Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky KAZIKO, a. s., se sídlem Pod Turnovskou tratí 182/18, Praha 9, zastoupené Mgr. Radomilem Kožuským, MBA, advokátem se sídlem Nekvasilova 692/29, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, č. j. 23 Cdo 2859/2018-249, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, č. j. 21 Co 377/2017-214, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2017, č. j. 67 C 360/2015-124, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen "obvodní soud") rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit společnosti DIALCORP, s. r. o., coby žalobkyni, jež v průběhu řízení před obecnými soudy zanikla a do jejíchž práv vstoupila jako nástupkyně společnost B. Braun Avitum, s. r. o., částku 1.367.374,25 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 245.793 Kč (výrok II.) Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že se mezi nimi uplatnila tzv. přenesená daňová povinnost, plynoucí ex lege ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Výše uvedená částka byla žalobkyní požadována z toho důvodu, že zaplatila na stěžovatelkou vystavených fakturách DPH, ačkoliv tak vzhledem ke zmíněnému přenesení daňové povinnosti učinit neměla, neboť příslušné faktury měly být vystaveny bez DPH. Oprávněnost nároku žalobkyně byla stěžovatelkou, jež se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, v řízení před obecnými soudy výslovně uznána, což stěžovatelka potvrzuje rovněž v předložené ústavní stížnosti (srov. s. 4).
4. Mezi účastníky řízení zůstaly naopak sporné otázky týkající se splatnosti dobropisu vystaveného stěžovatelkou ve prospěch žalobkyně a znějícího právě na výše uvedenou žalovanou částku, kompenzační námitky stěžovatelky a v neposlední řadě jednostranného započtení pohledávky žalobkyně vůči stěžovatelce. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy dále namítala, že uvedený dobropis byl vydán toliko externí účetní, která však nebyla oprávněna za stěžovatelku v této věci jednat, resp. napadala věrohodnost tohoto dobropisu, který dle jejího tvrzení nebyl podepsán ředitelem společnosti.
5. Obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku konstatoval, že splatnost dobropisu nastala ke dni 5. 1. 2015, a proto s ohledem na další své závěry rozhodl, že k prodlení stěžovatelky se zaplacením žalované částky došlo dne následujícího, tj. 6. 1. 2015. Co se týká kompenzační námitky stěžovatelky vznesené v průběhu řízení, jež co do výše odpovídala žalované částce a vyplývala ze dvou stěžovatelkou evidovaných a žalobkyní neuhrazených faktur, obvodní soud uvedl, že stěžovatelka nemá vůči žalobkyni pohledávku způsobilou k započtení, neboť žalobkyně prokázala, že tato pohledávka zanikla na základě (jednostranného) započtení jiných pohledávek žalobkyně vůči stěžovatelce, nabytých žalobkyní coby postupníkem od třetích osob (věřitelů). Obvodní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že uvedené započtení bylo stěžovatelce doručeno poštovní zásilkou dne 10. 9. 2015.
6. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem změnil prvoinstanční rozhodnutí ve výroku I. tak, že žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % z žalované částky za dobu od 6. 1. 2015 do 24. 7. 2015 se zamítá, ve zbývající části však městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ve výše uvedených sporných aspektech řízení odvolací soud v prvé řadě zohlednil pochybnosti týkající se splatnosti zmíněného dobropisu, a proto okamžik splatnosti posunul ke dni 24. 7. 2015 (městský soud vycházel ze skutečnosti, že splatnost dobropisu měla nepochybně nastat "60 dnů od doručení a schválení zaúčtování finančním úřadem", k němuž došlo dne 25. 5. 2015; prodlení tedy nastalo až ke dni 25. 7. 2015). Jak již bylo uvedeno, ve zbývající části však městský soud závěry obvodního soudu potvrdil, přičemž zejména zdůraznil, že bez ohledu na to, zda byl výše zmíněný jednostranný zápočet žalobkyně doručen stěžovatelce dne 10. 9. 2015, což stěžovatelka opakovaně rozporovala, je zřejmé, že k doručení došlo později, tj. v rámci mediačního řízení, případně v průběhu řízení před soudem I. stupně, což bylo dle názoru odvolacího soudu z hlediska zohlednění tohoto zápočtu zcela dostačující. Městský soud proto uzavřel, že pohledávky předložené v kompenzační námitce stěžovatelky zanikly jednostranným započtením ze strany žalobkyně. K námitce stěžovatelky týkající se vystavení dobropisu městský soud uvedl, že pokud jej dne 22. 11. 2014 vystavila externí účetní, šlo o osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 166 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Co se týká věrohodnosti dobropisu, městský soud připustil, že při množství listin, které řediteli prochází rukama, mohl dobropis podepsat, aniž by si to pamatoval.
7. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelkou předestřené dovolací důvody či otázky, od nichž se má odvíjet přípustnost dovolání, se týkají toliko otázek skutkových, resp. otázek spjatých s dokazováním, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
8. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem jejího odvolání i dovolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly. Stěžovatelka tak setrvává na stanovisku, že dobropis byl vystaven externí účetní, která k tomu nebyla oprávněna. Stěžovatelka rovněž namítá, že odvolací soud externí účetní nevyslechl jako svědka, ačkoli to bylo navrhováno, a nezohlednil výpověď ředitele společnosti, který uvedl, že předmětný dobropis nikdy nepodepsal. V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně argumentuje tím, že jí nebyl doručen jednostranný zápočet žalobkyně, neboť nebyl obsahem zásilky doručené stěžovatelce dne 10. 9. 2015, což stěžovatelka dokládá řadou důkazů (mj. váhou této zásilky), které však obecné soudy odmítly provést. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že "soudy obou stupňů učinily své závěry na důkazech [žalobkyně], přičemž důkazní návrhy [stěžovatelky] prokazující opak odmítly jako nadbytečné." V ústavní stížnosti se dále uvádí, že úvaha odvolacího soudu trpí "fatální rozporností", když tento soud formuluje závěr, že k jednostrannému zápočtu mohlo zároveň dojít i kdykoliv později, tj. ve dva různé okamžiky, což dle stěžovatelky není možné. Stěžovatelka dále napadá další drobná procesní pochybení (konkrétně nevyhovění požadavku na opravu protokolace).
9. Co se týká postupu Nejvyššího soudu, stěžovatelka namítá, že dovolání splňovalo zákonem stanovené náležitosti, neboť v něm bylo uvedeno, navzdory odlišnému názoru dovolacího soudu, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti. Stěžovatelka konkrétně uvádí, resp. uváděla již v dovolání, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se doručování. Stěžovatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že ve vztahu ke stanovení účinků započtení použil již neaplikovatelnou judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatelka dále namítá, že závěr dovolacího soudu o tom, že dovolání fakticky toliko polemizuje se skutkovými zjištěními, neboť napadá hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, tj. týká se pouze otázek skutkových a nikoliv právních, nezohledňuje skutečnost, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být zcela zřejmé, což potvrzuje rovněž judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelka proto uzavírá, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o žalobě na zaplacení částky odpovídající součtu vyúčtované DPH, jež směřovala proti stěžovatelce coby žalované, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
12. Pokud stěžovatelka zpochybňuje postup obvodního a krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
13. Jak obvodní, tak i krajský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovanými závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatelky je považuje za přesvědčivé a nacházející oporu v provedeném dokazování.
14. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Co se týká dokazování, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však obecné soudy musí rozhodnout. Pokud jim proto nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Závěr obecných soudů o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování (srov. s. 5 rozsudku odvolacího soudu, resp. s. 9 protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16. 5. 2017) lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům těchto soudů pokládat za přesvědčivý. Obecné soudy totiž vycházely z právního názoru, že co se týká podstaty věci, za kterou sama stěžovatelka považuje otázku doručení jednostranného zápočtu (srov. s. 6 ústavní stížnosti), lze k započtení přistoupit i v rámci probíhajícího soudního řízení (pro shodný názor prezentovaný v odborné literatuře srov. kupř. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1122), přičemž je důležité, že tento projev vůle dojde do právní sféry protistrany. K započtení pohledávky žalobkyně vůči stěžovatelce, jež vyloučilo uplatněnou kompenzační námitku stěžovatelky, nepochybně došlo, a to nejpozději dne 22. 9. 2016 při jednání obvodního soudu (srov. s. 5 rozsudku městského soudu). Ústavní soud se proto zcela ztotožňuje s odůvodněnými závěry obecných soudů o nadbytečnosti dalšího dokazování, jež by se týkalo poštovního doručování uvedeného zápočtu; např. provedení znaleckého posudku ohledně gramáže a z ní odvozeného obsahu poštovní zásilky doručené stěžovatelce dne 10. 9. 2015 by bylo naprosto bezpředmětné.
15. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitky stěžovatelky týkající se dobropisu, ať už se jedná o neprovedení či nezohlednění stěžovatelkou předkládaných důkazů, či argument jeho vystavení neoprávněnou osobou. Pro Ústavní soud je v nyní projednávané věci podstatné, že stěžovatelka uznala oprávněnost nároku žalobkyně. Jak správně uvedl městský soud, na straně stěžovatelky došlo k bezdůvodnému obohacení, které je stěžovatelka povinna vydat (srov. s. 5 rozsudku městského soudu). Na uvedeném závěru by přitom nic nezměnil ani případný výslech externí účetní, či vyslyšení a zohlednění tvrzení ředitele společnosti, že uvedený dobropis nikdy nepodepsal. Co se týká argumentu nevyhovění požadavku na opravu protokolace, Ústavní soud toliko stručně uvádí, že je bezpředmětný, neboť nemá jakýkoliv ústavněprávní rozměr.
16. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom rozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
17. Stěžovatelka přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud ve vztahu k jednostrannému zápočtu odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se doručování, přičemž odkázala na judikaturu dovolacího soudu týkající se toliko případů doručování (výpovědi) prostřednictvím držitele poštovní licence, jež však s ohledem na výše uvedené okolnosti nyní projednávaného případu nebylo pro obecné soudy směrodatné. Doručení shora zmiňovaného jednostranného započtení totiž proběhlo "fakticky" dojitím do dispoziční sféry stěžovatelky, což se stalo nejpozději v řízení před soudem prvního stupně. V tomto ohledu tedy nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, v němž shledávala rovněž přípustnost dovolání, že by snad závěr Nejvyššího soudu o nastoupení účinků započtení obsažený v rozsudku ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004, byl nepoužitelný. Ba právě naopak, stanovisko, že "projev vůle dojde jeho adresátovi podle ustálené judikatury tehdy, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice [...] tím se rozumí, že adresát nabyl konkrétní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle", zůstává nadále zcela relevantní a odůvodněně se tak stalo východiskem úvah ve věci rozhodujících obecných soudů.
18. Ve vztahu k poslednímu argumentu stěžovatelky, týkajícímu se rozhraničení mezi otázkami skutkovými a právními, uplatněnými v dovolání, Ústavní soud, jak správně uvádí stěžovatelka, skutečně v minulosti potvrdil, že rozdíl mezi těmito otázkami nemusí být zcela zřejmý, a proto již dříve konstatoval, že jestliže dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze mít za vadu dovolání spočívající v tom, že toto vůbec neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Způsobilý dovolací důvod totiž může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581), usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541) a zejména pak odst. 54 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)]. S ohledem na východiska rozhodování obecných soudů předestřená výše a rovněž s ohledem na obsah stěžovatelčina dovolání ovšem musí Ústavní soud zopakovat, že v nyní projednávané věci stěžovatelka podmínky přípustnosti dovolání ve svém podání dostatečně nevymezila. Ve stěžovatelčině případě totiž není zjevná jakákoliv skutková otázka, která by znamenala porušení jejích základních práv a svobod. Jak již bylo řečeno, stěžovatelka v dovolání pouze pokračovala s polemikou se skutkovými závěry přijatými obecnými soudy a snažila se tak zvrátit pro ni nepříznivý výsledek dosavadního průběhu řízení. Takovému postupu však Ústavní soud ochranu přiznat nemůže.
19. Dle názoru Ústavního soudu nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu