutek (dílčí útok
pokračujícího trestného činu – § 12 odst. 12 tr. ř.) popsaný v odvolání
napadeném rozsudku pod bodem II. a), jehož se měl dopustit tím, že
jako jednatel společnosti EGEMA v období od 4. 9. 2006 do 18. 2. 2008, v úmyslu
neoprávněně zkrátit daň z přidané hodnoty, vylákat majetkové plnění na odpočtu
DPH zahrnul v jednotlivých měsících zdaňovacího období 2006 do účetnictví
společnosti EGEMA a jednotlivých sestav zdanitelných plnění, sloužících k
sestavení jednotlivých přiznání k DPH, fiktivně vyhotovené daňové doklady
společnosti DZA Brno, ačkoliv věděl, že k faktickému plnění ve formě služeb či
zboží nedošlo, na základě takto vytvořených sestav nechal vypracovat a následně
podat u Finančního úřadu pro Prahu 10, se sídlem Praha 10, Petrohradská 13,
nepravdivá přiznání k DPH, v nichž jednak neoprávněně uplatnil nárok na vrácení
nadměrného odpočtu na DPH a jednak zkrátil DPH, kdy takto dne 27. 12. 2006 bylo
u Finančního úřadu pro Prahu 10 podáno nepravdivé přiznání k DPH za zdaňovací
období listopad 2006, které v rozporu se zák. č. 235/2004 Sb., o DPH,
obsahovalo fiktivně vyhotovené daňové doklady společnosti DZA Brno jako
údajného dodavatele fiktivního zboží či služeb, a to:
- fakturu č. … ze dne 10. 11. 2006 s cenou plnění ve výši 3 483 580,00 Kč, z
toho 19% DPH ve výši 556 201,90 Kč,
- fakturu č. … ze dne 16. 11. 2006 s cenou plnění ve výši 3 318 209,00 Kč, z
toho 19% DPH ve výši 529 798,10 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH v celkové
výši 488 180 Kč a zkrátil DPH ve výši 597 820 Kč,
kterým měl spáchat, ve spojení se skutkem, jímž byl uznán vinným tímto
rozsudkem, pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
neboť trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle
trestu, který mu byl uložen.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3
To 74/2013, konkrétně proti výroku uvedenému v bodě A, a to jak v části
týkající se viny, tak i trestu, podal obviněný Ing. E. M. prostřednictvím
obhájce JUDr. Miroslava Zámišky dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Dovolatel konkrétně namítal, že na základě dosud provedených
důkazů nebylo prokázáno, že by obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky
subjektivní a objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1. odst. 3 tr. zákoníku,
neboť tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, čímž bylo porušeno právo
obviněného na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, kdy i tento důvod je způsobilým dovolacím důvodem
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS – st. 38/14. bod 14.17 až
23). Dovolatel ve vztahu k otázce zavinění odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 3. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, přičemž zkonstatoval, že v jeho
případě se nejednalo o existenci zboží, ale o služby (stavební práce), které
byly provedeny, což oba soudy akceptovaly a vzaly za prokázané. Odvolací soud v
napadeném rozsudku dospěl k závěru, že obviněný v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z
příjmů, zahrnul v jednotlivých obdobích roku 2005 a 2006 do účetnictví
společnosti EGEMA jednotlivých sestav zdanitelných plnění padělky daňových
dokladů (faktur) společnosti DZA Brno, ačkoliv věděl, že k faktickému plnění ve
formě zboží a služeb nedošlo. Z provedeného dokazování však vyplývá pouze
skutečnost, že faktury vystavené společností DZA Brno byly padělky v tom
smyslu, že společnost DZA Brno tyto faktury nevystavila a stavební práce
vykázané těmito fakturami neprovedla. Stavební práce vykázané fiktivními
fakturami společnosti DZA Brno však byly skutečně provedeny, což vzal odvolací
soud, stejně jako soud prvního stupně, za prokázané (viz str. 33, 34 rozsudku
soudu prvního stupně a str. 20 napadeného rozsudku). Podle názoru obviněného
odvolací soud pochybil, když se nezabýval tím, kdo konkrétní práce na stavbách
realizovaných společností EGEMA skutečně vykonal, jaká byla cena těchto prací,
jakým způsobem bylo za tyto práce placeno, a zda se tyto výdaje společností
EGEMA mohly odrazit v její daňové povinnosti. Odvolací soud se měl proto
zabývat otázkou, zda v souvislosti s provedením těchto prací, mohl vzniknout
společnosti EGEMA nárok na odpočet daně nebo nárok na snížení daňové
povinnosti, nezávisle na tom, zda doklady předložené finančnímu úřadu byly
neadekvátní. Pokud odvolací soud vzal za prokázané, že tyto práce byly skutečně
provedeny, pak se měl zabývat i tím, zda se výdaj za vykonané práce mohl
odrazit v daňové povinnosti společnosti EGEMA. Společnost EGEMA, resp. účetní
kancelář svědka Ing.
L., předložila při daňové kontrole pracovnici Finančního
úřadu faktury společnosti DZA Brno, ačkoliv společnost DZA Brno práce vykázané
fakturami nevykonala. Práce vykázané těmito fiktivními fakturami však byly
skutečně vykonány, proto měla společnost EGEMA objektivně právo na to, aby se
takový výdaj odrazil v její daňové povinnosti. Protože plátce daně v daňovém
řízení nese důkazní břemeno k prokázání svých nároků, předložení neadekvátních
faktur správci daně v rámci daňové kontroly nemusí nutně vypovídat o úmyslu
plátce daně zkrátit daň či vylákat výhodu na dani. Odvolací soud vycházel,
pokud jde o závěr o vině obviněného, zejména ze zjištění Finančního úřadu pro
Prahu 10 a ze svědectví pracovnice tohoto Finančního úřadu F. S., která
prováděla kontrolu ve společnosti EGEMA. Podklady a zjištění předložené
Finančním úřadem pro Prahu 10 však soud hodnotil v kontextu příslušných
daňových předpisů, z nichž vyplývá důkazní břemeno plátce daně své nároky
prokazovat. V daňovém řízení totiž nese důkazní břemeno plátce, což ale neplatí
v trestním řízení, a již vůbec ne za situace, kdy odvolací soud (stejně jako
soud prvního stupně) vzal za prokázané, že práce vykázané fakturami společnosti
DZA Brno byly skutečně provedeny, což vyplývá z odůvodnění rozsudků obou soudů.
Dovolatel závěrem svého mimořádného opravného prostředku nejprve dal podnět k
postupu Nejvyššího soudu podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., a poté navrhl,
aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku, popř.
též vadné řízení mu předcházející, podle ustanovení § 265k tr. ř. zrušil, a
podle ustanovení § 2651 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém přípisu ze dne 30. 6. 2014
obviněný sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného Ing. E. M. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu
vyjádřil tak, že dovolatel interpretuje skutková zjištění učiněná soudy poněkud
zkreslujícím způsobem, pokud v textu dovolání mnohonásobně opakuje, že soudy
obou stupňů vzaly za prokázané, že práce vykázané fakturami společnosti DZA
Brno byly skutečně provedeny. Dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu
poněkud „modifikuje“ a jeho námitky lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit
jen s jistou dávkou tolerance. České právo není právem precedentů a rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 946/2008, na jehož závěry dovolatel
odkazuje, navíc nikdy nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek. Lze nicméně plně souhlasit s tím, že uplatněním falešných dokladů v
daňovém řízení nemusí vždy být po subjektivní stránce naplněna skutková
podstata trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Bylo by tomu tak v případě,
kdy by plátce daně padělanými doklady osvědčoval reálně existující okolnosti,
významné pro výši jeho daňové povinnosti, které by z nějakého důvodu (např. ztráty, zničení nebo odcizení účetních dokladů, „katastrofálních“ formálních
vad pravých dokladů) nemohl doložit doklady pravými. Pro vznik nároku plátce
daně na odpočet DPH a následně pro výši daňové povinnosti podle tehdy platného
zák. o DPH nebyla rozhodná pouhá fyzická existence zboží nebo služeb,
představujících zdanitelné plnění, ale též okolnosti, za kterých plátce daně
zboží nebo služby přijal. Nepůjde tedy o spáchání trestného činu podle § 240
tr. zákoníku, když plátce daně v rámci své podnikatelské činnosti řádně přijímá
zdanitelná plnění, platí za ně částky obsahující daň z přidané hodnoty [§ 4
odst. 1 písm. c) zák. č.235/2004 Sb., v tehdy platném znění] a k použití
padělaných faktur pro daňové účely se uchýlí pouze proto, že z nějakého důvodu
není schopen výši zaplacených částek jinak prokázat. Jestliže si však plátce
daně opatřuje zboží nebo služby způsobem, který nezakládá nárok na odpočet DPH,
pak je následné „pokrytí“ těchto prací nebo služeb falešnými fakturami od
subjektu, který je plátcem DPH, nutno jednoznačně považovat za jednání úmyslně
směřující ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Právě takovéto situaci podle
názoru státního zástupce odpovídají skutková zjištění učiněná v předmětné věci,
podle kterých práce pro společnost EGEMA – pokud byly vůbec provedeny –
prováděla nikoli společnost DZA Brno, ale osoby najímané ke krátkodobým
pracovním aktivitám a placené hotovostně. Opatřování služeb takovýmto způsobem
mohlo být pro společnost EGEMA z ekonomického hlediska výhodné, společnost tím
však ztratila možnost, aby jí platby za tyto služby byly zohledněny v rámci
stanovení výše povinnosti platit DPH. Ve vztahu ke zkrácení, resp. vylákání
vrácení nadměrného odpočtu DPH tedy považuje státní zástupce tvrzení dovolatele
o reálnosti provedení prací vykázaných fakturami za bezpředmětné. Obdobná
situace je podle jeho názoru dána i ve vztahu k dani z příjmů právnických osob. Podle § 24 odst.
1 zákona o daních z příjmů v nyní i dříve platném znění výdaje
(náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se
pro zjištění základu daně z příjmů právnických osob odečtou ve výši prokázané
poplatníkem. Nejde tedy podle názoru státního zástupce pouze o procesní otázku
důkazního břemene v daňovém řízení. Zákon zde přímo v rámci stanovení podmínek
pro výpočet základu daně určuje, že pro stanovení tohoto základu a následně
výše daně nejsou rozhodné všechny výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a
udržení zdanitelných příjmů, ale pouze takové výdaje, které je poplatník
schopen nějakým způsobem doložit. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu
podle § 240 tr. zákoníku by nicméně nešlo o tento trestný čin, pokud by
falešnými doklady byly prokazovány reálně existující výdaje, v daném případě
tedy platby společnosti EGEMA, směřující ke společnosti DZA Brno. Pokud si však
společnost EGEMA nechala provádět práce způsobem pro daňové účely
nedoložitelným (krátkodobé najímání osob, někdy zřejmě pouze na základě pouze
ústních dohod, vyplácených následně v hotovosti, což mohlo být z určitých
důvodů ekonomicky výhodné pro společnost i pro osoby takto vyplácené) a
obviněný následně uplatnil v daňovém přiznání za pomoci fiktivních dokladů jako
výdaj snižující základ daně neexistující úhrady ve prospěch společnosti DZA
Brno, pak šlo i v tomto případě o úmyslné jednání směřující ke zkrácení daně z
příjmů fyzických osob. Státní zástupce dodal, že v trestním řízení obviněný
není povinen prokazovat svoji nevinu a může i v rámci taktiky své obhajoby
zůstat nečinný při vysvětlení určitých okolností. Přesto je však poněkud
zarážející, že obviněný ve svém dovolání ani v náznaku neuvádí nějaký logicky
přijatelný důvod svého jednání, tj. proč v daňovém řízení vykazoval platby
fiktivní, nikoli platby za provedené práce vynaložené ve prospěch těch, kdo je
skutečně provedli.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto uzavřel, že dovolací
námitky obviněného Ing. E. M. považuje za zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše
uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně
navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným Ing. E. M. vznesené námitky
naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými
podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně
neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst.
3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž
bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly
dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na
správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný Ing. E. M. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných
odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu
ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS
651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS
60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího
soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento
postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu
jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že
by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v
napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000,
sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR
nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94,
uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod
sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je
dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel
extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se
Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze
strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení
jednání obviněného Ing. E. M. ve smyslu § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to
zejména prokázané okolnosti, že skutečně byly provedeny práce, uváděné na
fiktivních fakturách.
Zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se
podle ustanovení § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustí ten, kdo ve velkém
rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní
pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na
některé z těchto povinných plateb. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v
důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem
vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření
této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní
případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost
určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah
této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy
příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje,
nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a
dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou,
celní atd. povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze
dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného
daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na
dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku
čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání,
ke kterému byl daňový subjekt povinen, např. úmyslným nepodáním daňového
přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Tak daň z příjmů nebo daň z přidané
hodnoty lze zkrátit tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně
zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ a tím
zaplatil nižší daň. Pokud jde o vylákání daňové výhody, jedná se o případy,
„kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu vyžaduje
daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení“. Vylákání výhody na některé povinné platbě lze tedy obecně definovat jako
předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného
příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve
skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či
poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k
níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována (např. nadměrný odpočet u daně z
přidané hodnoty). Pokud převýší nárok na odpočet daně z přidané hodnoty
zaplacené na vstupu daňovou povinnost na výstupu za zdaňovací období, vznikne
tzv. nadměrný odpočet a v tomto případě se vlastně stát stane dlužníkem plátce,
neboť stát je podle § 105 odst. 1 zák. o DPH povinen vrátit plátci bez žádosti
vratitelný přeplatek do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu.
Pokud jde o
velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na
některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §
138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční
zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5
000 000,00 Kč.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že konfrontací listinných
materiálů s fiktivními fakturami vystavenými na spol. DZA Brno a společností
EGEMA uplatněnými v daňovém řízení, bylo zjištěno, že práce vykázané fiktivními
fakturami byly provedeny, s výjimkou rodinného domu v J., ale nebyly řádně
vykázány v účetnictví společnosti EGEMA. Zde byly uplatněny fiktivní faktury
vystavené na spol. DZA Brno. Účetními doklady spol. DZA Brno je jednoznačně
prokázáno, že ze strany spol. DZA Brno k plnění deklarovanému v předmětných
fakturách nedošlo. Uváděné skutečnosti, spolu se svědeckými výpověďmi opravňují
závěr, že práce byly prováděny osobami, které byly vypláceny po provedení
práce. Z výpovědí svědků vyplývá, že některé práce byly provedeny na základě
ústních dohod uzavřených mezi obviněným a svědky, přičemž v některých případech
nedošlo k úhradě za provedené práce, že práce byly provedeny a zaúčtovány
duplicitně, případně byly svědci i s odstupem času požádáni o opětovnou
fakturaci. Nalézací soud v tomto směru odkázal na výpovědi svědků J. S., J. F.,
M. B., L. K. či V. D. (srov. str. 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S
tvrzením obviněného, že práce, které byly fakturovány a uvedeny na fiktivních
fakturách, provedeny byly, nalézací soud nepolemizuje. Provedenými důkazy bylo
bez pochyb prokázáno, že faktury, které byly firmou EGEMA uplatněny, zejména
faktury firmy DZA Brno, jsou faktury fiktivní. Tato skutečnost vyplývá nejen ze
šetření příslušného finančního úřadu, ale také z výpovědi svědkyně F. S.
Svědkyně S. uvedla, že při daňové kontrole EGEMY jí byly předloženy účetní
doklady a ona kontrolou u příslušných finančních úřadů zjistila, že faktury v
evidenci firem, které je údajně vystavily, vedeny nejsou, nebo dokonce
zjistila, že firmy, které měly faktury vystavovat, neexistují (srov. str. 34
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž odkázal na svědecké
výpovědi A. V. a R. R. Svědkyně A. V., která byla v rozhodné době v kanceláři
spol. EGEMA zaměstnána, uvedla, že kontrolu přijatých faktur prováděl obviněný,
znala dodavatele spol. EGEMA, ale spol. DZA Brno k nim nepatřila. Ona tedy s
fakturami spol. DZA Brno do kontaktu nepřišla. Svědek R. R., jednatel DZA Brno,
před soudem shodně jako v přípravném řízení prohlásil, že jeho společnost nikdy
nebyla v obchodním styku se spol. EGEMA a potvrdil, že zhruba před čtyřmi až
pěti lety zajistil falzifikáty faktur a že v účetnictví jeho firmy žádné
faktury, které byly EGEMOU na finančním úřadu předloženy, se nenachází. Z
výpovědi svědků vyplývá, že některé práce, které byly skutečně provedeny, ale
fakturovány fiktivními fakturami ve výroku rozsudku uvedenými, prováděly jiné
firmy. Z výpovědí svědků lze uzavřít, že na stavbách, které EGEMA realizovala,
pracovaly osoby, které byly najímány ke krátkodobým pracovním aktivitám a
zřejmě placeni hotovostně (srov. str. 34 – 35 odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu).
Nalézací soud uzavřel, že obviněný faktury, které byly vystaveny na spol. DZA
Brno, nechal zaúčtovat, přestože věděl a vědět musel, že k faktickému plnění ať
ve formě služeb, či zboží ze strany DZA Brno nedošlo. Ve fakturách spol. DZA
Brno fakturované práce buď vůbec nebyly provedeny, nebo byly provedeny jinými
osobami, případně jinými firmami tak, jak soud shora zdůraznil. Z výpovědí
majitelů, jednatelů některých firem vyplývá, že nedošlo k proplacení některých
prací, kupříkladu svědek S. a další. Z jediné výpovědi, kterou měl soud k
dispozici, nevyplývá, že by byla jiná osoba, která by vystupovala jako osoba
jednající za spol. EGEMA. Soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil po
objektivní i subjektivní stránce znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný
byl zástupcem spol. EGEMA a ve zdaňovacím období let 2005 a 2006 s úmyslem
neoprávněně zkrátit daň z přidané hodnoty, dále s úmyslem vylákat majetkové
plnění na odpočtu DPH a zároveň zkrátit daň z příjmů právnických osob, do
účetnictví spol. EGEMA zahrnul fiktivně vyhotovené daňové doklady spol. DZA
Brno, ačkoliv věděl, že k faktickému naplnění ve formě služeb či zboží touto
společností nedošlo. Na základě těchto fiktivních faktur byly vypracovány a
následně podány u Finančního úřadu pro Prahu 10 účetní firmou svědka L.
přiznání k DPH a DPPO, v nichž obviněný neoprávněně uplatnil nárok na vrácení
nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty, zkrátil daň z přidané hodnoty a
zkrátil daň z příjmů právnických osob. Škoda, kterou obviněný českému státu
způsobil, za uvedené období činí celkem nejméně 10 259 669,50 Kč. Škoda, kterou
obviněný způsobil, je podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škodou velkého rozsahu
(srov. str. 36 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v návaznosti na závěry nalézacího soudu v odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že pokud byly práce reálně prováděny, pak pracovníci
společnosti EGEMA na jednotlivých stavbách, kteří provádění prací kontrolovali,
by logicky nepřijali fakturu od jiného subjektu, než toho, který práce
prováděl, přičemž žádný subjekt by neměl zájem na vystavování faktur za
dodavatelské práce, které neprovedl, jimiž by mu narůstala daňová povinnost,
jediným, kdo měl zájem na zahrnutí do účetnictví EGEMY těchto faktur, byla
osoba, která tuto společnost fakticky řídila, a která také s případnými dalšími
osobami, které se na této trestné činnosti podílely, nebo o jejím páchání
věděly, mohla mít z takovéto trestné činnosti zisk, neboť tak bylo dosaženo u
společnosti EGEMA snížení daňové povinnosti i vylákání daňové výhody v podobě
vyplacení nadměrného odpočtu DPH. Námitky obviněného zpochybňující zahrnutí do
účetnictví společnosti EGEMA fiktivních faktur DZA Brno, proto odvolací soud
shledal zcela nedůvodnými, stejně jako námitky, jimiž obviněný zpochybňoval to,
že to byl právě on, kdo tyto fiktivní faktury do účetnictví společnosti
nechával zaúčtovat (srov. str. 20 – 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud tedy potvrdil, že nalézací soud správně konstatoval, že jak po
subjektivní stránce, tak i po objektivní stránce byla jednáním obviněného
skutková podstata tohoto zvlášť závažného zločinu naplněna (srov. str. 23
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal jak výroky a odůvodnění rozsudků nižších stupňů, tak i
předložený spisový materiál, a dospěl k následujícím zjištěním. Předně Nejvyšší
soud uvádí, že soudy obou nižších stupňů, pokud učinily závěr, že alespoň
zčásti byly práce, ohledně nichž byly vystaveny fiktivní faktury, skutečně
provedeny, nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
neboť jak na to poukazoval i dovolatel, Nejvyšší soud judikoval, že k prokázání
úmyslu obviněného nestačí toliko konstatování o tom, že obviněný, jako plátce
daní věděl, že když předkládá falzifikáty příslušnému správci daně, které měly
osvědčovat zdanitelná plnění, která neproběhla, jednal v úmyslu zkrátit daň, či
vylákat výhodu na dani a že je proto nerozhodné, že zboží které existovalo,
získal jiným než legálním způsobem. Nejvyšší soud dále uvedl, že pokud by i
bylo zjištěno, že obviněný získal zboží (pozn. případně provedl stavební práce)
nelegálním způsobem, tak by tato skutečnost nepostačovala k prokázání zavinění
obviněného a také i k naplnění skutkové podstaty daňového deliktu. V takovém
případě by totiž bylo povinností soudu zabývat se tím, zda v souvislosti s
obstaráním tohoto zboží, resp. provedením prací, mohl vzniknout obviněnému
nárok na odpočet daně, nezávisle na tom, že původní a předložené doklady byly
neadekvátní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo
946/2008). Nejvyšší soud má tak i v této projednávané věci za to, že pokud
soudy nižších stupňů, zejména soud nalézací, připustil, že obviněný zboží
nabyl, tedy jeho existenci, pak se měl v rámci svých úvah zabývat tím, že měl
obviněný právo i nato, aby se výdaj za nabyté zboží odrazil v jeho daňové
povinnosti. Nejvyšší soud tak i ve věci obviněného Ing. E. M. uzavírá, že pro
prokázání úmyslu obviněného nepostačuje toliko zjištění, že obviněný předložil
falzifikáty faktur, neboť ne každá zjištěná machinace v účetních dokladech,
může bez dalšího dokladovat to, že došlo ke spáchání daňového deliktu. Obdobným
případem se zabýval i další senát 5 Tdo Nejvyššího soudu, který potvrdil postup
soudů nižších stupňů a jejich závěry spočívající v tom, že sama skutečnost, že
obviněný vědomě zahrnul do účetnictví faktury, o nichž věděl, že neodrážejí
reálně provedená zdanitelná plnění, resp. faktury, o nichž věděl, že výstavci
těchto faktur tato plnění neprovedli, podle konstantní judikatury (z poslední
doby viz rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 To
34/2010) nestačí pro závěr, že obviněný se dopustil daňového deliktu, tedy
konkrétně, že spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, popřípadě ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3
Tdo 946/2008). V tomto směru je povinností orgánů činných v trestním řízení se
zabývat tím, zda v souvislosti s obstaráním zboží (v případě obviněného Ing. E. M. i s obstaráním výkonů) mohl vzniknout obviněnému nárok na odpočet daně
nezávisle na tom, že předložené doklady byly neadekvátní (fiktivní) [srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014]. Zásadním
problémem i v případě obviněného Ing. E. M. je, že shromážděné důkazy
naznačují, že došlo k provedení prací obviněným, ovšem orgány přípravného
řízení se nezabývaly tím, zda obviněný v souvislosti s touto činností měl právo
i na to, aby se výdaj za provedené stavební práce odrazil v jeho daňové
povinnosti. Již v podané obžalobě Městského státního zastupitelství v Praze ze
dne 8. 6. 2012, sp. zn. 1 KZV 83/2010 (č. l. 4636 – 4667 spisu) se konstatuje,
že v průběhu přípravného řízení byly zajištěny listinné a účetní materiály
jednak investorů jednotlivých staveb (Magistrát hl. m. Prahy, město Nymburk),
na jejichž realizaci se měla spol. EGEMA podílet, jednak dalších společností,
které se podílely na realizaci předmětných staveb. Konfrontací těchto
listinných materiálů s fiktivními fakturami vystavenými na spol. DZA Brno a
společností EGEMA uplatněnými v daňovém řízení, bylo zjištěno, že předmětné
práce (vykázané fiktivními fakturami) byly pravděpodobně provedeny, s výjimkou
rodinného domu v J., ale nebyly řádně vykázány v účetnictví společnosti EGEMA,
neboť zde byly uplatněny fiktivní faktury vystavené na spol. DZA Brno. Účetními
doklady spol. DZA Brno je jednoznačně prokázáno, že ze strany spol. DZA Brno k
plnění deklarovanému v předmětných fakturách nedošlo. Z výpovědí svědků
vyplývá, že některé práce byly provedeny na základě ústních dohod uzavřených
mezi obviněným a svědky s tím, že v řadě případů nedošlo ze strany obviněného k
úhradě za provedené práce (výpověď J. S., J. F., M. B., L. K., V. D.). V jiných
případech (jak vyplývá z výpovědí svědků a účetních dokladů dotčených
společností) vyplývá, že práce byly provedeny a zaúčtovány duplicitně
(konkrétně srov. č. l. 4665 spisu). Ze spisového materiálu a závěrů soudů
nižších stupňů (kdy nalézací soud konkrétně na str. 34 odůvodnění rozsudku
uvedl, že nepolemizuje s tvrzením obviněného, že práce, které byly fakturovány
a uvedeny na fiktivních fakturách, provedeny byly) je zjevné, že obviněný měl
reálné příjmy v souvislosti s danou činností a pouze neoprávněně vytvořil
fiktivní nákladové položky za situace, kdy stavební práce provedeny byly, ovšem
jinými subjekty, než tím, jehož doklady obviněný zavedl do svého účetnictví
(tj. spol. DZA Brno). Fakticky tak pozměnil výši nákladů, tyto z logiky věci
zřejmě navýšil, aby zkrátil svoji daňovou povinnost a mohl uplatňovat nadměrný
odpočet. Tedy i samotná obžaloba, jak na ni Nejvyšší soud poukázal shora,
vychází z toho, že stavební práce byly fakticky provedeny, ale nikoliv firmou,
která je specifikována ve fiktivních fakturách, které se pak následně staly
součástí účetnictví obviněného, ale jinými subjekty. Měla být tedy věnována
orgány přípravného řízení a soudy náležitá pozornost zjištěním, v jakém objemu
byly stavební práce reálně provedeny a zda jejich objem byl v relaci s objemem
finančních prostředků, které obviněný za tyto stavební práce inkasoval, tedy
jaké byly faktické náklady obviněného.
Nejvyšší soud rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo
567/2014, potvrdil, že konstrukce odpovědnosti v daňovém řízení a v řízení
trestním, pokud jde o povinnost prokazování rozhodných skutečností, je
zakotvena odlišně. A tak zatímco v daňovém řízení je to daňový subjekt, který
musí prokazovat správnost a reálnost dokladů a skutečností (uskutečněných
zdanitelných plnění a jím odpovídajících dokladů), v řízení trestním je tato
povinnost naopak na orgánech činných v trestním řízení. Rozsah daňové
povinnosti (dříve škoda) v daňovém řízení při neuznání fiktivních faktur
představuje jejich plnou výši a v tomto rozsahu se promítá v dodatečných
platebních výměrech. Rozsah zkrácení daně v trestním řízení by měl v zásadě
představovat rozdíl mezi uplatněnými a oprávněnými náklady (toto navýšení se
obviněný pokusil vylákat, a tím v příslušném rozsahu zkrátit daň). Výší
oprávněných nákladů se však ani orgány přípravného řízení trestního, ani soudy,
v této věci důsledně nezabývaly, a proto nebyly objasněny základní skutečnosti
důležité pro rozhodnutí, tj. výše škody, kdy v případě daňových deliktů
hovoříme o rozsahu zkrácení daně či jiné povinné platby. V průběhu přípravného
řízení byly postupně vypracovány tři znalecké posudky z oboru ekonomika,
odvětví účetní evidence a mzdy za účelem posouzení fakturace sporných faktur
údajně vystavených spol. DZA Brno. Znalecké posudky vypracované Ing. Gabrielou
Bartošovou a spol. EQUITA Consulting, s. r. o., pracují se všemi spornými
fakturami údajně vystavenými spol. DZA Brno a se seznamem závazků a pohledávek
předaných Finančnímu úřadu Ing. L.. Znalecký posudek vypracovaný Ing. Pavlem
Kvitou vychází pouze z faktur údajně vystavených spol. DZA Brno, které byly
účetní společnosti EGEMA, H. B., skutečně zaúčtovány, tedy opatřeny kontačním
razítkem. Znaleckým posudkem Ing. Gabriely Bartošové (č. l. 2219 – 2230 spisu)
byla vyčíslena daň z příjmů právnických osob spol. EGEMA za zdaňovací období
let 2005 a 2006, kterou by byla společnost povinna uhradit v případě, že by
nedošlo k zaúčtování fiktivních faktur vystavených spol. DZA Brno, a to částkou
ve výši 6 403 020 Kč za rok 2005 a částkou ve výši 1 371 600 Kč za rok 2006
(srov. č. l. 2229 spisu). Ze znaleckého posudku spol. EQUITA Consulting, s. r. o. (č. l. 2237 – 2252 spisu) se zjišťuje, že pokud se týká prověření
skutečnosti, zda dodavatelské faktury od spol. DZA Brno v počtu 29 ks jsou
evidovány v účetních podkladech firmy EGEMA, pak v účetní evidenci firmy EGEMA
(reprezentované několika druhy dílčích evidencí) je z prověřované Databáze
faktur prokazatelně uvedeno několik položek z této databáze (20). V případě 5
položek byly zaznamenány rozdíly ve výši údaje ceny bez DPH, a to v celkové
výši – 102 201,54 Kč. Potvrdit, že položky z Databáze faktur byly či nebyly
zahrnuty do podkladů pro přiznání k DPH lze jen částečně, a to u dvou položek
(s ohledem na nekompletnost účetnictví). V této souvislosti dále znalecká
společnost konstatuje zjištění, že některé platby v hotovosti byly provedeny v
rozporu s ustanovením § 4 zákona č. 254/2004 Sb. (srov. konkrétně č. l.
2246
spisu). Daňová povinnost firmy EGEMA byla za zdaňovací období roku 2005 na DPH
stanovena částkou 3 314 014,21 Kč, na DPPO částkou 4 533 875,53 Kč, za
zdaňovací období roku 2006 na DPH částkou 1 086 000,00 Kč, na DPPO částkou 1
371 789,36 Kč (konkrétně srov. č. l. 2248 spisu). Ze znaleckého posudku Ing,
Pavla Kvity (č. l. 2152 – 2212 spisu) pak bylo zjištěno, že spol. EGEMA byla za
zdaňovací období roku 2005 zkrácena daň z příjmů právnických osob částkou ve
výši 4 533 874,80 Kč, DPH zkrácena částkou ve výši 2 729 852 Kč a neoprávněně
inkasován nadměrný odpočet DPH ve výši 538 153,40 Kč (srov. konkrétně č. l. 2162 spisu); za zdaňovací období roku 2006 byla zkrácena daň z příjmů
právnických osob částkou ve výši 1 371 789,30 Kč, DPH zkrácena částkou ve výši
597 820,00 Kč a neoprávněně inkasován nadměrný odpočet DPH ve výši 488 180,00
Kč (konkrétně srov. č. l. 2163 spisu). Předestřené znalecké posudky však
vzhledem k tomu, že vycházely jen z fiktivních faktur spol. DZA Brno, nedávají
zatím jednoznačnou odpověď na otázku, jaký byl skutečný rozsah zkrácení daně
(dříve škoda) jednáním obviněného Ing. E. M. ve smyslu shora uvedené
judikatury, s níž se odvolací soud přes námitky obviněného uvedené v dovolání
náležitě nevypořádal. Odvolací soud se tak ve svém novém rozhodnutí bude muset
zabývat výší oprávněných nákladů obviněného Ing. E. M. a na základě těchto
zjištění bude zvažovat zřejmě na základě doplnění nebo nového znaleckého
posudku z oboru ekonomika právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 tr. zákoníku, příp. jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 254 tr. zákoníku, byť jejich jednočinný souběh je vyloučen (srov. č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek
odvolacího soudu, pokud jde o jeho napadený výrok pod bodem A., spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Proto Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného Ing. E. M. podle
§ 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3 To 74/2013, a to pouze v odsuzující části
pod bodem A., ve které podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl o vině
a trestu u obviněného Ing. E. M. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil
také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc
obviněného Ing. E. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto
rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je
zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Vrchní soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi
a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. Vrchní soud v Praze
bude postupovat v souladu se shora prezentovanou judikaturou Nejvyššího soudu,
podle níž k prokázání úmyslu obviněného nestačí toliko konstatování o tom, že
obviněný, jako plátce daní věděl, že když předkládá falzifikáty příslušnému
správci daně, které měly osvědčovat zdanitelná plnění, která neproběhla, jednal
v úmyslu zkrátit daň, či vylákat výhodu na dani. Odvolací soud se zejména bude
muset zabývat tím, zda v souvislosti s obstaráním stavebních prací mohl
obviněnému Ing. M. vzniknout nárok na odpočet DPH a v jakém rozsahu případně
mohl zkrátit jak DPH, ale i daň z příjmu právnických osob. V dalším řízení bude
tedy nezbytné znalecky určit jaké stavební práce a v jakém rozsahu byly
skutečně vykonány a jaká by potom byla reálná daňová povinnost obviněného Ing.
E. M. V návaznosti na tato zjištění bude odvolací soud zvažovat právní
kvalifikaci jednání obviněného Ing. M. jako trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 tr. zákoníku nebo jako
trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr.
zákoníku, což není v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, neboť
právní kvalifikace podle ustanovení § 254 tr. zákoníku je pro pachatele
příznivější. Nejvyšší soud, který ovšem v této souvislosti nepředjímá, zda
Vrchní soud v Praze ve věci po postupu podle § 263 odst. 5, 6 a 7 tr. ř. znovu
sám rozhodne nebo v návaznosti na své předchozí rozhodnutí (jeho zrušující
část, která nebyla Nejvyšším soudem zrušena) za splnění podmínek § 259 odst. 1
tr. ř. věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň
Nejvyšší soud v těchto souvislostech také odkazuje na svou judikaturu, podle
níž jednání pachatele, který vyhotovil fiktivní fakturu za neuskutečněné
zdanitelné plnění a na jejím podkladě se domáhal snížení své daňové povinnosti,
může být posouzeno jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 254 tr. zákoníku, a to i za situace, kdy daňový únik nedosáhl
většího rozsahu ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 843/2003, publikované pod č. T 653 v
sešitě č. 2/2004 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck Praha). V neposlední řadě
Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud v novém řízení, v případě zachování
právní kvalifikace podle ustanovení § 240 tr. zákoníku, uvede do souladu znění
skutkové věty, kde se nepřesně hovoří o škodě, zatímco věta právní již správně
uvádí, že obviněný „… spáchal čin ve velkém rozsahu“.
Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud
v Praze vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto
rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení
dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno
také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně
tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud stručně vyloží, které
skutečnosti vzal v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu za prokázané a o
které důkazy provedené převážně soudem prvního stupně své závěry ohledně
skutkových zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, a to včetně důkazů jím doplněných, zejména pokud si vzájemně odporují.
Z odůvodnění musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, a to včetně všech
odvolacích námitek, a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny a trestu. Vzhledem k tomu,
že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno jen v důsledku
dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení
dojít ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch
(zákaz reformationis in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 1. 2015
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 5 Tdo 1503/2014
Datum rozhodnutí: 21.01.2015
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
5 Tdo 1503/2014-II.-65
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2015 o dovolání
obviněného Ing. E. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3.
2014, sp. zn. 3 To 74/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2012, o vazbě obviněného, t
a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný Ing. E. M. n e bere do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný Ing. E. M. v současné době vykonává ve Věznici Rapotice trest odnětí
svobody v trvání 5 roků, který mu byl uložen podle § 240 odst. 3 trestního
zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr.
zákoník“) rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3 To
74/2013, za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud projednal dne 21. 1. 2015 v neveřejném zasedání dovolání
obviněného Ing. E. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014,
sp. zn. 3 To 74/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 4 T 4/2012, a rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř.
částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3
To 74/2013, a to pouze v odsuzující části pod bodem A., ve které podle § 259
odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu u obviněného Ing. E. M.,
podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou
část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v
Praze přikázal, aby věc obviněného Ing. E. M. v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Proto Nejvyšší soud rozhodl v souvislosti se
shora uvedeným usnesením ve smyslu tohoto citovaného ustanovení současně o
vazbě obviněného Ing. E. M..
Podle § 67 tr. ř. obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho
jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu
vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště
anebo hrozí-li mu vysoký trest,
b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak
mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o
který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou
zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem
na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán,
nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména
uložením některého z předběžných opatření.
Při zkoumání okolností významných pro rozhodnutí o vazbě obviněného Ing. E. M.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný Ing. E. M. byl v této trestní věci vazebně
stíhán v období od 1. 8. 2012 do 23. 10. 2012 (srov. usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 4 T 4/2012, na č. l. 5231, ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 3 To 44/2014, na
č. l. 5298 a násl. spisu). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012,
sp. zn. 4 T 4/2012, byl obviněný Ing. E. M. podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodu
uvedeného v § 67 písm. a), c) tr. ř. vzat do vazby. Vazba se mu započítávala od
1. 8. 2012 od 11:05 hod. Slib obviněného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.
nebyl přijat (srov. č. l. 4754 a násl. spisu). Usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 3 To 68/2012, bylo podle § 149 odst. 1 písm. a) tr.
ř. zrušeno napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012, sp. zn.
4 T 4/2012, a znovu bylo rozhodnuto tak, že se obviněný Ing. E. M. podle § 68
odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. bere do vazby. Vazba
se mu započítávala okamžikem omezení osobní svobody dne 1. 8. 2012 v 11:05 hod.
Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat slib obviněného na nahrazení
důvodů vazby (srov. č. l. 4845 a násl. spisu). Usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 4 T 4/2012, byla podle § 73a odst. 2 písm.
a) tr. ř. přijata peněžitá záruka ve výši 1 000 000 Kč paní M. M., matky
obviněného Ing. E. M., a současně mu bylo podle § 73a odst. 3 tr. ř. uloženo
omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí (srov. č. l. 4892 a násl.
spisu). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 4 T
4/2012, byl obviněný Ing. E. M. podle § 73a odst. 1 tr. ř. propuštěn z vazby na
svobodu, a to za současného přijetí peněžité záruky ve výši 1 000 000 Kč,
složené se souhlasem obviněného M. M., jejíž výše byla určena usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 4 T 4/2012 (srov. č. l.
4906 a násl. spisu). Na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí
svobody ze dne 30. 6. 2014 (č. l. 5248 spisu) byl obviněný Ing. E. M. podle
protokolu o dodání do výkonu trestu ze dne 21. 7. 2014 (č. l. 5259 spisu)
omezen na svobodě dne 21. 7. 2014 a téhož dne nastoupil uložený trest odnětí
svobody (srov. zprávu o nastoupení trestu na č. l. 5264 p. v. spisu). Usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 4 T 4/2012, bylo rozhodnuto
tak, že podle § 73a odst. 4 písm. d) tr. ř. peněžitá záruka ve výši 1 000 000
Kč, složená paní M. M., dne 16. 10. 2012 na účet Městského soudu v Praze,
připadá státu. Obviněný Ing. E. M. se nyní nachází ve výkonu trestu ve Věznici
Rapotice.
Nejvyšší soud tak při posuzování a přezkoumávání existence vazebních důvodů
vzal v úvahu délku trvání původní vazby, tj. od 1. 8. 2012 do 23. 10. 2012
(srov. zejm. č. l. 5231 spisu) a délku výkonu trestu odnětí svobody, do něhož
byl obviněný Ing. E. M. dodán dne 21. 7. 2014 (srov. zejm. č. l. 5264 spisu), a
to s přihlédnutím k tomu, že nejen tyto skutečnosti, ale již i sama délka
trestního řízení oslabuje ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody
obviněného. Navíc obviněný se souzeného trestného jednání měl dopouštět v roce
2005 a 2006, přičemž jak se podává z aktuálního opisu rejstříku trestů,
obviněný nebyl s výjimkou uloženého trestu v posuzované věci, ve které však
byla odsuzující část rozsudku zrušena, dosud soudně trestán. Zabýval se také
tím, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 3 To
68/2012, byly ke stížnosti obviněného omezeny důvody vazby na důvody uvedené v
§ 67 písm. c) tr. ř. (srov. č. l. 4845 a násl. spisu), které měly spočívat v
tom, že zde byla důvodná obava, že by se obviněný v případě ponechání na
svobodě pokoušel získat další finanční prostředky pokračováním v obdobné či
jiné hospodářské nebo majetkové trestné činnosti (srov. závěry na č. l. 4760
spisu v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 4 T
4/2012), a že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 4
T 4/2012, byla podle § 73a odst. 2 písm. a) tr. ř. přijata peněžitá záruka ve
výši 1 000 000 Kč, která měla být dostatečnou zárukou pro to, že se obviněný
nebude nadále dopouštět protiprávního jednání (srov. č. l. 4892 a násl. spisu),
přičemž tato peněžitá záruka na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne
4. 8. 2014, sp. zn. 4 T 4/2012, připadla státu, neboť obviněný Ing. E. M. se
vyhýbal nástupu výkonu uloženého trestu odnětí svobody (srov. č. l. 5271
spisu). Nejvyšší soud předně podotýká, že peněžitá záruka se vázala k vazebnímu
důvodu uvedenému v ustanovení § 67 písm. c) tr. ř., poněvadž zde byla
prezentována důvodná obava, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž
je stíhán. Nejvyšší soud však s přihlédnutím k uvedeným důvodům dospěl k
závěru, že v současné době není dán tento vazební důvod, neboť obviněný, jak
již na to bylo shora poukázáno, nebyl dosud pravomocně odsouzen pro jakoukoliv
další majetkovou trestnou činnost a nejsou zde mimo okolností, kterými se
Nejvyšší soud již zabýval, doloženy žádné skutečnosti, které by svědčily o jeho
sklonech k páchání takové trestné činnosti, a to i s přihlédnutím k tomu, že
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3 To 74/2013, byl
zrušen na základě dovolání obviněného Ing. E. M. a z důvodů, které v současné
době vyznívají v jeho prospěch.
Pokud se týká té skutečnosti, že obviněný byl policejními orgány dodán do
výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu
zjistil, že obviněný byl osobně přítomen hlavním líčením konaným ve dnech 20.
8. 2012 (č. l. 4783 a násl. spisu), 11. 10. 2012 (č. l. 4879 spisu), 16. 1.
2013 (č. l. 4929 a násl. spisu), 27. 2. 2013 (č. l. 4955 a násl. spisu) a 22.
4. 2013 (č. l. 4990 a násl. spisu), stejně tak byl přítomen i veřejnému
zasedání konanému dne 21. 3. 2014 (č. l. 5174 a násl. spisu). Ze strany
obviněného tedy nedocházelo k žádným obstrukcím, pokud jde o jeho přítomnost
při nařízených hlavních líčeních a veřejném zasedání. V této souvislosti z
hlediska zvažovaného důvodu vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. pro úplnost
Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že
klíčovým faktorem pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí
času. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi
trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti
a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě
už nemusí postačovat. Obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje s
postupem času konkrétní relevanci jejího skutkového základu (viz usnesení ze
dne 16. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1242/13). V tomto ohledu lze poukázat na
přesvědčivou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Soud považuje
závažnost hrozícího trestu za dostatečný důvod pro vazbu pouze na omezenou dobu
a po uplynutí určitého času ji vnímá pouze jako jeden z argumentů, kterými je
možné podepřít hrozbu útěku v případě propuštění z vazby na svobodu (viz Kmec,
J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 515). Hrozba vysokého trestu je
nepochybně relevantním faktorem pro hodnocení rizika útěku obviněného, sama o
sobě však nemůže ospravedlnit dlouhotrvající vazbu (viz rozsudek ve věci Tomasi
proti Francii ze dne 27. 8. 1992 č. 12850/87, § 89; rozsudek ve věci Ilijkov
proti Bulharsku ze dne 26. 7. 2001 č. 33977/96, § 80-81; či rozsudek ve věci
Kondratyev proti Rusku ze dne 9. 7. 2009 č. 2450/04, § 52). Při posuzování a
přezkoumávání existence vazebních důvodů je tak povinností obecných soudů vzít
v úvahu délku trvání vazby s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení,
tedy v této věci i s přihlédnutím k již částečně vykonanému trestu odnětí
svobody. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se
trestnímu stíhání nebo případně v budoucnu ukládanému trestu po případném
propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby
založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání
vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které
vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13). Nejvyšší soud z
těchto důvodů dospěl k závěru, že v případě obviněného Ing. E. M. není dán
vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto zjištěním Nejvyšší soud v tomto stadiu trestního řízení,
byť obviněný je i nadále stíhán pro závažnou trestnou činnost, nezjistil žádné
konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby ve smyslu §
67 písm. a), b) nebo c) tr. ř., zvláště když byl rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 3 To 74/2013, jak již bylo shora uvedeno,
zrušen na základě dovolání obviněného Ing. E. M. a v jeho prospěch.
Vzhledem ke všem těmto okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za současné
situace, kdy je podle zákona třeba rozhodnout o vazbě obviněného, nejsou dány
podmínky pro vzetí obviněného Ing. E. M. do vazby.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný Ing. E. M. ve smyslu §
265l odst. 4 tr. ř. do vazby nebere.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.